Nevidím, ale všechno, co mnou prochází je v barvě

„Od dětství jsem ráda kreslila, přestože jsem viděla jen velmi málo,“ říká Pavla Francová-Valníčková, kterou mnozí znají už proto, že na paralympiádě v Barceloně (1992) vytvořila rekord v běhu na 1 500 m a na 3000m rekord světový, který stále platí. V poslední době se ale o Pavle mluví i v souvislosti s malováním, jeden z jejích obrazů bude dokonce dražen na prosincové aukci Konta BARIÉRY.

Jak maluje nevidomá dívka? „Barvy nevidím a opravdu nerozeznám ani světlo od tmy, ale přesto všechno co mnou prochází je založené na barvě,“ odpovídá takřka bez zábran.

Dana Frantálová, noviny Můžeš

---

Do aukce dáváte obrázek nazvaný Vítr. Bílý koník na něm cválá na modrém podkladě. Proč pro vás koník znamená vítr?

„To byla okamžitá inspirace, ten obrázek jsem dělala při strašlivé bouřce, zvedl se silný vítr a mně se to líbilo. Věděla jsem, že papír je modrý a i s tou barvou se mi chtělo pracovat. Linie koně v pohybu pro mě byla výzvou, stejně jako chuť znázornit ho ve zkratce, kterou jsem schopná svými technickými prostředky vyjádřit.“

To je vaší první zkušenost s aukcí?

„Ano a vážím si toho, že mě Konto Bariéry oslovilo, protože vím, že jsou oslovováni uznávaní a renomovaní umělci. Jsem v dobré společnosti a cením si toho. Moc ráda pomůžu, jestli se ten obrázek prodá a těší mě, že to je právě pro Konto Bariéry.“

Malujete asi hlavně pro radost, jste napnutá, za kolik korun se váš obrázek prodá?

„Nejsem. Pro mě je peněžní oceňování mých obrázků něco tak abstraktního, že o tom neumím přemýšlet. Finance jsou v tomto případě pro mě nepochopitelnou oblastí. Už jsem byla naváděná, ať nad tím trošku zadumám, kdyby někdo chtěl něco koupit, ale přiznám se, že jsem spíš bezradná a nevím, jak bych to pojala. Vlastně si tu aukci ani neumím představit a jsem ráda, že o ceně nemusím rozhodovat.“

Vy jste nejednala o ceně?

„Samozřejmě jsem musela nějakou sumu říct, ale bylo to po dohodě s výtvarným kritikem Jiřím Hůlou, s nímž dlouhodobě spolupracuji. Nemám měřítko a obrázek pro mě znamená prožitek, který neumím přeložit do nějaké finanční částky.“

Tady máte obrázek nazvaný Síla autority. Malý bílý králík sedí v doupěti a velká žlutá veverka se na něj dívá. Proč je autoritou veverka?

„To je taková hříčka. Větší autorita je veverka, protože je prostě větší než králík. Nic hlubokého v tom nehledejte, jen se mi to líbilo, v té době jsem ještě byla fascinovaná dětskými zvířátky. Ale taky se mi líbilo udělat něco na červený papír. Zřejmě to je inspirace z doby, kdy jsem viděla na plyšová zvířátka a nějaké barevné dětské obrázky, ty hodně výrazné, protože jinak jsem viděla špatně. V začátcích malování jsem potřebovala, vracet se ke vzpomínkám na dětství, na vidění.“

Na dalším obrázku je zase sova sedící na větvi, několik listů… Jak dlouho vám trvá, než ho namalujete?

„Počítá se to na hodiny. Menší rozměr pro mě kompozičně tak složitá není. Ale to bylo v počátcích, už jsem ve hmatové kresbě zručnější. Víte, nejdříve vzniká kresba, kterou vyrývám, a to je fáze, při které potřebuji naprosté soustředění, protože hmatem uhlídat celou plochu je hodně náročné. Je sice hmatná, ale velmi jemná, takže vyžaduje velký cit, který naštěstí z Braillova písma a z celkového používání hmatu mám, ale i tak mi dává hodně zabrat se na tu linii soustředit. A potom přijde druhá fáze, kdy obrázek otočím a pracuji s negativem, reliéfem, který vybarvuji křídami. Trvá to tak… čtyři pět hodin. Je to hodně únavné. Ale teď dělám i větší obrázky, a to trvá dny. Mám dokonce obrázek, který jsem malovala dva měsíce.“

Jak malujete, když nevidíte?

„Větší rozměry, například 50 x 70 centimetrů, už jsou pro mě hodně náročné, protože hmatem ohlídám vždy jen detail, takže nemám vjem celku. Ten musím skládat jen v představách.Těžko se mi to vysvětluje – tak nějak zevnitř, podle své představy, ten obrázek překresluji ven, takže plocha papíru je současně otisknutá do té mé představy. Jedině tak se mi daří udržet kompozici, ale je to hodně těžké.“

Ctíte barvy? Třeba v tom, že veverka by měla být rezavá a ne žlutá.

„Jak kde. Sova barevně odpovídá, další zvířátka taky … Ale barvy jsou pro mě obrovské téma, jsou základem mé výtvarné činnosti.Velmi si je uvědomuji. Když mám třeba vršky rákosin cihlově červené trošku do oranžova, ta barva se pak objeví třeba na peříčkách labutě. Výběr barev není nahodilý.“

Fascinuje mě, jak si pamatujete detaily, hnědooranžové rákosy… Přitom jste ty obrázky malovala, jak říkáte, v začátcích svého malování. Co pro vás barvy znamenají?

„Pro mne jsou základem vnímání. Je paradoxem, že je sice vnímat nemůžu, protože je nevidím a opravdu žádné zbytky zraku ani schopnost rozeznat světlo od tmy nemám, ale přitom vše, co mnou prochází, ať už přemýšlím nebo se nechávám unášet city, je založené na barvě.“

Tomu nerozumím. Těžko definované … Něco mezi nebem a zemí?

„Ne. To je dokonce popsané v psychologii, říká se tomu synestézie a někteří lidé to mají třeba s hudbou. Je to kombinace vjemů, kdy informace vchází jedním smyslem, ale vyvolá reakci jiného. Jsou třeba hudebníci, kteří barvy vidí za tóny, já je vidím za slovy a pojmy. Není to vědomé rozhodnutí, ale je to tak. Možná má většina lidí vnímání založené spíš na pojmech – když se řekne číslo, představí si číslo. Ale já, a nejsem jediná, i za každým číslem vidím barvy. Nemá to nic společného s tím, že nevidím, to souvisí s mou psychikou.“

Co třeba vidíte za osmičkou?

„Tu se chystám namalovat, protože je pro mě úžasná. Je dynamická, má v sobě ohnivý pohyb. Je do oranžova, je tam hnědá… a pulsuje, je žhavá. Tyhle obrázky mají výtvarníci rádi, protože je to něco neznámého, abstrakce. Jenže pro mě to reálně existuje, já to jen namaluji. Mám obrázek Sedm dní v týdnu, Dvanáct měsíců v roce...“

Už se vám otevřely galerie?

„Mám za sebou dvě výstavy v uznávaných galeriích a třetí mě čeká na podzim. Už jsem zažila, že mě přijala i ceněná galerie Caesar v Olomouci, i když nevím, co z toho dál vyplyne.“

Zdroj: Noviny MŮŽEŠ, 12.4.2005
www.pozitivni-noviny.cz