Potkávali jsme dobré lidi

Je zapotřebí trochu pobídnout představivost: přehrávka žáků Základní umělecké školy v Jindřichově Hradci, u klavíru sedí čtrnáctiletý Petr Mottl a hraje. Normální obrázek z mnoha jiných škol s podobně muzikálně nadanými šesťáky – než se dozvíte, že tenhle klavírista se denně utkává s následky dětské mozkové obrny a je nevidomý…

„My jsme další dítě moc chtěli,“ říká Marie Mottlová. K dvanáctiletému Pavlovi, desetileté Marušce a o rok mladšímu Martinovi čekali v rodině přírůstek další. Dočkali se – ale příliš brzy. Petr se narodil ve 27. týdnu těhotenství. Na to, aby ho přivítali na svět plácnutím přes půlky, aby si prvně loknul jihočeského vzduchu a junácky vřísknul hlášku o příchodu, nebylo pomyšlení. Měl nevyzrálé plíce – a prognózu pro budoucnost taky všelijakou.
„Ať přežije! Ať zůstane s námi!“ přáli si všichni Mottlovi.
A mrňous v inkubátoru se pral o každé přizvednutí bránice, o každý gram přírůstku na váze. V jindřichohradecké nemocnici na jednotce pro nedonošence se o něj staral MUDr. Hartmann. „To byl pan doktor, který pro něho žil,“ neubrání se dojetí ani po tolika letech Petrova matka.
Jenže ani lékaři nejsou kouzelníci. A nejspíš o skutečném zdravotním stavu malého perouse něco tušili nebo dokonce věděli: než kojence propustili z porodnice, docházela paní Mottlová na oddělení a ″brala rozumy″, jak s ním cvičit Vojtovou metodou…
„Nevěděla jsem, proč s Péťou cvičím, jen že to potřebuje.“
Že bude potřebovat mnohem víc, zjistili rodiče po třech měsících. Jejich nejmladší neviděl. Odborníci mluvili o poškozené sítnici, srůstech – a potom přihodili navrch DMO, dětskou mozkovou obrnu.
Moudrý lékař odhadne, jakou formou a kdy takovou informaci rodičům šetrně sdělit. Jiný, a byl to oční specialista v pražské nemocnici, dokázal pravý opak. „Řekl nám, že Péťa nevidí, co tam chceme, proč vůbec s ním jdeme k očnímu lékaři…“ Úplně jiný přístup a empatii vnímali Mottlovi v motolské nemocnici, kam s Petrem dojížděli, u doktorky Zobanové. Nasměrovala k nim pracovnice rané péče. „Jezdily k nám domů a spoustu starostí nás naučily řešit s nadhledem: Žij, co je teď, a ne co bude až někdy! Vždycky nás k něčemu pobídly a my jsme tak žili.“
Psychiku rodičů dítěte s jakýmkoliv postižením doslova rozkládají úvahy, ubírající se jediným směrem: Co s ním – s ní bude, až my se nepostaráme…! Pro někoho celoživotní trauma. Změnit na něm něco mohou lidé se stejnou, ale letitější zkušeností, nebo bez emocí uvažující a konající profesionálové, například lidé z rané péče Praha. Nabídli pomoc a informace: co, kdy, jak.
O další tempo na hloubce nejistot se postarala opět doktorka Zobanová: po roce dojíždění na pravidelné kontroly doporučila Mottlovým pobyt na setkání rodin s dětmi se zrakovým postižením u Sečské přehrady. Váhali. Pochybovali o smyslu toho pobytu. Péťovi je rok, jen leží, sotva vnímá… Rozhodlo umění přesvědčit paní doktorky a tet z rané péče. Vypravili se všichni, celá rodina.
„Přijeli jsme, sedli si na postel, kde ležel Péťa, všichni skleslí – a objevila se asi čtyřletá holčička. ´Vy jste tady na pobytu? A budete tady s námi bydlet? A kde máte kluka? Ukažte mi ho!´ poručila si – a my jen civěli,“ směje se s odstupem let paní Mottlová.
Ta suverénní žabka byla nevidomá.
„Všechno z nás naráz spadlo a prožili jsme nádherný týden,“ říká matka, jež ví, co je vrátit se z porodnice bez dítěte, týdny čekat, jestli a kdy je bude moci zabydlet tam, kde pro ně s ostatními členy rodiny připravovala "doma", jež ví o váze slov se schopností podržet i kamenovat pravdou.
S těmi a dalšími rodinami, které později poznali prostřednictvím českobudějovického Speciálního pedagogického centra, zaměřeného na pomoc školákům s postižením a jejich rodinám, se Mottlovi setkávají každý rok. Rádi.

