Vnímání výtvarného umění beze zraku

Jak vnímat beze zraku obraz, sochu, barvu, materiál? Jak vnímat celé dílo a jeho jednotlivé detaily? Jak nechat dílo na sebe působit a jak si prožít estetický vjem z uměleckého artefaktu? A potřebuje nevidomý vůbec nějaké výtvarné umění vnímat?

Zastavení první: O potřebě či nepotřebě vnímání výtvarného umění beze zraku

Někdo umění k životu potřebuje, jiný ne. Důvody jsou různé. Vliv na vnímání výtvarného umění má bezesporu rozdílná zkušenost lidí nevidomých od narození a nevidomých, kteří o zrak přišli ve věku dětském, adolescentním či dospělém. Kdo někdy viděl, dovede si před vnitřním zrakem třeba promítat barvy, které kdy viděl, vidět v mžiku celý obraz jako reakci na něco, co si potřebuje vizualizovat. Ten obraz si neskládá z jednotlivých detailů, jak je to běžné při vnímání hmatem. Prostě ho vidí jako celek. Pro nevidomého od narození je barva jen pojem. A ten nevyvolává emoce.
Jakou potřebu vnímat výtvarné umění mají lidé od narození nevidomí? Vlastně jsem se jich nikdy nezeptala. Vím o této potřebě jen u pár lidí, kteří se stejně jako já nevidomými stali až v průběhu svého života. Sama jsem viděla do patnácti let. Sice jen na jedno oko, ale nejdříve jsem potřebovala jen korekci, tj. jednu dioptrii a po odchlípnutí sítnice a následné operaci dioptrií osm. Byla jsem tím, čemu se říká vizuální typ. Stačilo zavřít oči a představit si otevřený sešit a hned jsem viděla, kde na stránce mám to, o čem chci mluvit a jakou pastelkou je to podtržené. Taky jsem ráda a pořád kreslila.
Vzpomínky na výtvarné umění z dětství a dospívání mám jen matné – obraz mistra Jana Husa před koncilem Kostnickým. Nejspíš z Vlastivědy pro pátý ročník základní školy. A z doby pozdější mnohem jasnější vizuální vzpomínky na výstavu Alfonse Muchy a na expresionistický cyklus Josefa Čapka Oheň. A dál už nejspíš nic – nic z výtvarného umění, o němž jsem přesvědčena, že bych ho vnímala se zájmem a ráda – grafiky Bohuslava Reynka, obrazy Hieronyma Bosche, Vincenta Van Gogha, impresionistů, Marca Chagala, tvorbu Evy Kmentové.
Dlouho jsem si myslela, že když nevidím, je mi výtvarné umění nedostupné. Ale ono si mě našlo. Jednou v Nizozemí v rámci jazykového kurzu při exkurzi do Rijksmuzea v Amsterdamu. Jako nevidomá jsem tam dostala výtvarně vzdělaného průvodce a ten mi obrazy popisoval, vykládal symboly. Zjevně ho to bavilo a žertem říkal, že mi obraz musí vysvětlit, jako třeba Tibeťanům. A já si tam uvědomila, že mě „popisování obrazů“, tedy výklad, co kde na nich je a popř. proč je to či ono tou a ne jinou barvou, moc baví a obohacuje. Tomu pánovi se podařilo připravit mě o předsudek většiny vidících lidí, že nemá smysl snažit se popsat obraz, když si ho nevidomý stejně není schopen reálně představit. Představit si obraz podle popisu tak, jak ho vnímá běžně člověk okem, to nevidomý opravdu nesvede. Před svým vnitřním zrakem si vytvoří ale obraz vlastní, často ne diametrálně vzdálený originálu. Obraz je sice jiný, ale intenzita vnímání, představa barev a tvarů jistě není bez působivosti. A rozhodně moc záleží na tom, jak obraz působí na člověka, který ho zprostředkovává slovním popisem. Moji „zprostředkovatelé“ obrazů mi většinou říkají, že si při popisu obraz lépe uvědomili, prožili a procítili.
Sáhnout si na obraz se nevidomému moc často nepoštěstí. Dlouho mě asi bude provázet zážitek z hmatového dobrodružství na jednom plasticky vrstevnatém obraze Jana Koblasy, který si visí na stěně jedné naší známé.
Vnímat obraz lze tedy především prostřednictvím jiného člověka, hmatem jen vyjímečně, a to jen nějaké nezasklené reliéfní obrazy. Barvu a tvar si člověk vyloví ze vzpomínek paměti a barvy a tvary už si potom utváří podle popisu a vnitřního pocitu.
Obraz si vlastně sestavuje z detailů do celku, stejně jako při prohlížení nějakého sochařského artefaktu hmatem. Občas se ale obraz vynoří celý a člověk postupuje od celku k detailům. stejně jako ten, kdo obraz vidí.
Setkávat se s obrazy prostřednictvím slovního popisu druhého člověka je velké dobrodružství. Zapojuje se při něm představivost, stejně jako při poslechu rozhlasu nebo při poslechu nějakého příběhu, který nám někdo vypráví. A tato zkušenost je nevidomým i vidomým lidem společná.

