A jak je to doopravdy?
Gymnázium pro zrakově postižené
a Střední odborná škola pro zrakově postižené
Praha 5, Radlická 115
Tato speciální škola vznikla před více než půl stoletím, v roce 1956. Byla to doba, kdy ještě vůbec nebylo samozřejmé, aby se středoškolsky vzdělávali zrakově postižení – a tato škola jim šanci dala. Od jejího zrodu získalo středoškolské vzdělání téměř 500 studentů.
V její padesátileté historii se měnily názvy, místa působení, zlepšovalo se a stále se zlepšuje její vybavení; zejména v poslední době se neuvěřitelným tempem zdokonalují kompenzační pomůcky…
Chceme zde představit ve zkratce některé aktivity školy, uvést ukázky literárních prací studentů a absolventů školy a také některé vzpomínky jejích pedagogů a absolventů.
Pokud se Vám budou texty na našich stránkách líbit, můžete posílat své připomínky a názory elektronicky na e-mailovou adresu školy goa@goa.braillnet.cz nebo v písemné podobě na adresu:
Gymnázium pro ZP a SOŠ pro ZP
Radlická 115
158 00 Praha 5.
Aktivity
Sport
Škola tradičně pořádá lyžařský a turistický kurz, jehož součástí bývá i cykloturistika. Pro studenty je jízda na tandemech neobyčejným zážitkem. Organizuje i goalballové turnaje. Studenti si mohou pravidelně zahrát kopanou, košíkovou, floorball, odbíjenou a goalball v kroužku míčových her. Mezi další pohybové činnosti patří lezení na umělé stěně i různé turistické pobyty.
Studenti školy se každoročně zúčastňují Celostátních sportovních her pro zrakově postižené. Na škole studovala řada úspěšných sportovců a sportovkyň, kteří reprezentovali ČR na paralympiádách.
Literární činnost
Básničky, eseje, fejetony i ukázky maturitních prací uveřejňované pravidelně v ročence školy ukazují schopnost a chuť studentů tvořit. Zajímavá setkání studentů gymnázia s poezií dokládají i velmi zdařilé sbírky zrcadlových překladů do češtiny Burns party a Christians Tierhaus, které studenti doprovodili vlastními ilustracemi.
Hravé dadaistické básně ze sbírky „Jak jsme potkali dadaismus“ (2001, studenti G3) můžete číst i na poetické zdi ve čtvrtém patře školy. Jejich čtenáři – návštěvníci i studenti – se zřejmě dobře baví, někteří čtou znovu a znovu a snaží se pochopit…
Výjimečným počinem v roce 2005 bylo vydání knihy Petry Zelenkové: Rozhovory. Autorka ji sestavila z rozhovorů se zajímavými lidmi za pomoci spisovatelky Ivy Procházkové.
Velký úspěch každoročně zaznamenávají studenti školy v literární soutěži pro zrakově postižené, kterou vyhlašuje sdružení pro podporu nejen nevidomých – OKAMŽIK.
Ve školním roce 2005/2006 uspořádala škola ve spolupráci s občanským sdružením Viděno hmatem vlastní literární soutěž, která se tematicky dotýkala charakteru postižení, s kterým studenti na školu přicházejí nejčastěji. Název „Řekni mi, co vidíš…“ zároveň vystihl i poslání soutěže. Smyslem bylo přimět studenty ostatních středních škol, s handicapem i bez, aby „otevřeli“ oči a říkali, co skutečně vidí. Autoři soutěže chtěli motivovat zrakově postižené k tvůrčí práci a jejich „zdravé“ vrstevníky upozornit na to, že i zrakově postižení mají co nabídnout.
Ukázky prózy a poezie studentů a absolventů školy:
Jistě vás, kluci a holky, každého někdy napadla otázka, proč vlastně psi vrtí ocasem. Pokud jste nedostali uspokojivou odpověď, mám pro vás dobrou zprávu. Našla jsem vysvětlení. Možná není vědecké, ale mně stačí. Stejně tak jako lidé vyjadřují své pocity a náladu například úsměvem, povzdechem, zčervenáním, zamračením, polibkem a podobně, dávají najevo to, co cítí nebo v jakém jsou rozpoložení, také zvířata. Kupříkladu psi.
