A jak je to doopravdy?
Občané se zdravotním postižením a veřejná správa
Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených ( www.vcizp.cz ) vydalo v roce 2005 s finanční podporou Ministerstva vnitra publikaci „Občané se zdravotním postižením a veřejná správa“. Nachází se na internetových stránkách Ministerstva vnitra na adrese: www.mvcr.cz/sprava/priprava/vzorove/postizeni.pdf
Pozornost je zde věnována charakteristikám jednotlivých zdravotních postižení, společenským a právním aspektům postavení občanů se zdravotním postižením a vybraným oblastem, ve kterých je postavení občanů se zdravotním postižením nerovné (zaměstnanost, vzdělávání, přístupnost staveb a dopravy, sociální zabezpečení, zdravotní péče, přístupnost informací). Ve speciální části publikace je pak věnována pozornost problematice jednotlivých typů zdravotního postižení – občanům se sluchovým, zrakovým, tělesným a mentálním postižením.
Uvádíme zde ukázku z kapitoly 9. Občané se zrakovým postižením, (str. 157–198), kterou napsala paní Lenka Krhutová, a to podkapitolu 9.6, která pojednává o dovednostech sociálního kontaktu. Zde se autorka věnuje jednotlivým typům a fázím sociálního kontaktu s nevidomým klientem především ze strany úředníka veřejné správy. Situace, které jsou zde popsány je však možné transponovat i na kontakty např. ve zdravotnictví a na jiných „veřejných“ místech, kam nevidomý člověk přichází řešit nějaký problém. Samostatná podkapitola je věnována lidem s hluchoslepotou (kapitola 9.7 na straně 192).
V následující ukázce uvádíme výběr nejdůležitějších zásad při jednání s nevidomým klientem ze strany úředníků - rozhovor, vyplňování formulářů, právní souvislosti (Kapitola 9.6 Dovednosti sociálního kontaktu na str. 178.)
Jana Vaňková
Dovednosti sociálního kontaktu
Pro mnoho běžných i méně běžných situací máme vytvořeny víceméně podvědomé vzorce jednání. Co dělat, když tento „vzorec“ neexistuje nebo neodpovídá potřebám situace?Dovednosti sociálního kontaktu tvoří významnou část výbavy každého člověka. Umění navázat kontakt i kontakt ukončit, komunikovat, vyjednávat, požádat o pomoc či ji nabídnout, získat práci, domoci se svých práv, navázat vztah, mít rodinu a vychovávat děti, to vše vyžaduje řadu dovedností, které se obvykle nijak programově neučíme, získáváme je zprvu nápodobou vzorů, výchovou, sebevýchovou, vystupují zde i vlivy prostředí. V dospělosti se pak případné „deficity“ v těchto dovednostech snažíme někdy „dohnat či napravit“ ve specializovaných kurzech, dnes tak moderních, ale i potřebných. Mnoho věcí v běžných mezilidských kontaktech zvládáme prostým selským rozumem, aniž bychom studovali teorii komunikace nebo vyjednávání. Pro mnoho běžných i méně běžných situací máme již vytvořeny víceméně podvědomé vzorce jednání. Jak ale postupovat, když tento „vzorec“ neexistuje nebo neodpovídá potřebám situace? Máme na mysli konkrétní situace sociálního kontaktu s lidmi s různými druhy zdravotního postižení, u kterých naše obvyklé vzorce nemusí vždy fungovat prostě z povahy věci samé, z limitů daných postižením, z naší neznalosti potřeb takového kontaktu. V dobré víře pak můžeme způsobit i řadu škod nebo můžeme jednání či projevy druhé strany nesprávně pochopit.
V předchozí kapitole (kapitola 8. Občané se sluchovým postižením, pozn. J. V.) jsme se zabývali specifiky dovedností sociálního kontaktu s lidmi se sluchovým postižením; nyní se zaměříme na zrakové postižení a na situace, se kterými se můžeme setkat na úřadu. Vzhledem k povaze tohoto textu předpokládáme, že se na úřadu v přímém jednání pracovníci veřejné správy setkávají především s dospělými, problematiku kontaktu s dětmi proto z tohoto a jen z tohoto důvodu dále nerozvádíme. Navážeme nyní na kapitolu 5.6 (Přístupnost informací, pozn. J. V.), kde jsme opustili pana Václava a zkusíme se na návštěvu úřadu podívat z jeho úhlu pohledu, tedy z pohledu nevidomého člověka.
Pro pana Václava by bylo vhodnější využít elektronickou komunikaci s úřadem (e-mail, elektronické formuláře), ale „jeho úřad“ prozatím nemá přístupné internetové stránky z hlediska přístupného webu, takže nezbývá než jít na úřad osobně. Na úřadu byl již dříve se svou vidící ženou, má tedy základní představu o budově, i když si detaily nevybavuje. Dnes s ním jeho paní nemůže jít, vodícího psa zatím pan Václav nemá, ale protože svou záležitost skutečně potřebuje neodkladně projednat, vydal se na úřad s bílou holí sám. Nalézt budovu úřadu nebylo obtížné, od blízké zastávky autobusu si mohl aktivovat akustický hlasový majáček umístěný nad vchodem do budovy. Tento majáček mu také při vstupu namluvenou hlasovou frází sdělil, kde se nachází vrátnice, kolik metrů a jakým směrem má jít, aby získal další potřebné informace.
