A jak je to doopravdy?
Nevidomí o své tvorbě
Jiří Mojžíšek
Vyznání
Myslím si, že snad všecko co člověk dělá a vyrábí obsahuje nápad a jeho řemeslné zpracování.Jsem mnohem více řemeslník než umělec a protože "každá liška chválí vlastní ocas", líbí se mi školní úloha - bez hrubých chyb -, povídka napsaná - bohatým jazykem -, písnička zazpívaná - čistě -. Líbí se mi keramika se - slabými stěnami -, hudební nástroj, který balancuje mezi křehkostí rezonanční skříně na jedné straně a její schopností nezbortit se tahem strun na straně druhé. Jsem řemeslník, a proto mě těší hledat, jak lze s hmotou pracovat, jak jí dát potřebný tvar a nedopouštět se na ní násilí.
Kdysi jsem poslouchal, jak se jeden spolužák klarinetista učil o svém nástroji: jak vzniká tón, co to jsou akustické uzly a kmitny. Rozuměl jsem jen částečně. Při štípání dřeva jsem si všiml, že některá polínka v letu zazní zcela jasným tónem. Hrál jsem si s nimi a ťukal do nich. A tehdy jsem pochopil. Uzly i kmitny. Znít může téměř cokoli. Kousek skla či kus kolejnice, hřebík,prkénko nebo třeba vařečka. Jde o to, aby jim v tom znění nic nepřekáželo.
V mé zvonici zní čtyři kousky obyčejného hliníkového pásu.
Občas mě rozesmutňují různá cinkadla, zavěšené kovové trubičky, kterých se vyrojila spousta. Mohly by mít mnohem delší zvuk a nestálo by to ani o haléř více. Ale kupující to nevědí a výrobci? V lepším případě to nevědí také, v horším je jim to fuk.
Letadla mě od dětství naplňovala nadšením a touhou. Létat - stavět. Taťka neměl na modelaření trpělivost a já vyřezávat lupenkovou pilkou podle plánku nemohl a vzít stavebnici s vyřezanými díly, to mi bylo málo. A před několika lety přišel ten Okamžik. "Nemohu vyřezat běžný profil křídla, spočítám si vlastní." A začal jsem hledat lidi, kteří mě to naučí. Snažil jsem se pochopit vzorečky užívající vysokoškolskou matematiku, procítit urychlované proudění na horní straně křídla. A tehdy jsem doslova musel přejít k realizaci. Z paměti jsem vytáhl tvar křídla a začal stavět svůj první model. Dneska už vím, přestože jsem vzorečky příliš nepochopil, že dobrý profil větroně vypadá trošku jinak. Ale u prvního to snad tolik nevadí. Je to nádhera, když se vám pod rukama představa po několika desítkách let zhmotní, zvláště jedná-li se o konstrukci tak subtilní a současně pevnou, jakou model letadla je.
Pavla Francová-Valníčková
"Dotýkám se barev"Od dětství jsem ráda kreslila, přestože jsem viděla jen velmi málo. Svět jsem v podstatě vnímala jako barevné skvrny, které do sebe volně a neurčitě přecházejí. Jen ze zkušenosti jsem věděla, že tato barevná skrvna je nejspíše mamka a tato zase auto, ale nemusí tomu tak být vždycky. Tento způsob "vidění nevidění" mi poskytoval úžasný "materiál" pro vlastní obrazotvornost, a tedy i pro kreslení.
K barevným podnětům zvenku se už od dětství přidávalo nesmírně intenzivní a zcela konkrétní barevné vidění vnitřní. Od malička má paměť pracuje "přes barvy", kde barva je kódem informace. Názorně řečeno, všechno, co např. existuje v jazyce, má pro mě svou stálou, danou barvu. Odkud se vzala, nevím. A tak jsem už jako malá všechny lidi se jménem Tomáš vždycky viděla v zelené, a každou neděli jsem prožívala v nádherně azurově modré. V mém současném životě je pro mne tento systém barev naprosto nepostradatelný, neboť si tak do paměti ukládám například telefonní čísla, slovíčka z angličtiny, apod.