Představte si, že psi, když mají někoho rádi, tak ho olížou, kde mohou - to je jejich pusinkování. Když se psi stydí, sklopí uši, stáhnou ocas mezi nohy a odejdou. Totéž dělají, když jsou smutní nebo ustrašení. Ale když mají radost, když jsou veselí nebo je hladíte či drbete a ono se jim to líbí, nebo dokonce, když přijde nějaká známá návštěva, tak začnou vrtět ocasem jako o závod. Psí vrtění ocasem je něco jako lidský úsměv. Je jenom na nás, abychom je rozesmáli co nejčastěji.
Petra Zelenková
Pražský bodec
Potkal jsem pražského chodce
pomocí bílého bodce
hledal mezi odpadky
fóry sny a pohádky
V některých částech Prahy jsou cvoci
prý za to může genius loci
géniu tomuto každičký naletí
zvláště když neviděn žije tu staletí
Kolik je v Praze věží?
To spočítám jen stěží
skrývají se chrámy domy
když jde básník nevidomý
Ing. Miroslav Michálek, 2004
(Student školy v období 1969 až 1973, od roku 1993 pracuje v neziskových organizacích pro zrakově postižené, v letech 1997 – 2000 byl ředitelem SIA SONS ČR, v současné době je předsedou sdružení Okamžik, jehož je spoluzakladatelem. Je členem Obce spisovatelů.)
Vychází slunce?
Tuto otázku by vám mohl položit někdo, kdo nemá takové štěstí, aby mohl vidět ten krásný úkaz, který se objevuje na ranní obloze, když zrovna není zataženo. Přitom někteří lidé jsou tak pohodlní, že se ani neobtěžují přivstat si, aby viděli toto krásné přírodní představení. Vždyť není nic krásnějšího na podívání, než když se z úplné tmy najednou stane světlo tak ostré, že si i ten ospalec musí zakrýt oči, když ho první ranní paprsky pohladí po víčkách. Skoro každé ráno, když krajinu obklopuje ospalá tma a ticho, se tento úkaz objevuje, ale jen málo lidí ho vidí.
Ze tmy, sametové a občas narušené, se bledou září hvězd za malou chvíli oddělí světlý pruh oblohy, který se utvoří na východě, a svítání tím může začít. Světelný pruh se nadále rozšiřuje, i barva se mění v místě, kde se za chvíli má vyhoupnout zářící kotouč. Nebeská modř už se rozlévá do všech krajů oblohy, jen na západě ještě zůstává pás tmavější modři. Zatímco západ ještě bojuje s tmou, východ náhle zčervená a později dostane barvu zralé pšenice. Vychází slunce.
Nejdříve jen nesměle povystrčí své zářivé prsty a později už pohladí dlaní svých paprsků celou krajinu. Příroda se probouzí, květiny narovnávají své hlavičky a nastavují je teplému laskání slunečních dlaní, ptáčci si notují písničky, které by i toho největšího mrzouta musely přivést na jiné myšlenky a kapky rosy, ty poslední pozůstatky noci, se vytrácejí ze zelených vlasů trávy, která je teď rozježená jako ježčí bodliny.
Sluneční paprsky už nemilosrdně pálí i do oken domků, a tím připravují o spánek i ty opozdilé spáče, kteří se ještě hřejí ve svých postelích. Jen málokdo z lidí je už vzhůru, většina z nich se neobtěžuje vstát a podívat se na probouzející se krajinu v okolí svého bydliště. Takže v tomto směru jsou i vidící lidé vlastně nevidomí, ne protože by neměli možnost, ale protože nemají chuť překonat svou lenost.
Lidé, nebuďte líní, podívejte se!
Vždyť i takový obyčejný východ slunce může patřit k vašim krásným vzpomínkám, které zase použijete, až si budete myslet, že se vám děje jen to špatné. Co by za takovou krásu dali nevidomí lidé, určitě by chtěli vidět tu rozličnost barevných odstínů, která se při východu slunce objeví na obloze. Ale kdo tohle nezažil, tak tomu neuvěří a uvědomí si to až tehdy, když tuto výsadu „podívat se“ ztratí.
Já měla takové štěstí, že jsem viděla toto přenádherné ztvárnění přírodních krás na vlastní oči a teď, když už to s tím zrakem není tak dobré, abych pozorovala i ty nejmenší detaily této krásy, si to mohu úplně přesně vybavit. Viděla jsem už mnoho východů a západů slunce, ale každý je něčím jedinečný, zvláštní a krásný. Bylo by opravdu nejlepší, aby si člověk zase začal všímat přírody a poznávat, jakou krásu si svým životním stylem ničí.
