Vnitřní vidění vnímám jako veliký dar

Domýšlet si a dotvářet skutečnost, to je způsob, kterým se dívám, říká nevidomá Pavla Francová-Valníčková

Nevidomá Pavla Francová (1972) se před deseti lety proslavila jako sportovkyně.
Vytvořila několik světových běžeckých rekordů, ze zimních i letních olympijských her zdravotně postižených, tedy z francouzského Albertville i ze španělské Barcelony, tenkrát přivezla "nějaké ty medaile". Od dětství se zajímala o výtvarné umění. Když v patnácti oslepla, dlouho myslela, že se pro ni tato oblast tvořivosti navždycky zavřela.

---

Proč jste začala kreslit a malovat?

„Mé vnitřní barevné představy jsou intenzivním prožitkem krásy. A když je kreslím, zůstávám s tou krásou o něco déle. Také je důležité, že mám odezvu, že druhé lidi mé kresby těší. Na výstavě svých prací jsem měla malou návštěvnickou knihu, některé zápisy jsou hodně milé. Lidé mi píší o pocitu pěkna, o radosti, o optimismu, které z obrázků cítili. Jeden pán napsal, že mě viděl kreslit v televizi a že tomu nevěřil. Jel přes sto kilometrů, aby se na vlastní oči přesvědčil. A prý mu to stálo za to. Toho si nesmírně vážím.“

Kolik času malování věnujete?

„Nepracuji denně, na malování si hledám čas v rámci svého volna. Dostala jsem nabídku ilustrovat knihu, která tak trochu nahlíží do světa nevidomých. Přes Vánoce jsem nakreslila šestnáct černobílých ilustrací. Kdyby mi kreslení nepřinášelo takovou radost, nemělo by smysl tvořit tímto způsobem jenom pro druhé. Bylo by příliš vykalkulované. Já pokládám své malování za osobní výpověď. Vnitřní vidění vnímám jako veliký dar. Nevím, kde a proč jsem ho získala, ale hodně si toho daru vážím, je pro mne nesmírným obohacením, bez kterého si svůj život nedovedu představit.“

Jak jste oslepla?

„Narodila jsem se s vrozenou nemocí, s glaukomem, se zeleným zákalem. Vždycky jsem špatně viděla, ale postupně se mi zrak zhoršoval, až jsem v patnácti oslepla úplně.“

Na které věci z dětství si pamatujete?

„Pamatuji si úplně všechno. O co méně jsem toho viděla, o to více si to pamatuji. Viděla jsem ale spíš jenom barevné skvrny a ze zkušeností a z intuice jsem odhadovala, co by ta skvrna asi mohla být. Do dneška si například přesně pamatuji barevnou podobu obalů od potravin.“

Vaše vzpomínky se tedy týkají blízkého okolí. Viděla jste někdy krajinu?

„Dost jsem o tom přemýšlela. Asi ne. Spíš jsem viděla hodně rozmazané barevné plochy, které dál ode mne přecházely do nějaké těžko definovatelné hmoty. Ale já už jako malá měla silnou fantazii, a tak nevím, kolik jsem do toho svého vidění vkládala vlastních představ. Domýšlet si a dotvářet skutečnost, to byl způsob, kterým jsem viděla. Někdy jsem se do reality strefila, jindy ne,a někdy jsem se ani nechtěla trefovat. Mohla jsem se dívat do krajiny a představovat si, že vidím moře nebo slona. Cokoli, co se mi právě zachtělo.“

Vaše představy ale mají reálné základy.

„Když jsem po čase zjistila, že můj způsob skládání vzpomínek i různých informací, který funguje přes barvy, je mezi nevidomými spíš ojedinělý, začalo mě zajímat, jak si tvoří představy o světě lidé, kteří ho nikdy neviděli. Vezměte třeba kočku. Vidící lidé, ale i já máme představu, že kočka je nějaký tvar, že se pozná podle kulaté hlavy a špičatých uší, podle stavby těla, podle zakrouceného ocasu. Ale lidé, kteří kočku nikdy neviděli mi říkali: A v čem je tvůj obraz výstižnější než můj, když pro mne je kočka dotykem s teplým živým tělem, pocitem, který mám, když hladím hebkou srst, když slyším její vrnění. Proč by měl být můj dojem z kočky méně pravdivý?“

Mohou lidé, kteří nikdy žádnou barvu neviděli, pochopit, co znamená například červená nebo zelená?

„O tom jsme si také hodně povídali a došli jsme k tomu, že nemohou, že barva není nijak než zrakem zprostředkovatelná. Samozřejmě něco je možné rozumově pochopit. Člověk, který od narození nevidí, se může naučit, že se jedna barva, například oblečení, dobře hodí k jiné barvě, že věci kolem nás - hrušky jsou žluté a hrášek zelený - mají určitou barevnost, ale představa barvy pro ně není spojená s emocemi. A protože pro něho barvy nemají žádný obsah, tak mu ani nechybějí. Ve světě nevidomého člověka ale neexistuje adekvátní náhrada barvy.“

Setkali jsme se začátkem 90. let na některé z prvních hmatových výstav. Co pro vás Hapestetiky znamenaly?

„Byla to nová příležitost k setkání s výtvarným uměním, které mě zajímá a ke kterému mám velmi omezený přístup. Pootevření nového světa.
Neuměla jsem si představit, jaká díla se předkládají vidícím, bylo to velké objevování.“

Dokázala jste posoudit hodnotu vystavených prací? Jejich rozličnou kvalitu?

„To si netroufám říci, dál zůstávám na úrovni svých dojmů a pocitů, ale dneska už asi víc vím, co hledám.
A určitě si víc vybírám.“

Byla jste také v Karolinu na výstavě slavného anglického sochaře Henryho Moora. Našla jste mezi těmi výstavami nějaký rozdíl?

„Obrovský. Moorovo umění jako kdyby bylo v jiné rovině. Přišlo mi mnohem intenzivnější a hlubší, vzpomínám si, jak jsem byla překvapena, že materiál jako kov nebo kámen dokáže zprostředkovat dojem měkce splývavé látky přehozené přes kolena sedící ženy. Anebo jak se žebra rýsovala pod napnutou kůží, při doteku jsem opravdu měla pocit měkkosti.
Hodně si pamatuji, jak perfektně propracovaná těla měla dost často hlavy jako prázdné kroužky. To se mi moc líbilo. V té době jsem na prohlížení rukama neměla ráda obličej. Hmatové vnímání prostoru je složité, hmatem totiž získáváte jenom dílčí jednotlivosti, detailní informace, celkový dojem si musíte poskládat až v hlavě. Nepřichází ke mně hotový jako k vám skrz zrak.“

Pavla Francová-Valníčková se v 90. letech proslavila jako sportovkyně. V jejích kresbách a malbách se snoubí vzpomínky na tvary a barvy, které viděla do svých patnácti let, s fantazií a sny.

Jiří Hůla

Otištěno v Lidových novinách dne 22. 7. 2002