A jak je to doopravdy?
Tímto textem bych se chtěla pokusit zprostředkovat něco z toho, co prožívám, když si – jako nevidomá - rukama prohlížím díla autorů, kteří jsou zařazeni do sbírky výtvarného umění nevidomých Oblastní galerie v Jihlavě. Jedná se proto o naprosto subjektivní výpověď, kterou bych ráda nabídla všem, kdo se zajímají o vnímání a prožitky člověka radujícího se ze soch poslepu. Jsem nepochybně silně ovlivněna skutečností, že jsem do svých 15 let žila se zbytky zraku, a vše, co jsem – byť rozmazaně a spíše jen tušeně – viděla, se mi do paměti hluboce vrylo. Nemohu být pokládána za zástupce „pohledu nevidomých“ také proto, že se sama už téměř deset let věnuji hmatovému barevnému kreslení, což není zrovna typickou činností nevidomých lidí. Od dětství mne baví se výtvarně projevovat a také se setkávat s obdobnými výpověďmi druhých. Přála bych si, kdybych svým textem přispěla k vnímání výtvarného umění nevidomých a rozšířil škálu náhledů na něj.
Pavla Francová (34 let, září 2006)
Božena Vavreková
Z prací Boženy Vavrekové na mne dýchá zručnost v použití hlíny jako prostředku k sebevyjádření, bohatá fantazie prolnutá s dětskou hravostí, ale také smysl pro realitu.
S potěšením průzkumníka svými prsty procházím patra a zákoutí autorčiny Noemovy archy v očekávání, jaké další zvířátko je ukryto v temných koutech lodi, abych jej vytáhla na světlo. Pak ho studuji ze všech stran a vnímám, jak autorka jednoduchými tvary výstižně zachycuje rysy charakteristické pro to které zvíře, aniž by se nechávala svazovat jejich velikostním měřítkem. Vystižení osobitosti několika málo jednoduchými tvary je pro mne natolik přesné, že v určování druhu zvířete příliš netápu.
Z řady děl, které jsem měla možnost od Boženky vidět, mi v paměti pevně utkvívá výjev Poslední večeře. Líbí se mi způsob ztvárnění obyčejných předmětů všedního života, jako jsou nádoby a chléb na stole, ale především živost celé scény u stolu. Každý z apoštolů je v okamžiku záznamu do hlíny přistižen v autentické poloze, které dohromady ve mně vyvolávají dojem přirozeného dění a ruchu. Hmatem postupně odhaluji malé tajemství tohoto dějinně tolik dramatického výjevu - způsob, jakým autorka jednoznačně určuje postavu zrádného Jidáše. Obdivuji se jednoduchému nápadu jak na jeho selhání nenásilně upozornit mezi ostatními apoštoly. Jidáš má totiž narozdíl od všech ostatních tvář zcela plochou, nepropracovanou, vždyť ji přeci svým rozhodnutím ztratil. Ze svého objevu a především ze skvělého výtvarného nápadu zažívám nadšení.
Při prohlížení prací, jako je například Torzo, si uvědomuji naprostou poctivost, s jakou autorka zachycuje ženské tělo. Žádný detail pro ni není nepřípustný, aniž by tím ve mně vzbuzovala pocit nechuti z nějakého laciného erotického efektu. Takové pojetí těla mi připadá pravdivé, neboť svět vnímaný rukama i pro mne vypadá právě tak.
Božena Vavreková je pro mne autorkou, která svými sochami vytváří osobitý svět plný realisticky přesných, výstižných detailů. Ty pak propojuje s nereálnými, přitom zcela srozumitelnými prvky, případně je skládá do mírně fantaskních souvislostí, ve kterých například odpadá měřítko vzájemných velikostních poměrů. Jednoduchými výtvarnými zkratkami mi vytváří svět, který mne těší, obohacuje a podněcuje mou vlastní představivost.
Pavel Sláma
Tvorbou Pavla Slámy vcházím do prostorů zcela nového světa. Pohybovat se v něm je pro mne velikým dobrodružstvím, neboť má sice rysy známé mi z běžné, reálné zástavby, je ale přitom dočista jiný, svůj. Pavel Sláma mi ukazuje, co všechno hmatově zajímavé se dá objevit - nebo vytvořit - na stavbách a jak uspokojivě může působit uspořádání těchto staveb do celku. U jeho prací si vychutnávám pojetí městské architektury a přemýšlím nad ní, jak je to svou nedosažitelností neobvyklá, nečekaná inspirace pro člověka od narození nevidomého.
