Sáhnout si na Michelangela

Kdy jste poprvé zjistila, že máte trápení s očima?
“Těžko se toho dopátrat, protože rodiče byli z mé nemoci dost vyděšení. Tenkrát to nebylo tak běžné, aby romská rodina měla poškozené dítě. Minimálně v našem rodu jsem podobným onemocněním trpěla jenom já. Zřejmě jsem se narodila na pravé oko slepá a na levém jsem ještě měla zbytky zraku, o které postupně přicházím.“

Pamatujete si, jak vypadal svět?

“Pamatuju si, že jsem jako dítě viděla barvy a že jsem dokázala trhat pampelišky. Oko mi ještě pomáhalo v orientaci – tak jsem třeba v místnosti mohla rozeznat dveře na jih, okno na sever a podobně: u větších předmětů – stůl, židle – jsem vnímala obrysy. Někdy si lidé myslí, že si okolní svět pamatuju a dělám sochy podle toho, ale není to tak. Oko mi posloužilo jen k barevnému vidění, všechno jsem se naučila vidět hmatem...“

Přemýšlela jste někdy o vodicím psu?

“Takový pes je dobrý přítel a pomocník, ale spíš by si ho měl pořídit někdo, kdo ještě nemá rodinu, protože s dětmi je to pak starost navíc.“

Jak zvládáte rodinu vy?

“Úplně normálně a běžně. Jsem z osmi dětí a musela jsem doma pomáhat, takže mám velkou praxi. Vůbec jsem se nebála mít děti a do budoucna bych chtěla další, zdá se mi, že tři je tak optimální počet. Nevidomý může mít rodinu, může mít psa, může se starat o rodinný dům, je prostě soběstačný. Nesmí být ale moc náročný a chtít partnera s autem a jezdit si na vyjížďky. Důležité je, aby vám partner dělal oči a neustále komentoval, co se děje kolem.“

Manžel vám oči dělá?

“Dělá, jenže sám je slabozraký, a tak spoléhám dost na sebe, nebo si poradím jinak.“

Jak jste se seznámili?

“Úplně jednoduše. Bylo to ještě ve škole pro nevidomé.“

Jak jste se dostala k sochařině?

“Díky sochaři Štěpánu Axmanovi. V době, kdy jsem se s ním seznámila, rozjížděl ve školách pro nevidomé ty své projekty.“

Co to bylo za projekty?

“Bylo jich víc, ten hlavní se jmenuje „Ejhle, cesta!“. Pan Axman tenkrát pracoval jako slévač, odléval sochy svých spolužáků a domluvil se s nimi, že každý věnuje jeden odlitek na výstavu, která bude objíždět školy pro nevidomé. Studenti se nejdřív se sochami seznamovali a povídali si s panem Axmanem, jak to na ně působí a jaké to je setkat se poprvé se sochou. Sochy vystavoval „neposkvrněné“, přímo ze slévárny, a jak si je návštěvníci ohmatávali, vznikala na různých místech patina. Podle toho, kde byla nejsilnější, zjišťoval, jaký tvar se nevidomým líbí.
Když výstava dorazila na naši školu, pan Axman tu založil kroužek. Nedělali jsme keramiku, nevykrajovalo se a nevypalovalo, žádné takové nesmysly, ale pracovalo se se sochařskou hlínou. A on nás učil tu hlínu používat jinak, než je dnes na školách běžné. Učil nás z hlíny rovnou modelovat. Tomu, koho to bavilo a měl výsledky, se opravdu věnoval. Nakonec jsem ze všech zájemců zbyla jen já.“

Kolik vám bylo?

