Rozhovor s nevidomou matkou dvou dětí

Kateřina Dvořáková (Dcera Barbora 14 let, syn Vojtěch 3 roky)

---

Jste nevidomá, nebo slabozraká?

„Byla jsem těžce slabozraká, ale postupně ztrácím i ty drahé zbytky zraku. Dnes vidím, jak moc mi pomáhaly, zvykla jsem si je velmi využívat. Nyní je to náročné.“

Děti jste plánovala?

„Ano, děti jsem moc chtěla.“

Cítila jste se na roli a povinnosti matky, přes váš zrakový handicap?

„Ano, cítila. Mám o deset let mladšího bratra a už jako malá holčička jsem se o něj uměla postarat. Později jsem pomáhala sestře s dětmi.“

Měla jste ohledně péče o miminko nějaké obavy?

„Ne, žádné. Obavy mělo mé okolí, tedy někteří, to mi však neprospívalo. Je dost zdravých lidí, kteří péči o děti nezvládají, ale nikdo se nad tím nepozastavuje. Až mě to uráželo, to podceňování, jenom proto, že špatně vidím. Radost z očekávaného miminka mi to však nevzalo.“

Počítala jste s pomocí při péči o dítě s příbuznými, nebo jste se chystala spoléhat jen sama na sebe?

„S pomocí příbuzných jsem nepočítala. Těšila jsem se, že si budu vše dělat sama, tak jak potřebuji. Počítala jsem jen trochu s manželem. Určitě to znáte, že lidé nedokáží pochopit, že některé věci můžeme dělat jinak, a také dobře.“

Prožívala jste vůbec nějaké obavy, nebo úzkosti?

„Měla jsem obavy z porodnice. A z toho, aby mi dali miminko, protože jsem slyšela, že jedné ženě dělali potíže. Tyto obavy jsem měla jen v prvním těhotenství.“

Jaké zkušenosti jste si odnášela z porodnic a jaké byly porody?

„Obě moje děti přišly na svět císařským řezem, protože jsem po transplantaci rohovek a mám glaukom. První porod v devadesátém druhém roce byl doznívání socialismu, ale snažili se. Porod byl v celkové anestézii. Druhý porod v roce 2003 se, jak jsem se už zmínila, také uskutečnil císařským řezem, pouze ve spinální anestézii. Bylo to moc prima být při všem. Personál se snažil a prostředí bylo velmi vlídné. U porodu byl můj manžel. Protivné byly jen některé dětské sestry, které nemohly pochopit, že se starám o děti.“

Jak se k Vám chovali v porodnici? Nebála jste se uchopit děťátko?

„Na to už jsem trochu odpověděla. Myslím, že se snažili. Když jsem začala chodit v prvním těhotenství do poradny, dost často jsem brečela, protože než si na mě můj gynekolog zvykl, díval se na mně dosti z patra. Ale pak se to upravilo. U Vojtíška byla poradna přátelská a radostná.“

Koupala jste a přebalovala hned od počátku sama?

„Ano bez problémů, velmi jsem si kontakty s miminkem užívala. Bylo to moc milé.“

A co u druhého dítěte?

„Docela pohoda. Akorát batolecí období bylo pro mne velmi náročné, Vojtík byl živel. Baruška byla klidná. Bylo to díky poruše motoriky.“

Pomáhala vám starší dcera?

„Barborka pomáhala přiměřeně věku, nyní je její povinnost Vojtíška „vyvenčit“. Podotýkám povinnost, ale vzpomínám, že mladšího brášku jsme brali ven automaticky.“

Jak jste zvládala první krůčky a jak jste se vyrovnala s nebezpečími, která hrozila nemotornému batoleti?

„U Báry to všechno plynulo, byla prostě buchta. Vojtínek mi dával zabrat. Musela jsem být stále ve střehu, měla jsem ze sebe pocit, že jsem neschopná. Tehdy nám toho hoch dost zničil. Vojtík však dával zabrat i manželovi, což mne trochu uklidňovalo.“

Využívala jste nějakou asistenci?

„Ne.“

Které období vašich dětí bylo pro Vás nejtěžší?

„Určitě Vojtovo batolecí.“

A nyní, kdy jsou Vojtíkovi tři roky, je péče a starost o něj pro vás lehčí?

„Je a není. Už se spolu můžeme domlouvat - někdy poslechne a někdy, to je asi častější, neposlechne. Myslím, že pochopil, že všechno zrakem neuhlídám a zkouší si dělat co chce. Někdy mám obavy, abych ho naučila vše, co se očekává u tříletého dítěte. Ven chodí rád, ale ne za ruku. Je to kluk a rád lítá, prolézá křoví, brouzdá kalužemi, leze do všech možných děr a škvír. Zatím jsem ho uhlídala. Někde něco uvidí a rozběhne se tam, ale to je běžné u dětí tohoto věku. Pomalu začíná fungovat, že nahlásí, kam prchá. Vadí mi, že stoluje dost neklidně. Byla bych ráda, kdyby jedl čistě, protože chodí do školky, tak aby nepůsobil zanedbaně. Jsem ráda, že když se zamaže, tak to nahlásí. Má rád, když je čistý.“

Jak jste si zvykla na školkový režim, měla jste nějaké obavy?

„Vždycky jsem měla hlavně obavu, aby bylo dítě v bezpečí. Nyní mám obavy, abych Vojtíška uměla naučit vše, co se očekává a ráda bych i něco navíc. Protože mám dojem, že nás okolí dost sleduje a posuzuje. Každá maminka si přeje, aby to její dítě bylo šikovné. Vojtíšek chodí do školky velmi rád. Má tam oblíbenou paní učitelku a holčičku Anežku. Je rád s dětmi, získává nové dovednosti, přizpůsobuje se školkovému režimu. Po dobu co je ve školce, mohu udělat věci, které nestíhám, číst si, psát, vyřizovat různé věci.“

Jak k vám přistupují učitelky?

„Vojtíškova paní učitelka je moc prima, komunikace je s ní velmi dobrá. Právě dnes mi chlapečka přivedla ze školy domů. Já bych pro něj došla, ale nabídla mi to, abych nemusela přecházet silnici. Bylo to milé, až mě to zaskočilo. Je velmi vlídná a laskavá k dětem. Já i Vojta jsme spokojení. Druhá paní učitelka je ostřejší, styl dril. Vojtík se jí bojí. Já z ní mám pocit rozpačitý. Když jdeme s manželem oba do školky, tak zásadně zdraví a mluví jen s manželem. Barunky se dříve vyptávala, co dělám, že tatínek musí všechno dělat sám. Ale to vesnické tetky dělají. Klidně nás zastaví, ptají se, zda má kluk oči pěkné, nebo jako maminka. Zda vařím, peru atd. S paní ředitelkou se mluvit dá, myslím, že nemá předsudky. Spíš je to pro ni neznámá situace. Tak co mohu, vysvětlím. Nejlépe se ale domluvím s paní učitelkou z Vojtíškovy třídy.“

S Kateřinou Dvořákovou z Bohuslavic u Náchoda dne 15. 12. 2006 rozmlouvala Ilona Fryčová