Pro každého člověka se zrakovým postižením, především pro nevidomé, bylo dlouhou řadu let velmi obtížné získat vzdělání a především vzdělávat se spolu s „ostatními“, tedy „vidícími“.
V roce 1993, jako jedna z prvních pedagogů, přijala do běžné třídy nevidomou žákyni bez asistenta paní Jiřina Kalabisová. První učebnice přepsala s pomocí matky žákyně do Braillova bodového písma.
V průběhu dalších let přijímala do běžné třídy na Křesťanské základní škole v Jihlavě děti s kombinovaným postižením, Downovým syndromem, s lehkou mozkovou dysfunkcí, po dětské mozkové obrně, vozíčkáře, žáka s rozštěpem páteře a následnou enurézou, žáky s lehčím mentálním postižením a žákyně nemluvící.
Později se stala třídní učitelkou školou zřízené speciální třídy. Děti v rozmezí 6 až 11 let pracovaly s pomocí asistence podle individuálních plánů. V hlavních předmětech postupovaly podle speciálních osnov a podle specifických potřeb doplňovaly vzdělávání také ve svých třídách kmenových.
Uvádíme zde výběr povídek z publikace „S kloboukem na nepřítele“, kterou vydalo sdružení Okamžik v roce 2005 s kouzelnými ilustracemi nevidomé Pavly Francové. Vybrali jsme příběhy, v nichž provázíme nevidomou dívenku Lucii, kterou si paní učitelka Kalabisová vzala do „normální“ třídy. Poznáváme, jak je pro Lucii i ostatní děti prospěšná vzájemná komunikace, jak rozvíjí osobnost dětí a jejich pochopení světa nevidomých.

Jana Vaňková

---

S kloboukem na nepřítele

Otázky

Ptali se mě: „Ty si na to troufáš?“
Ptali se mě: „Nemáš snad mesiášský komplex?“
Ptala jsem se: „Nemám? Troufám?“

Říkali: „Vždyť nemáš žádné zkušenosti!“
Říkali: „To máš tolik trpělivosti?“
Neměla jsem.

Ptali se mě: „Co chceš slepé dítě naučit? A jak ho to budeš učit? Víš to?“
Říkala jsem si: „Jak vlastně? Jak? Uvidíme.“
Ale zkusím to.
Ano.

Pichťák

Zasloužil by si přeuctivé pojmenování, třeba Pan Pichtův Psací Stroj. Nepřeháním – Lucie mi to potvrdí. Cestu k dobývání světa jí otevřel také. (Pichťák budiž pochválen.)
Ve třídě nám o něm udělala přednášku.
„Chcete napsat M? Tak stiskneme první, třetí a čtvrtou klapku. Nebo Z? To tam dáme první, třetí, pátou a šestou. A takhle se dělá mezera. A tak nový řádek.“
Z pichťáku byli všichni pryč. Všech devatenáct Písařů s Písankou.
„Jé! L jsou tři body pod sebou,“ zjistil Láďa.
„B zase dva,“ žasne Bohouš.
„Nejlehčí je A. Aha. To stisknu jenom tuto klapku,“ raduje se Ina.
Pichťák ve třídě zdomácněl. Tak se předávaly zkušenosti – aby měly všechny strany přehled.

Číst a psát se toho roku šťastně naučili všichni, všech devatenáct Písařů s Písankou – a jeden s Pichťákem.
S váženým Panem Pichťákem.

Pes, to chlupaté zvíře

Toho dne jsme měli návštěvu – pana Psa. Přišel do prvouky a choval se opravdu dobře. Prošel mezi lavicemi, očichal aktovky a nakonec, ale až opravdu nakonec, se vyčural u první lavice.
My jsme to chápali, vždyť jsme se na návštěvu připravovali!
I Lucie.
Zvířat se bála. Zejména psů, těch neznámých, chlupatých tvorů, s divokými, nebezpečnými hlasy. Setkání jsme proto dlouho trénovali aspoň na plyšácích.
„Určitě mi pes nic neudělá?“ ujišťovala se donekonečna.
„Určitě. Je moc hodný. Je to náš hodný jezevčík, vždyť víš.“
„A nekousne mě?“
„Nekousne. Nikdy nikoho nekouše! A to už ho znám dlouho.“
„A nevyskočí na mě – najednou?“
„Nevyskočí. Určitě ne! On nikdy neskáče, je poslušný.“
„A neřekne mu někdo, aby na mě vyskočil?“
„Neřekne.“
Je sice pravda, že pan Pes někdy doma skákal. Ale prozradit jsem to nechtěla. Nevhodně před návštěvou připomínat. Nejspíš to však tušila.
Pes se nechal ode všech pohladit, oči mu svítily jak pralinky.
„Lucko,“ lákala jsem, „co kdybys ho taky trochu pohladila? Jen jedním prstem. Jen polož ruku, povedu ti ji. A podržím ho v náručí.“
Kroutila hlavou. Ne, ne, ne.
Potom vyskočila ze židle a zády se přitiskla ke zdi.
„Schovám se do skříně!“ vyhrožovala.