Zastavení druhé: O potřebě či nepotřebě vnímání výtvarného umění beze zraku

Sochu, plastiku, prostorový artefakt by kromě slovního popisu nevidomý mohl teoreticky vnímat hmatem - metodou od detailu k celku - i sám. V zemích českých je slovo teoreticky opravdu namístě. Kromě pár výstav Sdružení Hapestetika zabývajícího se zprostředkováním výtvarného umění našich současných výtvarníků nevidomým, kde dotýkat se bylo dovoleno nejen nevidomým ale i široké veřejnosti, si nevidomý na vybrané exponáty mohou legálně sáhnout jen málokde. Většinou je vše pod alarmem a všudypřítomná „hlídající paní“ mívá oči i vzadu. V cizině je situace lepší. Tak třeba v muzeu v Edinburghu neměli pod alarmem ani tisíce let stará umělecká díla pověšená na stěnách a hlídající pán nás vůbec nepronásledoval, tedy vlastně ano, ale jen proto, aby upozornil na kolekci několika předmětů z Japonska opatřených popisem v braillově slepeckém písmu.
Výstavy pro nevidomé a širokou veřejnost jsou sice prima, ale bývá na nich mnohem méně exponátů než v nějaké galerii. Třeba se někdy dočkáme, že galerie budou mít u některých exponátů: „dotýkati se je povoleno“.

Zastavení třetí: O potřebě či nepotřebě vnímání výtvarného umění beze zraku

Dva zážitky z nedávné doby.

Jistě to znáte. V galerii Prado a bezpochyby ve spoustě jiných galerií a muzeí po celém světě a pro cizince možná už i u nás, je možné vypůjčit si za poplatek elektronického cizojazyčného průvodce. Po navolení čísla, ať je člověk v galerii kdekoli, se ozve popis daného obrazu, výklad o malíři, kompozici obrazu, vzniku díla. Pro nevidomého skutečně ideální pomůcka.

Výstava Evy Kmentové (5.12. 2006 až 27.1. 2007)
Kdysi dávno jsem v rámci jedné výstavy pro nevidomé, tuším že v Liberci potkala jeden artefakt Evy Kmentové. Velmi na mě hmatově zapůsobil. Název už si bohužel nepamatuji, ten panel však ano.
Potěšila mě proto výstava Evy Kmentové v Mánesu. Pravda, užívala jsem si ji hlavně zprostředkovaně přes slovní popis a letmým dotykem pár exponátů, když se bdělé oko hlídající paní nedívalo (působivý exponát „Lidské vejce“ a několik plastik).

Shrnuto suma sumárum: Setkávání s výtvarným uměním v tandemu – nevidomý a vidící člověk je rozhodně radostí a obohacením pro oba zúčastněné. Chce to jen věřit, že i takové prožívání umění může mít pro nevidomého nemalý význam.

Jiřina Holeňová