Základní charakteristiky zrakového postižení

Ve společnosti je rozšířen mýtus, že člověk se zrakovým postižením nic nevidí nebo „vidí tmu“. Z těchto postojů však pramení spousta nedorozumění, kdy např. na člověka se zrakovým postižením, který nemá černé brýle či bílou hůl a nebo si dokonce prohlíží něco v obchodní výloze, je nahlíženo s podezřením, zda je opravdu zrakově postižený. Jistě je pak snadné si představit, jak se veřejnost k danému člověku může chovat. Veřejnost dále např. spíše očekává, že poškození zraku znamená přímé poškození oka apod.

Odborník, zabývající se problematikou zrakového postižení, by měl mít přehled o jeho různorodosti, existenci rozličných typů zrakových vad a jejich možné léčbě, ale stejně tak by pracovníky organizací a středisek především mělo zajímat to, jak zrakové postižení ovlivňuje běžný život klienta: které úkony zvládá, které zvládá jen s obtížemi nebo které vůbec ne. V jaké oblasti tkví jeho nejnaléhavější potřeby a jaká lze najít řešení (s využitím zraku nebo za pomoci jiných smyslů).

Vidění je velice složitý proces, na němž se kromě oka a nervových drah významnou měrou podílí mozek, který veškeré signály zpracovává ve výsledný zrakový vjem. Poškození může nastat jak v receptoru (zevním oku), tak v dráze spojující oko s centrem (oční nerv) i ve zrakovém centru mozku. Rozlišujeme vidění centrální, kterým vnímáme detaily a barvy a vidění periferní, které umožňuje vnímat prostor a orientovat se v něm.

Existují čtyři základní skupiny poruch zraku:

• ztráta zrakové ostrosti,
• postižení šíře zorného pole,
• okulomotorické problémy,
• obtíže se zpracováním zrakových informací.

Není neobvyklé, když má zrakově postižený člověk problémy současně v několika z těchto oblastí.
Lidé se ztrátou zrakové ostrosti nevidí zřetelně. Budou mít obtíže s rozlišováním detailů, ale nemusí mít potíže s identifikací velkých předmětů. Stupeň poškození je velmi rozdílný a nenajdou se dvě stejná poškození zraku.
Postižení zorného pole znamená omezení prostoru, který člověk vidí. Při této vadě se může, ale nemusí projevit omezení zrakové ostrosti, obtíže s diskriminací barev, případně zhoršující se vidění za šera a při adaptaci na změnu osvětlení.
Okulomotorické poruchy nastávají při vadné koordinaci pohybu očí. Potíže jsou při používání obou očí, při sledování pohybujícího se předmětu nebo při jeho prohlížení. Člověk s tímto postižením předmět sleduje nejprve jedním, pak druhým okem. Při pohledu na blízký předmět se při okulomotorické poruše může jedno oko stáčet dovnitř, druhé zevně nebo se obě asymetricky stáčejí dovnitř. Objevují se obtíže při uchopování předmětu a s přesně mířenými pohyby.
Problémy se zpracováním zrakových podnětů jsou způsobeny poškozením zrakových center v kůře mozku. Např. lidé s kortikálním postižením zraku, tzv. korovou slepotou, mají problémy se zpracováním zrakové informace, i když není poškoze¬na sítnice ani zrakový nerv.

Mezi nejčastější zraková postižení patří:

