Hovory s Kamilou Koncovou - jak to lezení vidí, když nevidí

Kamča je jedním z mých občasných mladých spolulezců. Je také jedním z mých spolulezců, kteří nevidí. Velmi mladý už nejsem, nevidím jen v noci a nebo když si, abych měl představu, zavážu oči. Ale to je stejně jiné, já už jsem viděl buď přímo tu skálu, nebo alespoň jinou skálu a vím, co tak od ní očekávat. Navíc, od dětství jsem se měl možnost pohybovat se trochu jinak a orientovat se hlavně prostřednictvím vizuálních podnětů.

Na druhou stranu, já po sluchu nepoznám, že vedle mne je stěna. Vždyť kdo by se při pohledu na ní zajímal o to, že existuje i něco jako odraz zvuku, díky němuž můžu podle sluchu poznat i poměrně malý předmět stojící i ležící někde volně v prostoru.

Kamča naštěstí není z města, ale z vesnice. Od dětství si otloukala kolena o kořeny a kameny, co se, jak sama říká, může v životě mockrát hodit (proto to slovo „naštěstí“). Později s Tyfloturistickým oddílem jezdila na výlety, lyže, vodu…
S oním oddílem, nebo v menší partě občas polézáme. Tak jsem se ptal, jak to lezení vidí, když nevidí:

---

Kamčo, koukající horolezci se zabývají zdůvodňováním, proč vlastně lezou, proč se věnují takové pošetilé činnosti. Proč ty, předpokládám, že pro krásné výhledy asi ne.

„Pro krásné výhledy fakt ne. Jsem člověk, který rád zkouší a poznává nové věci. A tak, když jsem měla možnost, zkusila jsem i horolezení. Zkouším to nadále, jednoduše proto, že mě to baví.“

Aha! No to je věc! K tomuhle jsem se dopracoval až po mnoha letech. Gratuluji. Takže žádný smysl života, poslání, spalující vášeň? „(Smích) Ne, mě baví hodně věcí a tohle také. Mám ráda, když můžu dělat co nejvíc aktivit zároveň. Proto je fajn, když i lezení na skálu se stane „jen“ součástí jakéhosi multivýletu se vším všudy - cestou, partou, nějakou tou turistikou a tak vůbec. Rozhodně by mě nebavilo dojet pod skálu třeba autem, pak skálu zdolat a zase jet domů -- to není ono!
Takže to, že nemáme auto a jezdíme vlakem, je vlastně plus?

„No, vlastně jo.“

Pokud vím, ty krom gymplu hraješ na bubny, tkáš koberce, jako brigádu doučuješ, známe se z Tyfloturistického oddílu, kde jsi má kolegyně vedoucí, lítáš zběsile jako sýkorka z jara. Budeš mít ještě na lezení čas? Já teda doufám!

Doufáš správně. Vždycky se nějakej ten čas najde. I na lezení.

A co výkony?

„Jo, trochu si hrábnout, zabrat, něco překonat. To člověka vždycky potěší. Tím víc, když je tak přehnaně blbě ctižádostivej jako já…“

No nazdar, ty jsi „švihadlo“!

„Ale né, to zase přeháníš, vždyť jsem říkala, že hlavní je to kolem. Ale koho by nepotěšilo, že se překonal - no řekni.“

No to je fakt. Nejlepší je ale přeci jen tělocvična, ne? Tam je teplo, bezpečno, můžeš zkoušet v klidu…

„To zase ne. Když už lezení, tak opravdový -- žádný jenom jako. V tělocvičně jsem zase někde zavřená, smradlavej vzduch. Venku je to daleko lepší. Kolem fouká vítr, třeba i svítí slunce…“

Ptáci zpívaj, kytky smrděj! Tak jsem z tebe tu romantiku nakonec dostal!

„No vidíš to, můžeš bejt klidnej.“

A co vrcholy?

„To mi zase tolik neříká. I když něco na tom je, zase je to takový kompletní. I s tím slaněním…“

S tím jak tam nadáváme na zašmodrchaný lana a hledáme matroš.

„No přesně tak.“

A co hory, neláká tě to?

