Zdeněk

Zdeněk je pohledný a inteligentní patnáctiletý mladík. Studuje druhým rokem rakouské' gymnázium v Praze, kam denně dojíždí ze svého bydliště. Je vášnivý sportovec -pěstuje lehkou atletiku, lyžuje. Věnuje se počítačům. Prostě plné vytížený zajímavý mladý muž dnešních dní. Prima, řeknete si možná. A co je na tom zvláštního? Nic. Snad jen to, že Zdeněk je od narození nevidomý.
Do mé kanceláře přišel s velikým a naditým školním batohem (knihy psané Braillovým písmem i nutná technika se pronesou) a s maminkou, kterou ovšem moc ke slovu nepustil.

Víte, v čem je příčina Zdeňkova zrakového postižení?

Maminka: Zdeněk se narodil v osmém měsíci. Měl dobrou porodní váhu, ale neměl vyvinuté plíce. Okamžitě musel do inkubátoru, na resuscitaci, lékaři o něm vážně pochybovali. Narodil se v červenci a domů jsem ho dostala až v září.
Lékaři nám řekli, že je zrakově postižený a že se s tím bohužel zatím nedá nic dělat. Řekli, že se to možná může změnit v pubertě, ale nezměnilo, spíš zhoršilo. Do puberty měl poměrně výrazný světlocit, teď už světlo moc nevidí. Například poznal, jestli je v místnosti rozsvíceno, nebo ne. To teď už vůbec nepozná. Maximálně zaregistruje přímo tu změnu - když se rozsvítí, nebo zhasne.

Kontakt na vás jsem dostala ze Střediska rané péče pro zrakové postižené. Dokonce s tím, že jste byli jejich prvními klienty.

Maminka: Nevím, jestli prvními, ale jedněmi z prvních určitě. Jezdili jsme se Zdeňkem do Motola, kde nám řekli, že s jeho postižením nejde nic dělat a zřejmě o nás řekli Středisku rané péče, protože ti se nám sami ozvali. Pracovnice rané péče jezdily k nám domů, učily nás, jak se zrakově postiženým dítětem pracovat, informovaly nás o různých akcích.

Co vám všechno dala raná péče?

Maminka: Před patnácti lety, kdy se Zdeněk narodil, nebyly ještě skoro žádné pomůcky, žádný,,návod", jak pracovat s nevidomým dítětem. "Tety" z rané péče mi vysvětlily spoustu konkrétních věcí. Například že ho mám nechat osahat si čtyři rohy místnosti, aby si uměl představit, jak ten prostor vypadá. Vytvářela jsem mu sama i hračky - třeba pingpongové míčky jsem polepila suchými zipy, z molitanu udělala podložku posilou počesaným silonem a na to se daly míčky, v kterých byla rýže nebo nějaké kuličky, aby chrastily, přichytit.
Nebo můj otec mu vyřezal z tvrdého papíru tvary zvířátek, aby si je mohl osahat. A měl také možnost si třeba zvířátka osahat v reálu, u nás na dvorku nebo u známých. Musím říct, že díky tomu dost poznal i můj starší zdravý syn. Myslím, že Zdeněk získával informace velmi přirozeným způsobem.

Přispěl starší bratr k integraci nevidomého dítěte?

Zdeněk: Když ještě brácha nebyl tak úplně velkej, aby mu to přišlo blbý, a já jsem nebyl už tak malej, bral mě s sebou do party mezi kamarády. Jeho kamarádi byli i moji kamarádi.
Maminka: Jednou mě pozvali do bunkru, abych ochutnala jahodový čaj z listí. Integrace probíhala v podstatě od malička. Zdeněk měl také o všechno zájem. V šesti letech začal bruslit, já jsem taky nasadila brusle, vzala jsem ho za ruku, nebo jsem mu říkala, tady můžeš, tady je volná plocha. Jezdili jsme na pekáčích, ve škole běžkoval s trasérem.
Zdeněk: Od tří let jsem jezdil na kole. To přinášelo pády a úrazy, to je fakt, ale nelituji toho.

Jak jezdíte na kole?

Maminka: Tam, kde nejezdila auta, jezdil Zdeněk dokonce i sám, nebo jezdíme za sebou na samostatných kolech - jede dva metry za mnou a já mu zvoním nebo na něj mluvím. Ale máme i dvoukolo, což je na delší trasy.