“Dvanáct třináct. Stali jsme se přáteli. Teď zrovna na ničem společném neděláme, on se přestěhoval z Brna do Tasova, kde se věnuje škole pro hmatové modelování, ale v kontaktu jsme pořád a vždycky pro mě zůstane učitelem, který ve mně všechno objevil. Pro můj život je to strašně důležitá osoba.
Chodívali jsme po výstavách a k různým sochařům domů a prohlíželi jejich díla. Někdy to bylo docela odvážné, protože v kameni jsou často rozložité věci, a když to sochař dovolí, tak se na jeho dílo musí vylézt a prohlížet si ho nevím z jakých výšin. Je to dobrodružné, ale pro toho, kdo chce tuhle práci dělat poctivě, hrozně potřebné. Když si osahám plastiku, v mysli se mi vytvoří její přesný obraz. Takový jako ve skutečnosti.“

Jak to vypadá, když se pustíte do nějaké sochy?

“Podle toho, jakou mám náladu, nebo co zrovna řeším. V jaké jsem třeba zrovna krizi. Já musím myslet úplně na všechno, takže záleží na tom, jestli se cítím dobře, jestli jsem ve známém prostředí, nebo jestli si tam musím zvykat. Teď chodím modelovat do Romského muzea a vím, že na práci mám vždycky tak pět hodin, proto už musím přijít s hotovým nápadem. Přijdu do ateliéru a musím se nejdřív aklimatizovat, uvařit si čaj, nachystat si hudbu a pak hned začít modelovat. Jinak to nejde – normálně bych hodinu přemýšlela, a pak by z toho možná něco vzniklo.“

Jaký materiál máte nejradši?

“Pro mě musí všechno začínat v keramické hlíně. Mám ráda hlínu, které se říká sochařská nebo šamotová, protože je hrubší a pevnější.“

Jak reagovali vaši rodiče, když zjistili, že máte výtvarný talent?

“Ze začátku to bylo těžké, protože jsem doma měla problém si cokoli prosadit. Už jen to, že jsem chtěla pravidelně chodit do školy, stačilo. Nejdřív u mě stála na prvním místě hudba, hrála jsem na klavír. Jenže naši pořád chtěli, abych hrála romské písničky... Já navíc věděla, že sice dovedu zopakovat, co slyším, ale že si nedokážu vymyslet něco svého, že to tedy asi nebude ten pravý talent. Bavilo mě to a učila jsem se rychle, proto jsem do hudební školy dál chodila, ale na konzervatoř jsem už nechtěla.“

Rychlejší než trasér

Prý jste také dobrá sportovkyně.
“Já ve škole pořád něco dělala, tak je napadlo, že bych mohla být dobrá na atletiku. Kvůli levému oku jsem ovšem nemohla skákat, aby se nemoc neurychlila. Mělo to něco do sebe, běhala jsem ráda a dostala jsem se díky tomu i na hory.“

Jak lyžuje člověk, který nevidí?

“Musí mít traséra, který drží například gumu a nevidomého vede. Ovšem často se stává, že je člověk rychlejší než trasér.“

To je na celý život

Jste nevidomá, Romka, výtvarnice. Co z těch tří daností je pro vás nejzávažnější?
“Pohybuju se mezi nevidomými, ve společnosti, kde nezáleží na tom, z jakého pocházím etnika. Když se objevím mezi vidoucími, tak už třeba pocítím, že jsem jiná, ale nad tím vším stejně dominuje nevidomost.“

Umíte romsky?

“Mluvila jsem romsky jen doma, naši by se snad ani jinak bavit neuměli, ale od školky jsem byla na internátě, kde se mluvilo česky. Teď už umím spíš pasivně, tak abych se domluvila třeba s matkou Fakt, že jsem Romka, má pro mne velký význam až v poslední době, kdy jsem prostřednictvím muzea navázala bližší kontakt s romskou komunitou. Teší mě, že jsem jiná.“

Co se vám na tom líbí?

“Myslím, že Romové jsou daleko odolnější než gádžové. Barva pleti jim přináší utrpení, které jsou zvyklí snášet odmala, a tak jsou houževnatější, víc toho vydrží. Na druhou stranu mají život raději než bílí. Jejich vrozený temperament jim pomáhá překonávat těžkosti.
Já jsem ale zjistila, že spíš inklinuju k majoritnímu přístupu. Proto jsem kdysi odešla z domova a zavedla si vlastní pořádek. V romské komunitě jsem postrádala určitá pravidla.“

Romové nemají pravidla?