Oslovení a pozdrav
Na vrátnici Václava paní recepční osloví jako první a zeptá se, s čím může pomoci. Václav odpoví na pozdrav, poděkuje za ochotu a oznámí, že by se rád dostal na živnostenský odbor (což paní recepční sice mírně překvapí, ale nevyvede z míry, je profesionál). I když si Václav pamatuje směr, kde živnostenský odbor je, je rád, když paní recepční zajistí jeho doprovod. V tomto případě recepční požádala o doprovod přímo paní Hanu – úřednici, za kterou pan Václav přichází projednat svou záležitost. //Alternativním řešením – byť se jedná o ideální případ – by mohla být existence hlasových informačních terminálů informujících o struktuře budovy. To by ovšem předpokládalo, že budova je i uvnitř pro nevidomého bezbariérová a může se v ní tudíž
pohybovat za pomoci vodicích linií.//
Paní Hana přichází, zdraví jako první, a oslovuje pana Václava jeho příjmením, aby věděl, že se pozdrav týká jeho (prosté „dobrý den“ ještě nemusí znamenat, že vedle Václava nestojí někdo další, komu by pozdrav mohl být určen), a zároveň se představí svým jménem, přesto, že se znají z minulého jednání. Paní Hana si je totiž vědoma, že si ji pan Václav nemusí po hlase pamatovat, a ví, že poznámky typu „to jsem já, poznáváte mě?“ jsou pro nevidomého matoucí, neposkytují žádnou využitelnou informaci a vyvolávají rozpačité reakce hned na začátku jednání. Paní Hana podává panu Václavovi ruku na pozdrav.
Tato situace bývá někdy rozpačitá až komická a v praxi někdy vypadá takto: zdravící Hana napřahuje ruku, Václav to neví. Vzniklá mikrochvíle ticha je pro Václava znamením, že Hana zřejmě podává ruku k pozdravu. Václav tedy svou ruku rovněž rychle napřáhne, mezitím dá Hana svou zpět. Ruce se nahánějí a ne a ne se setkat. Hana ve zmatku „skočí“ po Václavově ruce a ten se tímto prudkým pohybem vyděsí. Zabránit se této situaci dá prostým oznámením „Podávám Vám ruku“, i když se to zpočátku zdá nepřirozené.
Nevidomý člověk, zejména ocitne-li se v neznámém prostředí, obvykle velice ocení pomoc vidícího průvodce. Nicméně i tato zdánlivě jednoduchá činnost má svá úskalí a neprovedeme-li ji bezpečným způsobem, může vést nejen ke snížení důstojnosti člověka, jemuž pomoc průvodce nabízíme, ale také k úrazu nevidomého, průvodce nebo obou.
Paní Hana se nejdříve zeptá, zda může Václava doprovodit (či zda si Václav doprovod přeje).
Tato fáze kontaktu je velmi (!) podstatná, avšak v naprosté většině případů opomíjená! Jaksi z principu věci se předpokládá, že Václav bude chtít doprovod. Ano, ale... Tím, že se taktně zeptáme, dáváme najevo respekt k jeho osobě a pocit, vědomí, že je pomoc nabízena, nikoliv vnucována. Jinak totiž při vší původně dobré vůli můžete působit jako někdo, kdo přece „samozřejmě“ ví, co je pro Václava dobré, že to možná snad „víte lépe“ než on sám... V každém případě je neslušné vrhnout se na jeho paži, aniž byste mu oznámili, že tak hodláte učinit.
Chůze nevidomého s průvodcem.
Kdy je pro nevidomého pomocí a kdy rizikem?
Pan Václav rád nabídku přijme a paní Hana mu tedy nabídne rámě, (trochu jako v tanečních) – lehce se dotkne rukou paže Václava a přitom se zeptá, která průvodcovská strana je pro něj vyhovující. (Někteří nevidomí mohou upřednostňovat levou nebo pravou stranu z důvodu například postižení v oblasti horní končetiny. V některých situacích musí průvodce sám usoudit, která strana je pro nevidomého bezpečnější.) Václav se chytí Hany jemně nad jejím loktem a jde přibližně půl kroku za ní.
Takto uzpůsobená chůze ve dvojici je pro Václava bezpečná, neboť umožňuje nejen včas reagovat na případné záludnosti terénu (ve venkovním prostředí se jedná např. o obrubníky, větve stromů, výmoly, změny povrchu terénu, venku i v interiérech pak dveře, schody apod.), ale má také psychologický efekt – přítomnost pocitu bezpečí.
Běžná je situace, kdy průvodce nabídne nevidomému doprovod, a přitom nevidomého tlačí před sebou, drží jej zezadu za paži (dělá z nevidomého nárazník), případně jej vleče za rukáv. Jsou to hrubé prohřešky nejen proti společenskému chování, ale také proti bezpečnosti chůze!
Je NAPROSTO NEPŘÍPUSTNÉ dělat z nevidomého nárazník!
Přímá chůze s průvodcem není nikterak obtížná, průvodce a nevidomý člověk se však dostávají i do situací náročnějších. Například když se na chodbě objeví překážka v podobě stěhovaného nábytku a průchod chodbou je zúžen, specifickou situací zúženého prostoru je pak procházení dveřmi.
Za všech okolností platí zlaté pravidlo, že průvodce jde vždy vpředu. Na cestě ke kanceláři procházejí Hana s Václavem několika dveřmi na chodbách, ve výtahu, u schodišť. Paní Hana vždy, když se ke zúženému místu procházení přiblíží, zatáhne svou průvodcovskou paži za záda a Václav jde za ní v zákrytu. Je vhodné na procházení dveřmi nebo jiným zúženým prostorem ještě upozornit i slovně. Protože je plynulé procházení dveřmi činností náročnější na správné dodržení postupu a vyžaduje jistou sehranost dvojice, projdeme si jej bod po bodu:
- Přicházíme-li ke dveřím, je obvykle vhodnější, jde-li Hana (průvodce) na straně kliky a Václav (nevidomý) na straně závěsů-pantů dveří. Pokud tomu tak není, vyplatí se, vymění-li si dvojice před procházením dveřmi stranu.