Jak jste se vyrovnávala s faktem, že vaše dítě nevidí?

Maminka: S tímhle se člověk asi nikdy nesmíří, každá máma si přece přeje zdravé dítě. Ale zvyknete si na to, nic jiného vám nezbývá. Žijeme na malém městě, zraňovaly mě reakce okolí. Když mi lékaři řekli, že bude muset chodit s bílou holí, že jsou to jeho prodloužené ruce, dělalo mi problémy to přijmout.

Co vám přišlo nejtěžší?

Maminka: Myslíte od malička? Ty začátky byly krušné. Byla jsem zvyklá od staršího syna, že mu šlo všechno samo. Dítě, které vidí, se 90 % činností naučí tím, že je okoukává. Nevidomému musíte všechno vysvětlit - že to, co při procházce cítil pod nohama, je spadané listí, jak sejí příborem apod.

Dovedete říci, co vám nejvíc "vadilo"?

Nejvíc mi vadilo, že někteří lidé okukovali.

Ptala jste se, proč se nevidomé dítě narodilo právě vám?

Maminka: Často jsem si dávala otázku "proč zrovna já". Prostě se to stalo proč, to vlastně nikdo neví.
Zdeněk: Někdy mám pocit, že jsem to nesl já líp než mamča. Jakmile jsem si začal uvědomovat, co je, a mamka občas propadala pocitům, že nic nemá smysl, já jsem byl ten, kdo říkal, že se to nesmí tak brát, že to má i svoje výhody. Koneckonců, když jsem se narodil nevidomý, nevím, o co jsem přišel, nemusím se tudíž až zas tak trápit a můžu si říkat, že by stejně nebylo na co koukat. Když někdo ztratí zrak v průběhu života, ví, oč přišel, a navíc je pořád zatížený svými vzpomínkami a představami o světě, a ono to třeba mezitím už vypadá jinak.

Jak to bylo se školou?

Zdeněk: Chodil jsem do Školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené na Hradčanech od první třídy. Chodil jsem tam již od mateřské školy, tedy od pěti let. Nejprve jsem chodil do školky jen na tři dny, maminka mě tam v úterý vozila a ve čtvrtek pro mě jezdila.

Proč jste se rozhodl studovat rakouské gymnázium?

Zdeněk: Od druhé třídy na Hradčanech jsem se učil soukromě německy. Hlavně můj děda, jehož maminka byla Němka, chtěl, abych se naučil dobře německy. V té době se ve škole vyskytoval jeden zajímavý člověk, už léta můj skvělý kamarád a veliká opora. Všiml si mě, a když viděl, že už ve druhé třídě umím německy, nabídl mi, že bych mohl jet na tábor, kde jsou Němci. Velmi jsme se spřátelili, jezdili jsme spolu na různé akce. A když jsem byl v sedmé třídě, přišel s tím, že bych mohl zkusit integraci a ještě to skloubit s němčinou. Na internetu našel informace o šestiletém česko-německém gymnáziu Na Pražačce. Zkoušeli jsme to tedy nejdřív tam, ale vedení školy se k tomu postavilo odmítavě. A pak jsme našli na internetu rakouské gymnázium. A protože já jsem odjakživa fanda do všeho, co se týká Rakouska, počínaje historií a konče přírodou, domluvili jsme se s Martinem - to je ten můj kamarád — a s mamčou, že to zkusím tam. Martin tedy inicioval pohovor, kterého jsme se zúčastnili všichni tři - tedy já, Martin a mamča. Asi jsme ředitele přesvědčili, že to není nereálné. Pak nás vzali na pedagogickou radu, kde mě představili všem profesorům. Nikdo ušil zda a jak to půjde, myslím, že největší strach měli vyučující předmětů, kde je potřeba grafika, podávat náčrty apod.
Nakonec se nám podařilo je přesvědčit, že za pomoci techniky, ale hlavně pomocí oboustranného vstřícného a dobrého přístupu by se to dalo zvládnout.

Dělal jste přijímací zkoušky?

Samozřejmě! Dělal jsem přijímací zkoušky z angličtiny, němčiny a češtiny. Z matematiky ne, protože v té době jsem k tomu ještě neměl technické vybavení. A vážím si toho, že mě přijali, i když vlastně vůbec neznali moje znalosti v matematice.

Technika je asi při studiu nezbytným pomocníkem.

