Nejčastější otázky, na které se mě lidé ptají:

Jak se vám to stalo?

A nemyslí tím zrovna to, jak jsem objevila talent, nebo jak jsem se ocitla na tomto světě, či jak jsem vyrostla do krásy, ale myslí tím, jak se stalo, že jsem přišla o zrak. Tím, že nevidím již víc než deset let, tak mi někdy déle trvá, než si uvědomím, na co se mně vlastně dotyčný zrovna ptá? Mezi známými se o tom moc nemluví, není to nijak zakázané téma. Zvykli si na to a není to nic neobvyklého. Je to tak. Jeden je blonďák, druhý zapomíná a já nevidím. Povím Vám to. Moc se o tom neví, ale revma může způsobit, že člověk přijde o zrak. Revma je zánět v těle. Mně revma napadlo některé klouby a oči. Silné a časté záněty mi zničily oční pozadí a postupně mi i atrofovaly oči a tu se už nedá nic dělat. A jako by nestačily oči. Stále to pokračuje, degenerace kloubů stále pokračuje i přes náročnou léčbu, operace kloubů a pod. Trvale vysoký zánět, bolesti, které mi někdy nedovolí ani dojít na toaletu bez cizí pomoci. Možná se Vám to bude zdát divné, ale z mého pohledu mne omezují víc bolesti a deformace kloubů, než nevidět, protože nevidět nebolí. Je to sice pro život velmi náročné, ale na bolest si člověk nezvykne. Prostě se mi chtělo říct, že revma je svinstvo!

A nedá se s tím nic dělat??? Já znám jednoho léčitele ….

Ne. Nedá. Nejhorší je falešná naděje. Smířila jsem se s tím a vy se s tím taky smiřte. Byla jsem za „nej“ lékařema a nehledám žádného léčitele, i kdyby někdo znal toho zaručeně nej… Ono je to tak. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo a samozřejmě i mnohé léčitele. Tak např. jeden Relaxační pán. Sotva jsme se pozdravili už mi hned promlouval do duše. Že se s tím musím smířit, jinak se neuzdravím. Mám to přijmout a blábláblá a tak dál. No já v mojí pohodě jsem mu vysvětlila, že jsem s tím smířená. Že to neberu, jako neštěstí, tragédii. Nesedím a nebrečím. Žiju dál. Tak otočil a začal jinou pohádku: Že bych s tím neměla být smířená, a že se potom neuzdravím nikdy, ani ve věčném životě nebudu vidět. No, to mi stačilo jako povzbuzení, to se potom člověk těší na věčný život v jeho podání. Že? Nevím, proč většina lidí, kteří mne potkají, chce vyřešit můj zrak. Zachraňovat mně? Už jsem ztratila hodně času čekáním, že snad jednou uvidím. Asi je to nepochopitelné, ale já jsem teď v srdíčku spokojenější, než když jsem byla v pořádku, jak je většina lidí. Jasně, že bych strašně moc moc chtěla vidět. Ale není to možné. Žiju a budu si žít tak, abych byla spokojená s tím, co ještě mám a ne plakat za tím, co nemám. Jsem věřící a cítím, že je o mně postaráno. A není to ani kletba, ani trest. Navíc můj manžel tvrdí, že zná mnohem víc horších chorob, které lidé mají. Například chamtivost, blbost, zlost, žárlivost, protivnost, povýšenost, namyšlenost, všechny komplexy atp. Těch nemocí je strašně moc. A nikdo se neléčí, nikdo s nima není na nemocenské. A většina o nich ani neví. Přitom jsou to nemoci mnohem závažnější a je těžké s takovými lidmi žít.

Kde beru inspiraci?