Přestaňme se už schovávat za skleněnými okny svých domů a pojďme se podívat, jak to vypadá venku, když se noc střídá se dnem!
Kdo ví, kolik východů slunce ještě uvidíte!
Jana Kněbortová, studentka, 16 let (nevidomá)
Výtvarná dílna
V roce 2000 vznikla v přízemí školní budovy výtvarná dílna. Je to místo barevné, přeplněné pomůckami, nástroji, materiálem a výrobky studentů.
Snahou školy je, aby se zde studenti cítili uvolněně, aby objevovali a nacházeli radost nejen z viditelného a hmatatelného výsledku své činnosti, ale i uspokojení z tvorby samotné. Rozvíjejí svou fantazii, procvičují motoriku rukou a při společné práci poznávají jeden druhého.
Dveře dílny jsou jednou týdně otevřeny všem studentům, tedy i těm, kteří výtvarnou výchovu nemají zapsánu v třídní knize. Mohou si přijít zarelaxovat a hlavně zjistit, že jsou úžasně šikovní.
Velmi malá část toho, co studenti vytvoří, oživuje prostory školy. Většina věcí se vždy lehce rozběhne do světa a všade, kam se dostanou, ukazují, že zrakový handicap tvůrčí činnost neomezuje.
Divadlo
Čas od času se foyer školy, klubovna internátu nebo učebna stávají svědky divadelního vystoupení. Stává se tak v době vánoční, velikonoční i při jiných příležitostech. Také v rámci projektu EU Comenius vznikla ve spolupráci s partnery školy skvělá představení. A navíc si diváci společně s herci mohli procvičit angličtinu nebo němčinu!
Všechna představení mají mnoho společného; chuť studentů „jít do toho“ a radost z práce. Tam, kde schází herecká zkušenost, nastoupí obrovské nadšení herců a v hledišti vždy spokojeně tleskají rozesmátí spolužáci, učitelé i hosté.
Zahraniční kontakty
(Putování nejen po Evropě)
Svět patří nám
aneb Putování studentů a pedagogů nejen po Evropě
Otevřít široký prostor poznání i mimo hranice naší země bylo součástí vzdělávacích aktivit školy po celou dobu její existence. Úzce bylo spojeno se studiem cizích jazyků a snahou nabyté znalosti si ověřit při návštěvě v zahraničí. Před koncem osmdesátých let dominovala díky daným poměrům orientace spíše východním směrem.
Brzy po listopadu 1989 byly navázány kontakty s Institutem pro vzdělávání zrakově postižených ve Vídni. V letech 1992–1994 se uskutečnily výměnné zájezdy studentů.
Na počátku devadesátých let několik studentů získalo díky Lions Clubu Praha první stipendia na několikaměsíční studium na hudebním gymnáziu v bavorském Ambergu. Tři studenti školy dosáhli dokonce na roční stipendium v USA.
Projekty EU Socrates – Comenius umožnily škole vstoupit do prostoru EU.
Zájem žáků o poznávání cizích zemí je však širší. Úspěšné byly opakované zájezdy do různých oblastí Francie, pobytové zájezdy do Itálie i poznávací zájezd do institucí EU a NATO v Bruselu, Štrasburku i Lucembursku.
Vzpomínky
Jak to vlastně všechno začalo?(Z historie počítačů na Gymnáziu pro mládež s vadami zraku)
Ani se člověku nechce věřit, že už je to dvacet let, kdy se na gymnáziu pro zrakově postiženou mládež objevil první počítač. Přesto si na tento slavný okamžik živě vzpomínám. Tímto prvním počítačem byl SAPI, osmibitový počítač v ocelové skříni, která byla zabudována do speciálně upraveného kancelářského stolu. Jako monitor se používala černobílá televize značky Merkur, operační systém se nahrával z upraveného kazetového magnetofonu a tisklo se na jehličkové tiskárně. A co tento počítač vlastně uměl? Vzhledem k tomu, že programové vybavení bylo z dnešního pohledu zanedbatelné, používal se počítač pro výuku programování v jazyku Basic, a to jak v rámci matematiky, tak i předmětu základy odborné přípravy, který se v té době na gymnáziích vyučoval. Psal se rok 1986.