“Ale jistěže mají. Tím nejdůležitějším pravidlem je ovšem to, že jsou svobodní. Připadá jim, že můžou všechno a že to můžou pořád. Od dětství v tom vyrůstají. Hrozně záleží na tom, jaké mají rodiče. Pokud patří spíš ke starší generaci, která nemusela chodit do školy, tak to výchovu může dost ovlivnit. Moji rodiče na Slovensku do školy museli, ale chodili tam nepravidelně, takže získali dojem, že se to vlastně nemusí. A podle toho to pak vypadalo u nás doma: Dneska je zima, do školy nechoďte.“

Třeba pro to měli i objektivní důvody?

´“Těžko říci. V naší rodině na Slovensku nikdo osmiletku nedokončil, byla to svého druhu tradice. Většina Romů je také sociálně slabá a školní docházka přece jen něco stojí. Ale já si stejně myslím, že tím hlavním důvodem byla nechuť být někde zavřený.“

Kam jste chodila do školy?

“Do speciální školy pro nevidomé a slabozraké s maturitou. Hlásila jsem se taky na střední uměleckoprůmyslovou školu, ale řediteli se to nějak nezdálo. Tenkrát ještě bohužel nebylo vůbec běžné upravovat osnovy.“

Kdybyste měla možnost studovat bez zábran, co by to bylo?

“Rozhodne bych chtěla studovat dějiny umění, nebo se dál vzdělávat v sochařství.“

Máte nějaké zaměstnání?

“Asi půl roku jsem zkoušela pracovat v sociálním ústavu pro nevidomé, vedla jsem tam kroužek v chráněných dílnách. Pracovala jsem se staršími lidmi a musím říct, že jsem se tam vždycky těšila a že mě to bavilo. A taky s dětmi. Učili jsme vidoucí děti na školách modelovat, aby trochu nahlédly do problematiky nevidomých. Ukazovali jsme jim, jak se nevidomý pohybuje, a povídali jim něco z našeho praktického života. Modelovala jsem taky s romskými dětmi na jedné škole a docela to šlo, i když ta děcka byla hodně neposedná. A ozkoušela jsem si, že nevidomý zvládne tak dva tři žáky najednou.
Všechno mne to bavilo, ale rozhodla jsem se věnovat modelování – to je na celý život.“

A uživí vás to?

“Ale ne. Pobírám příspěvky od státu. Vedle toho bych mohla pracovat, ale člověk, který nevidí, musí dobře volit. Navíc není vůbec jisté, že vás budou chtít. Když jsme sháněli práci manželovi, který by úplně klidně mohl dělat skladníka nebo pomocnou sílu, protože má zbytky zraku, nikde jsme neuspěli.“

Vy máte větší štěstí?

“Zatím jsem se nesetkala s tím, že bych nedostala práci, protože jsem Romka. To zrakové postižení je daleko viditelnější, a že jsem Romka, si lidé všimnou, jen když jdu po ulici s rodinou. Když někde žádám o práci, většinou jako učitelka modelování, mluví za mě sochy.“

Do jaké míry je nevidomý člověk omezen?

“To záleží na každém z nich. Zjistila jsem, že mezi námi je spousta lidí, kteří nemají žádnou představivost. Je to hodně způsobeno tím, že žijí strašně pasivní život – všechno za ně udělá partner nebo rodiče, všechno jim podají, donesou, zařídí, odvezou a přivezou, a slepý sám se nemusí o nic starat. Podle mě se může angažovat skoro ve všem. Může chodit do hospody a opíjet se tam, může sportovat, chodit posilovat nebo plavat. Může se sám pohybovat po městě, a pokud si neví rady, lidi jsou dnes celkem ochotní pomáhat.“

Jak vy zvládáte situace v neznámém prostředí?