Představivost mám živou díky tomu, že jsem se mohla do 22 let dívat. Když slyším báseň, píseň, nebo se venku procházím, tak mi vše evokuje obrazy. Potom, dokud to nevymodeluji, nejsem spokojená. Ráda chodím na výstavy fotografií a obrazů. Manžel mi popisuje, co vidí, a já to v hlavě taky nějak „vidím ". Některé věci si představuji, jak bych je ztvárnila já... Bývá to nakonec úplně odlišné. Ráda znázorňuji jemnost, krásu a pohodu. Reliéfní znázornění mám ráda, když mají nějakou myšlenku, se kterou se ztotožňuji a poukážu na nějaké východisko. Řeknu manželovi, co jsem chtěla tou sochou vyjádřit a můj muž zkusí podle toho napsat k dané soše báseň. Často se k nim vracím a v každém období svého života si tam najdu něco jiného, co mě osloví. Je to šikulka, ten můj mužík. Není jednoduché sochou zachytit pohyb, situaci, náladu. Navíc jedna socha může každého oslovit trošku jinak. Podle toho, co prožil dříve, nebo podle toho, co ho teď trápí, v jaké je náladě a tak. Je možná trošku nešetrné psát pod sochy přímo, co jsem tím chtěla říct já. Ale rozhodla jsem se tak, protože chci těmi sochami něco říct a navíc se mi ty jeho básničky moc líbí. Ale klidně je nečtěte a jen se dívejte.

Jak je možné, že tak modeluješ?

Jsem moc vděčná za to, že to můžu dělat. Myslím, že je to srovnatelné s hudbou. Člověk si v hlavě umí prozpěvovat hudbu a nemusí ji zrovna slyšet, aby si ji připomenul. Já mám takové představení v hlavě, ale v obrazech. Proto, že jsem někdy viděla, se mi v hlavě tvoří obrázky při zvucích, vůních a podnětech. Nemám v hlavě tmu. Nejdřív si to v mysli předmodeluji, posunu si tu figuru jako na papíře. Přemýšlím, jak ji budu tvořit, co kam posunu, postup, jednotlivé tahy. A potom modeluji jako podle plánu. Sama se tomu kolikrát divím, ale je to tak.

Oblékáš se velmi vkusně. Kdo tě obléká?

Někdy se začneme s manželem smát. Protože on mně tak akorát vysvléká, ale oblékám se sama. Mám cit pro barvy a nemám problém, když mi popíšou barvu. Umím si k ní skombinovat nějakou jinou věc. Mám oblíbené barvy, které ráda nosím a mám z nich dobrý pocit. Ráda si vybírám oblečení podle hmatu, střihu, materiálu. Mám ráda hezké oblečení. Mám svůj styl, ale taky sleduji, co se nosí. Baví mně to. Když si něco zkouším, tak si to přejedu rukou. Hned vidím, jestli mi to sedí. Ani byste nevěřili, jaká je ruka kritik. Zjistí i to, co oku ujde. Zkuste si to na sobě jen hmatem. Ještě se zeptám svého manžela, jestli se mu to líbí a jestli je to O.K. No, je to chlap a má na to někdy jiný pohled než žena, a tak se nakonec rozhodnu stejně podle sebe.

Kdo se o mně stará?

No zkuste se zeptat ženy, která má na starosti domácnost a odpoledne jde do dílny; tak ji akorát naštvete. Deset let jsem bydlela v bytě sama se svým psem a teď mám mnohem víc uklízení, vaření, praní, žehlení a tak. Ne, opravdu nemáme služku. Po obědě jdu do dílny a tam jsem někdy do pozdního večera. Nemám pocit, že je třeba se o mně starat, jak si to mnozí myslí. Postarám se i o svého manžela. Jasně, že i on přiloží ruku k dílu. Nakupování by pomohlo každé ženě, nejen mně. Ovšem pokud mám bolesti, tak je toho na něm mnohem víc. Sem tam se najde někdo, kdo pronese větu „to je dobře, že si můžeš trošku pomodelovat, aspoň ti uteče čas". To se mám pak co držet, abych se usmívala. Co, vy chodíte do práce, aby vám utekl čas? Někteří lidé to berou tak. Sochařina je namáhavá práce. Jako každá jiná.

Hádej kdo jsem?