- Hana svou volnou rukou (tou, za kterou se jí Václav nedrží) otevírá dveře a vzápětí položí druhou – průvodcovskou ruku (za ni se Václav drží) na kliku. Je možné jemným poklepáním na kliku naznačit místo, kde se klika nachází, ale není to nezbytné. Každá překážka (a dveře takovou překážkou pro nevidomého člověka jsou) se stává méně nebezpečnou, jestliže o ní nevidomý člověk ví, jestliže se jí přímo dotýká a má ji tak pod kontrolou.
- Václav nalezne kliku, oba procházejí a je to Václav (!), kdo zavírá dveře. Průvodce dveře otevírá – nevidomý dveře zavírá!
V praxi je běžná tato situace: průvodce nevidomého dveřmi protlačuje nebo jej různě obchází a tahá za ruku (rukáv) nebo obě ruce do dveří, přičemž vše doprovází slovy „tadyhle takhle projdeme, pojďte tady“ apod. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele vypadá tato dvojice jako točící se povídavé klubko zmítajících se končetin.
Pokud procházíme opravdu velmi úzkým prostorem, jdeme vedle sebe bokem
pohybem krok–sun–krok.
U schodiště čeká Hanu s Václavem další situace, na kterou je dobré se připravit. Schodiště mohou být nejen klasická rovná (ode zdi ke zdi), ale mohou mít zdobné provedení (půdorys schodu ve tvaru části kruhové výseče apod.)
Hana přichází ke schodišti kolmo k hraně schodu, nikoliv zešikma (zboku). Před začátkem schodiště Václava upozorní, že přicházejí ke schodišti, které vede dolů (nebo nahoru).
Informace o směru schodiště je zcela zásadní, nestačí říci jen „pozor“ nebo „pozor schody“! Pokud informace není úplná, může dojít k úrazu.
Před prvním schodem se doporučuje mírně zpomalit, u starších nebo hůře mobilních nevidomých popřípadě zastavit, abyste zdůraznili začátek schodiště. Počet schodů není třeba hlásit, schody Václav vnímá podle pohybu paže Hanky. Na posledním schodu Hanka Václava rovněž upozorní a opět mírně zpomalí. Je výhodnější, pokud jde Václav na straně zábradlí, ačkoli jej nemusí použít. Na potřebu použít tuto oporu je dobré se zeptat, rozhodně není vhodné a slušné brát nevidomého za ruku a pokládat ji na zábradlí automaticky.
Je-li váš úřad vybaven v některých částech eskalátory a nemá-li nevidomý problémy s pohybovým aparátem, není třeba se jízdy na eskalátorech obávat. Sdělí-li vám pan Václav, že eskalátory můžete společně využít, položíte jeho ruku na pohyblivé madlo před vstupem na první schod eskalátoru.
Nyní tedy vstupujeme do kanceláře paní Hany. Nabídne Václavovi židli a pomůže mu s usazením – položí svou průvodcovskou ruku na opěradlo židle (opět jako u kliky může následovat jemné poklepání se sdělením – zde je opěradlo) Václav sjede svou rukou po Hančině paži a nalezne opěradlo. Václav si sám odsouvá židli, kolenem zjistí výšku sedáku, popřípadě prozkoumá rukou opěradlo, najde hranu stolu a posadí se.
Je zcela nepřípustné nevidomého do židle vtlačovat, není vhodné a bezpečné mu židli byť v dobrém úmyslu – odsunovat!
Dříve než začne vlastní jednání, pomáhá Hana Václavovi s orientací na stole, informuje jej (pomocí popisu pravolevých a předozadních směrů), kde si může položit své věci. Neříká „tady si to dejte" nebo „tam je volné místo", neboť ví, že tato sdělení nemají pro Václava obsah. Paní Hana sedá poblíž k Václavovi a mluví spolu přímo, z očí do očí, i když je v tomto případě jasné, že ji Václav nevidí. Byl-li by pan Václav slabozraký, posadila by se Hana tak, aby světlo dopadalo na její tvář, nedošlo by tak k oslnění slabozrakého a ten by také na komunikační pole lépe viděl.
Rozhovor
Navázání a udržení očního kontaktu s nevidomým je psychologicky velmi důležité, i když pro vidícího někdy obtížné, zvláště v situacích, kdy je postižena fyziognomie (vzhled) obličeje nevidomého člověka nebo nevíme, do kterého oka se vlastně dívat, když každé „kouká jinam“. Nic nezkazíte, když se v tomto případě, cítíte-li se nejistí, díváte na středový bod mezi oči. Zcela nevhodné je, odvracíte-li při rozhovoru tvář, nevidomí lidé zpravidla poznají, když se při řeči otáčíte jinam. Někdy z hlasu vyčtou i další doprovodné prvky jako úsměv, nervozitu, soustředěnost, nezájem apod. – lidé si totiž obvykle mnohem více hlídají mimiku než svůj hlas.
Proč je oční kontakt důležitý, i když nás klient nevidí?