Jeho ulice a nároží ve mně vzbuzují pocit přehlednosti a bezpečí, který mě při samostatném pohybu městem s bílou holí rozhodně příliš neprovází. Bavím se úhledností a výraznou nahmatatelností tramvajových a železničních kolejí jakož i pouliční dlažby. Nepoměr velikosti např. dlažby k okolním domům žádným způsobem nenarušuje přetrvávající pocit harmonie.
Velice se raduji nad výtvarným nápadem jak ztvárnit průhlednost tubusu metra ve Stanici Butovice. Zdá se mi logické a přitom skvělé i vtipné, že se autor rozhodl skutečnost zachytitelnou v realitě pouze zrakem vyjádřit tak, že rukama mohu dosáhnout na koleje metra do tubusu - jako když se vidící člověk dívá zvenku dovnitř.
Vím o Pavlovi, že zvláštní význam pro něj mají zvony a proto také kostely a věže. Při prohlížení těchto jeho objektů se snažím představit si tuto autorovu vášeň a způsob, jak od zvuku zvonu a nebo popisu vidícího dochází ke konkrétnímu tvarovému zpracování. Když pak postupně rukama - a také celým tělem - obcházím monumentální Babylónskou věž, záhada Pavlovy schopnosti vytvářet nikdy nespatřené pro mne vyvstává ještě naléhavěji. Těším se z množství prvků a stavebních detailů, kterými svou věž posázel. Pojmout ji hmatem do celkové představy by vydalo na hodně dlouhý čas.
Dílem z mého pohledu vybočujícím jsou Bezdomovci, na kterých se mi velmi líbí přímočarost pojetí. Dohledávat všechny láhve poházené kolem je dobrá zábava.
Svět znázorněný v pracích Pavla Slámy na mne dýchá řádem, zabydleností v prostoru, ale také neznámem, co asi zůstává skryto v místech příliš úzkých nebo uzavřených, než aby se tam mé ruce dostaly.
František Koplík
Tvorba Františka Koplíka na mě působí zemitě, jako bych za ní mohla cítit pevnou venkovskou stabilitu a jistou nekomplikovanost. Všímám si přímočarých symbolů, které autor ve svých dílech používá, přitom však je nevnímám jako frázi.
Jeho Ženě bojovnici bych se určitě raději vyhla, nemám totiž pocit, že by s ní mohla být nějaká řeč. Odhodlaně si jde za svým, ať to stojí cokoli. I další Františkovy postavy nebo samotné hlavy jsou robustní, dobře vybavené pro přežití v tvrdém světě. Pokud jde o styl znázornění, upoutává mě na Ženě bojovnici výrazná tvarovost proporcí a jejich rozšíření z čelního pohledu. Vyvolává to ve mně dojem razance a zajímavé osobitosti.
Velmi se mi líbí jednoduchá nápaditost uplatněná v soše Karbaníka. Chvíli mi trvá, než přijdu na souvislost vyložených karet s ozdobou klobouku, pronikání do sochy i konečné zjištění mě ale nesmírně baví. Celá socha se mi hmatově zdá velice vydařená, v mých očích má švih.
Františkovy figury a hlavy mi připadají dobře propracované, symetrické a bytelné. Jeho díla na mě působí sebevědomě a všechna ve mně vyvolávají obdobný dojem zdravé životní síly.
Petr Pavelek
Práce Petra Paveleka na mě působí sugestivně, vtahují mě do osobních dějů autora. Vyvolávají ve mně směsici silných pocitů, jako kdyby Petr o své dosavadní životní cestě vyprávěl slovy.
Při prohlížení jeho Rodičů ve mně převládá pocit lítosti nad tím nepatrným tvorečkem ztraceným v rozlehlém prostoru podobajícím se kleci. Až později se s překvapením dovídám, že jde o znázornění pocitu bezpečí v dětství. Výpověď obsažená v práci To jsem já je pro mne zřejmá a naléhavá. Neschopnosti uspokojivě se vřadit mezi ostatní rozumím a obdivuji se sdělnosti zvolených prostředků. I u dalšího díla „Nízký reliéf k oslepnutí“ cítím naléhavost a mnohovrstevnatost stavu, ve kterém jej asi Petr vytvořil. Narozdíl od ostatních autorů mi tyto tři Petrovy práce připadají méně sochařsky dokonalé, působí však na mne do hloubi nitra intenzitou svého sdělení.