Tato otázka někdy padne, když jdeme městem a potká mně někdo známý. Místo, aby se představil svým jménem, kdo je, tak řekne „hádej kdo jsem?". Musíte uznat, že se mi nechce pokaždé hádat, kdo jste. Zkuste si představit, že byste měli hádat u každého, koho byste potkali, kdo to vlastně je. Máte jiné starosti, chcete se pobavit o nějakém tématu. No a ještě je nejlepší, když neuhádnete a dotyčný se urazí. I do telefonu se představujeme. Je to slušnost. No, to ale těm slušným nemusím vykládat. Jen mně to někdy trápí. Když chcete oslovit nevidomého, tak přijďte k blíž. Oslovte jej a řekněte svoje jméno. Můžete se i jemně dotknout, aby dotyčný věděl, že to oslovení patří jemu. Když budete stát poblíž a budete mrkat, usmívat se, mávat - není vám to nic platné. A není to tím, že jsem na Vás naštvaná. Opravdu nevidím a nevím o vás.

Konverzace na úřadech

Je to zvláštní, ale stává se mi to většinou u lékařů, kteří mne neznají. Přijdu do ordinace s doprovodem, který netuší, co mi je a jaký mám problém. Lékař oslovuje můj doprovod a já jsem tam jako malé tříleté dítě s matkou. Vypadá to asi takto: Doktor na doprovod „Vysvlečte ji. A jakou měla teplotu?". A já na doprovod: „Řekni mu, že 39 ". Pokud je dotyčný rozumný, tak pochopí a začne se bavit se mnou. Když člověk nevidí, neztrácí inteligenci, a i dokonce dobře slyší. Je to asi taková změna, jako když jdete doma v noci na toaletu a nechce se vám rozžínat. Neztratili jste nic ze své inteligence, ani se vám nezměnilo vnímání okolního světa. Naopak, v mnohém jste ještě vnímavější. A když do něčeho vrazíte, moc dobře víte, co to je. Takže takové to je nevidět. Je to těžké a je to napořád, tak nám to nedělejte ještě těžší a bavte se přímo s námi. Nekoušeme. Vím, najde se mezi nevidomýma i pár méně inteligentních, ale co si budeme vykládat, mezi vidomými jich je taky dost.

Vystavujete?

Pořádám výstavy. Osloví mně nějaká galerie, nebo já nabídnu svoji práci a potom se domluvíme. Mám radost, když se přijdou lidé podívat na moje sochy. Jsem sama zvědavá, co v nich kdo vidí. Všimla jsem si, že socha, kterou jsem vymodelovala podle nějaké příhody, sedí úplně přesně někomu jinému na nějaký jiný zážitek, který se stal a je překvapený, že jsem to objevila. Reflektuje na moji práci a to mně těší. Možná jsem mu připomenula pěkný zážitek, který se stal. Vzpomene si na něj a na to jaké to bylo krásné. Je zajímavé, že není jedna socha „nej“. Každému se líbí jiná. Na výstavách si vždy jeden den vyhradím na to, že modeluji přímo na živo. Dříve se stávalo, že měli lidé poznámky, že jsem to nemodelovala já. Že to není možné. Je to pro mě ponižující, že bych prezentovala něco, co není moje práce. Vždyť to člověka netěší a nemůže být spokojený. Tak od těch dob si sednu k rozpracované soše a pracuji. A lidé si přisednou, dají si kávu a dívají se, popovídají si se mnou a někdy si i zkusí sami něco z hlíny vytvořit. Jsou to milá setkání, která, myslím, obohatí obě strany.

Děláte sochy na prodej?

Ano. Prodá se vystavovaný kus, nebo se dohodneme a objednají si u mně sochy, či reliéf. Dělám i věci dle představ zákazníka, někdy předměty na reklamní účely. Výroba sochy od myšlenky k hotové soše trvá zhruba tak tři měsíce.

Kdo Vám chodí do dílny?