Někteří lidé při rozhovoru s nevidomým člověkem začnou automaticky mluvit víc nahlas, zřetelněji nebo v jednoduchých větách. Působí to komicky a nepřirozeně. Podobně nesprávný je i další mýtus, že ve společnosti nevidomého člověka je nutné bez ustání mluvit, aby o vás nevidomý věděl.
Zrakové postižení do jisté míry komplikuje komunikaci. Zejména v situaci, kdy:
- není možné využít některých neverbálních prvků komunikace – kýveme-li hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu, nevidomý nemůže souběžně reagovat,
- se obáváte v komunikaci s nevidomým používat slovní spojení typu „podívejte se na to“, „můžete si to přečíst“, „uvidíme“ apod. – obavy jsou zbytečné, většina nevidomých tyto výrazy běžně užívá a jsou synonymem pro slovo „vnímat“,
- odcházíte z místnosti a nedáte o odchodu vědět (například potřebujete okopírovat jen jeden papír ve vedlejší kanceláři a chcete využít chvíli, než pan Václav dohovoří s vaší kolegyní, která se jej při vašem jednání na něco zeptala) – svůj odchod dejte jednoznačně na srozuměnou, jen tak bude pro Václava situace jasná a nebude „si s vámi povídat“ ještě dlouho poté, co odejdete,
- je v kanceláři puštěné rádio a další dvě kolegyně si do toho povídají – nevidomý člověk musí vyhodnocovat najednou ohromné množství akustických informací, i těch, které vidící běžně nevnímají. Vytvoření přijatelného akustického prostředí bez zbytečného hluku a šumu v době jednání je proto možné chápat jakousi pozitivně laděnou neverbální komunikací směrem k panu Václavovi, jíž mu sdělujete, že tyto potřeby vnímáte a respektujete.
V zásadě se dá předpokládat, že při úředních jednáních bude potřebné počítat
s několika „technickými" úkony – že půjde o to něco:
- přečíst,
- napsat, zapsat,
- vyplnit,
- podepsat.
Pan Václav je na úřadu tentokrát bez průvodce, takže jeho roli do jisté míry přebírá samotná paní Hana. Naše paní Hana je znalá věci, takže pro ni není přítěží počítat s faktem, že bude potřebné panu Václavovi některé informace přečíst. Ostatně – jednání bylo připravené, počítalo se již dopředu s jeho delším průběhem, pan Václav byl objednán na určitou hodinu. Jednalo se o úřední den, v některých případech je však možné i vhodné toto jednání přesunout na jiné dny.
Při čtení správních rozhodnutí a dalších dokumentů je potřebné vyvarovat se zkracování dle vlastního výběru. To, co čitatel nepovažuje za důležité, může mít pro nevidomého naopak význam. V zásadě platí, že pokud vás nevidomý o přečtení požádá, nedělejte výběr čteného textu sami, ale ponechejte na něm, co chce slyšet a co ne.
V rámci úředních jednáních nevidomému člověku nepředčítáme v obvyklém slova smyslu. Pracovníci poskytující předčitatelské služby však musí dodržovat zásady - například při čtení dopisu, který klientovi přišel poštou – nejdříve přečtou odesílatele a nevidomý se rozhodne, zda si přeje, aby tento dopis četl právě tento pracovník. Pak přečtou celý text dopisu, aniž by vkládali slova typu „to není důležité, to přeskočíme“ apod. nebo dokonce bez vědomí nevidomého řádky přeskakovali. To se týká pochopitelně i čtení úřední korespondence. Při čtení novin pak pracovník přečte nejdříve titulky a po jejich výběru zvolené články.
Při jednání je často potřebné si některé informace zapsat. Jedná-li se o velmi krátký zápis (např. telefonní číslo nebo adresa), může zapsat paní Hana na obyčejný papír tuto informaci sama nebo ji panu Václavovi pošle e-mailem.
U nevidomého nemusí na vzhledu zápisu vždy záležet, u slabozrakého téměř vždy ano (viz informace o čtení slabozrakých).
Jedná-li se o zápis delší nebo upřednostní-li pan Václav vlastní zápis, počítejme s tím, že k tomu může využít buďto diktafon (případně jiný hlasový záznamník) nebo přenosný elektronický zápisník typu GIN s braillskou klávesnicí. Je ovšem možné mu nabídnout použití psacího stroje, je-li ve vaší kanceláři k dispozici.
Je-li reálný předpoklad nebo doví-li se během telefonické domluvy termínu a obsahu jednání pan Václav o tom, že bude potřebné na místě vyplnit nějaký formulář, obvykle přijde s průvodcem, kterému důvěřuje a nechá si od něj vše přečíst, případně vyplnit. Jedná-li se o „něco menšího" nebo panuje-li mezi vámi a panem Václavem ovzduší důvěry, je možné vyplnění formuláře nevidomému nabídnout. Má-li přístup k elektronické komunikaci, je možné formulář zaslat e-mailem.
U podpisu nevidomých jde v zásadě o dvě věci. Jednak o podpis samotný a jednak o právní úkon – něco podpisem stvrzujeme. Pravděpodobně většina nevidomých lidí se podepsat umí. Problém nebývá u lidí později osleplých, kteří si svůj podpis obvykle pamatují, i když s léty bez zrakové kontroly může dojít k deformacím a změnám podpisu místy hraničící až s nečitelností. Problém bývá u některých nevidomých od narození, neboť ne vždy na speciálních školách ve vyšších ročnících probíhala výuka vlastnoručního podpisu. Takový člověk byl pak postaven do zcela závislé role a v podstatě do role nesvéprávné osoby. Nezbývalo, než aby veřejné listiny a ostatní dokumenty nebo potvrzení, včetně poštovních zásilek a poštovních poukázek, podepisoval zástupce. Ještě v roce 1989 nebyl podpis nevidomého právoplatný, v současné době právoplatný je.