V roce 1996 jsem při svém studiu v USa dostala ve škole zadání, abych nějakým kreativním způsobem vyjádřila sedm aspektů své kultury. Spolužáci tvořili různé koláže z fotografií a ústřižků z novin a já nevěděla, jak se k úkolu postavit. Vzala jsem si do ruky propisovací tužku a jen tak si s ní zkusila jezdit po papíře. Po chvilce mi došlo, že propiska na papíru zanechává stopu, kterou mohu prsty nahmatat a dobře sledovat. To mě zaujalo, a tak jsem nakreslila svůj první "reliéfní" obrázek. Zjistila jsem, že když si papír podložím tenkou vrstvou látky, je reliéfní stopa ještě hmatnější. Z procesu i výsledku jsem pociťovala obrovské uspokojení, neboť jsem se tak mohla pokoušet zachycovat to, co skutečně vnitřně vidím. Zároveň pro mě kreslení znamenalo nesmírné soustředění až k fyzickému vyčerpání, takže po dokončení obrázku jsem se cítila jako třeba po doběhu půlmaratonu. To byl můj začátek s kresbou.
Této aktivitě jsem se začala více věnovat po setkání s malířem Jiřím Anderlem, který si mé obrázky prohlédl a byl jimi velmi osloven. Jeho formulace ve stylu že „když jste vyslovila A, tak už nemůžete neříct B" pro mne byly velkým povzbuzením, že budu-li se jako nevidomá ve volném čase věnovat kreslení, není to nutně jen podivná úchylka, ale že tím získávám možnost vyjadřovat to, co vnitřně vidím, a lidi ve svém okolí tím třeba i potěšit.
Postupně jsem přešla na způsob prokreslování, kdy po první fázi reliéfních tvarů a čar papír otočím na druhou stranu a vybarvuji jej olejovými pastely. Reliéf je zrubu totiž pro hmat zřetelnější. Chvíli jsem také hledala vhodné prostředky na vybarvování, neboť jsem potřebovala něco, co je v každém okamžiku tvorby suché (aby se na to dalo sahat), co mi neulpívá na prstech, abych si obrázek "nešpinila", a co je dostatečně jemné v barvě, aby nevadily nepřesnosti a barvy se daly i překrývat. Tak jsem došla až k olejovým pastelům Giaconda, které mi vyhovují nejlépe.
Po formátu A4 jsem zkusila zvládnout i větší plochy, čehož jsem se dříve dosti obávala. Hmatem totiž mohu sledovat pouze detaily, ze kterých si v představě skládám celek. Kompozice je proto pro mě velice náročnou záležitostí. Nakonec jsem ale zjistila, že je to stejně především o odvaze a celkovém uvolnění. Časem také přišly silnější barevné papíry se strukturou, které zase představovaly výzvu pro hmat, neboť reliéf je na nich ještě matnější, k čemuž přispívá i struktura papíru. Líbilo se mi ale moci pracovat s barevným podkladem a také s bílou křídou.
V současné době rozvíjím nápad "podmalovávaných" podkladů. Rozmyvatelnými pastelkami si nejdříve vyrobím své vlastní barevné pozadí, na které teprve potom nanáším reliéf a barevné zpracování Giacondami. Jsem v trvalém kontaktu s akademickým malířem Antonínem Střížkem, s nímž svou tvorbu konzultuji a s nímž také plánujeme intenzivnější spolupráci. Příležitostně se spojuji také s Jiřím Anderlem, se kterým konzultuji své nápady a tvorbu vůbec.
Témata obrázků mě napadají neustále. Kdekoli jsem, cokoli dělám, stále se mi hlavou honí barvy, často i v konkrétních tvarech. Když mě něco z představ zaujme nebo se mi stále vrací, začínám s obrázkem vnitřně pracovat. Zkouším barevné kombinace, různě s obrázkem pohybuji, dívám se na něj ze všech stran. To celé ve své představě třeba při cestování tramvají. Toto je první fáze vzniku obrázku. K papíru usedám obvykle s velmi ucelenou představou o tom, co budu vytvářet. Baví mě zpracovávat dětské náměty, např. zvířata a také rostliny, do nichž vkládám různé fantaskní prvky, které ke mně přijdou. Ovlivňuje mě četba, poslech rozhlasu, setkávání s lidmi, to všechno ve mně vyvolává obrazy, které se do mých barevných představ dostávají.