Bez ní by to nešlo. Proto jsme také souběžně s přijímacími zkouškami žádali referát sociálních věcí o příspěvek na technické vybavení, s jehož pomocí bych byl schopen absolvovat studium. A musím říci, že mi vyhověli - mohl jsem si pořídit počítač s hlasovým výstupem v hodnotě 200 tisíc korun. Zaplatili mi i počítačový kurz.

Muselo to být všechno velice náročné.

Období, než jsem do gymnázia nastoupil, bylo poměrně stresové. Jednak po lidské stránce - sedm let jsem chodil se spolužáky, měl jsme na Hradčanech kamarády. A pak - nevěděl jsem vůbec, do čeho jdu, a měl jsem strach. Teprve asi 5. srpna jsem se dozvěděl, že do gymnázia opravdu nastoupím, protože tam docházelo k výměně ředitelů a nebylo úplně jisté, jestli mé přijetí "ustojí" i nová ředitelka. Nakonec je potvrdila.

Situace se změnila asi i v tom, že do gymnázia denně dojíždíte.

Ano, z mého bydliště je to do Prahy autobusem asi 45 minut. Než jsem nastoupil do gymnázia, byl jsem na Hradčanech přes týden na internátě. Ve školce mě tam maminka v úterý vozila, ve čtvrtek pro mě jezdila, od první třídy jsem byl na internátě od pondělí do pátku. Domů jsem jezdil jen na víkendy.

Co všechno jste tedy musel k integraci v prestižní škole zvládnout?

Byl to docela "nátlak" - především abych zvládl techniku, což bylo naprosto nezbytné. Sice jsem už byl fanda do počítačů, ale neměl jsem moc možností si to vyzkoušet. Počítač pro nevidomé musí mít hlasový výstup nebo braillský řádek, nic takového jsem do té doby neměl. Takže v první řadě bylo nutné zvládnout techniku, abych kromě svého handicapu nebyl ještě více omezený. Musel jsem zvládnout cestu do školy. Na Hradčanech jsme se učili prostorovou orientaci, ale samozřejmě v okolí školy. Pak jsem dospěl do fáze, kdy jsem jezdil sám na metro na Malostranskou a do knihovny pro nevidomé v Krakovské ulici - dál jsem se vzhledem k tomu, že jsem školu opustil na konci sedmé třídy, nedostal. A najednou jsem se musel naučit přes prázdniny cestu od nás až do školy a ještě natolik, abych ji kdykoli zvládl. A ještě k tomu do toho přišla rekonstrukce Anděla. To tedy bylo všechno velice stresové a samozřejmě i ten vlastní nástup.

Co bylo na nástupu do nové školy nejtěžší?

Přijít najednou do styku s novými lidmi. Brácha mě totiž mezitím přestal brát s sebou mezi nové lidi, a já už jsem moc nevěděl, jak reagují moji vidomí vrstevníci a jaké to bude.

A jaké to bylo?

První dny to bylo vzájemné oťukávání. Spolužáci nevěděli, kdo to s nimi vlasti bude chodit. Na začátku školního roku bylo takové shromáždění, ředitelka měla proslov k zahájení a pak mě vyzvala "z voleje", bez přípravy, abych i představil. Ale sklidilo to úspěch.

Pak nastaly všední školní dny.

První tři měsíce byly opravdu těžké. Škola pro nevidomé přece jen není schopna dát takové vzdělání, aby se člověk mohl vyrovnat žákovi z běžné základky. I Přesto, že jsem se souběžně s počítačovým kurzem připravoval hlavně v matice, právě s Martinem, který má matematicko-fyzikální fakultu, a snažil jsem se ten rozdíl vyrovnat, měl jsem co dělat. Vůbec se nashromáždila spousta obtížných okolností. Také mi chyběli mí soukmenovci, mí kamarádi. To, co si povídám s "našincema" a co můžu probírat s vidomými lidmi, se v té době diametrálně lišilo a neuměl jsem to skloubit. Pořád jsem vzpomínal na bývalou školu a neuměl jsem se přeorientovat na nový život. Také jsem tam neměl žádného "kámoše". Je to výběrová škola, kde se sejdou lidé ze všech koutů Prahy a okolí, ještě jsme se mezi sebou neznali. Ale jak jsme se poznávali, jak se kolektiv sám utužoval, i já jsem do něj postupně zapadal. Už mi ani školní nároky nepřipadaly přehnané, a teď už je to v pohodě.

