Říkají si vokální trio Makabara a zpívají spolu již tři roky. Kromě interpretace staré české hudby, folklórních písní a skladeb současných autorů mají tři dívky společného ještě něco. Jsou studentkami pěvecké třídy Konzervatoře Jana Deyla a střední školy pro zrakově postižené.
Dohromady tehdy Marii, Kateřinu a Barboru svedla vlastně pouhá náhoda. Jednou před Vánocemi zkoušely se svou profesorkou nějaké věci a dostaly od ní noty pro tři hlasy. Trojice dívek si je zkusila společně zazpívat a byla překvapená, jak dobře jejich hlasy v trojhlasu zněly. Rozhodly se proto, že budou společně zpívat dál pod vedením profesorky Kozákové.
Jejich repertoár se sice slibně rozvíjel, ale nápad se založením tria, které by se prezentovalo na veřejnosti, přišel až o něco později; prvotním impulzem bylo společné hlasové školení. Ale když už jim to tak perfektně znělo, byla by přece veliká škoda tento dar podložený pílí a školením nezúročit.
Slova o tom, že hudba je součástí jejich života, slýcháme od pěvkyň a zpěvaček víc než často. V případě Barbory, Kateřiny a Marie si však můžeme být stoprocentně jistí, že to není jenom pouhá fráze. Lidé se zrakovým postižením vnímají hudbu daleko intenzivněji než lidé, kteří vidí. Ti mohou svoje emoce a umělecká sdělení namalovat, natočit o nich film nebo třeba fotografovat. Ale nevidomí mohou své pocity vyjádřit jen a pouze hudbou nebo zpěvem. Není určitě náhoda, že na konzervatoři pro zrakově postižené studuje mnoho lidí, kteří mají absolutní hudební sluch. Kromě možnosti seberealizace dává hudba zrakově postiženým také možnost dalšího uplatnění a profesního rozvoje. Zní to dobře, ale v praxi a životě to vždycky tak dobře nevychází. Nicméně všechny tři dívky jedním hlasem říkají: „Nejdůležitější v životě je vůbec si nepřipouštět jakýkoliv handicap a nechat vše normálně plynout.” Vzhledem k tomu, co už dokázaly, to nejsou planá slova.
Daleko víc toho však mají talentované zpěvačky před sebou. Svou tvorbou se triu Makabara podařilo vyplnit mezeru na trhu, podobně laděných vokálních skupin není mnoho a ještě méně těch, které zpívají bez hudebního doprovodu, pouze a capella. Trio nejčastěji vystupuje v Praze, na Vysočině, zpívá však také na různých folkových festivalech, dlouhodobě spolupracuje i s Národní knihovnou. Za svůj dosavadní největší úspěch dívky považují vystoupení ve svatováclavské kapli chrámu svatého Víta za účasti kardinála Vlka a vystoupení ve Spojených státech. Jejich snem je koncertovat jednou v Rudolfinu.
A proč vlastně Makabara? „Je to přece slovo složené z prvních dvou či tří písmen našich křestních jmen,” usmívají se zpěvačky. Zpívání je moc baví a díky němu se dokonce víc spřátelily: „Jsme všechny kamarádky. Práce v Makabaře pro nás není jediným časem, kdy se vzájemně sejdeme a můžeme být spolu!” říkají nadšeně.
Více než úspěšný start: Pěvecké trio Makabara se letos stalo jedním z vítězů mezinárodní soutěže International Young Soloist Award, kterou pořádá organizace VSA Arts ve Washingtonu. Tato organizace byla založena v roce 1974 s cílem poskytovat mladým umělcům se zdravotním postižením nejrůznější příležitosti v uměleckém světě. V listopadu vydalo trio Makabara své první CD s názvem Hudba není sen, ale život. Album vzniklo jako pilotní projekt Fondu Soare, který je určen pro podporu hudebníků se zdravotním postižením. Obsahuje nejkrásnější vánoční koledy a také skladby soudobých autorů.
Třiadvacetiletá Marie Vostatková se k hudbě dostala stejně brzy a stejně přirozenou cestou jako její dvě spolužačky. V sedmi začala chodit do “lidušky”, zpívala ve sboru, později brala hodiny sólového zpěvu a klavíru. Studuje souběžně na konzervatoři a na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, obor učitelství pro 1. stupeň. Zpívá, hraje na klavír a na kytaru. Po absolutoriu by chtěla učit.
Kateřině Uličné je jednadvacet a její cesta za hudbou je téměř identická. V pěti začala hrát na housle, ale přešla na kytaru, které se věnuje dodnes; hraje ve folkové kapele a skládá folkové písničky. Vystupovala také se souborem Hradišťan. Kateřina se zabývá brazilským tancem Caporeira, protože, jak sama říká, jej bere jako dialog dvou lidí. Po dostudování by ráda dělala muzikoterapii.
Dvacetiletá Barbora Janová s hudbou vyrůstala – v pěti letech začala hrát na housle, v šesti si přibrala violoncello a klavír, v devíti začala brát hodiny sólového zpěvu. Dalšími kroky byly úspěšně složené přijímačky na Konzervatoř JD a střední školu pro zrakově postižené. Kromě vážné hudby ji zajímá jazz, blues, spirituály a pokouší se o spojení zpěvu s hrou na violoncello. Koncertuje i samostatně.
Zdroj:
Převzato z týdeníku CLAUDIA, vydavatelství BAUER MEDIA v.o.s. ze dne 4.12.2007, str. 32