„Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím: tomu Vy neporozumíte a asi bych Vám to ani neuměl vysvětlit. Jde o to, dojít k neznámému rozrušováním všech smyslů. Je to příšerné utrpení, ale je třeba být silný, být rozený básník, a já v sobě básníka rozpoznal.“
Arthur Rimbaud, 13. května 1871, v dopise Georgesu Izambardovi.

Pavla Francová nikdy pořádně neviděla, díky vrozené oční nemoci (zelený zákal) se její zrak stále zhoršoval. Okolí rozeznávala do vzdálenosti necelé poloviny metru, svět vnímala jako barevné skvrny, které do sebe volně a neurčitě přecházejí. Jenom ze zkušenosti věděla, že jedna barevná skvrna je nejspíš maminka, druhá třeba auto. Bavilo jí vymýšlet si, co všechno by ty skvrny mohly být, ve všem tak viděla spoustu jiných věcí. Předměty dokázala bezpečně rozpoznat, až když si na ně sáhla, když se zrakový vjem spojil s hmatovým. Domy, velká zvířata, krajinu, pole a louky, stromy, les, vodní hladinu znala jen z obrázkových knížek. Hvězdy, měsíc, slunce si umí představit, ale ve skutečnosti je nikdy nespatřila. – „Tento způsob ´viděni nevidění´ mi poskytoval úžasný materiál pro vlastní obrazotvornost.“

Navštěvuje základní školu pro děti se zbytky zraku, učí se číst Braillovo bodové písmo, psát černotiskem, cestovat metrem, chodit po Praze s bílou holí, další slepecké dovednosti. Od patnácti let, tedy od roku 1987, nevidí vůbec nic.

„Nejvýstižnějším symbolem vidění je pro mne letní louka, na kterou svítí slunce. Možná je podvečer, země vydechuje nahromaděné teplo, v zelené trávě je spousta barevných květin, hodně výrazných pampelišek. Také tam jsou krtince, obnažená hlína, čas se trochu zastavil.

A kolem té louky možná poletuje a bzučí hmyz, obloha je modrá, občas bílý mráček. Ta louka se rovná mému dětství. - Byla doba, kdy mi představa té louky na nějaký čas zmizela, to bylo nejtěžší údobí. Hodně mě trápilo, jestli to tak nezůstane napořád.“

V letech 1988-1992 se Pavla Francová (Valníčková) zúčastňuje závodů zdravotně postižených. V roce 1989 vítězí na Mistrovství Evropy v Curychu v běhu na 800 metrů. O rok později získá na Mistrovství světa v Aassenu tři první místa – v běhu na 800, 1.500 a 3.000 metrů. Režisér Pavel Štingl točí pro Českou televizi dvojportrét zdravotně postižených atletek připravujících se na paralympiádu. Na zimních paralympijských hrách v Albertville obsadí Pavla Valníčková v běhu na lyžích klasickou technikou na 5 kilometrů druhé a na 15 kilometrů třetí místo. Na letní paralympiádě v Barceloně zvítězí ve dvou běžeckých disciplinách v kategorii B1 ženy – úplně nevidomé. V běhu na 1.500 metrů vytvoří časem 5:08,03 paralympijský rekord, v běhu na 3.000 metrů časem 11:07,65 rekord světový. Na sportovních soutěžích zdravotně postižených získává skoro dvě stě medailí. Rozhodnutí skončit ze dne na den s vrcholovým sportem je pro všechny velikým překvapením.