“Dost často se ztrapním, ale s tím holt musíte počítat. V organizaci pro nevidomé by vám tvrdili, že slepý člověk se nemůže znemožnit, jenže to jsou zase jenom zdraví lidé, kteří se touto problematikou zabývají, a já to cítím jinak.“

Takže ani profesionálové nemají do vašeho světa dostatečný vhled?

“Málokdo vydrží žít třeba týden se zavázanýma očima. Přítel Axman se tomu podrobil a zkoušeli jsme všechno možné, například bloudění v lese, najíst se, osprchovat, jít na záchod nebo se obléci. Když chce zdravý člověk nevidomému porozumět, tak to musí podstoupit, a vyzkoušet všechno.“

Romská madona

Máte nějaké sochařské vzory?
“Určitě Michelangela. Když jsem začínala jako dítě modelovat, můj učitel mi četl z jeho deníku a mě fascinovalo, s jakým vypětím pracoval a jak byl často vyčerpaný. Sama jsem si tak někdy připadala a byla to pro mě obrovská motivace. Jinak se mi líbí současník Mário Kotrba z Rožnova, kterého osobně znám. Jeho práce jsou opravdu úžasné – zjednodušené lidské postavy, vždycky v sousoší, a na první pohled není poznat, jak jsou do sebe ti dva zamotaní, takže to současně působí jako abstrakce.“

Proč už jste se za Michelangelovými sochami nevypravila?

“Někdo by musel jet se mnou jako průvodce. Kdyby se někdo takový našel, jela bych hned. Nevím ovšem, jestli by mi dovolili Michelangelovy sochy osahat.“

Kde se dají vidět vaše sochy?

“Ta zatím největší, která se jmenuje Spravedlnost, stojí přímo v hale hlavní budovy veřejného ochránce práv v Brně a je z vypálené keramické hlíny. Moje plastiky najdete v depozitáři Romského muzea nebo v brněnském Technickém muzeu v oddělení pro nevidomé. V hotelu Internacionál jsem dělala výzdobu jednoho pokoje, ale nevím, jestli to tam pořád je. V Hodoníně u Kunštátu leží moje pamětní deska obětem romského pracovního tábora. A v Olomouci, v kostele na Svatém Kopečku, je moje Mária, které místní charita, která tam pořádá každoroční romské poutě, přezdívá Romská madona. Mimochodem, vůbec nechápu, proč by Romové měli mít vlastní Matku Boží.“

Máte nějaký velký sen?

“To víte, že mám. Napřed jsem chtěla zvládnout velkou sochu, vyzkoušet si velké měřítko. To se mi splnilo díky soše Spravedlnost. Teď bych chtěla prorazit v zahraničí, a kdyby to šlo, třeba tam i nějakou dobu zůstat a pracovat. Myslím, že moje plastiky mají šanci. Taky po stránce finanční, to by rodina ocenila. A pak bych se chtěla dostat do fáze, kdy bych mohla učit a někoho vést. A taky bych ráda na čas přestala být mediálně známá a chtěla bych si v klidu pracovat.“

Autorka Karolína Ryvolová je romistka./

---

S Boženou Vavrekovou-Přikrylovou o očích, dlaních a sochách

Božena Vavreková-Přikrylová se narodila roku 1978 v Gelnici u Spišské Nové Vsi, od dvou let však žije na Moravě. V dětství přišla o zrak a pobývala v speciálních internátních školách. Na škole začala modelovat, dnes patří k našim nejznámějším romským umělcům. Je vdaná, má jedno dítě.

Zdroj: Časopis RESPEKT, datum vydání: 5.6.2005, číslo vydání: 23 r. 2005, rubrika: Rozhovor, strana: 16
www.respekt.cz

Článek zveřejňujeme s laskavým dovolením redakce časopisu Respekt.