Lákání nepomáhalo, strach byl velký.
Na seznámení s neviditelným nebezpečím nebyl asi ještě ten správný čas.

Čekárna

Dopoledne si Lucka propíchla prst o náhle uvolněný drát Pichtova stroje. Spěchaly jsme do nemocnice. Moc se bála, nemocnice se bojí všechny děti.
„Neboj se. Ten doktor je dobrý. A ty jsi statečná!“
Čekárna byla plná, ale dali nám přednost. Plakala moc.
Lékař byl opravdu dobrý. Jako dospělé jí vysvětlil, co s prstem je a co s ním udělá. Popisoval každý krok. Vydržela. Když bylo po všem, vděčně ho pochválila.
„Pane doktore, vy jste tak statečný...!“
Vracely jsme se čekárnou.
„Jsou tady lidi?“ zeptala se.
„Jsou. Plná čekárna.“
„A co je bolí?“
„Tak různě.“
Nedalo jí to.
„Já se zeptám. Lidi, co vás bolí?“
Ale lidi seděli, mlčeli, dívali se pod lavice, ke stropu nebo do oken.
„Opravdu jsou tady lidi?“
„Jsou.“
„Tak co vás bolí? Já jsem Lucka a doktor mi sešil prst. Ale nebojte se, on je statečný.“
Lidi ale dál mlčeli a trochu uhýbali pohledem. Jedna žena se pousmála. Byla bych si přála, aby promluvila – aby ji Lucka slyšela. Ale zůstalo jen u úsměvu. Ticho ztěžklo.
„Proč jsou všichni tak potichu?“ znejistěla.
A v tu chvíli někdo přece promluvil.
„No,“ řekl mladý muž nalevo, „byl jsem na operaci, budou mi tahat stehy.“
„A jak vás operovali?“ obrací se Lucka jeho směrem.
„To nevím. Uspali mě.“
„Operovali vás skalpelem,“ poučila ho.
Ještě chvilku si povídali, a kdyby ten muž uměl číst myšlenky, dozvěděl by se, že je s ním dobře na světě.

„Víš, proč ti lidi tenkrát mlčeli?“ ptám se jí dneska.
„Vím. Nevěděli, jak se mnou mluvit.“
A taky je asi něco bolelo.

Labutí nadace

Na řece těch labutí zimovalo několik.
„Vypadají jako zakleté princezny,“ řekla Terezka.
„Ale mají hlad, je to vidět. Natahují krky,“ poznamenal Toník.
Měl pravdu. Hlad měly a my jsme jim přišli přilepšit aspoň kousky tvrdého chleba. Ve škole jsme pro tuto akci vyhlásili LABUTÍ NADACI a dnes jsme šli k řece poprvé.
„Škoda, že tu není Lucka,“ zalitovaly děti.
„Však půjde příště, až se uzdraví,“ povídám. „Jen mě mrzí, že ty labutě neuvidí přesně tak jako my, že si je nebude moci prohlédnout.“
„Ona ale pozná, že ty labutě jsou rády!“ mínila Verunka.
„Ona to pozná, ona to vycítí,“ potvrzoval Vojta a děti se přidávaly – ona to pozná, vycítí to…
V duchu jsem si spočítala, že stačil půlrok školního soužití, aby vnímání (i malých prvňáků) dostalo jinou hloubku. Aby vycítili, že i někdo jiný vycítí.
Řeka se u břehu zaleskla drobnými kousky ledu a labutě vznešeně odplouvaly.
„Jsou rády. A Lucka půjde příště,“ shrnuly děti.
„A naše maminka jí třeba tu labuť ušije. Ona šít umí. A vycpe vatou,“ zapřemýšlela Helenka.