O domácnosti, kde žije, roste a dospívá nevidomé dítě, má mnoho lidí spoustu zkreslených představ. O výchově takového dítěte jakbysmet. Představují si snahu ochraňovat před úplně vším až po málem kasárenský dril, cílený k jedinému: aby potomek byl co nejvíc soběstačný.
U Mottlových se navíc museli potýkat se všemi nedobrotami, které nadělila DMO: Petrovy ruce nezvládaly jemnou motoriku prstů, nedokázal vestoje, když se pokoušel zvedat se z polohy lezce na dvě a usiloval o první krok, udržet rovnováhu… A do toho přišlo doporučení pracovnic rané péče: Dobře fungující rodina je nádherná záležitost, ale Petr potřebuje kolektiv. Chtělo by to jesle.
Jenže doma věděli, že jejich klouček je ve vývoji fyzicky i mentálně opožděný. Nebudou mu zdatnější děti v jeslích ubližovat? Poradí si s ním personál? Tytéž starosti soužily víc jindřichohradeckých rodičů dětí s různým postižením. Slovo dalo dohodu a činem bylo společné hledání jeslí, kde před jejich potomky nepřibouchnou dveře. Našli je – a tam i tety hodné na děti, míň už na rodiče; maminky už druhý den "odstavily" – a ukázalo se, že prvním i druhým to svědčí.
Po dvou letech různě čiperná robátka jeslím odrostla a tatínkové i mamky moudře usoudili, že houfek dětí s postižením do jedné třídy mateřinky sotva umístí. Hledali proto každý pro to své jinde; počet mateřských škol v městě to umožňoval. Petr přistál v Růžové ulici: přestože školka byla zaměřená na děti s handicapem, představoval Petr pro ředitelku jistý problém. „Prosadila si nás paní učitelka, i když neměla s nevidomými žádné zkušenosti. Znala jen ty s dioptrickými vadami,“ nešetří uznáním Marie Mottlová.
Pro jejího syna byl i tento "přestup" významný. Zdravé děti táhly s sebou ty s postižením, motivovaly je co nejvíc dokázat, obejít se bez pomoci aspoň v něčem – a ty v tandemu se zlepšovaly přímo skokově. A Petr ukázal zdravým dětem, jak se mají chovat k těm s postižením.
„Při smůle, která nás postihla, jsme měli obrovské štěstí, že jsme potkávali samé dobré lidi.“ Říká matka, která se ohlíží za dobrými zkušenostmi posbíranými za několik let, ale taky za šťouchanci utrženými třeba při pátrání po základní škole, kam by přijali jejího prvňáka.
Dostal u zápisu dvakrát odklad; dozrával pomaleji. Doma zůstávali v klidu, ač věděli o nejedné špatné zkušenosti jiných rodin, o potížích, obstrukcích i nejapných výmluvách, proč škola nemůže takového žáka přijmout. A oni nechtěli školu speciální – přáli si pro syna školu základní a doma.
„My jsme si zpočátku mysleli, že máme vyhráno.“ Domněnka oprávněná: v obci Vlčice byl jen o dva měsíce starší školák – čekatel, pohybově o poznání zdatnější než Petr, ale taky nevidomý. A škola v nedalekých Střížovicích projevila ochotu oba přijmout.
Někdy je třeba považovat za výhru i to, že bude zapotřebí školáka denně 15 kilometrů dovážet. Matka, stále v domácnosti, brala tu povinnost jako samozřejmost – ostatně nic jiného jí nezbývalo. Zákon sice přiznává právo na vzdělání všem, ale už se v něm neříká, kterými pěšinkami se do školní třídy ve zvláštních případech prodrat. Zasáhla totiž vyšší moc v osobě pracovnice školského odboru městského úřadu. „Řekla, že v žádném případě nedá souhlas k tomu, aby Péťa jezdil do školy ve Střížovicích, protože by to byla pro školu příliš velká zátěž.“
Že učitelé oné školy jsou pro, že dva prvňáky, ač nevidomé, za nepřiměřenou zátěž nepovažují, ji nezajímalo. V Jindřichově Hradci je základních škol dost, ať hledají tam, pravila ona paní – a muselo být po jejím. Neporadila, nedoporučila, ani tip nedala.
Přinejmenším zvláštní. Tam, kde by rodiče snad směli předpokládat nabídnutou pomocnou ruku, čeká je role prosebníků obíhajících jakési zvrácené kolečko. Aby se o pár let později páni ředitelé mohli chlubit úspěšně integrovanými žáky!