Jak postupoval vývoj počítačů, doplňovalo se a obměňovalo i počítačové vybavení našeho gymnázia. Pamatuji si i na velkou slávu, kdy jsme do školy koupili počítač ATARI 800, který se už dal řadit mezi osobní počítače – opravdu se dal postavit na stůl, měl vlastní monitor a operační systém se už nahrával z disketové mechaniky.
Další využívání počítačů bylo vlastně vázáno na prostorové možnosti naší školy. V Michli, kde škola až do roku 1992 sídlila, nebyl prostor pro zařízení počítačové učebny, a tak na první počítače, které už opravdu měly pevný disk s operačním systémem, jsme si museli počkat až do přestěhování školy do Nových Butovic.
V butovických prostorách nic nebránilo vybudování počítačové učebny, v níž byly v té době už úplně moderní počítače typu PC, známé „dvaosmšestky“. Tyto počítače byly zapojeny do novelovské sítě a pak už byl jen krůček k internetu, zpočátku samozřejmě pouze přes vytáčené telefonní připojení.
Ruku v ruce s rozvojem počítačové techniky se objevily i první kompenzační pomůcky, které umožňovaly studentům se zrakovým postižením s počítačem vůbec pracovat. K prvním, tehdy revolučním (z dnešního pohledu již historickým a někdy i zapomenutým) pomůckám patřila softwarová LUPA Martina Šmída a hlasový výstup KUK Jiřího Mojžíška. Obě pomůcky byly dílem českých autorů. Přestože ve světě už byly programy jak pro zvětšování textu, tak pro jeho čtení hlasovým výstupem, jejich použití bylo vzhledem ke specifice české abecedy i výslovnosti problematické. Obrovským pokrokem byl i první braillský řádek NAVIGATOR firmy Telesensory.
Dnes už se nad těmito prvními počítači i kompenzačními pomůckami usmíváme, už nestačí současným nárokům. Ale i dědeček automobil byl neuvěřitelným pokrokem. Tak i s počítači je to stejné – začalo to u „dědečků počítačů“, a není to vlastně ani tak dávno...
RNDr. Wanda Gonzúrová
(Učitelka školy v letech 1968–2002. V roce 1992 externě spolupracovala na zřizování učebny pro zrakově postižené na katedře matematiky FJFI ČVUT v Praze v rámci projektu TEMPUS; od roku 2002 je zaměstnána v centru pro podporu samostatného studia zrakově postižených,TEREZA; je také autorkou Příručky pro přepis černotisku do bodového písma.)
Padesát let impresí
Patřím k těm, kteří spatřili světlo světa ve stejném roce, jako naše jubilantka – střední škola pro zrakově postižené. Tehdy jsem jistě netušil, že jednou budu mít za spolužáky a kamarády ty, kteří vnímají světlo světa jen částečně, nebo dokonce i ty, kteří světlo světa spatřit nemohli, a jejich životní kariéra začala proto jinak, například tím, že zaslechli zvuky světa nebo pocítili jeho doteky.
Po několika málo letech školní docházky tam u nás na vsi jsem zjistil, že nápisy na tabuli nebo drobnější tisk v knize náhle nepřečtu a ani své poznámky v sešitech již nerozluštím. Základní školu jsem nicméně dokončil integrovaně. Já jsem to ale netušil, neboť se tomu tak tehdy neříkalo. Přiznávám, že jsem měl obavy při vstupu na gymnázium: Jací budou ti speciální studenti na speciální škole? Jestliže jsme si s někým tu a tam navzájem nesedli, tak jsme prostě postáli. Většina byla, a věřím, že stále je, prima. Tedy nic až tak speciálního. Dokonce ani se zrakem to nebylo u mnohých tak špatné, což věcem nevadilo, ba naopak. Ani škola mě svou specifičností nezaskočila: Poté, co jsem požádal, zda-li bych se tu mohl naučit bodové písmo, mi bylo doporučeno, ať si sám někoho najdu, třeba mezi nevidomými spolužáky. Podobně byly řešeny problémy s prostorovou orientací nebo optickými pomůckami. V první polovině sedmdesátých let měly navrch prostě jiné priority.