Odcházeli jsme.Labutím jsme trochu zmírnili hlad – a lidské lhostejnosti udělali aspoň malou trhlinku.
Nic jiného se už u té řeky nestalo.

Hry

Jdeme s Lucií po chodníku. Odpoledne je klidné, trochu ospalé, chodců málo, povídáme si jen tak co noha nohu mine.
Vtom se ozve ohlušující rána. Výbuch. Třesk.
Lucie vykřikne. Křečovitě se mě drží a hystericky křičí.
„Co se děje? Co to je? Co se to stalo?! Je to válka?“
A další rána. Prásk.
Za kaštanem se chechtají tři kluci, v ruce bouchací kuličky, za jiných okolností nevinný žert. Hra.
Lucie ale nepřestává křičet.
„Je to válka? Je to válka?“
Kluci se stáhnou, netušili, nevěděli.
Některé hry nebudou společné nikdy.
Dlouho trvalo, než se Lucie uklidnila.

Než se den zase vrátil
k poklidnému tempu.

Dotyky

Lucie se seznamovala s novými lidmi velice ráda. Byla přirozeně společenská, hovorná, aktivní.
Když jsme jednou přišly na návštěvu do brněnského rozhlasu, živě
se zajímala především o to, jak kdo vypadá, jak je kdo vysoký – přesně na centimetry. Teprve v druhé řadě ji zajímalo nahrávací studio.
„Klidně si sáhni,“ pobídl Lucku pan redaktor Sedláček, „ale nečekej nic extra...“ A postavil se do pozoru.
Otázka „Můžu se podívat?“ (rozumí se rukama) padala často. Také proto, že jsem k ní Lucii vedla, k dotyku ji povzbuzovala. Samozřejmě po zdvořilém dotazu k druhé straně. Dokud ovšem byla malá.
Prohlížela si lidi rukama často a ráda. Jak ale dorůstala, převážil přirozený ostych, dospělejší chování. Chápala, že dotýkat se druhých není vždy zdvořilé, běžné – a akceptovala to (třebaže to byl názor ostatních, ne její). A dotýkat se přestala.
Mým úkolem bylo pomoci jí ve světě ostatních se zorientovat: neměla vyvolávat údiv, rozpaky – a k dotykům jsem ji vybízet přestala.
Možná byla ale její přirozenost jiná – a delší dobu, než jsme mysleli. Možná se toužila dotýkat stále. Možná dotyky postrádala.
Možná že – mít jediný zrak: ruce – dotýkala bych se světa kolem
nepřetržitě a bez rozpaků...

Psychologie popisuje vývojové etapy dětí vidících: kdy hra, kdy řád, kdy období vzdoru…
Kdy se ale vlastně stalo, že Lucie pochopila, že dívat se rukama na lidi může jenom někdy a jen s někým?
Ti ostatní že pro ni zůstanou jen hlasem.
Musím se jí zeptat.
Zeptám se.

Klapky na balkóně

Když dítě zahraje Halí belí, hned je z něj mistr světa.
„Už umím hrát na klavír!“ volá pyšně.
A když přidá ještě Ovčáky, je z něj hned virtuóz.
S Lucií to bylo stejné. A přece jinak.
Krom hudby ji zajímalo i to, jak je hudba udělaná. Co ji hudbou dělá. Ne obsahem, ale mechanismem. Řada klapek bílých, řada kladívek, strun. Řada klapek černých (říkala jim „klapky na balkóně“). Nejspodnější drnčivé dé. Vydržela je zkoumat dlouhé minuty. Jakou starost měla o správné vyladění! Zajímal ji chod věci – funkce pedálů, rezonanční desky.
My, vidící, netoužíme většinou skryté děje vidět. Dokonce jim někdy rádi necháváme jejich tajemství. Nezkoumáme je, nenahlížíme.
Je tolik jiných příležitostí k pozorování.
Lucka jinak.
Potřebovala hudbu pochopit. Uchopit, dotknout se jí, vyzkoušet její zdroje, struny přepočítat. Usadit do systému.
A teprve pak být mistr světa.

A konečně zahrát To je zlaté posvícení.
„Protože to ťuknu na každou klapku dvakrát a aspoň si odpočinu.“

Úžasní

„Oni jsou tak úžasní! Tak všestranně úžasní!“ rozplývala se předávačka medailí na jedné paralympiádě. Když ještě párkrát zdůraznila úžasnou všestrannost všech handicapovaných, vypnula jsem televizi.
Znám zrovna jednu s handicapem, která je neskutečně lakomá. A znám ještě pár dalších prevítů – lhářů, sobců, urážlivců, škodolibců – s berlemi i bez nich, s vozíkem i bez vozíku… jak se to sejde.