Při letošním absolventském koncertu žáků Základní umělecké školy ze třídy učitelky Jany Krausové byl jedním z účinkujících klavíristů Petr Mottl. V publiku mu tleskali kamarádi a spolužáci, kteří ho přišli povzbudit.
Pro Petrovy rodiče znamenal ten koncert mnohem víc, než pouhý hudební zážitek. Určitě si ho užíval i otec, Pavel senior. Dvě zahradnictví v městě zemědělský inženýr vedl – a potom se od vlastníků dozvěděl, že mu už neobnoví smlouvu. Rozhodl se pro stejný podnikatelský záměr potřetí, tentokrát ve svém, kde pracují společně s manželkou. Pořád ještě začínají, na jejich ruce čeká spousta práce, ale těší je. „Není to na zbohatnutí, ale uživíme se.“
„Je na něj spolehnutí,“ říká o svém muži paní Marie. „Pojal to chlapsky, stará se o hmotné zabezpečení rodiny. Neučil se s dětmi, domácí práce šly taky mimo něj, ale vždycky nás podržel, vždycky jsme byli rodina.“
V případě Mottlovic určitě platí, že radost jsou úroky z vkladů, které nosíme celé roky na značně nejisté účty. Dítě s hudebním nadáním se – třeba i nepřímo – hlásí o příslušné vzdělání, taky o nějaký hudební nástroj. Říká si o oboje o to naléhavěji, když se prokáže, že jeho sluch je absolutní.
Ale jak se zachovat v případě dítěte, jehož ruce nezapnou knoflík u košile, nezavážou tkaničku na botě "na kličku" a s jídelním příborem spíš zápasí místo aby ho používaly podle společenských norem?!
Co je mu platný absolutní hudební sluch, jestliže pro "práci" na klaviatuře má jakžtakž upotřebitelné pouhé dva prsty?!
Taky není nic těžkého představit si dokonce i pohoršení pedagogů hudební školy, když prvně uslyšeli, komu by se měli věnovat. Nepohoršili se, neodmítli – a Petr po čtyřech letech docházky hraje všema deseti. A sní o koncertování a povolání ladiče. Je pod dohledem Deylovy konzervatoře v Praze, kam dojíždí dvakrát za rok na konzultace.
„Už se budoucnosti tolik nebojíme,“ svěřuje paní Mottlová. A možná při tom myslí na nepočítané hodiny, kdy procvičovala chabé svalstvo batolete, na dny, týdny a měsíce předchozích školních roků, protože syna dál dováží pět kilometrů do školy a dopravuje zpátky; chodí o francouzských berlích a má potíže s udržením rovnováhy – pořád potřebuje, aby ho někdo jistil. Myslí taky na okamžiky, kdy sama sobě kladla otázku, jestli své čtvrté dítě nevychovává kvůli jeho postižení příliš měkce, jestli je dokonce nerozmazluje.
„Děvčata z poradny rané péče mě ubezpečila, že všechno je akorát.“ Potřebovala to ujištění – kvůli starším dětem. „Byl tam problém, věděla jsem o něm. S Petrem jsem musela cvičit, být vedle třeba i při jídle, dojíždět s ním k lékaři… Dalo by se říci, že se všechno točilo kolem něj. A starší děti to pociťovaly jako újmu, že se pro ně nedostává tolik lásky,“ usmívá se matka.
V sourozeneckých vztazích "udělala pořádek" školka. Vystavením matek hned druhý den mimo hru zavedla režim postupného otužování. „Něco v bytě přizpůsobit, něco udělat jinak, ale bylo toho málo, co jsme opravdu museli. Naše starší děti byly časem tak „sobecké“, že prohlašovaly: ´Musí se naučit poznat, že tam má překážku, ne?! Proč já bych mu měl dělat cestu?!´ A ono to bylo účinné.“ A zůstává to účinné i nadále. Petrova sestra Marie vystudovala sociální školu a mladšího brášku cepuje. „Maminko, ona mě nechala spadnout do kopřiv a potom do příkopu!“ stýskal benjamínek po návratu z procházky. V úleku matka dceři nejdřív vyhubovala – i když tušila, že záměr byl nejspíš kladný. Petra dřív vodili za ruku, teď chodí s průvodcem sám, ale za každou překážkou čeká před pádem jistící něčí ruce. Vzala synka na procházku k zahradnictví, kde je přes příkop můstek. „A počkáš tam na mě!“ ujišťoval se. Slíbila – a on přešel bez pádu úplně sám!
Potíže s jemnou motorikou Petrových prstů přetrvávají, ale cvičení u klavíru je výtečnou rehabilitací. Dvě hodiny denně pod dohledem mamky, i vlastní Petrova chuť hrát, jsou znát. Projevuje se i u klávesnice počítače s braillským řádkem, který mu do 6. Základní školy prostřednictvím Konta Bariéry pořídilo místní občanské sdružení Okna, jež si rodiče dětí s postižením založili. „Osmdesáti tisíci na něj přispělo Konto Bariéry, padesát tisíc přidalo místní proboštství a zbytek jsme uhradili z našich benefičních akcí,“ vypočítává předsedkyně sdružení Drahomíra Blažková.
Studovat ladičkou školu by znamenalo Petrův odchod do Prahy. „To je až za tři roky. Za tu dobu budeme mít všichni dost času si na tu změnu zvyknout,“ říká přece jen trochu nejistě paní Mottlová.
A Petr sám? A proč zrovna ladičem by chtěl být?
„Protože často potřebuju naladit klavír. Některé struny se posunou o půl tónu níž a já to slyším.“
Občas doprovází matku do proboštského kostela; paní Mottlová tam květinami zdobí oltáře – ze zahradnictví na to má vlastně kvalifikaci – a Petr se v chrámu seznamuje s varhanami.
Kdoví, jednou tam mohou mít ladiče a varhaníka v jedněch botkách…

Jan Nouza