Aby mé vzpomínky nevyzněly tak škarohlídsky, musím říct, že ovzduší na gymnáziu bylo jinak velmi dobré. Styl výuky profesorů a menší počet studentů ve třídě přinášely své ovoce. I ti nejzarytější spáči si toho z hodin mohli odnášet poměrně dost. Byl dán velký prostor k vzájemnému porozumění mezi studenty a profesory. Neslo se tehdy školou, že Gymnázium pro zrakově postižené nemá tu úroveň, co ostatní. Nemohu potvrdit. Výsledky mnoha absolventů na dalších školách a v praktickém životě napovídají, že to byl dobrý základ. Jsou asi školy lepší, ale i horší. Věřím, že zmíněné negativní hodnocení je již minulostí.
Samostatnou kapitolou je internát, nebo-li domov mládeže. Vedl nás k opravdové samostatnosti. Kdo chtěl, mohl nabídnutou volnost využít k autodevastaci, kdo chtěl, mohl ji využít ke svému rozvoji. Stali jsme se návštěvníky mnoha koncertů a nejrůznějších klubů včetně pověstné studovny U Holanů.
Uvědomuji si, jak významné je pro další život člověka období středoškolského zrání: Ta intenzita přijímání informací, názorů a myšlenek, hledání vzorů a budování vlastních názorů.
Děkuji, že jsem měl možnost tuto dobu prožít na našem gymnáziu a že jsem tu potkal tak báječné profesory, na které nelze zapomenout. Mnohé z toho, co jsem tu prožil, mohu uplatnit ve svém současném zaměstnání v obecně prospěšné společnosti Tyfloservis při rehabilitaci nevidomých a slabozrakých lidí.
PhDr. Josef Cerha
(Student školy v letech 1971–1975, v současnosti ředitel Tyfloservisu)
Pamětní esej
Vzpomínky. Vedle představ a prožitků nedílné, plnohodnotné a rovnocenné součásti lidského uvažování, lidské mysli. Jsou minulostí tam, kde představy jsou budoucností a prožitky přítomností.
Lidské vzpomínky v člověčí paměti, člověčí vzpomínky v lidské paměti. Každý člověk je má. Všichni je máme. A protože jsou naše, člověčí, jsou stejné jako my sami. Jako my, lidé. Jsou rozličné, různé, všelijaké a – proměnlivé. Jsou milé i nepříjemné, krásné i ošklivé. Jako všechny stránky lidského života, který pro nás uchovávají. A jak už to u nás, lidí, bývá, umíme je milovat a umíme je i nenávidět. Jako všechno ostatní, co na světě jen existuje. Záleží čistě a pouze na nás, který postoj zvolíme.
Já sám osobně přináležím k té sortě lidí, která jednoznačně preferuje libé prožívání života, a tedy i vzpomínek.
A protože a jelikož nejsem nic jiného než obyčejný smrtelník a skrznaskrz prostý, nevýjimečný člověk, mám ve svém životě, ve svých vzpomínkách jednotlivá místa, etapy, epochy, na které se mi libě vzpomíná snáze, lépe a lehčeji, než je tomu u míst, etap a epoch jiných.
Jednou z těchto libě vzpomínaných „epoch“ mé již prožité části života je věk středoškolský. Ne, nevzpomínám na „sladkých sedmnáct“, na to si dávám ještě dobrých dvacet let času. Radostí i starostí bylo tenkrát úplně stejně jako kdykoli jindy a epocha sama byla, samozřejmě, mnohem delší než mezičas dvou narozeninových oslav. Navíc mi bylo teprve patnáct. Rád vzpomínám na to, co mne potkalo zrovna a právě o mé první „cestě na zkušenou“. Co jsem zažil na „Gymnáziu a ekonomické škole pro zrakově postiženou mládež“ v Praze. (Užit jeden z několika dobových názvů zařízení.)
Jak už je v daném věku typické, život přinesl mnoho velkých novinek a změn takřka naráz. Poprvé dlouhodobě mimo rodné město, poprvé dlouhodobě odkázán sám na sebe, poprvé dlouhodobě v milované zemské metropoli… Podobně „běžných“ novot jarého dospívání byla náhle celá řada. Důležité už bylo, že všechny, bez výjimky, působily a účinkovaly ještě lépe, než od nich bylo tajně očekáváno. Podmínky ubytování, požadavky a nároky školy, přístupnost běžného života vůkolní společnosti…, vše probíhalo i fungovalo lépe a snadněji, než doufaly všechny optimistické představy a předpoklady.
Bylo tu však něco skutečně obzvláště důležitého. Něco velmi choulostivého a jedinečného. Něco, co bylo skutečně poprvé, a žádný předpoklad tu nemohl být – a nebyl. To něco byla parta.