Druhým zdrojem inspirace je mé přesné barevné vidění určitých skutečností, např. dní v týdnu, měsíců, telefonních čísel, osobních jmen, apod. Zkoušet kresbou zachytit tuto část svého vidění - spíše se k ní jenom přibližovat - je pro mě možná těžší, protože se musím držet "reality" svého světa, kde všechno toto existuje ve velmi hotových podobách. Na druhé straně mi tento styl tvorby přináší snad ještě větší vzrušení a naplnění, neboť je pro mě "opravdový".
Technika kresby
Techniku, kterou jsem si pro tvorbu vymyslela, nazývám "prokreslovaným" reliéfem kolorovaným olejovými pastely (hmatovou barevnou kresbou). Je založena na vysoké citlivosti hmatu, který mám dobře vycvičen z každodenního života a z dlouhodobého užívání Braillova písma. Olejové pastely mi umožňují kresby volně dotvářet do podoby, které se blíží mému vnitřnímu vidění.
Pavel Sláma
K výtvarné činnosti jsem se dostal v 17 letech. Na konzervatoři jsem měl možnost navštěvovat kroužek hmatového modelování. Nejdříve jsem se seznamoval s tvorbou spolužáků, pak jsem pod vedením p. Perouta zkoušel vytvářet reliéfy a později i trojrozměrné objekty.
Protože jsem se narodil v Ostravě a nyní studuji v Praze, modeluji nejraději domy, kostely, případně městské ulice. Některé vymodelované stavby jsou docela velké, třeba Babylónská věž či středověká katedrála, která vznikla na základě mé sluchové představy.
Kromě modelování mne zajímají zvuky - mám sbírku nahrávek zvonů pražských a ostravských kostelů. Proto také model kostela, který posílám do soutěže, má ve zvonici zvonek, na který mohou nevidící i vidící návštěvníci výstavy zvonit.
Petra Vöglová (22 let)
V dětském věku jsem nejdříve začala pracovat s plastelínou, od první třídy ZŠ jsme v hodinách výtvarné výchovy modelovali z moduritu. Později jsem se setkala s p. Š. Axmanem a ten nás seznámil se sochařskou hlínou. Nejprve jsem vytvářela pouze miniatury (třeba i z vosku), teprve později a na doporučení jsem si troufla na větší rozměr, to mi umožnilo lepší zpracování detailů, např. v obličeji.
Začala jsem studovat hudbu na Konzervatoři a ladičské škole v Praze a k mému překvapení i zde bylo možné pracovat v ateliéru se sochařskou hlínou. Pod vedením p. E. Perouta jsem se za několik let práce zdokonalila v řemeslné dovednosti - stavbě nádoby, figury, hlavy. Zúčastnila jsem se několika výstav.
Letos ukončím studium na konzervatoři a předpokládám další spolupráci s p. Š. Axmanem. Ráda bych pokračovala v jeho nově otevřené soukromé škole a stala se lektorkou hmatového modelování.
Jana Pavlíčková (43 let)
Od září 2001 navštěvuji ateliér hmatového modelování výtvarníka Štěpána Axmana v Tasově u Velkého Meziříčí. S hlínou ani jiným materiálem jsem dříve nepracovala. Nenavštěvovala jsem žádné výtvarné kurzy ani jsem se těmito aktivitami nezabývala. Hmatové modelování jsem považovala za příležitost seznámit se s technikou práce vymyšlenou přímo pro nevidící. Děkuji za nabídku, která mi umožní porovnat svoji práci s pracemi ostatních vystavujících autorů.
Jiřina Holeňová
„Země, oheň, voda, vzduch“Závěsný prostorový objekt byl vytvořen pro výtvarnou soutěž „Nevídáno“ vyhlášenou občanským sdružením Okamžik. (Materiál: drát, lněná nit, kámen)
Živel Země, ohně, vody a vzduchu je v objektu ztvárněn do podoby stylizovaného symbolu. země – strom, oheň – plameny, voda – ryba, vzduch – pták. Každý symbol je umístěn v kruhu upomínajícím na celistvost, vzájemnou sounáležitost, na odvěký koloběh atd. Tyto kruhy zavěšené na nosném kruhu vyvolávají pocit vzájemné provázanosti. A ony také provázané jsou a to nejen svým námětem, ale i technikou zpracování materiálu.