„Hmmm, tak to zatím nevím, co obnáší.“

No, to leze furt dál dvojka, nebo i víc, jako píďalka se to píďalí od štandu ku štandu. Prvolezec občas sprostě nadává a bojí se, druholezci taky, občas do toho přijde třeba déšť, trvá to dýl, někdy až dlouho. Vítr skučí, kamzíci se posmívaj…

„Tak to zní lákavě.“

Taky se stává, že se to nestihne a padne tma a není vidět (!), toho se bojíme. To by tě nezaskočilo… Hele, ty jsi vlastně do hor ideální!

“Se neraduj, nebývá tam náhodou zima?“

Ehm, no… Ale zase večer se sedí na chatě nebo v bivaku a kecá

„Fakt? No to bych jela. Kdyby jel ještě někdo další.“

No dobře, přibereme ti nějaký zábavný, mladý. Se urážím, teda.

„Fakt! No to je sranda.“

Ale ne, máš recht. Ptám se dál: Co lezecká etika, pravidla?

„Děsně mě štve, když mě tahají na laně nahoru. Nebo když mi raděj, ať si stoupnu na kruh, když se někde zaseknu a chvíli mi trvá, než najdu pořádnej chyt, a ke všemu mi tvrděj, jakej je to krásnej chyt a jak mi to krásně jde -- si asi myslej, že nepoznám kámen od kovu nebo co…“

Kdes to chytla? Správnej horolezec získá kruhem až dva metry! Kdo tě takhle zmátl?

„Nikdo, nějak to tak cejtím, že to nemám šidit.“

Tak mě napadá: Vyhovuje ti, když ti někdo, třeba ten, kdo tě zdola jistí, radí, kam si máš stoupnout a napovídá chyty, který by mu pro tebe přišly dobrý?

„Neřekla bych, že se dá vždycky poznat, že ten a ten chyt je pro někoho vhodnej. Mockrát se mi při lezení stalo, že mi někdo o překot radil nějakej údajně úžasnej chyt, kterej byl ale pro mě naprosto nepoužitelnej. Sice mi to trvalo dýl než ostatním, to je jasný, to už neřeším, ale nakonec jsem si našla takovej chyt, kterej mi naprosto vyhovoval, ale kterej byl paradoxně naprosto nepoužitelnej pro mýho radícího jistitele… Také je to hrozně relativní - každýmu vyhovuje něco jinýho, ale to určitě víš sám. Jinak co se týče toho napovídání, přiznám se, že jsem přeci jen ráda, když pode mnou někdo stojí a říká mi přibližně, kudy to mám vzít, že třeba na pravý straně skály je víc chytů, takže to mám zkusit tam atd. Ale nic víc konkrétního. Je to pro mě taková záruka, jistota. Přiznám se, že při posledním nočním lezení jsem si to potvrdila. Všude totiž byla tma, takže mi nikdo nemohl ani přibližně napovídat. Člověk by si řekl, že jsem si mohla užít pocit, jak jsme na tom všichni stejně - jako že nikdo nic nevidí. Ale já jsem přeci jen trochu zhejčkaná, zvyklá na ten dohled a tak. Také jsem na té skále v té neviděné tmě byla celkem nervózní.“

No, my přeci jen něco, dost, viděli. Teď ale otázka otázek: Jseš pro mg a nebo proti?

„No nevím. Jednu dobu jsme pravidelně s lidma ze základky chodili lízt na stěnu a tam nám magnezium, pokud jsme ho chtěli, dali. Je pravda, že mi to pomohlo, ale na druhou stranu… To už bych na tu skálu rovnou mohla letět vrtulníkem. Podle mě to zkrátka není ono.“

Já neagitoval! No, máme to podobně.V Tyfloturistickém dobře leze víc lidí co nevidí nic nebo hodně málo. Zatím holky. Klárka, Pavla, Luciferka, Eliška… Vnímáš je jako konkurenci, štve tě, když ony něco vylezou a ty ne? Nebo jim úspěch přeješ?

„Co se týče závisti, tak takové pocity rozhodně k nikomu z nich nechovám. Jsem v klidu - já tyhle věci příliš neprožívám.“

Jak si vlastně představuješ skálu?

„Těžko říct - asi jako členitou stěnu, horu kamení, na které sem tam roste tráva (anebo třeba leze nebo padá člověk...)

Tak to jsi trefila! Tak zase někdy na to kamení!

Jan Puš

Zdroj:
http://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2007030017&nazevclanku=male-nocni-lezeni#