V roce 1992 odjíždí během bakalářského studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (překladatelství – tlumočnictví, angličtina) na devítiměsíční stáž do Spojených států. - „Baví mě nové věci, ráda si zkouším svoji pružnost a reakce. Létání není žádný problém, většina aerolinií poskytuje nevidomým cestujícím průvodce, při každém přestupu na vás čeká služba. Pokud nezapomenou, převedou vás od jedné přepážky ke druhé. Já věřím, že když mi někdo slíbí, že na mne třeba někde ve Filadelfii počká, tak tam bude.“

V USA se učí pracovat s počítačem. Počítač jí zprostředkovává informace, ke kterým by se jinak nedostala. Může studovat odbornou literaturu, číst noviny a knihy. Řada českých nakladatelství dává zdarma texty vydaných publikací do digitalizované knihovny Braillnet určené nevidomým. Počítač využívá i ve vlastní práci, píše na něm překlady a cvičení pro své studenty, anglicky mluvící cizince učí češtinu.

V Americe navštěvuje několik galerií, také Smithonian museums ve Washingtonu D.C. – „Provázel mě starý profesor z Kanady, vzdělaný a příjemný člověk. Vedl mě po sochách, které byly v rámci expozice zpřístupněny komukoli k dotyku, a když jsme procházeli kolem věcí, na které jsem si nemohla sáhnout, nebo kolem obrazů, nabídl mi výklad. Když vám dílo popisuje člověk přímo na místě, jsou v tom popisu i jeho okamžité emoce, a obraz se tak skrze jeho pocity postupně vynořuje – vystupuje jakoby z nějaké mlhy – ve větších a větších detailech. Je až vzrušující stát vedle takového člověka, sledovat, jak se postupně do obrazu sám stále hlouběji a hlouběji dostává tím, že mi ho chce předat.“

V dětství ráda kreslí. – „Hodně jsem si hrála s barevností. Neuměla jsem, a dodnes to neumím, nakreslit rysy ve tváři. Nemám ponětí o té pestrosti, není mi jasné, jak vidící rozpoznají třeba padesát a možná i víc lidí jenom podle obličeje. Moje kresby byly hodně zjednodušené tvary, ale okolí dokázalo rozpoznat, co jsem nakreslila. Nebyly prostorové, měly vždy jasnou konturu. Černé obrysy jsem většinou vybarvovala fixy.“

Po oslepnutí zkouší modelovat, skládat obrázky z různých materiálů, ale reliéfní tvary a objemy jí bez barev připadají nudné. V devadesátých letech navštěvuje první Hapestetiky. Výstavy určené nejen pro oči, ale i pro hmat, ji příliš nenadchnou.

„Když budu chtít nevidomým dětem ukázat, jak vypadá kůň, pes nebo kočka, vezmu je na Hapestetiku, aby si sochy zvířat osahaly. Mně většina exponátů připadá nevábná, ale nevidomí těžko mohou výtvarná díla posuzovat. Nedokáži říct, jestli člověk, který neví, jak obyčejné předměty vypadají, něco získá, když si bude hmatem prohlížet abstraktní kompozice. Jestli se v takovém případě vůbec může nějak uplatnit jeho fantazie, když pro ni nemá žádné základy. Člověku, který nikdy neviděl, nevysvětlíte, co to je barva. Ti lidé si dokáží představit jenom to, co je na vidění praktické. Kdybych viděl, říkají, všiml bych si překážky už z dálky a mohl bych se jí vyhnout, dokázal bych se lépe orientovat. Jeden můj nevidomý kamarád říká, že si vůbec neumí představit, co znamená, když řeknu, že hory jsou krásné. Nebo že je krásný západ slunce. To není slovy přiblížitelné.“

Na podzim 1993 ji okouzlí výstava anglického sochaře Henryho Moora v Pražském Karolinu. - „Byla jsem překvapena, že materiály jako kov nebo kámen dokáží zprostředkovat dojem měkce splývavé látky přehozené přes kolena sedící ženy. A nebo - jak se kovová žebra rýsovala pod napnutou kovovou kůží. Při doteku jsem opravdu měla pocit měkkosti, živého těla. Moorovo umění mě přímo zasáhlo.“