• Poruchy barvocitu - jedná se o neschopnost vidění barev v celém spektru. Úplná barvoslepost je však velmi řídká, častěji se jedná o problémy ve vnímání určitých barev. Tato porucha je zpravidla dědičná a neprogresivní (z psychologického hlediska je pro klienta velmi důležité toto vědět). Získané poruchy se pak mohou objevit ve stáří, u neuropatií (blíže neurčené onemocnění nervů), sítnicových zánětů, glaukomu a po podávání některých léků, zejména kardiak.
• Refrakční vady (myopie, hypermetropie, astigmatismus) - jde o jednu z nejpočetněji zastoupených zrakových vad. Do -5 D mluvíme jen o myopii lehké (školní)! Opakem myopie je hypermetropie (dalekozrakost). Při poklesu akomodační šíře s postupujícím věkem hovoříme o presbyopii (dříve též vetchozrakost nebo stařecká dalekozrakost). Je to normální projev stárnutí, kdy počínaje 40. rokem přibývá každých 10 let cca +1 D korekce. Astigmatismus obvykle vzniká nepravidelným zakřivením rohovky. Může vyvolat rozostřený obraz (příkladem astigmatické plochy je třeba zadní strana čajové lžičky).
• Katarakta (šedý zákal) - jedná se o zkalení čočky (vidíme jakoby přes špinavé okno). Rozlišují se tři typy podle doby vzniku: vrozená, poúrazová a spojená se stářím (dříve pod názvem senilní). Dnes je šedý zákal velmi dobře chirurgicky léčitelný.
• Glaukom (zelený zákal) - glaukom je jedno z nejzávažnějších onemocnění a trpí jím 1 - 2% lidí starších 40ti let. 10% glaukomem postižených končí trvalou slepotou. Existují dva hlavní typy: glaukom otevřeného úhlu (jedná se nadprodukci komorového moku v oku), glaukom zavřeného úhlu (dochází k zablokování odtokových cest).Glaukom otevřeného úhlu je mnohem nebezpečnější, protože probíhá zprvu nenápadně a může skončit nevratnými úbytky v zorném poli. Glaukom s uzavřeným úhlem je charakterizován prudkým zvýšením nitroočního tlaku, záchvatem a bolestí. Zvětšený tlak v oku způsobuje poškození cév, a tím omezuje výživu oka, přičemž každé oko může mít na tlak různou toleranci. Symptomy glaukomu zahrnují úbytky zorného pole (centrální vidění bývá postiženo zpravidla až ve finálním stadiu) světloplachost, dělají se kruhy (aureoly) okolo světelných zdrojů, případně i sníženou zrakovou ostrost (vidění jako v mlze), někdy bolest hlavy.
• Retinopatie - označení pro patologické změny sítnice a jejích cév. Nejčastějšími příčinami vzniku jsou oběhové poruchy (retinopathia arteriosclerotica, retinopathia hypertonica), cukrovka (diabetická retinopatie) nebo koncentrace kyslíku v inkubátorech (retinopatie nedonošených).
• Degenerace sítnice (pigmentová degenerace sítnice, degenerace žluté skvrny) - jedná se o řadu degenerativních onemocnění nezánětlivého původu (i když byla dříve označována jako "retinitis"), jimž je společné poškození nervových elementů sítnice, vztah k dědičnosti, oboustranný výskyt a progrese choroby. Podle zasažené části je můžeme rozdělit na centrální a periferní, i když jednotlivé obrazy onemocnění mohou splývat.
• Záněty sítnice (retinitidy) - mohou mít celou řadu příčin. Zanesení infekce do sítnice krví, infekce virem, infekce způsobená parazity. Často se objevují jako průvodní jev některých onemocnění (zarděnky u matky v prvním trimestru těhotenství mohou mít za následek postižení sítnice embrya, tuberkulózní zánět sítnice, luetický zánět sítnice, virový původ zánětu např. u AIDS, toxoplasmosy a jiných virových onemocnění).
• Změny terče zrakového nervu - v lékařských zprávách se můžeme setkat s latinskými názvy jako např.: hypoplasia nebo atrophia nervi optici. Jedná se o degenerace terče zrakového nervu, otok a městnání. Většinou dochází k výpadkům zorného pole až ke slepotě. Některé formy jsou dědičné, jiné jsou spjaty s diabetem nebo je způsobují některé jedy (metylalkohol), poranění, nitrolební nádory aj. 30% je etiologicky dosud neobjasněno.
• Albinismus - je dědičná porucha charakterizovaná světlou pletí, světlými až platinovými vlasy, nedostatkem pigmentu a narůžovělým odstínem světle modré duhovky. Očním projevem albinismu je, že duhovka propouští světlo. Existuje i taková forma albinismu, kdy se porucha pigmentace dotkne pouze očí (takový člověk může mít třeba tmavé vlasy).
• Aniridie (chybění, anomálie duhovky) - opět se jedná o dědičnou, vrozenou vadu.
• Kolobom - je vrozená vada živnatky (uvea), chybí část duhovky nebo sítnice. Pokud je postižena pouze duhovka, nedochází k výpadkům zorného pole, je-li zasažena sítnice, pak je příslušná oblast "slepá". Symptomem může být např. nepravidelný tvar duhovky (duhovka vypadá např. jako klíčová dírka nebo kapka),
• Keratokonus - je vyklenutí, zašpičatění rohovky. Ztenčení rohovky pak může vést až k jejímu prasknutí.
• Mikroftalmie - nevyvinuté oko, malé oko. Obvykle bývá krátkozraké, protože rohovka je více zakřivená, a tudíž větší měrou lomí paprsky.
• Nystagmus - bezděčné rytmické pohyby většinou obou očí zároveň v několika nebo ve všech pohledových směrech. Může být vrozený i získaný a bývá průvodním jevem řady onemocnění. Jistý druh a stupeň nystagmu je fyziologický (např. při pohledu z jedoucího vlaku nebo při únavě), jiné, intenzivnější formy, pak označujeme jako patologický nystagmus - zde je střední frekvence cca 250 kmitů za minutu a amplituda 5° - 15° i více. Nystagmus pochopitelně významně zhoršuje zrakovou ostrost a ztěžuje fixaci. Navíc je také nápadný a může lidi v okolí postiženého znervózňovat.
• Poruchy binokulárního vidění - vidění oběma očima (binokulární vidění) znamená, že se obrazy vnímané simultánně oběma očima spojí v jeden a navíc nám umožňuje vnímat hloubku prostoru. Poruchy binokulárního vidění mají tedy za následek v motorické části šilhavost a v senzorické změny ve zrakovém vnímání. Většinou dochází ke snížení zrakové ostrosti, k nezvyklé fixaci a k poruchám ve vnímání prostoru.
• Amauróza - je termín označující slepotu. Zpravidla se míní trvalá, úplná a nevyléčitelná ztráta zraku bez světlocitu. Zde se ovšem pojetí jednotlivých autorů a také definice v jednotlivých státech liší.