Ne oni – černí, bílí, zdraví, nemocní. Ale já, ty, my. Všichni dohromady a každý zvlášť.
Každý jedinečný.

Kytara

Přišel k nám do třídy na náslech student František, budoucí pedagog. Všechno ve třídě ho zajímalo, s dětmi mluvil pěkně, bylo znát, že má pro povolání dobré předpoklady.
Mluvil pěkně se všemi. A zajímali ho opravdu všichni – ale jen do chvíle, než uviděl Lucii. Pak už ho zajímala (bohužel) výhradně ona.
Sedl si vedle ní do její lavice, pomáhal, mluvil, ukazoval. Byl opravdu ochotný. Až příliš – Lucčinu samostatnost omezoval. To dělá nezkušenost.
„Chceš podat knížku? Tady máš svačinu. A tady pití. Z aktovky něco nechceš? Chceš zavést ke stroji?“
Všechno to už přitom Lucka zvládala dobře sama.
„A co umyvadlo? Nemám tě tam doprovodit? Tady máš ručník.“
Neopravovala jsem ho. Potřeboval chvíli pro vlastní rozjezd, do vlastní samostatnosti. Sama jsem tím kdysi také prošla a znovu s každým novým žákem procházím.
František hrál dobře na kytaru a přinesl ji s sebou – těšili jsme se na kytarový koncert.
Děti zpívaly často: vyučování jsme často prokládali písničkami u klavíru, chvilkami tance, pohybu. Taneční chvilka dobře odplaví stres, únavu, napětí. Kdyby nic jiného, tak radost přinese určitě. Lucie se proto na zpívání s kytarou velice těšila. František doladil a posadil se k Lucce. Velké očekávání na ní bylo znát. Těšila se, že si bude moct také zabrnkat. Udeřil do strun a začal zpívat.
„V zahradě za kamennou zídkou sedává s páskou přes oči... prosím vás, nechte ji, nechte ji, tu nevidomou dívku, prosím vás, nechte ji si hrát...“
V jedné chvíli se mu hlas zlomil dojetím.
Lucka se netrpělivě zavrtěla. Čekala Skákal pes nebo svižnou Kalamajka mik, mik mik, oženil se kominík... a s nevidomou dívkou za zdí neměla pranic společného.
Prvňáci na tom byli všichni stejně – umělý příběh je nedojal, nerozuměli mu.
František dozpíval, nastala chvilka ticha. Odložil kytaru a za chvilku už zvonilo.
„Máte k dnešku nějaké poznámky?“ zeptal se s upřímným zájmem, když jsme doprovodili děti ze šaten. Silný prožitek mu přinesl vnitřní uspokojení, štěstí, na rozhovor se těšil. Uvědomovala jsem si sílu jeho emocí. A chápala ho. Přesto bylo namístě promluvit také upřímně.
„Jistěže mám.“
A mluvili jsme. Snažila jsem se mu sdělit zhruba toto: bez emocí není pedagog celý. Nesmějí nás ale ovládnout. Nesmíme se v nich utopit.
„Sama jsem stejnou etapou prošla. Jenže o to nejde, o lítost postižené dítě nestojí. A proč by taky mělo?“
Zarazil se. Ale pochopil. Nebo aspoň chápat začínal, ačkoli můj pohled na věc byl pro něj zcela nový.
„Když litujeme, připadáme si lepší. Dítěti tím ale říkáme – ty náš chudáčku. Tím k jeho rovnocennosti nepřispějem.“ Ocenila jsem jeho statečnost. Kritiku přijal.

Otázky podruhé

Mohla jsem něco udělat jinak?
Nebyl by jí prospěl internát přece jen víc?
Společnost dětí s podobným handicapem?
Nebyla by tak dřív samostatnější?
Nebyla by se zbavila silných závislostí (na mamince, babičce, tatínkovi) dříve?
Nebyla by si našla víc kamarádů a vztahů s vrstevníky – se stejným způsobem života?
Nebylo by to bývalo lepší?

Výběr z knihy Jiřiny Kalabisové „S kloboukem na nepřítele“
Vydal Okamžik, 2005