Pavla Francová má od dětství silné barevné vidění. Co si vzpomíná, všechny informace vnímá a do paměti ukládá pomocí barev. Pomocí barevných kombinací si pamatuje adresy, telefonní čísla i anglická slovíčka. - „Když jsem po čase zjistila, že můj barevný způsob ukládání vzpomínek a informací je i mezi nevidomými spíš ojedinělý, začalo mě zajímat, jak si tvoří představy o světě lidé, kteří ho nikdy neviděli. Vezměte třeba kočku. Vidící lidé, a já také, mají představu, že kočka je nějaký tvar, že se pozná podle kulaté hlavy a špičatých uší, podle stavby těla, podle zakrouceného ocasu. Ale lidé, kteří nikdy kočku neviděli, mi říkají: A v čem je tvůj obraz výstižnější než můj, když pro mne je kočka dotykem teplého živého těla, pocitem, který mám, když hladím hebkou srst, když slyším její vrnění. Tak proč by měla být moje představa kočky méně pravdivá?“

V roce 1996 se do USA ještě na dva roky vrací, na westchesterské univerzitě studuje poradenství a psychoterapii. Během pobytu cestuje se svým tehdejším mužem Danielem Francem po USA, na čtvrt roku odjíždějí do Jihoafrické republiky pracovat pro organizaci Outward Bound, pořádající kurzy zážitkové pedagogiky v přírodě.

„Zeptala jsem se místní šamanky, proč nevidím. Celé to slyšení byl obřad, museli jsme se zout, posadit, byl tam překladatel a asistentka, kterou kouzelnice zaučovala. Nás naučila refrén, který jsme měli opakovat, a do rytmu tleskat. Mezitím šamanka něco odříkávala. Klečela na zemi – dřevěnou hůlku opřenou jedním koncem o kořen nosu, druhým o zem. Ta hůlka ji spojovala s bohem a s předky. Potom na mne vychrlila spoustu naprosto přesných informací, jak jsem oslepla. Že mě v dětství hodně bolela hlava, že rodiče spolu nebyli šťastní… Všechno odpovídalo. Říkala také, co bych musela podniknout, abych znovu začala vidět. Nastoupit k ní do učení, vyhledat otce nebo bratra, dojít s nimi k řece symbolizující spojitost rodu. Na břehu řeky obětovat našim předkům ovci Nebo krávu.“

Když studenti dostanou na americké univerzitě úkol - nějakým tvůrčím způsobem vy­jádřit sedm složek své národní kultury, neví si Pavla z počátku rady. Spolužáci většinou něco lepí z fotografií a novinových výstřižků, ona bezmyšlenkovitě jezdí tužkou po papíře. Po chvíli si uvědomí, že propiska zanechává v papíře rýhu, kterou může prsty sledovat. Když dokončí první reliéfní kresbu – dívčí portrét obklopený listy a květy – je unavená, jako kdyby právě doběhla půlmaraton. Na dalším obrázku je dívenka se zavřenýma očima, na třetím ruka s prstýnkem. Pavla Francová našla způsob sebevyjádření. Od konce devadesátých let soustavně kreslí. V začátcích je pro ni velikým povzbuzením zájem malířů Jiřího Anderleho a Antonína Střížka, se kterými svoji tvorbu příležitostně konzultuje, a přátelská pomoc nakladatele a typografa Karla Kerlického.

