Dívat se rukama

Zrak je při tvorbě i přenosu kulturních tradic bezpochyby nejdůležitějším smyslem. Máme-li uvažovat o vnímání umění při jeho absenci, měli bychom si nejdříve stručně rozčlenit druhy uměleckých forem na ty, jež lze tvořit i hodnotit bez zraku, a na ty, kde je to prakticky vyloučeno. K těm druhým patří téměř všechna dvourozměrná díla – obraz, grafika, fotografie nebo hologram. Dále musíme vyloučit i většinu jevištních představení, kde jsme především diváky a až na druhém místě posluchači. Komentovaný film nebo divadlo snižuje nevidomým tento deficit jen částečně. Neřešitelným problémem je pojem barva obecně, také stínohra, pohyb nebo plenér, tedy kultivovaná příroda a architektura - jsou rovněž téměř nepřenosné. Když pomineme hudbu, kde si vidící i nevidící mohou být více méně rovni, zbývají pro nevidomého tvůrce i příjemce některé druhy výtvarného a slovesného umění. Jelikož se oběma profesně zabývám, budu mluvit především o nich.

Dobrá, není barva ani stín, ale je tvar, prostorovost, poměr, povrch, hebkost a drsnost, teplo i chlad – tedy vjemy získávané perceptorem hmatu. Takový přímý kontakt s uměleckým dílem, například se sochou, má jistě své výhody, protože nabízí vjem plastický v pravém smyslu toho slova a téměř úplně eliminuje možnost omylu nebo zkreslení. Se zvětšujícím se odstupem od hodnoceného díla totiž může narůstat i riziko chyby – zdá se nám, že vidíme něco, co je ve skutečnosti něčím jiným. Naše představivost a předešlá zkušenost mohou způsobit, že vzdálený předmět (dílo), ačkoliv jsme ho zahlédli jen letmo a nemáme tudíž stoprocentní jistotu, co jsme viděli, považujeme přesto za něco důvěrně známého. Vzpomeňme na matoucí stíny Platónovy jeskyně. Chce-li nevidomý něco přesně identifikovat (umění svou podstatou ho k tomu přímo nutí), musí vše důkladně prozkoumat, zpřevracet i proklepat. To samozřejmě neznamená, že si musíme nutně zavázat oči, abychom mohli objektivně zhodnotit nějaký předmět. Je-li to možné a nebrání-li nám vlastní ostych, máme coby vidící k dispozici ideální kombinaci – můžeme si dílo prohlédnout i ohmatat, jako nevidomí se musíme spokojit s názorem získaným jenom rukama.

Umberto eco k odstupu od díla uvádí v knize Dějiny krásy: Řecké a obecně západní umění na rozdíl od některých východních uměleckých forem klade důraz na správnou vzdálenost od díla, s nímž se nevstupuje do přímého kontaktu; japonská socha naproti tomu počítá s dotykem, tibetská mandala z písku předpokládá vzájemné působení. Řecká krása je tak vyjadřována skrze smysly, které vyžadují dodržení určité vzdálenosti mezi objektem a pozorovatelem, to znamená, že je zprostředkována spíše zrakem a sluchem než hmatem, chutí nebo čichem.
Potud citace. Je tedy správné, ba přímo nezbytné, abychom si na některá umělecká díla sáhli, abychom mimo jiné pocítili, jak sochař vedl dláto a kde keramik otiskl své prsty. Možná se nám tak lépe podaří navodit si jejich tvůrčí zápal, ucítit energii a hmotnost materiálu.

Vraťme se ještě na okamžik ke knize Umberta Eca. Ačkoliv bylo předesláno, že se nebudeme zabývat hudbou, neboť nesouvisí se zrakem a skýtá stejné možnosti prožitku vidícím i nevidícím, povšimněme si ještě následující věty ze shora citovaného odstavce: Sluchem postižitelné formy, například hudba, vzbuzují nedůvěru, protože v duši posluchače vyvolávají chaos. Tento názor může u současného čtenáře vyvolat úsměv, avšak zajímavě poukazuje na preference tehdejšího vnímání– vizuální formy umění byly zřejmě v naprosté převaze. Ukazatel poměru mezi zrakem a sluchem se dnes díky všeobecně rozšířené audiotechnice poněkud posunul, hudba je dnes děvečkou pro všecko - zní v každém bistru či automobile. Technika ovšem také vydatně pomáhá. Nevidomí mají k dispozici celou řadu znamenitých pomůcek, které vyrovnávají jejich handicap a umožňují přístup k dříve zapovězeným aktivitám. Navzdory tomu některé umělecké formy zůstávají pro člověka, který nikdy neviděl, velkou neznámou. Platí to do jisté míry i o literatuře. Nevidomý sice může přistoupit k dílu podle popisného výkladu, kde jsou použity pojmy, které zná, avšak nezná jejich přesný obsah. Je nemožné dokonale pochopit kupříkladu báseň s astrální tématikou, když jsme nikdy nespatřili hvězdy a mlhoviny, je obtížné představit si plavovlasou dívku na rozkvetlé louce, když nevíme, jak vypadá plavá a červená. Mýtus o hmatovém vnímání barev se vůbec nezakládá na pravdě. Barva a zrak jsou spiklenci, kteří přísahali na světlo a vzájemně spolu souvisejí. Proto doménou nevidomých zůstává prostý hmatový kontakt, z něhož si i bez výkladu jiných odvozují vlastní představy, filosofické i arteterapeutické účinky zkoumaného díla. Okřídlené rčení, že se „dívají rukama“, tak dostává nový hlubší význam. U tvůrčích jedinců platí navíc to, že mohou objektivně tvořit velmi dobré umění, protože handicap se naštěstí do tvorby geneticky nepřenáší. Na to se bohužel často zapomíná, a tak se i mimořádně nadaní nevidomí umělci dostanou do galerie jen pod hlavičkou takzvaného umění zdravotně postižených. Květnová haptická výstava v prostorách Staroměstské radnice byla v tomto zaběhlém stereotypu povzbudivou výjimkou. Byla to společná expozice renomovaných umělců a těch, snad mi ten výraz prominou, handicapovaných. Od virtuálního klání obou skupin uměleckých děl ke skutečné interakci živých umělců už nemusí být daleko. Mohlo by to přinést užitek jedněm i druhým – vědí o sobě pořád ještě dost málo, jsou to dvě civilizace na oceánem tmy oddělených kontinentech. Dějiny nás však učí, že kultury vzkvétaly a umění se rozvíjelo po celém světě a často nezávisle na sobě, mnohdy se zdánlivě naprosto protichůdnými přístupy a východisky.

Ján Rakytka