Ani různorodost materiálu (odlišná barva a tloušťka drátu, či lněná nit) nejsou zvoleny náhodou. Vyjadřují protiklady živlů, vedoucí k jednotě.
Při zhotovení objektu byla použita textilní technika – paličkování a řemeslná technika - drátování.
Paličkovaný je symbol stromu (měděný drát, technika: plátno) a symbol plamenů (měděný drát, lněná nit, dekorační drát, technika: polovod). Drátovaný je symbol ryby (kámen odrátovaný technikou šité krajky) a touto technikou je udrátován i symbol ptáka.
Strom byl paličkován na reliéfním vzoru, neboli podvinku vyrobeném na fólii. Plameny byly paličkovány bez podvinku jen na nosné kostře drátu, upevnění na drát a spoje mezi plameny byly zhotoveny technikou přiháčkování. Tělo ptáka bylo drátováno na tyčce technikou šité krajky. Stejnou technikou byla vytvořena i ryba s tím rozdílem, že šlo o odrátování kamene.
Paličkování pod vedením Mgr. Heleny Sloukové se věnuji od roku 1999. Kurs paličkování byl zahájen ve Středisku integračních aktivit SONS, od podzimu 2001 probíhá ve Sdružení Okamžik. Mgr. Helena Slouková-Vaňková je autorkou diplomové práce "Návrh projektu praktických činností pro smyslově postižené". Vytvořila metodickou příručku zpřístupňující paličkování nevidomým, včetně převedení značek pro jednotlivé paličkovací techniky do Braillova písma. Pro jednotlivé lekce vyrábí na fólii reliéfní podvinky
Drátování se věnuji od ledna letošního roku. Absolvovala jsem druhý běh kurzu drátování ve Třebáni vedený lektorem Mgr. Petrem Musilem. Asistenci při „zaučování do drátenického řemesla“ zajišťovala rovněž Mgr. Helena Slouková.
Pár postřehů – textilní technika paličkování
Paličkování je velmi jemnou a „spletitou“ technikou a pro nevidomé to platí dvojnásob. Materiál (provázek, nit nebo drát) se doslova splétá technikou kroucení a křížení. Aby si člověk orientující se na paličkovací herduli pouze hmatem nepopletl různé páry paliček používají se – alespoň pro vodivý pár - paličky odlišného tvaru. I tak je ale zapotřebí asistence vidícího lektora a to např. při výrobě reliéfních podvinků, při rozmotávání drobných uzlíků na slaboučké niti a při opravách některých chyb v paličkovací technice.
Při paličkování se cvičí nejen jemná motorika a hmat, ale i trpělivost.
Pár postřehů – řemeslná technika drátování
Drátování je řemeslnou technikou ne nepodobnou technice paličkování (např. technika šité krajky).
I ono je tedy technikou tak trochu spletitou. Na rozdíl od paličkování je však drátování nejen technikou jemnou, ale při práci s silnějším drátem je leckdy třeba použít i hrubší síly.
Odrátovávání předmětů (např. kamenů) je pro nevidomé obtížnější. Platí to zejména ve fázi, kdy drátěný oplet musí být stále na drátovaném předmětu a oka je občas zapotřebí nadzvednout jehlou, aby se do nich drát dal vsunout. To poněkud znesnadňuje orientaci mezi již udrátovanými a dosud neudrátovanými oky.
I zde je tedy zapotřebí asistence lektora, a to např. při rozmotávání drobných uzlíků na drátu a při opravách některých chyb v drátovaném opletu.
Při drátování se stejně jako při paličkování cvičí jemná motorika, hmat a v neposlední řadě i trpělivost.
Zdeněk Chovan
(Speciální školy pro zrakově postižené A.Klara, Praha 4)
Typogramy se nemalují. Typogramy se píší. A tato technika se mi jeví jako maximálně vhodná forma opírající se o racionální systémy myšlení, které mohou poeticky a výtvarně reprodukovat " KLAVIATURU PICHTOVA PSACÍHO STROJE" s možností mnohovýznamové variability šestibodu i černotisku. Pokusy, hledání a nacházení mne naplňují stále více pocity smysluplnosti a obecné sdělnosti.