Rozdělení zrakových vad dle stupně vidění

Mimo uvedené typy zrakových vad vymezujeme stupně vidění. Zde vycházíme z úrovně zrakové ostrostí – tzv. vizu. Při očním vyšetření se zkoumá zraková ostrost vyjádřená vizem udávaným obvykle ve zlomku, kde první číslo znamená vzdálenost v metrech, ze které dotyčný čte, a druhé číslo pak vzdálenost, ze které čte tu samou velikost písmene člověk s nepostiženým zrakem (vizus zdravého oka je tedy např.: 6/6). Vyšetření zrakové ostrosti do dálky se provádí nejčastěji na Snellenových optotypech, což jsou tabulky s řadami postupně se zmenšujících znaků.
Podle výsledků oftalmologického vyšetření je možno zrakově postiženého člověka zařadit do některé z níže uvedených skupin.

• slabozrací,
• lehce slabozrací (vizus 6/18 až do 6/60 na lepším oku),
• těžce slabozrací (vizus 6/60 až do 3/60 na lepším oku),
• prakticky nevidomí (vizus pod 3/60 nebo zorné pole menší než 10°),
• nevidomí (vizus pod 1/60 nebo zorné pole menší než 5°),
• zachovaný světlocit s projekcí (rozeznají směr zdroje světla),
• zachovaný světlocit bez správné projekce (rozeznají pouze světlo a tmu,
nikoli zdroj světla),

• úplná slepota bez světlocitu (amauróza).

V literatuře se často užívá rovněž termín „osoba se zbytky zraku“, kterým označujeme člověka s viděním v rozsahu těžké slabozrakosti až praktické slepoty. Také každý resort (školství, zdravotnictví, sociální věci) má trochu odlišné dělení zrakově postižených a vlastní užívanou terminologii.
Definice zrakového postižení pouze podle ostrosti vidění a rozsahu zorného pole není vždy úplně dostačující. Pro objektivnější diagnostiku musíme pečlivě zkoumat další zrakové funkce, jako např. kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost), schopnost rozlišovat barvy (barvoslepost), vnímání hloubky, schopnost lokalizovat, fixovat předměty, sledovat je v pohybu apod.

Osoby se zrakovým postižením jsou tedy lidé s různými druhy a stupni snížených zrakových schopností. Úžeji se tímto termínem rozumí ti, u nichž poškození zraku nějak ovlivňuje činnosti v běžném životě a u nichž běžná optická korekce nepostačuje. Nezahrnujeme sem tedy např. člověka, který nosí dioptrické brýle a s nimi docela normálně vidí - to znamená, že má zrakovou vadu lehčího stupně a s brýlemi zvládá bez potíží každodenní činnosti, nemá omezení v přístupu k informacím, v orientaci a samostatném pohybu, v pracovním uplatnění, v sociální oblasti apod.
Co do stupně může jít o ztrátu úplnou nebo částečnou, kde zůstávají určité zbytky využitelného zraku. Nejčastěji se používá jednoduššího rozlišení osob dle zrakového postižení na slabozraké, jedince se zbytky zraku a nevidomé. Mezi nimi je však nutné činit zásadní rozlišení, protože životní a vývojové podmínky všech tří podskupin podle stupně zrakové ztráty se různí.
Dále ztráta zraku může být vrozená či získaná, z etiologického hlediska se může jednat o poruchu orgánovou a funkční. Co se týká trvání zrakového postižení, mluvíme o krátkodobém (akutním), dlouhodobém (chronickém, trvalém, progresivním) a opakujícím se (recidivujícím) průběhu.

Tereza Kimplová

(Psycholožka Tereza Kimplová působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.)