Pršelo často a smutně...

Recenze na knihu Petra Maděry „Černobílé rty, kterou vydalo nakladatelství Protis, Praha 2007.

Romantický příběh s tajemstvím – tak by se dala označit novela Petra Maděry (*1970) Černobílé rty. Maděrovi, dosud publikujícímu jen básně (sbírky Krevel, 1997, a Komorní hůrka, 2001), se podařil parádní kousek. Způsobem upřímným a otevřeným, navíc s oporou osobní zkušenosti, napsal „pražský“ příběh plný nelíčeného, avšak ne přemrštěného okouzlení malostranskými zákoutími, pražským podzimem a proměnami městských nálad a ročních dob. Příběh, který je sám o sobě poutavý, jemuž však tajuplné a přitom autentické kulisy Deylova ústavu pro slepce ještě přidávají na půvabu a hloubce.

Černobílé rty jsou v zásadě prózou vážnou, ponořenou, v únosné míře básnivou a impresivní. Zároveň má novela v sobě napětí a až hororové prvky. Tematicky či hovorovými dialogy místy nevyhnutelně připomene i prózu pro mládež. Vpravdě ale jde o novelu iniciační.

Mladý Jiří, bez rodiny, přátel, závazků, se ocitá v neobvyklém zaměstnání, kde se vše kolem mění v nenápadnou zmenšeninu světa. Je tu labyrint slepeckého ústavu, škála figur od nevypočitatelného ředitele, přes upovídaného Kerbera paní Hrazdírovou až po zvláštní postavičky slepých žáků internátní školy, k nimž patří i záhadná Luisa, pro Jiřího osudová. Jimi obklopen Jiří vstupuje do světa, vydává se na pouť k sobě samému. Vidoucí mezi slepými, ve skutečnosti však na cestě k novému, jinému „vidění“.

Tyhle věci si ovšem v próze jen druhotně domýšlíme. Maděra moc nerozumuje, ani nehledá ve všem symboliku. Píše přirozeně a vstřícně a krom opakovaných sychravých nálad ho nejvíc přitahují postavy a živě rozehrané situace. Občasné vypravěčské neobratnosti a nevyzrálosti vyvažuje zaujetí tématem, autentičnost hrdinových „splínů“, a nakonec i sám milostný příběh, trochu čekaný, a přece překvapivý, nadýchnutě črtaný s citem pro všední krásu náhlého vzplanutí, ale zároveň i bez příkras a uměřeně.

Stylistická proměna
Zpočátku může kniha vzbudit obavu, že se utopí v nezvládnutém lyrismu. Hned na první straně čteme o „srdeční tmě Evropy, líhlé pod křídly střech barabiznové Prahy, strnulé kvočny alchymistů…“ Jak ale příběh postupuje, lyrismu ubývá a také mění podobu. Tu a tam zbyde pár dekadentních impresí, častěji však jsou vykoupeny bizarním konkrétním detailem či podrobným líčením nějakého „meyrinkovského“ zákoutí. A pak tu jsou lyrické pasáže plné potměšilé nadsázky; později se dozvíme, odkud stylistická proměna pochází.

Snad nejpůsobivěji zůstává vystižena slepá Luisa, křehká a zranitelná, ale i skrytě houževnatá, plná kouzelné dívčí jiskry a žízně po životě, a zároveň sužovaná neznámými démony. Próza ji líčí v oblouku od nemotorné podivínky až po zamilovaného, tajemného anděla. Letmými intimními postřehy vzlíná přirozená lidskost a tiše se rozprostírá příběhem. Luisa „se začala vsedě kývat zepředu dozadu, jak to nevidomí často dělají… Na kraji postele jsem teprve nyní zpozoroval zapomenutou silonovou punčochu. Bylo dojemné, že o ní nevěděla.“

A závěr? Ten si musí každý přečíst sám a srovnat se s ním. Tady se kritik vzdává čtenáři, jenž nechce soudit, kde by bylo lépe ubrat, kde se do děje hrozí vetřít melodrama. Příběh působí natolik lidsky a prožitě, že výtky jdou stranou. Maděra i za cenu občasné hrbolatosti směřuje za tím, co považuje za podstatné. Nekalkuluje jako protřelý profesionál, ale přirozenou potřebou a ctností je mu upřímné vyznání.

Jan Štolba, Lidové noviny - 11. 8. 2007