Provázky, nitě a drátky

Aneb jak se paličkuje a drátuje poslepu

Nejedna krajkářka a drátenice by nad představou, že by se dalo paličkovat a drátovat poslepu, asi odmítavě zavrtěla hlavou. Jen si to představte: jemné nitě, spousta paliček, ten zmatek na válcovité podušce neboli herduli. I krajkářka s očima jako ostříž má s paličkováním plné ruce práce.
A drátování? Drát je sice silnější než tenounká nit, ale i drátování má v sobě nejedno úskalí.
Hlavou při takové představě by rozhodně nezavrtěla Helena Slouková, v roce 1998 ještě Vaňková, tehdy studentka speciální pedagogiky. Sama totiž s takovou představou přišla. Měla kuráž pustit se do uzpůsobování paličkování nevidomým doslova namíru.
V rámci své diplomové práce musela vymyslet a v praxi ověřit nejrůznější uzpůsobení, aby se nevidomé adeptky krajkářství na krajkářské herduli mohly orientovat a ona je pak mohla začít učit řetízek, pláténko na očka, pláténko za dva páry a kroucené páry. Vymyslet musela i adekvátní značení v braillově slepeckém písmu pro technické značky. Technické značky se na vzoru neboli podvinku běžně používají třeba k označení počtu párů paliček potřebných k práci apod. A samozřejmě že se musel uzpůsobit i samotný podvinek. Nevidomý člověk prostě nakreslenou čáru nenahmatá.

Potřebná uzpůsobení pro nevidomé

Aneb herdule, podvinek, paličky

Běžně se paličkuje na herduli ve tvaru válce. Na herduli je připevněn vzor nakreslený na tvrdém papíře, tzv. podvinek. Ale při paličkování se používají i herdule ploché a právě takové (50 x50 cm) používají nevidomí. Orientace na nich je snazší. Běžný nakreslený podvinek je pro potřeby nevidomých nahrazen podvinkem reliéfním. Krajkářka tak může vnímat vytlačený vzor hmatem. Paličky se používají bezpláštíkové a aby se nepletly, mívají různé tvary s odlišným zakončením.

Materiál

Aneb provázky, nitě, drátky

Paličkovat se dá opravdu z různých materiálů. Nevidomé adeptky krajkářství začínaly svá učednická léta vzorníky z provázku. Krajka ze silnějšího materiálu je lépe hmatná, a to je pro výuku ideální. Brzy však přišly na řadu i bavlnky, nitě a dokonce i drátky.

Výrobky

Za dobu trvání kroužku paličkované krajky pro nevidomé vznikly nejrůznější výrobky.
Na některé z nich se můžete podívat zde.

Drátování

Aneb o začátcích a dalších setkáních s řemeslem

V roce 2001 chodila Helena Slouková do drátenického kurzu v Zadní Třebáni. Na jednu předvánoční akci vzala s sebou i jednu svou adeptku krajkářství. Krajkářské trhy s oběma děvčaty navštěvovala pravidelně, tak proč nezkusit i něco speciálně zaměřeného na drátování. Spolu s ostatními návštěvníky si tam holky vyzkoušely výrobu vánočních zvonků drátovaných na tzv. kopýtku. Tím přičichly k drátenickému řemeslu. Lektor kurzů drátování Mgr. Petr Musil měl zrovna místo v kurzu, do něhož již chodila Helena, a tak začala s Helenou do kurzu docházet i nevidomá Jiřina. Uzpůsobování drátenické techniky pro nevidomé se vytvářelo takřka na koleně. Kurz byl náročný. Zdobení keramiky drátem, miska drátovaná ze spirál, výroba věšáku, drátování vajíček technikou šité krajky. Helena ale i zde osvědčila svoji kuráž a trpělivost.
Dokončením kurzu ale setkávání s drátenickým řemeslem neskončilo. Holky si s Helenou občas něco udrátují nebo odrátují v rámci kroužku paličkování pro nevidomé.