Mám svůj ateliér, který se odpoledne promění v dílničku, kde vedu keramický kroužek. Chodí si tam zamodelovat hlavně matky s dětmi. Máme i hrnčířský kruh, takže výrobky jsou všeho druhu. Co si vyrobí, to si i odnesou domů. Vedu je k jednoduchému modelování, kde není třeba moc talentu a přesto jsou výrobky opravdu hezké. Je mnoho jednoduchých technik, ale pokud projeví někdo zájem o složitější práci, ráda poskytnu odbornou pomoc. Pomůžu radou při tvorbě figur, reliéfů, či zvířátek. Přijímám i pozvání školek a základních škol do keramické dílny. V Rožnově pod Radhoštěm na základní škole Pod Skalkou mám jednou měsíčně keramickou dílnu s 15-ti prvňákama. V minulosti jsem navštěvovala i soukromé nevidomé děti doma. Modelovali jsme a děti se učily vidět hmatem.

Trošku o práci jak na to snadno a rychle:

Při modelování nepoužívám žádné nářadí, akorát při vydlabávání používám vydlabávátko. Potřebuji mít stále kontakt s hlínou, a tak jsou mi nástroje na obtíž. Jen pro představu. Taková socha velká 90 cm má za mokrého plného stavu cca 20 kg. Po přibližném vytvarování sochy ji rozřežu na třetiny a vydlabu ji tak, aby stěna měla tloušťku tak do dvou cm. No, pak je třeba ji zase slepit zpět. Při tom vám moc zrak nepomůže. Hlína se musí slepit pečlivě po celé ploše, jinak to v peci při vypalování pukne. No a po slepení dokončuji detaily a povrch. Po vydlabání a uschnutí má zhruba poloviční váhu. Schnutí je kapitola sama o sobě. Protože se hlína při schnutí trošku zmenšuje, je třeba zajistit, aby všechny části schly zhruba současně. Jak? No zajistí nám to všudypřítomný igelit. Je zkrátka třeba tenčí části přikrývat. Je třeba dávat zvlášť pozor na ty části, které jsou přichyceny na obou koncích např. ruce opřené v bok apod. Sleduji, co a jak. Při zkožovatění hlíny, to je stav před uschnutím, ještě dokončuju sochu barvením. Nepoužívám barevné glazury, když nevidím a chci, aby byla celá práce jenom moje. Používám barevnou hlínu nebo měním strukturu povrchu. Používám různé látky na otlačení struktury, otiskuji listy, klasy. Nakonec, a na to jsem maniak, je tu leštění ploch. Když chci mít lesk, používám oblázek a ten hlínu nádherně vyhladí. Na drsný povrch je někdy dobré vymývání. Zvlášť na šamotové hlíně. Pak, po řádném proschnutí, je na řadě výpal. Ten trvá 12 hodin a chladne to ještě déle. Po otevření přichází okamžik pravdy. Buď radost, nebo zklamání. V peci totiž socha může prasknout. A není to jedna prasklinka, ale někdy se socha roztrhne na mnoho částí, doslova bouchne. Stačí že zůstala v hlíně malá vzduchová bublinka. Ta při zahřívání způsobí pnutí a to sochu roztrhne. Tak a všechno znovu od začátku. Některé sochy se povedly až na potřetí. No a některé napoprvní. Jak se dílko podaří, sochu nabureluji, anebo ji natřu kobaltem. Je to jen takové přišpinění, ale zvýrazní to detaily. No a znovu na výpal. Pokud socha přežila první výpal ve zdraví, při druhém už nepraskne. Vypalování v peci má na starosti můj manžel. Aspoň se mám na koho zlobit, když socha v peci praskne.

Marianna Jánošíková-Machalová

Zdroj:
http://mari.machalova.sweb.cz/
www.machalova.cz

Poznámka redakce:
Na uvedených stránkách si můžete prohlédnout sochy a reliéfy paní Marianny Machalové, obrázky z jejích výstav, ateliéru, práce s dětmi i z jejího života. Jsou zde také články, které byly o autorce uveřejněny v mediích a upoutávka na výstavu, která probíhá v současné době ve Valašském Meziříčí. Prostřednictvím těchto stránek si některá z děl Marianny Machalové můžete i objednat.