Abstraktní krychle s propletenými lidskými postavami, které ji pokrývají ze všech stran, se mi už ale zdá i výtvarně naprosto zdařilá. V této práci do autorova světa sice už nemohu vejít tak přímočaře, opět ale ve mně rozehrává celou škálu pocitů - snad o to zajímavější, že mi nejednoznačností svého sdělení poskytuje prostor pro mé vlastní obsahy. Je mi velice příjemné přejíždět rukama po krychli i jen tak, bez dalších úvah nad ní.
Při prohlížení Petrovy Piety vnímám další vývoj v jeho tvorbě. Stejně jako u jeho Kříže mne u této sochy napadá, že bych pro jejich hmatovou nevýraznost a přímo moderní uvolněnost netipovala na nevidomého autora. Tato dvě díla se mi zdají téměř nedosažitelná pro mé vnímání hmatem a zcela se vymykají přesnému tvarování ostatních autorů. Přitom jsou pro mě současně velice působivá, neboť konečky prstů zachycujícími každý sebemenší detail narážím na jakousi jejich zahalenost, jako kdybych se k nim musela prohmatávat přes nějaký závoj.
V celé tvorbě Petra Paveleka vnímám veliké osobní nasazení a potřebu se sdílet v křehkých osobních tématech. Oslovuje mne zranitelnost, které se Petr svým sebeodhalováním, svým zpovídáním se, vystavuje. Za jeho výtvarným odhodláním cítím velikou vnitřní sílu jít dál –
v tvorbě i v životě vůbec.
Petra Voglová
Díla Petry Voglové ve mně utkvívají svou precizní propracovaností v detailech, hlavně co se týče zpracování hlav. Je nádherné přejíždět prsty po vlasech jejích soch, které jsou až nepochopitelně stejnoměrně vytvořené a na hlavě uspořádané. Dotyk s vlasy Petřiných soch je pro mne zážitkem sám o sobě. Připadá mi, že hlavy jsou pro Petru mnohem podstatnější než zbytek postavy, z těl mám spíše dojem jakéhosi stojanu pro ta ušlechtilá díla, která na sobě nesou. Petra se ve ztvárnění hlav zabývá i tou nejmenší nepatrností, jako jsou přesné tvarování rtů nebo obočí, pramínky vlasů jsou jeden po druhém pečlivě skládány do dokonalého celku. Kontakt s touto až neskutečnou úhledností ve mně vyvolává pocit klidu, harmonie a estetické krásy.
Líbí se mi přístup k vyjádření abstrakt, jako jsou stáří, mládí nebo alkohol, který Petra zvolila právě formou detailně propracovaných hlav a především tváří. Vnímání jejich zvrásněnosti, propadlosti nebo naopak líbeznosti a svěžesti je pro prsty velice lákavé.
Symbolické sousoší Láska nenávist ve mně vzbuzuje pocit nevinnosti, dětského průzračného vnímání. Podobně prožívám i reliéfy s tématy hospody nebo fotbalu. Je pro mne zajímavé vidět vedle sebe dvojí podobu Anděla – jednou jako reliéf, podruhé v trojrozměrném provedení. Chvilku mi trvá, než křídla na pozadí reliéfu rozluštím a připojím ke znázorněné postavě.
Velice silným zážitkem je pro mne Návrat marnotratného syna, kde jsou i těla krásně a umně propracovaná. Bohatost detailů a nejrůznějších prvků, s jakou Petra obě postavy pojala, jsou prostě úchvatné. K takovým podrobnostem pro mne například patří otcův rozhalený plášť. Síla ve výjevu klečícího syna před rozevřenou otcovou náručí je i pro mne nepřehlédnutelná. Dovednost, s jakou je sousoší provedeno, vnímám jako mimořádnou.
Tvorba Petry Voglové na mne působí svou uspořádaností v nejmenším detailu, ale také dokonalou sochařinou. Většinu jejich prací vnímám jako čistý sochařský dotyk, který mne povznáší.
Pavla Francová
Zpět
Zpět na hlavní stránku