Svého času probíhaly diskuse, zda i podpis velkým tiskacím písmem lze považovat za právoplatný. Naučit se – bez předchozí zrakové zkušenosti – psát linie v abstraktních tvarech (kterými černotisková psací napojovaná písmena pro (nikdy) nevidícího člověka jsou), je velmi náročná činnost. Pro některé nevidomé (zvláště mají-li dlouhé jméno) je skutečně nemožné naučit se podpis klasickým vzájemným napojováním písmen. (Vzpomeňme – pro zrak je důležitá linie, pro hmat body.) Snáze si dovedou představit jednotlivá tiskací písmena. Z mnohaleté zkušenosti autorky, kterou by pravděpodobně mohli potvrdit také ostatní, kteří nácvik podpisu u nevidomých prováděli, je zcela evidentní, že podpis každého nevidomého člověka je naprosto nezaměnitelný, i když je psán velkým tiskacím písmem. Obvykle se při nácviku i u tohoto typu podpisu záměrně vytvoří zvláštní ukončení nebo začátek podpisu a navíc – každý člověk přirozeně „sám ze sebe“ používá jiný přítlak, sklon, výšku, šířku i styl písma, takže konečný výsledek je pro určitou osobu zcela charakteristický. Platí to jak u vidících, tak u nevidomých. Jediné omezení, které by mělo u podpisu platit, je, že podpis by měl být čitelný.... Což se u vidících mnohdy nestává.
Občanský zákoník říká, že (obdobně jako notářský řád)... osoba, která nemůže číst nebo psát a může se s obsahem... zápisu... seznámit pomocí přístroje a jestliže se umí podepsat, není svědků třeba. Tzn., že jakmile se nevidomá osoba (resp. i další osoba, která nemůže číst nebo psát) umí podepsat a seznámí se s obsahem právního úkonu, je naprosto rovnoprávná:
K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu. Úřední zápis se nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat.
Připomeňme si důležitost dovednosti nevidomých – umět pracovat s PC pomůckami.
• §65
odst. (1) Je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu, a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.
odst. (2) Postup podle odstavce 1 není třeba, jestliže má tento účastník schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek a je schopen se vlastnoručně podepsat.
• §67
odst. (2) Nemůže-li účastník číst nebo psát, musí být kromě svědků úkonu přibrán jeho důvěrník, který se s ním umí dorozumět. Jeho prostřednictvím notář zjistí, zda účastník zápis schvaluje.
odst. (3) Postup podle odstavce 2 není třeba, jestliže má tento účastník schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek a je schopen vlastnoručně listinu podepsat.
• §68
odst. (3) Jestliže se účastník seznámil s obsahem právního úkonu pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek, je třeba tuto okolnost uvést v notářském zápisu.
V praxi se lze běžně setkat s příklady na poště. Buďto mají někteří pracovníci pošt problémy s tím, zda je podpis nevidomého právoplatný, a mohou mu tedy vydat peněžní částku, anebo je problém dokonce doveden do roviny, zda VŮBEC MŮŽE nevidomý složenku podepsat. V tomto případě jde o neodůvodněnou pochybnost, neboť pokud se klient prokáže platným dokladem a umí se podepsat, není co řešit.
Průvodce nevidomého na úřadu se může objevit ve dvou podobách:
- buďto jím jste vy sami – pracovníci úřadu,
- anebo na jednání s vámi přijde nevidomý člověk s průvodcem.
Postoupíte záležitost pana Václava na jiné oddělení nebo si pan Václav potřebuje po vašem jednání vyřídit ještě jinou záležitost na jiném odboru a vy jste mu nabídli doprovod? Pak se pro tu chvíli stáváte jeho průvodcem, jeho očima. Neznamená to, že za něj rozhodujete nebo jednáte.
Hra PON aneb „Průvodce Opatrovníkem Nesvéprávného“.
Docela dobře se vám může stát, že přijdete s panem Václavem za kolegyní a dostanete od ní otázku „... a má pán občanku“? Nebo „ať se pán posadí". Co v tu chvíli uděláte? Zeptáte se pana Václava, zda má občanku nebo rázně takové ponižující jednání odmítnete? Vidící lidé jsou zvyklí začínat veškerou osobní komunikaci očním kontaktem a jestliže najednou takový kontakt chybí, cítí se trochu zmateni. To do jisté míry takové jednání vysvětluje, ale neomlouvá!
Nevidomí lidé nevidí, ale jsou svéprávní!
Paní jednoho nevidomého kolegy prokázala smysl pro humor, když podobnou situaci, kdy na otázku úřednice „Mladá paní, může se pán sám podepsat?“ odpověděla „Zeptejte se manžela přímo, on nekouše.“
... je potřebné si především uvědomit, že přišel nevidomý s průvodcem a nikoli naopak. Průvodce není zástupcem nevidomého, pouze jej doprovází. Z důvodů, které jsme již popsali, se můžete cítit nejistí při nemožnosti očního kontaktu nebo některých specifických neobvyklých projevech nevidomého. Může mít například současně spastické postižení obličeje nebo těla a působit tak dojmem člověka s mentálním postižením. I kdyby tomu tak však bylo, ani v případě kontaktu s člověkem s mentálním postižením není přípustný tento deklasující přístup.
