Jak nám chutnala káva potmě

Do tmy se mi moc nechtělo, ale naštěstí jsme šli ve čtyřech, takže bylo s kým se o své obavy podělit. A že bylo o čem mluvit, protože tma byla nefalšovaně černočerná a nejen že jsme vůbec netušili, kde sedíme, ale nedalo se ani dobře odhadnout, kolik lidí popíjí kávu u ostatních stolků.

Největším překvapením přesto bylo, že „na ruce si nevidím“ – potěšilo mě, jak výstižný je název téhle knížky, kterou Okamžik vydal, protože to na té tmě bylo nejpodivnější – nejen že člověk ztratí celé okolí, ale najednou jako by neměl ani sebe…

Pak ale začala hrát z rádia muzika a díky ní se zase ztratily všechny hlasy kolem, takže bylo třeba se mnohem více při konverzaci soustředit, pokud člověk nechtěl v té tmě a hluku zůstat právě jen sám se sebou.

Obsluha byla báječná - objednali jsme si u nevidomé kolegyně z Okamžiku a poté nás obsluhovala jedna z klientek Dobrovolnického centra. Ke stolkům nás usazoval také jeden z našich klientů, takže atmosféra přímo domácí. Ale nevypadalo to, že bychom měli nějakou protekci, protože průvodce i barmanky byli moc milí na všechny hosty.

Objednala jsem si kávu a měla hroznou radost, že se mi podařilo trefit se do hrníčku při jejím dochucování mlékem a cukrem. Kolegyně si kafíčko pochvalovala, ale ta moje extra černá káva chutnala nějak divně – musely jsme dlouho očichávat a ochutnávat, než jsme zjistily, že mám v hrnku jen oslazenou horkou vodu s mlékem. Kávu mi obsluha samozřejmě hned vyměnila, a jako odškodnění jsem k té pravé výborné černé kávě dostala dvě čokoládičky navíc, takže jsem z toho vyšla nakonec ze všech nejlíp.

Posezení bylo hrozně fajn, hezky jsme si popovídali – samosebou, že o tmě. Žádné předměty, světlo, barvy - celá ta tma byla taková suchá, naštěstí jsem jí dostatečně zvlhčila alespoň převrženou sklenicí s vodou…

Být chvíli v úplné tmě byl bezva intenzivní zážitek, ale i pár desítek minut stačilo k tomu, abych viděla, jak náročné je nevidět…

Veronika Frantová

---

Vstupovali jsme do kavárny ráno jako první – čtyři návštěvníci, pěkně seřazení do „vláčku“. Moc jsem se těšila, byla jsem zvědavá na své pocity…

Možná po 10 minutách (čas se mi potmě dařilo odhadnout ze všeho nejhůř) se mi začala trochu motat hlava – zřejmě proto, že jsem se nemohla zrakem chytit žádného pevného bodu… Přešlo to za chvíli, ale s přibývajícími návštěvníky kavárny přibýval i hluk a to nebylo v té tmě zrovna příjemné…

Po nějaké době jsme si se smíchem uvědomili, že mluvíme nezvykle hlasitě a s hlavami hodně blízko u sebe (došlo i ke srážce), a že živá gestikulace se nevyplácí - jeden pohárek s vodou díky tomu skončil na zemi... A než mi milá obsluha přinesla kávu, tak jsem si pořád hlídala, jestli se mi někam nepoděla moje lžička, cukr a mlíčko, hrozně jsem se bála, že se mi ztratí… Nejvíc mi přitom chybělo, že si nevidím na ruce a nevím, co vlastně mé ruce dělají!? Také určit přesně směr, ze kterého přichází nějaký zvuk, bylo dost obtížné…

U výborné kávy jsme si báječně popovídali a hodně se nasmáli – vůbec největší překvapení pro mě při tom bylo, že se směju jinak než na světle – dost nezvykle a intenzivně zapojuji snad všechny svoje obličejové svaly. A už venku před kavárnou jsme pak žasli nad tím, že jsme byli uvnitř celých 60 min – tak rychle nám to uteklo...

Ivana Maňasová

---

Tak takovou tmu jsem opravdu nečekala. Když se vracím večer domů a zrovna nesvítí pouliční lampy, tak vidím alespoň obrysy okolních domů, třepotající se stíny stromů a tady opravdu kde nic tu nic….jen černočerná tma a rameno mé kolegyně, které se křečovitě držím při vstupu dovnitř.

Na chvíli se mě zmocňuje pocit „stavu bez tíže“, jen tak si plavu tím černočerným prostorem…

Hlasy okolo zní nezvykle blízko, jako kdyby všichni seděli okolo mě. Mé ruce zvědavě zkoumají vše, co je na dosah – hrnek, cukr, stůl, ale také nohy a ujištuju se, že jsou moje a nepatří někomu jinému.

Je opravdu náročné se zorientovat v prostoru pouze sluchem a hmatem. Zahřátá čajem a s hrnečkem v kapse pomalu opouštím útroby kavárny spolu s kolegyněmi, vyzbrojena slunečními brýlemi a pocitem, že „tahle zkušenost“ určitě stojí za to.

Štěpánka Rauchová