Když se vám podařilo zapadnout do nové školy, jaké byly kontakty s nevidomými kamarády?

Když jsem zapadl v nové škole, měl jsem pak problémy přecházet mezi těmi dvěma světy - třeba na akci s nevidomými jsem najednou nevěděl, jak s nimi mám mluvit.

Měl jste pocit, že k nim nepatříte?

Ze začátku jsem měl pocit, že nepatřím do nové školy, a když jsem tam zapadl, možná jsem si to natolik vsugeroval, že jsem měl zase pocit, že už mi ujel vlak v bývalé škole. Například jsem trávil jarní prázdniny nebo hory s lidmi, které jsem vlastně opustil, s bývalými spolužáky. A měl jsem pocit, že jsem se od nich strašně vzdálil, že si s nimi už nerozumím. Ale za ten týden jsem s nimi zase našel společné téma, a pak se mi zase nechtělo mezi vidomé spolužáky. Ty přechody byly strašně těžké.

Myslíte, že o tom je integrace?

Myslím, že než se v tom člověk naučí chodit, je integrace právě o tom. A myslím, že je dobré, že jsem si to prožil. Mám z toho spoustu psychologických poznatků. Já si věci píšu - mám popsané deníčky, co mě ten den napadlo, na co jsem přišel, v čem jsem zase udělal pokrok, komu jsem zase blíž v té třídě. Bylo to moc dobré pro moji - řekněme - psychickou zocelenost. Umím se teď lépe vyrovnávat s nejrůznějšími problémy, posunulo mě to dál.

Nebylo by možné alespoň na některé stránky vašich deníčků nahlédnout?

Ne!!!

Našel jste nakonec ve škole kamaráda s velkým "K"?

Ano. Objevil jsem člověka, kterého jsem hledal. Našel jsem někoho, s kým si rozumím úplně dokonale, a to je teď můj kamarád. Potřeboval jsem k sobě někoho do lavice, aby mi četl z tabule a pomáhal řešit problémy. Podotýkám, že ne proto, aby mi říkal výsledky! To jsem se se všemi předem domluvil, že mám své zásady a ty nebudu porušovat - ale spíš jsem potřeboval pomoc při zvládání techniky. Tak si ke mně přišel sednout Marek. Hrozně si rozumíme, doplňujeme se. On je spíš přes techniku, já zase přes jazykové obory – filozofii a tak. Prostě jsme kamarádi "na život a na smrt". Jeho všechno zajímá, naučil se i Braillovo písmo.

Z toho, co mi vyprávíte, se mi zdá, že po překonání prvotních, i když těžkých, překážek, jste integrován dokonale.

Jsou věci, které s ostatními dělat nemůžu a asi nejspíš nikdy nebudu moct. Třeba mě vyškrtli z tělocviku. "Chytrá" tělocvikářka prohlásila, že nevidomý cvičit nemůže. Má samozřejmě pravdu, že při basketu, fotbalu, voleji bych byl mimo. Ale já sportuju, a nejrůznější gymnastiku bych klidně dělat mohl. Jenže paní profesorka soudí, že cvičit nemůžu.

Nemyslíte, že se nejspíš bojí?

Asi ano. Ale její přístup je vyloženě destruktivní, snaží se mě ze všeho vyšoupnout. Když jsem se s ní domlouval ohledně češtiny, udivila mě otázkou, jestli jsem v životě už přečetl nějakou knížku. Vysvětlování není moc přístupná, nechce se mi s ní komunikovat.

Vaše výsledky na gymnáziu jsou vynikající.

V prvním ročníku jsem měl asi dvě dvojky, ale, upřímně řečeno, dost jsem na tom makal. Teď se nějak nemůžu soustředit - jestli v tom nebudou holky! Ale vážně - cítil jsem, že si potřebuji už zase nechat trochu volného času, a to se samozřejmě na prospěchu projevuje. Uvidíme.

K čemu využíváte získaný volný čas?