Nevidomý člověk s vodícím psem má přístup do obchodů, restaurací, všech typů škol, školských a zdravotnických zařízení, úřadů a všech kulturních a sportovních zařízení. Může se tedy stát, že jednoho dne přijde pan Václav na jednání s vodícím psem. Pak je potřebné dodržet několik následujících zásad:
- Nikdy vodícího psa nevyrušujme v jeho práci. Nikdy na psa nemlaskáme, nehvízdáme na něj, ani na sebe jiným způsobem neupozorňujeme.
- Nikdy na vodícího psa nesaháme, nehladíme jej a nemluvíme na něj bez vědomí majitele. Důvodů je celá řada, mimo jiné jde o zasahování do vztahu majitel - pes.
- Nikdy k sobě vodícího psa nevoláme.
- Nikdy psa nekrmíme bez vědomí majitele.
- Chceme-li pomoci člověku s vodícím psem, vždy oslovíme nejprve člověka.
- Pomáháme-li člověku s vodícím psem, nikdy nemanipulujeme se psem. Můžeme pana Václava s vodícím psem potkat také venku, potom platí dále, že:
- Jdeme-li po ulici se svým vlastním psem, nikdy mu nedovolíme vodícího psa obtěžovat, očichávat ho či jinak vyrušovat v práci.
- Míjíme-li vodícího psa se svým psem, máme svého psa vždy na vodítku.
- Nastupujeme-li se svým psem do dopravního prostředku, vždy dáme přednost člověku s vodícím psem.
- V dopravním prostředku umožníme umístění vodícího psa – uvolníme místo.
Několik námětů k zamyšlení...
Respekt k odlišnosti
- Nevidomí jsou zcela normální lidé, kteří mají různé přednosti i nedostatky jako každý jiný. I mezi nimi jsou lidé výjimeční, inteligentní i méně nadaní.
- Při setkání s nevidomým je přirozené a nenucené chování tím nejlepším dokladem, že jej respektujete takového, jaký je. Pomozte tam, kde je to nutné, a to způsobem taktním a nenápadným. Pomoc však nevnucujte. Je-li vaše pomoc odmítnuta, neberte si to osobně, v tomto případě je velmi pravděpodobné, že nevidomý situaci zná a zvládá sám.
- Dodržujte běžné konvence společenského chování.
- Vyvarujte se přehnaných projevů soucitu - o ty dnešní nevidomí lidé naprosto nestojí. Uvítají však každou pomoc, která jim přijde vhod, zejména ve ztížených podmínkách (vítr, déšť, sníh).
- Nepřipusťte podceňující nebo snižující výroky, nevidomí mají právo na úctu a uznání stejně jako všichni ostatní.
... a ještě několik praktických rad:
Takt
Neostýchejte se upozornit nevidomého taktně na drobné „nehody“, o kterých neví.
Vidíte třeba, že Vaše společnice má po jídle šaty umazané od omáčky. Tady není na místě mlčet, naopak, taktně jí to sdělte a pomozte s odstraněním skvrny. Může se také stát, že si nedopatřením (spěch, myšlenky jinde) nevidomý muž nedopne uzávěr kalhot. Není nutné jej hned podezřívat z exhibicionismu. Naopak můžete tomu – aby si právě toto o něm mysleli druzí – zabránit. V obou případech jde ovšem o překonání bariér sama v sobě, ne vždy je takový rozhovor ze strany vidících jednoduchý – zvláště neznáme-li se. Vždy jsou pak nejméně dvě možnosti – dělat, že nevidím, a jít dál, anebo se s nepříjemnou situací v sobě trochu poprat a jít do toho. Zvláště v podobných „prekérních“ případech vám bude nevidomý člověk upřímně vděčný.
- Podobně citlivou může být otázka návštěvy toalety. Doprovází-li žena na toaletu ženu (muž muže) jde o to, abychom nevidomého nenechali v místnosti napospas neznalosti umístění toaletních nádob (mísa, umyvadlo, nádoby na hygienické potřeby a ručníky nebo vysoušeče) a dále abychom nezapomněli popsat typ a umístění splachovadla. Doprovází-li na toaletu například žena muže, může buďto o doprovod k místu určení požádat jiného muže nebo, je-li to zcela nezbytné, absolvuje návštěvu těchto prostor s nevidomým a taktně se vzdálí.
- Nenechávejte pootevřené dveře do místností (měly by být buďto zcela zavřené nebo zcela otevřené, fáze „mezi“ je nebezpečnou překážkou), dvířka od skříněk pokojové stěny či kuchyňské linky, vytažené šuplíky, nenechávejte odsunuté židle od stolu či jiné předměty na volném prostranství, kudy se prochází.
- Nepřemísťujte bez vědomí nevidomého člověka žádné jeho osobní věci, ani ty, které právě používá nebo je na chvíli odložil. Je pak pro něj nesmírně obtížné věci najít. Vzpomeňte si, jak je vám „příjemné“, když nemůžete najít brýle nebo klíče, a to dobře vidíte...
Situace v dopravě
- Při nástupu do dopravních prostředků netlačte nikdy nevidomého před sebou, ale jděte sami první. Nevtlačujte nevidomého na sedadlo, stačí, když položíte jeho ruku na opěradlo.
- Při vstupu do auta položte jeho ruku na horní nebo boční rám dveří.
- Vaše včasné, věcné a nedramatizující slovní upozornění na výkop, nové lešení, stavební zábor, neobvykle zaparkované nákladní auto na chodníku apod. může být neocenitelnou pomocí samostatně se pohybujícímu nevidomému.