Květuše Šilhavá
Má hliněná hroudaaneb Jaké bylo první setkání s hrnčířským řemeslem
Pokaždé, když odpočívám u tvorby hliněných figurek, vzpomenu si na první
zkušenost, které se mi dostalo na základní škole.
Jsem žákyně 6. ročníku a právě začala hodina výtvarné výchovy. Na stole přede mnou se válí cosi zoufale neforemného, hnědě tmavého. Je to malá, studená
a nepoddajná hrouda hrnčířské hlíny. Zatím nevím, co z ní udělat, proto ji jen tak mačkám a převaluji v dlaních. Rychle ztrácí svou nepoddajnost a během chvilky už hřeje teplem z mých vlastních dlaní. Snažím se jí tedy vnutit tvar alespoň vzdáleně podobný koni,leč nejde to. A ani květina, delfín či domek nevychází podle představ a nároků, které si klade hlava. Po dvouhodinovém nerovném souboji, kdy mými pomocníky byly miska s vodou, nožík, šlikr a roztodivné jiné nástroje, jejichž názvy ani neznám, a jejím spojencem moje vlastní nešikovnost, se vzdávám a poraženě se usmívajíc odcházím z místnosti s originálně pokřiveným džbánečkem v ruce a pocitem, že se k hlíně budu vracet, neboť jednou se mi ten kůň určitě povede!
Ten pocit mám téměř osm let a díky několika málo lidem, zvláště pak učitelům estetiky, stále rostou mé znalosti i zručnost. Pokud snad někdo touží zjistit, zda se mi onen toužebně očekávaný koník už povedl, nechám jej raději v nevědomosti a nikdy mu nepovím, že "to snad není možný, už zase se ten zatracenej kůň nepoved".
báseň k výtvarnému objektu vytvořenému společně s P. Hegerem**
Podívej, co pestrého lesku
vetkala mi duha do peří
pro ty, co podlehli již stesku
a v radost z života nevěří.
Irena Kratochvílová
HodonínObrázky na Pichtově psacím stroji
(pozn. ruční psací stroj pro bodové písmo s 6 klávesami)
Přišla jsem na to když jsem jednou neměla co dělat. Napadlo mě, že zkusím kreslit obrázky na Pichtově psacím stroji. Musí se různě nastavovat válec a písmenka vytvoří obrázek. První jsem psala céčka, potom elka. Zkusila jsem to na různé strany. Nakonec se mi podařilo udělat čtverec. Po různých pokusech vznikaly další tvary: srdcovitá kytička, hvězdička, klobouček od hříbku, mráček, kytičky, domeček s komínem
Moc mě to baví. Kreslím pro děti do škol, ve kterých dělám osvětu a besedy o našem světě nevidomých. Vím, že jsou různé grafické obrázky, ale moje myšlenka byla kreslit i takhle. Kreslení se mi stalo koníčkem. Zkoušela jsem testovat, zdali budou obrázky rozeznatelné a to nejprve slabozrakým, potom nevidomým od narození, jež mají představivost nejmenší, a naposled později osleplým. První a druhá skupina to poznala hned. Druhá to měla horší. Řekli mi, jak to asi vylepšit. Společně se nám to podařilo.
Mým cílem je, aby zdravá veřejnost poznala, že i nevidomí můžou kreslit. Děti můžou prostřednictvím kresby poznat tvary různých předmětů a přírody.
Např. Nejednodušší čtverec. Písmena 3 C, vedle sebe. Potom na levou stranu P na pravou Ď. O půl řádku dolů válec nalevo L napravo slovenské _. Nakonec nalevo V a napravo číselný znak, mezi ně pomlčka.
Kolečka se dělají buď písmeny Ó a O nebo I a E na půl řádku za sebe opačně.
Text z katalogu k výtvarné výstavě „Nevídáno“ navazující na stejnojmennou výtvarnou soutěž pro lidi se zrakovým postižením, vydal Okamžik, Praha 2002
Zpět
Zpět na hlavní stránku