Vlastní výtvarnou techniku nazývá prokreslováním. Linky a křivky prorývá do papíru propisovací tužkou. Když papír podloží tenkou vrstvou látky, je vyrytá stopa ještě čitelnější, vznik kresby kontroluje hmatem, smyslem zjemnělým každodenními činnostmi, hmatovým rozpoznáváním předmětů, struktur, četbou Braillova písma. Hmat určuje sílu, hustotu i nasazení čar, velikost detailu, stylizaci lidí, zvířat, rostlin, stromů, krajin, abstraktních kompozic. Hmat je ale poměrně hrubý a navíc místně omezený smysl, nedává jasnou zprávu o širším okolí, a už vůbec ne o obrazovém celku. Představa kresby zprostředkovaná hmatem je výsledkem rozumové činnosti, vzniká až postupným vyhodnocováním a přiřazováním dílčích (místních) podnětů. Po prokreslení základních tvarů a detailů papír otočí (reliéf je z druhé strany vystouplý, pro hmat zřetelnější) a lineární kresbu vybarvuje. Sedí na malé židličce, velkou čtvercovou desku má z jedné strany položenou na židli, z druhé opřenou o kolena, vedle sebe krabičku s pastely. Každá barva má přesné místo, mokrý okr je šestá křída v prvním platu. Když si koupí novou barvu, poradí se s někým, kdo umí barvy popsat. („Popsat barvy není lehké, ne každý vidící to dokáže.“) Pro každou vymyslí svůj vlastní, krátký a výstižný název - kanárek, lilek, mladé osení. Pastelku musí po použití vždy vrátit na přesné místo. Když se chce ujistit, jestli barvu uložila správně, přečte si popisek napsaný Braillovým písmem.

Kresby Pavly Francové působí prostě, hmotně a sebejistě, podobně jako zlidovělé obrázky Josefa Lady, Josefa Čapka nebo Zdenka Seydla. Čáry vždy spojují dva vzdálené body, mají jasný začátek a jasný konec, rozdělují plochu papíru na logické části, na pole možných barevností. K vybarvení ploch používá olejové pastely Giaconda. Jsou suché, neulpívají na prstech, může na ně sahat beze strachu, že obrázek rozmaže nebo pošpiní. Navíc jsou jemně odstíněné, dobře se míchají a překrývají, nevadí jim drobné nepřesnosti. Po formátech kancelářských papírů se pouští do větších a větších ploch. Maluje na silné papíry s výraznou strukturou, kreslí bílou křídou, v poslední době experimentuje s podmalbou. Rozmyvatelnými pastelkami založí barevné pozadí, do něho protlačí reliéfní kresbu, kterou nakonec vybarvuje.„Sen. Plavala jsem po Václavském náměstí, to bylo hodně zvláštní, celé náměstí zatopené krystalicky průzračnou vodou plnou slunečních paprsků, skalicově modrá obloha. Voda se stříbrně třpytila, bylo úplně přirozené, že všichni na tom Václaváku plavali. Já plavala ze slepecké knihovny v Krakovské ulici nahoru k muzeu, do stanice metra, elegantním pohybem kolem skoseného rohu bývalého Domu módy. Viděla jsem až na dno, každou dlažební kostku, žasla, jak je ten Václavák krásně vydlážděný. A všichni lidé byli omytí, čistí, ladně a beze spěchu se pohybovali. A voda přesně opisovala, co bylo na dně, stoupala do kopce a z kopce, klesala dolů po schodech do metra, stupínek po stupínku.“

Nové náměty pronásledují Pavlu Francovou neustále, kdekoli se jí honí hlavou barvy a obrazy. Obrazy, které se vytrvale vracejí, si začíná vnitřně dotvářet. V představách může se vznikajícím obrázkem pohybovat, prohlížet si ho jakoby ze všech stran, zkoušet nové barevné kombinace. K malování přistupuje až s hotovou představou. Podněcuje jí četba, rozhlasové vysílání, setkání s lidmi. Maluje dětské a pohádkové motivy, stromy a rostliny, zvířata, nadpřirozené bytosti. Druhým – ještě bohatším a zřejmě nevyčerpatelným - zdrojem inspirace je její vnitřní barevné vidění. Některé pastely vypadají jako abstraktní kompozice, ale jsou přesným záznamem spatřené skutečnosti. Zobrazit vnitřní představy je podobně obtížné jako nakreslit věrnou podobiznu. Všechno, co Pavla Francová namaluje, má v její mysli konkrétní podobu, jasné tvary a barevnost. Své obrázky nikdy neuvidí. Jakou má jistotu, že odpovídají její představě, že se shodují s jejím vnitřním viděním?