- V restauraci – vstoupí-li nevidomý do restaurace bez průvodce, jistě ocení pomoc při vyhledávání věšáku a volného místa u stolu.
- Jste-li v restauraci na společném obědě, večeři apod., nabídněte přečtení jídelního lístku – nejdříve hlavní nadpisy nabídky a pak dle výběru partnera. S jídlem si poradí nevidomý člověk sám – stačí, když mu povíte, jak je jídlo na talíři uspořádáno. K tomuto popisu je možné využít analogií s ciferníkem hodin a popisovat rozmístění jídla podle uspořádání v jednotlivých kvadrantech (např. maso je mezi dvanáctkou a trojkou, omáčka mezi trojkou a devítkou apod.) Účelná je také informace o rozmístění předmětů na stole (sklenice, váza, popelník atd.) a také, kdo případně sedí u stolu spolu s vámi.
Budete-li nevidomého člověka doprovázet delší dobu, popište mu hlavní rysy okolí, vybavení místnosti a osoby, které se kolem nacházejí. Při popisování se nemusíte vyhýbat optickým dojmům a barvám.
Pomáhejme s odstraňováním bariér... a nevytvářejme nové.
Pomáhejte odstraňovat nebezpečné překážky a bariéry pro nevidomé, jako jsou neohrazené výkopy, větve nebo vyčnívající trámy lešení v úrovni hlavy aj.
S nevidomými a těžce slabozrakými lidmi se obvykle na úřadu nesetkáváme denně. Jsou ovšem situace, kdy tomu tak je, a sice – oním nevidomým (slabozrakým) člověkem je náš kolega nebo kolegyně na pracovišti. Obvykle pracuje na ústředně, ale – zejména slabozrací lidé – mohou při vhodné kompenzaci zrakového postižení najít uplatnění i na jiných pozicích.
Předpokládá se, že se kolega se zrakovým postižením (zejména nevidomý) v prostředí pracoviště umí sám pohybovat a orientovat se. K dobrému pracovnímu prostředí můžeme přispět nebo jej můžeme komplikovat, obvykle z neznalosti maličkostí, které však mohou být pro kolegu značně nepříjemné, anebo dokonce způsobovat zranění. Kromě zásad uvedených na předcházejících stranách jsou zde i další „drobnosti“, které mají zcela jiný rozměr, stávají-li se denně, a jiný, stávají-li se výjimečně. Na pracovišti trávíme třetinu denního cyklu, jedná se tedy o jakousi formu spolužití, kdy se pěstování dobrých vztahů projevuje i v atmosféře prostředí a výkonu práce. Při utváření nebo zlepšení tohoto prostředí může pomoci několik rad:
- Vždy upozorněte kolegu nebo kolegyni, že odcházíte nebo že jste právě vešel/ vešla.
- Nepřemísťujte bez vědomí kolegy žádné jeho osobní ani pracovní věci.
- Věci nevidomého kolegy vždy nechávejte uklízet jeho samotného nebo při tom pomozte, přičemž své počínání doprovoďte slovním popisem, co a kam přesně ukládáte.
- Společně používané věci dávejte na dohodnuté místo, při potřebě umístit je jinak to neopomeňte nevidomému kolegovi sdělit.
- Nenechávejte pootevřené dveře do místností, dvířka od skříněk nebo šuplíky.
- Nenechávejte odsunuté židle od stolu či jiné předměty na volném prostranství, kudy se prochází.
- Sledujte pohyb kolegy, pokud to vaše činnost dovoluje, a v případě kolize či nebezpečí vhodně oslovte nebo upozorněte – nikoli však slovem „POZOR!“, ale „stůj“, „nepokládej to tam“.
- Nespěchejte – bez kontroly zrakem jde všechno pomaleji.
Na předchozích stranách jsme se seznámili s možnostmi vhodného i méně vhodného přístupu k lidem se zrakovým postižením. Hovořili jsme většinou o nevidomých lidech, ale řadu popisovaných problémů i jejich řešení lze přenést do životních zkušeností slabozrakých lidí. Dotkli jsme se témat souvisejících s etikou, zajištěním bezpečnosti, dodržováním práv. S nevidomým či slabozrakým člověkem-klientem se na úřadu obvykle nesetkáváme každý den. Je tedy pravděpodobné, že i možnost „častějšího opakování“ jistých specifik tohoto setkání a tím i zapamatování si právě nabytých informací bude záviset na tom, na jakém odboru, oddělení pracujeme, a také na vnitřní motivaci tyto informace uvést v životní realitu. Pokud nejsme s nevidomými lidmi v každodenním kontaktu, je obtížné vybavit si všechny popisované zásady, o nichž jsme na předchozích stránkách hovořili. Dovolíme si však v závěru kapitoly podtrhnout „desatero“, o němž se domníváme, že patří mezi základní minimum etického a bezpečného kontaktu (nejen) úředníka a člověka se zrakovým postižením:
- Při kontaktu oslovuji nevidomého vždy jako první, přidám k pozdravu jeho jméno a představím se.
- Průvodcovství (jako i jinou pomoc) nabízím, nikoliv vnucuji.
- Odmítám přistoupit na hru PON.
- Nejsem sám iniciátorem hry PON.
- Při provázení nevidomého mu nabídnu svou paži a jdu jako první, nevidomý jde půl kroku za mnou.
- Nevtlačuji nevidomého do dveří ani do židle.
- Při příchodu nebo opuštění místnosti to nevidomému oznámím.
- Bez jeho vědomí nepřemisťuji jeho věci.