Parta. Skupina potkaných lidí. Ten fenomén všech nastávajících životních kapitol, které u povinných činností, pobytů a úkonů utváří pouze a jedině lidské štěstí, nevyzpytatelná štěstěna, hráčská fortuna, náhoda. A ta, v daném případě, štěstím neskrblila. Spolubydlící, spolužáci, zodpovědní činitelé, ba i životem přinášené a přinesené okamžiky a s touto společností prožité události. Vše zanechalo a podnes zanechává jen pozitivní a nejpozitivnější prožitky, dojmy, vzpomínky, zkušenosti. Poprvé členem týmu, který byl tvořen jedinci podobnými a znalými. Poprvé doopravdy opravdovým „jedním z nich“, a ne „ten odlišný, jiný, vyřazený“.
Nastávající dospívání se ohlásilo tím, že mne život prvně vpustil do sebe sama, a to mimo nejvlastnější rodinu.
Samozřejmou pravdou ovšem je, že život přinášel i ty neoddělitelné okamžiky, aspekty či náhledy, na které libě vzpomínat nelze. Těch však byla naprostá a úplná menšina.
Měl jsem štěstí. Obyčejně jedinečné, jedinečně obyčejné, lidské štěstí. Najednou jsem tu byl a poprvé někde s někým na něčem spoluúčinkoval. S někým, kdo za to stál, a na něčem, co za něco stálo. Kamarádi, úkol, učitelé, samostatnost… Všeho hodně, všeho dost, ničeho moc najednou. Krása dobře zvládnutého „kroku číslo jedna“, kde ještě byla, ale už se nepodbízela, užitečná, potřebná, šikovná opora.
A jak už to v takových životních okamžicích lidé obvykle vnímají a prožívají, zdánlivě nedohledný konec byl najednou tu a život šel dál. Někdy prožívaný tak intenzivně, že letěl jako blesk, jindy tak vzpříčený sám v sobě, jakoby jednoho tlačil zpátky. Stále však v pohybu, stále výš a dál. To podle toho, jak ho jeden zrovna bral. Přišly zákruty, křižovatky a nadčasově neubývalo a neubývá ani úskalí, ani radostí. Postupy, zvraty,… všeho dost a všechno pořád.
Mohu-li mluvit sám za sebe, nechal jsem kormidlo své loďky života nastavené tak, že mne v proudech řeky osudu zaneslo hodně daleko. Prvnímu pramenu jsem se však už nikdy doopravdy nevzdálil.
Snad jsem k tomu rozhodnutí sám dospěl, snad mě i život svými pákami popostrčil. To, co jsem v patnácti letech poprvé a naplno i do důsledku prožil, se mi stalo osudem, posláním, řemeslem, profesí. Jsem tyflopedem.
Já, autor, jsem se existenčně přimkl k oboru, který mi do vínku bytostně přiřkla vrozená oční vada. Začal jsem se kvalifikovat v jediné oblasti, kde byl vrozený handicap profesionální devízou. Výchova a vzdělávání zrakově postižených a nevidomých osob.
Jakkoli velkorysý život dal, že totiž mé oči přece jen trochu vidí, přesněji tedy dost, aby to stačilo na přesvědčivou iluzi „normálnosti“ a možnost standardních výkonů běžnými způsoby, „žil“ jsem nemalou část toho, co univerzitní kolegové museli teoreticky studovat a prakticky „jen“ zkoušet.
A tak to má být.
Možností je mnoho, ale správná je pro jedince ta, v níž může obstát. Představ a plánů jsem měl bezpočet, ale děkuji osudové „konstelaci“, která mne postrčila směrem k mé aktuální životní situaci. A prvním postrčením nebylo nic jiného než parta na internátním gymnáziu.
Pozdrav s poděkováním každému a všem.
Mgr. Petr Jánský
(Student školy v letech 1989 – 1993, odborný asistent na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích při oddělení Katedry speciální a sociální pedagogiky. Při svém studiu Ph.D. se účastní projektu vytváření specializovaného počítačového tyflocentra Jihočeské univerzity.)
Zpracovala Jana Vaňková
Zdroj: CD ALMANACH 1956 - 2006 Gymnázia pro zrakově postižené a Střední odborné školy pro zrakově postižené, Praha 5, Radlická 115
Zpět
Zpět na hlavní stránku