Především jsem se víc vrátil ke sportu. A pak jsou věci, které jsem na rok a půl pustil k vodě, abych ve škole udělal dobrý dojem, abych do ní zapadl, zvládl ten přechod. Dost jsem také obnovil kontakty s bývalou školou, byl jsem s nimi na závodech, domluvil jsme se, že budu s nimi chodit plavat. Je to samozřejmě na úkor prospěchu, ale vždyť já se pořád šrotil. Docela dlouho jsem si namlouval, že mě to baví, ale takhle se pořád žít nedá, a tak si říkám, že nějaká ta trojka mi bude stačit. Nenechám to samozřejmě dojít daleko, myslím, že dokážu tu hranici pohlídat. Prostě teď jsem trochu polevil a trochu si užívám, a až se to začne okolí nelíbit, zase to vytáhnu.

Jaké sporty děláte?

Lehkou atletiku, především běh s trasérem. Plavu - ale mám bohužel problémy s ušima, takže nesmím do vody skákat. Také jsem byl za naši bývalou školu na závodech v Budapešti - v golbalu, to je míčová hra pro zrakově postižené, v plavání a atletice. Také jsem dříve organizovaně na Hradčanech dělal míček a kouli. To mi chybí, protože k tomu teď nemám podmínky.

Slyšela jsem, že také hrajete na nějaké hudební nástroje.

Na zobcovou flétnu a na klarinet. A jenom soukromě, na víc není čas.

Mluvili jsme o tom, že vás kdysi bratr brával mezi své kamarády. Jak s ním vycházíte teď, kdy vám je patnáct a jemu osmnáct?

To jste se dobře trefila. Já jsem byl sedm let na internátě, takže jsme většinu času spolu nebyli. Máme společný pokoj, společný počítač, a to je někdy dost problém. Ale hlavně máme prostě odlišné názory na svět a na věci kolem nás. Když se někdy pustíme do názorové výměny, stejně nakonec nastoupí pěsti. Zkrátka nejdřív si prošel pubertou brácha a já jsem tomu moc nerozuměl, takže jsem vždycky dostal nabančíno, teď už je zase brácha ten rozumnej, já jsem v pubertě, s něčím nesouhlasím, protestuju, takže zase dostanu namláceno. Nejspíš se to srovná, až konečně jeden z nás nebude v pubertě!

Myslíte, zeje "lepší" mít vidomého, nebo nevidomého sourozence?

O tom se dokonce mezi nevidomými vedou spory. Já myslím, že sourozenec, který vidí, může s lecčíms pomoct, pokud má zájem, může nevidomému sourozenci opravdu hodně dát. Ale možná mezi dvěma nevidomými sourozenci je lepší souhra, mají k sobě blíž, jsou takoví "spiklenci", mohou z toho spojenectví i trochu těžit.

Jak vycházíte s otcem?

Otec s námi nežije. Odstěhoval se, když mi bylo pět let, a nechal úplně všechno na mamce, což mi přijde nefér. Dřív jsem s ním moc nevycházel, protože je trošku prudší nátura a já jsem z něj měl po jistou dobu docela velký strach. Třeba co se týče toho, co jsem podle jeho představ měl umět a neuměl. Z toho už jsem se vymanil, přece jenom už mám své názory na to, co považuji za správné. Hrozně dobře vycházím s Martinem, to je člověk, který mi pomohl d gymnázia a vůbec mi moc pomáhá. Má nevidomou manželku, proto také spolupracoval s mojí bývalou školou na Hradčanech. On je v podstatě jako můj táta. aniž by měl se mnou biologicky cokoli společného. Když mám nějaké zajímavé akce, je to většinou z jeho popudu. Hodně mi toho ukázal, hodně moc mi dal. Řekl bych, že mamča se starala o můj rozvoj v raném věku, do nějakých sedmi let viselo všechno na ní, a od té doby mi poznání světa a nové pohledy zprostředkovává Martin. U něj nacházím řekněme něco jako seberealizaci, protože on umí poslouchat názory, umí o nich polemizovat. Opravdu bych ten vztah přirovnal ke vztahu táta a syn. Bylo velké štěstí, že jsem ho potkal. Mluvím o něm, protože jste se ptala na můj vztah k tátovi. Na rovinu řeknu, že kdybych to měl porovnat, jako tátu mám mnohem raději Martina. Už jenom z toho důvodu, že tátu moc často nevídám, a proto, že toho Martin pro mě tolik udělal, a že dělá věci, které normálně dělají tátové. Asi jsem tím ztratil podvědomý otcovsko-synovský kontakt s biologickým otcem, už ho tak nedokážu vidět, a našel jsem ho u Martina.