- Nepoužívám slova typu „tady, tam, támhle".
- Vyvaruji se projevům nemístného soucitu.
Lidé s hluchoslepotou
Nelze postihnout všechny situace, se kterými je možné se na úřadu v kontaktu s lidmi se zrakovým postižením setkat, jde nám víceméně o zachycení modelových příkladů a možných řešení. Je však potřebné se zmínit ještě o skupině občanů, kterých mezi námi sice není mnoho, ale s nimiž jste se přesto někdy pravděpodobně setkali, aniž byste o tom vůbec věděli. Jedná se o hluchoslepé občany.
Hluchoslepota je velmi závažnou životní situací, není však důvodem k degradaci člověka.
Řeknete si možná, jak to musí být hrozné, když člověk nejenže nevidí, ale ještě ani neslyší, co má vůbec ze života? Hluchoslepota je skutečně velmi závažnou životní situací, není však důvodem k degradaci člověka. Vždy jde o to, jaký má člověk rozsah postižení, schopnosti, možnosti a šance a jak se k němu a jeho postižení staví okolí. Hluchoslepý člověk může úspěšně kompenzovat své poškozené smysly, a jednáme-li s takovýmto člověkem, jednáme s naprosto rovnocenným a plnohodnotným člověkem, jakým jsme jistě i my sami.
Hluchoslepý člověk nemusí mít, jak ze samotného názvu vyznívá a jak je v povědomí většiny lidí zřejmě vnímáno, naprostou ztrátu obou smyslů. Obvykle jde o kombinaci různých stupňů sluchového a zrakového postižení, kterou ovšem nelze chápat jako prostý součet postižení sluch+zrak. U hluchoslepoty jde o tzv. duální postižení sluchu a zraku, při němž vzniká kvalitativně nový typ postižení se specifickými důsledky pro život člověka. Při oslabení obou smyslů je obvykle jeden zachován více, těžiště komunikace se proto orientuje zejména na zapojení tohoto smyslu při současném využívání smyslu zbývajícího.
Pokuste se při znalosti informací z kapitol o sluchu a zraku vyjmenovat možné základní kombinace tohoto duálního postižení. Je jich pět.
Komunikace s hluchoslepými lidmi i způsob kontaktu je přirozeně odlišný než u samostatných postižení sluchu a zraku, i když se využívá zkušeností z obou systémů. Způsob komunikace s hluchoslepým člověkem závisí především na rozsahu postižení. Někteří hluchoslepí lidé využívají zbytků zraku a sluchu a mohou tak číst zvětšené písmo a slyšet pomocí sluchadla, při dalších kombinacích postižení lze využít Braillovo písmo, znakový jazyk, prstovou abecedu (jednotlivá poloha prstů jedné či obou rukou vyznačuje konkrétní písmeno). Největší pozornost potřebují lidé zcela hluchoslepí, se kterými se bez průvodce prakticky nesetkáváme. Tito lidé se dorozumívají s okolím pomocí:
- tzv. Lormovy abecedy – jednotlivé doteky do dlaně hluchoslepého člověka odpovídají konkrétním písmenům,
- znakováním ruku v ruce – základem je propojení rukou hluchoslepého člověka s osobou, která informace sděluje pomocí znaků, jež jsou pro tuto techniku upraveny dle individuálních potřeb,
- tiskacími písmeny psanými do dlaně,
- nebo tzv. daktylotikou do dlaně, kdy poloha postavení prstů se neznačí do prostoru, ale umísťuje do dlaně.
Od roku 2001 mají hluchoslepí lidé důležitou pomůcku pro samostatný pohyb, a tou je červenobílá hůl se střídavými bílými a červenými pruhy o šířce 10 cm. Díky této pomůcce se mohou hluchoslepí lidé pohybovat bezpečněji na veřejnosti a v dopravě. Červenobílá hůl také bezprostředně upozorňuje veřejnost na to, že má před sebou hluchoslepého člověka, a je tedy také symbolem ztížené komunikace.
Dříve hluchoslepí lidé používali hůl bílou, díky tomuto nedostatečnému označení však docházelo k situacím, kdy hluchoslepý člověk např. nereagoval na přechodech na výzvy řidičů nebo reagoval neadekvátním způsobem na nabídnutou pomoc ze strany veřejnosti, což vedlo k nedorozuměním, někdy i k ohrožení bezpečnosti hluchoslepého. Speciální označení pro hluchoslepé osoby je legislativně upraveno v §27 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádí pravidla provozu na
pozemních komunikacích, ve znění platných předpisů.
Hluchoslepota patří k nejtěžším zdravotním postižením. Samotná přítomnost duálního postižení sluchu a zraku není důvodem k degradaci člověka. Vždy jde o to, jaký má člověk rozsah postižení, schopnosti, možnosti a šance a jak se k němu a jeho postižení staví okolí. Hluchoslepota neznamená automaticky absolutní ztrátu sluchu a absolutní ztrátu zraku. Hluchoslepí lidé se dorozumívají mezi sebou a s okolím dorozumívacími prostředky závislými na využívání zachovalejšího ze smyslů sluch–zrak, v případě nemožnosti tyto smysly využívat pak specifickými dorozumívacími prostředky, z nichž nejznámější je Lormova abeceda, laik se může s hluchoslepým člověkem domluvit pomocí tiskacích písmen psaných do jeho dlaně. Kontakt s hluchoslepým člověkem vyžaduje citlivý přístup respektující jeho osobnost.
Zpět
Zpět na hlavní stránku