Tour de Česko

Ten závod zřejmě nemá v Evropě obdoby. Tisíce amatérů na horských kolech už osmým rokem objíždějí republiku v seriálu závodů nazvaném Kolo pro život. Obrovské nadšení, pečlivý výběr míst i tratí po celé zemi, profesionální přístup pořadatelů, billboardy, sponzoři, show na startu a v cíli i skutečné žebříčky. To
vše dává borcům pocit, že jedou českou obdobu Tour de France.

Začíná to správné startovní dusno. Tady kolem 300. místa se mačkáme před obří nafukovací modrobílou bránou jako sardinky. Závidím „eliťákům“, kteří o několik
řad vpředu vyrazí a budou mít před sebou krásně volno. A lituji ty nekonečné šiky za mnou, které budou ještě stát, až se poženu vpřed já.

V uších mi duní rocková muzika, moderátor Tomáš Hauptvogel upozorňuje, abychom si naposledy zkontrolovali čipy a helmy. Diváci zaostřují foťáky a kamery. S hrůzou zjišťuji, že jsem široko daleko jediný, kdo si pořádně nenaleštil před startem kolo. Vypadám jako neandertálec. Na tohle si příště musím dát pozor a neprovokovat cyklistické bohy.

Letmo kontroluju, kde jsou mí soupeři. Třeba nejlepší stokilový jezdec Milda Tempír z týmu Maxidek Cannondale, s nímž se přetahuji podle profilu trati. Nebo Roman Havelec ze seniorské „spořky“. Sice ho stejně nikdy nepředjedu, ale i deset patnáct minut za ním hodnotím jako úspěch.

Start! Ještě dvacet vteřin se nic neděje, než se i moje řady dávají do pohybu. Adrenalin je na nejvyšším bodě. Je to slast. Nebudu to skrývat. Jsem pyšný, že se účastním jednoho z největších sportovních seriálů svého druhu na světě.

Sportovní cirkus Kolo pro život letos obsahoval 15 maratonů horských kol, které se konají takřka ve všech koutech republiky. Od Karlových Varů přes jihomoravskou
Jevišovku až třeba po severomoravskou vísku Klokočůvek u Oder. Na startu stojí nejlepší reprezentanti, vlivní podnikatelé i úplně „obyčejní“ lidé. Muži, ženy, starci i děti. Ale také třeba celé družstvo nevidomých na tandemech s vodiči, pro něž jde o jednu z mála možností, jak si mohou zasportovat ve společnosti vidoucích. A nemyslete si, že se nějak flákají. Na rovinaté trati v Jevišovce mi to letos nandaly nejméně dvě posádky.

Svatba na kole

Někteří bikeři se zúčastní jen jednoho závodu za rok ve svém kraji a pak přijdou znovu až za 12 měsíců. Mnozí, stejně jako já, objedou tři až pět tratí. Ale je i velmi početná skupina těch, pro něž je seriál hlavní náplní volného času a prožívají ho jako reálnou hru na profesionální cyklistiku. Pilně trénují, organizují týmy, objíždějí jeden závod za druhým, pečlivě sledují žebříčky, bijí se o každý bod a po závodě se baví. V seriálu závodů je registrováno 35 osmičlenných týmů! Některé, jako třeba Toyota Dolák, jsou organizovány vskutku profesionálně a mají bohaté sponzory. Jiné, třeba Pinďákovi Oceloví letci, se zrodily vysloveně pro radost z ježdění.

Najdete v nich šestnáctileté juniory, kteří tvrdě zápolí po boku svých otců, i téměř sedmdesátileté pány, kteří si zpestřují důchod.

Někteří závodníci během závodů našli partnera nebo partnerku na celý život. A jsou tu i tací, kteří objevili nový smysl života po ztrátě blízkého, po těžké nemoci či zranění.

Od května do října se těší jako malí kluci a holky, aby se mohli každou druhou třetí sobotu hnát přes půl republiky, pak sedět tři až šest hodin v sedle svého biku, polykat a plivat prach i písek, protnout cílovou pásku zmazaní od bláta a nakonec si dát se soupeři vytoužené pivo.

Doma nezřídka čeká naštvaná manželka, která by raději viděla svého chlapa kutit na chalupě nebo si hrát s dětmi. I přesto nám to stojí za to.

Ale jiní sem jezdí i s manželkami nebo přítelkyněmi. A někteří dokonce zabíjejí dvě mouchy jednou ranou. Své ženy a kamarádky nějakým zázrakem přesvědčili, aby závodily s nimi.

Jsou tací, kteří začali jezdit, aby našli ztracenou kondici. Jiní, aby si to rozdali s těmi, k nimž byl osud milosrdnější. Třeba jednonohý Tomáš Pouch, který se navíc začal bavit i tím, že humorně popisuje své zážitky z trati.

„Tomáše obdivuju pro jeho obrovskou bojovnost. Mám často problémy absolvovat závod s oběma nohama i rukama. A on to jede s protézou!“ píše na webové stránce
Kola pro život proslulý biker seriálu Jaroslav Jiskra. „V mých očích je to hrdina. Po přečtení jeho poslední reportáže ho považuju i za člověka s velkým smyslem pro humor. Představa, jak si půjčuje od houbařů nožík a dává se do opravy své nohy, ho zařadila po bok oblíbeného Terminátora.“

Výjimečná série závodů pro širokou veřejnost už dávno přesáhla hranice sportu. Je to fenomén, životní styl. Letošní trať kolem Jevišovky překročila i hranice republiky, část okruhu vedla na území Rakouska. Další závod započítávaný do série se jel dokonce v rakouských Alpách.

Po dojezdu čekají stany s občerstvením i doprovodné programy. V Jevišovce zpíval Čechomor a diváky bavil Pepa Dressler – známý mistr triků s kolem.

Když se jel předposlední maraton v Odrách, lemovaly nejprudší kopec špalíry obyvatel okolních vesnic i rodinných příslušníků a hnaly závodníky vzhůru jak
štvanou zvěř. Vypadalo to skoro jako na Tour de France včetně řehtaček a barevných nápisů na asfaltu. Kdo to nezažil, neumí si představit tu nádheru, šplhat se v té kulise úplně grogy vzhůru...

Autor: Petr Pravda

Článek vyšel v Magazínu Mladé fronty DNES - 4. 10. 2007

Zdroj:
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=040&r=magazin_dnesMD&c=832629