„Mohu popsat, jak hmatové kresby a pastely vznikají. Je to, jako kdybych vytvářela stejnou věc na dvou různých místech. Když kreslím na papíru, tak si uvědomuji, jak je má ruka nedokonalá, že se mi podaří vyjádřit sotva desetinu z toho, co vidím. Druhý obraz ale vzniká současně v mém vědomí. Ze začátku je také úplně prázdný. Potom se čistá plocha stále více zaplňuje, a každý tah, který udělám na papíru, se opakuje i na mé vnitřní obrazovce. Namalovaný obrázek je tedy jenom přibližným odrazem vnitřního obrazu.“

Pavla Francová je všestranně (pohybově, výtvarně, hudebně, literárně) nadaná. Okamžik, sdružení pro podporu nejen nevidomých, vydal v roce 2002 knížku tří nevidomých autorů - hluchoslepého Jana Jakeše, Miroslava Michálka a Pavly Francové. Hmatové prohlížení bonsaí umožní nevidomé hrdince Pavliny autobiografické povídky pochopit podobu skutečných (nikdy nespatřených) stromů. setkání s Indickým oceánem jí přinese další fantastický zážitek. Když na písčitém břehu zjistí, že může hranici mokrého písku spolehlivě sledovat nohama, rozběhne se v noci dvojí tmou do neznáma.

„Poprvé ve svém životě běžela zcela sama! Bylo to nové a zvláštní. Zjistila například, že v daném okamžiku je bez přítomnosti spoluběžce mnohem silnější. Pravda, silnější bylo i počáteční stísnění a mírné mrazení po těle, ale silnější byla i postupně se dostavující úleva a radost z volnosti. Poprvé zakoušela, jaké to je, o tyto chvíle se nedělit a tak je nerozmělňovat. Snad v tom byl i kus sobectví, ale bylo to tak vzácné a nepředvídané…

Mohla poprvé potkat a pozdravit současně všechny čtyři živly – z jedné strany nekonečnou hučící vodní plochu, jejíž věčné převalování vnímala téměř fyzicky; v uších a ve vlasech vítr, který ji společně s vodním duněním spolehlivě odděloval od všeho ostatního; pod nohama pevná zem jako připomínka toho, kde je a z jakého důvodu; a nakonec ještě široká noční obloha nad hlavou, kterou ve svém zbystřeném vnímání vnímala jako spojnici s teplými paprsky slunce.

S přibývajícím obeznámením se s místními poměry a poznáváním místních zvyklostí se začala na pobřeží vydávat za během i přes den, neboť se ukázalo, že je to opravdu liduprázdná končina. A tak se k ní čtvrtý živel hlásil i ve své ryzí podobě, kdy ho s plnou jeho intenzitou vnímala na těle i ve tváři. V takových bezčasých chvílích měla pocit, že vstoupila do kruhu čtyř živelných sil a že kromě nich už neexistuje nic dalšího. Vnímala blízkost neporušené podstaty a prostupoval ji nesmírný vděk za toto přizvání. Z takových setkávání si v sobě zpátky přinášela kromě radosti také pocit pokory nad vlastní nepatrností - a velký vnitřní klid. Přemýšlela, jak je to s mořem... A říkala si, jaké odlišné projevy může mít jedna podstata a do jaké harmonie je dokáže propojovat, přestože jejich vnitřní dynamika a tep jsou tak odlišné. Už navždy zůstává v úžasu vděčná za poznání vodního živlu, za to, jak ji přijal a co všechno jí za krátkou dobu dal. Děkuje také ostatním živlům, které jí dovolily vstoupit a včlenit se mezi ně v dříve nepoznané blízkosti. Již napořád se oceán řadí mezi její přátele, bytosti, kterých si váží pro je­jich krásu a moudrost. Běh ji dovedl k novým objevům, které jí neumožňují zastavit se a zůstat tím, kým byla dříve.“

Text výtvarného kritika a publicisty Jiřího Hůly z katalogu výtvarných prací Pavly Francové, vydal Okamžik, 2004