Co vám vadí na přístupu tzv. zdravé veřejností?

Hlavně mi vadí, když si někteří lidé myslí, že se mnou musí jednat úplně jinak. Že jsem něco míň, že nejsem schopný pochopit situace běžného života.
Při občance nám ve škole profesorka promítala cosi o nevidomých. Nevím, kdo to dělal, ale na tom se žádný nevidomý nemohl spolupodílet. Chápu, že se snažili vytvořit nějaký univerzální návod, jak se chovat k nevidomým, ale to je hrozně těžké vzít jeden metr a říct chovejte se tak a tak, žádný nevidomý přece není stejný. Mně to zkrátka nesedělo.
Pak se mě ptali, co bych k tomu měl za připomínky. Řekl jsem, že s tím nesouhlasím, ale že to nechci posuzovat. A že si na většinu věcí vystačím sám, a pokud budu potřebovat pomoc, tak si o ni řeknu.

Opravdu řeknete?

Řeknu. Moji vidomí spolužáci se ve škole ze začátku snažili dělat všechno za mě - všude mě vodili, pomáhali mi s balením věcí apod. To ale zvládám. A pokud bude něco, nač nestačím, ozvu se.

Co vám nejvíc vadí na vašem postižení?

Když vidím, jak ostatní nejsou na nic vázaní, svým způsobem si mohou dělat, co chtějí. Je horko, tak se jdou koupat, chtějí se projet, tak vezmou kolo a jedou. Nemůžu vzít jen tak kolo a jet něco omrknout, vždycky k tomu někoho potřebuju. Na koupaliště si taky sám netroufnu - nenašel bych třeba znovu svoji deku, nebo bych možná na břehu do někoho strčil - a kdoví, jak by si to dotyčný vy světlil! Že věci člověk nemůže okoukat, je velký handicap. Ve sportu třeba ať už jde o techniku vrhu koulí, když to nevidíte, musíte si nechat všechno vysvětlit, mít někoho, kdo to umí, a nechá vás osahat, jak má postavené ruce, jak stojí, jak kouli drží. Všechno trvá mnohem déle. Ve škole je taky velká nevýhoda, že nevidím na tabuli, vždycky si musím najít nějaký prostředek, jak si to představit.
Vadí mi, že se mi lidé snaží nadržovat kvůli tomu, že nevidím. Pořád se snaží argumentovat tím, že jsem slepý. Samozřejmě jsou věci, které nejdou, při basketu prostě šestku nedám, nemám na to a nedám. Ale argumentovat o něčem, co bych mohl dělat, jenom tím, že nevidím, a proto to nemůžu nebo bych neměl dělat, to neuznávám. Třeba když mě stará paní pustí sednout jenom proto, že nevidím. Ale já jsem mladý a mám zdravé nohy! Vím, že to myslí dobře, ale nemám rád přehnaný soucit.
Ze začátku jsem kvůli tomu měl ve škole docela rozpory. Pořád jsem se do něčeho dral, něco jsem chtěl dělat a oni mě k tomu nepouštěli, abych si "neublížil". Tak jsem to pak občas trošku přeháněl, nedokázal jsem odhadnout míru, kdy je to ještě pomoc a kdy se vnucuji - takže jsem se stáhl, začal jsem být pasivní. Ale nakonec jsem tu rovnováhu, myslím, našel.
Je to trochu hranice na "ostří nože", kdy člověk opravdu pomáhá a je užitečný, a kdy ho nechají jen proto, aby ho nezranili. V tomhle směru mám rád, když jsou lidé přímí a řeknou, co si opravdu myslí a ještě jsou ochotni se o tom vůbec bavit.

Jste cílevědomý mladý muž, jaké máte plány do budoucna?

Když jste se takhle zeptala, první, co mě napadlo - chtěl bych psát. Píšu hodně do našeho školního časopisu, moc mě to baví. Nejsem moc na exaktní vědy, tam nemůžu uplatnit fantazii. Mě baví hrát si se slovíčky. S matikou bojuji tím způsobem, že se ji učím, a čeština mě baví. Takže bych se chtěl živit psaním, a také mě zaujala psychologie. A kdyby nic jiného, jako absolvent této školy se určitě budu moct věnovat tlumočení a překladům, už teď občas soukromě překládám. Ale vlastní psaní mě láká víc.