Působení nového zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách, v praxi

„Těžká otázka jako s mnoha věcmi, které nejsou jen černé a bílé. Zákon má některé díry, domnívám se, že je nastaven především z hlediska potřeb lidí s tělesným postižením. Je pro mě velkou otázkou, v jaké míře příspěvek na péči o osobu závislou na cizí pomoci přinese zdravotně postiženým skutečné zvýšení kvality jejich života. Na druhé straně, když toto říkám, tak z toho mám velmi nepříjemný pocit, protože vím, že příjmy mnoha zdravotně postižených jsou velmi nízké. Vím, jak těžkou životní situaci prožívají lidé, kteří jsou v invalidním důchodu a mají ve své rodině často velmi okrajové postavení, někdy jsou i diskriminováni svými nejbližšími. V rodinách, které jim skutečně pomáhají, příspěvek alespoň částečně tuto péči ocení a trochu nahradí jiné, kvůli péči nedostupné příjmy. U nefunkčních rodin ale jen dočasně vylepší „finanční prestiž“ postižených a možná ani to ne. Otázkou je, v jakém rozsahu bude využíván na nákup služeb od profesionálních poskytovatelů a kolik poskytovatelů zanikne, protože nedostanou dostatečné dotace s odkazem na předpokládaný příjem z nákupu služeb. Tedy o které služby nakonec postižení přijdou.

Je dobře, že je tady konečně právní norma, která se snaží problém uchopit komplexně, ale je otázkou, do jaké míry dokáže problémy řešit.

Problémy působí kvalifikační požadavky na osobní asistenty a jiné pracovníky. V lecčems diskutabilní jsou standardy kvality sociálních služeb. Použiji přirovnání: jestliže tento stát dá několik miliard firmě, která má zajistit výběr mýta na silnicích, nebo jiné za dovoz stíhaček, vůbec se nebude ptát, jestli v té firmě mají dostatečně vyřešené hodnocení pracovníků nebo bezpečnost práce. To by vypadalo jako hloupý vtip. Ale u firem podnikajících v sociální oblasti jako občanská sdružení stát takové absurdní detaily vyžaduje. Velmi nám tím komplikuje život, ačkoliv děláme potřebné věci, které stát nezajišťuje. Staví se do velmi paternalistické role, byť je to pod rouškou ochrany klienta. Myslím, že hromada norem a popsaných papírů ale klientovi nepomůže. Kdyby ve standardech kvality služeb byly pouze záležitosti týkající se práce s klientem, například jak organizace řeší ochranu jeho práv, možnost podávání stížností atd., rozuměl bych tomu. My se ale dnes musíme vracet k administrativním záležitostem, o kterých jsem si myslel, že jsou pryč s odchodem minulého režimu. Moje známá pracovala postupně ve třech státních zařízeních. Nikde neprošla školením o bezpečnosti práce, při nástupu pouze podepsala papír, že něco takového absolvovala. „Neziskovka“ si toto nemůže dovolit. Ta to musí zorganizovat (to poslední školení trvalo celé čtyři hodiny) a samozřejmě zaplatit. Když to shrnu: jsem přesvědčen, že je na nás v sociální oblasti kladen nepochopitelně přísný metr.“

Článek byl otištěn v novinách Můžeš, které vydává konto Bariéry, v srpnu 2007 (15. 08. 2007, red.)

Zdroj:
www.muzes.cz/clanky/clanek/69