Kroužek paličkované krajky pro nevidomé probíhá pod vedením Mgr. Heleny Sloukové od roku 2001 v Okamžiku – sdružení pro podporu nejen nevidomých a informace o něm najdete na webových stránkách sdružení:
www.okamzik.cz

---

Sedm otázek pro Helenu Sloukovou, lektorku paličkování pro nevidomé

Čtenáři tohoto článku by se Vás možná rádi zeptali třeba na jednu z těchto otázek:

Jak Vás napadlo, že by nevidomí mohli paličkovat?

Byl to nápad, za kterým je spousta zdánlivých drobností. Na jedné straně má velká obliba ručních prací a na druhé straně zrakově postižení (nejen nevidomí) od dětí až po dospělé. Možná je to i tím, že jsem měla štěstí na skvělé nevidomé lidi, kteří mě fascinovali svou odvahou a snahou zkoušet nové činnosti, jejich trpělivostí, pílí, pozitivním laděním, které mě velmi obohacovalo a ponoukalo. V poslední řadě jsem též spojila velmi příjemné s užitečným a tak vznikla i již zmíněná diplomová práce.

Jak vyrábíte reliéfní podvinky?

Dalo by se říct „na koleně“. Na reliéfní podvinky používám plastovou folii, která je omyvatelná, reliéfní body a čáry jsou na ní oproti papíru trvalejší (dá se používat opakovaně). Na tuto folii nejprve napíši na pichtově stroji základní údaje (název vzorníku či výrobku, zápis technických značek v Braillově písmu, počet párů paliček a potřebná délka materiálu) a pak si na ni přenesu nákres vzorníku nebo výrobku, který má vzniknout, a podle něj vytlačuji jednotlivé body a čáry tak aby výsledkem byl pozitivní reliéf.

Jakou asistenci při vlastním paličkování nevidomí potřebují?

Záleží na šikovnosti každého, kolik má již zkušeností, na náročnosti paličkovaného vzorníku či výrobku, na používaném materiálu. Nejčastěji je potřeba „hodit oko“, zda již v upaličkované části nejsou chyby. Pokud se najde chybička a pracuje se z tenčího materiálu, pak pomoc ten kousek případně vypárat.

Jak Vás napadlo přibrat k paličkování ještě drátování a pustit se do něj spolu s nevidomou Jiřinou v rámci běžného kurzu drátování neuzpůsobeného pro nevidomé?

Drát je taková obdoba nitě s výhodou, že sám drží tvar aniž by musel být natužený jako krajky. Dá se využít v paličkování. Proč tedy nezkusit techniky drátování. Vždyť právě i některé techniky drátování zase vychází z techniky šité krajky. Od toho už byl malý krůček k pozvání na předvádění a návrh pokusit se „zkrotit drát“ vlastními silami.

Jakou asistenci potřebují nevidomí při drátování?

Je to obdobné jako u paličkování.

Mohlo by se drátování při patřičném uzpůsobení na výrobu určitých jednodušších předmětů stát pro nevidomé zdrojem přivýdělku?

Myslím si, že drátování by mohlo být za určitých podmínek samostatným přivýdělkem i pro nevidomé.
Pravděpodobně by asi na této činnosti „nezbohatli“, ale mohl by to být slušný zdroj příjmů. Bylo by ale potřeba pečlivě vybrat jak vhodné techniky drátování, které by se daly používat zcela samostatně, tak i materiál. Velký důraz bych dala na vlastní práci (bezpečnost, způsob práce a odpočinek ). Možná se pozastavíte u odpočinku, ale ten je důležitý nejen pro člověka jako takového, ale také pro ruce (hlavně u nevidomých).

Co Vás při práci s nevidomými těší?

Těší mne jejich nadšení, trpělivost, výdrž, nejenom zkusit si něco nového, ale i zkoušet kam až lze v dané technice dojít. Těší mě trpělivost, kterou se mnou mají. Nejvíc mne těší, když sami přijdou s návrhy, co by chtěli vyrobit a já se snažím jim nabídnout možnosti a trochu té pomoci jak toho dosáhnout. Jsem ráda, že má snaha umožnit nevidomým „pohrát“ si s rukodělnými technikami má smysl i uplatnění nejen v podobě dárků přátelům.

Zpracovaly:
Jiřina Holeňová a Helena Slouková