A jak je to doopravdy?
Zrakově postižení o diskriminaci
- Nerespektování charakteristik typů zdravotního postižení
- Úřady
- Zdravotnictví
- Pojišťovny
- Návštěvy sociálních pracovnic v bytech nevidomých
- Pečovatelské příspěvky
- Vyměřování důchodů
- Doprava, cestování
- Nakupování
- Rodina
- „Ti ostatní lidé“
Na jaře r. 2007 se o.s. Okamžik dotázalo účastníků e- mailové konference pro lidi se zrakovým postižením na jejich zkušenosti a názory týkající se diskriminace související s jejich zrakovým postižením.
Následující texty jsou ukázkami odpovědí, ve kterých jsme z důvodu zachování anonymity odstranili jména i jiné „identifikační“ údaje.
Zveřejněné anonymní příspěvky někdy vypovídají o diskriminaci, jindy pouze o pocitu ze situace, kterou by jiný za diskriminující nepovažoval. V některých případech jde spíše o komunikační problém, v jiných o závažná upozornění na mezery v přístupu institucí k osobám se zdravotním postižením. Možná příspěvky někoho překvapí a jiného zklamou, každopádně však umožňují nahlédnout do světa několika nevidomých lidí tak, jak ho sami prožívají.
1. Nerespektování charakteristik typů zdravotního postižení
Zájmy a potřeby lidí s těžkým zrakovým postižením bývají často zkreslovány zavádějící prezentací především v médiích, ale nejen v nich.
Jedná se o situace, kdy se zdánlivě začne rozvíjet téma obecně zdravotně postižených, ale z konkrétních podrobností a příkladů přibližujících dané téma je patrné, že se hovoří pouze o potřebách jedné dílčí skupiny těchto lidí, nejčastěji tělesně postižených, příp. jen vozíčkářů. Vzniká tak dojem, že problémy trápící tělesně postižené lidi jsou obecně sdílené všemi ostatními skupinami handicapovaných lidí, a na témata problematická pro jiné skupiny lidí se zdravotním postižením pak ani nedojde.
Vznikají např. i střediska pomoci a různé projekty a iniciativy, které se nějakým způsobem hlásí k tématům všech zdravotně postižených. Při bližším prozkoumání jejich cílů však vychází najevo, že se realitou nevidomých a slabozrakých lidí vůbec nezabývají. Ve společnosti, a to jak u veřejnosti, tak i např. u politiků či sponzorů, se může vyvolat představa, že je těmito aktivitami postaráno i o nevidomé a slabozraké. Na pojmenování problémů této skupiny zdravotně postižených lidí pak nemusí už vůbec dojít, natož na jejich řešení.
Další náročnou úlohou je vyřizování na úřadech a někdy i v zdravotnických zařízeních. Je tam spousta formulářů a většinou s velmi malými písmeny. A již se mi i stalo, že když jsem omylem zaškrtla něco špatně, úřednice mi řekla, že to chce silnější brýle. Byla to velmi nelaskavá poznámka, ale myslím, že je to i tím, že jsem ji neupozornila na svůj problém. Často se stydíme upozornit na svůj handicap. Prosím, pomozte nám naučit se nestydět se, i když to může být velmi náročné.
Ale i přes mé upozornění, že špatně vidím, mi úřednice pošty nebyla ochotna pomoci vyplnit formulář - kde se např. píše číslo účtu. To může ovlivnit celou transakci. Po opětovné prosbě mi řekla, že mi nepomůže, protože takové je doporučení pošty.
Bylo by užitečné navázat kontakt s Ministerstvem práce a sociálních věcí a zlepšit komunikaci úřadů s nevidomými, kteří jsou schopni komunikovat elektronickou formou.
Je mi jasné, že řada starších nevidomých na počítači nepracuje, ale na druhé straně jsou stovky nevidomých lidí, kteří práci na počítači zvládají.
Odbor sociálních věcí by měl mít v databázi občany, se kterými může komunikovat elektronickou poštou a s kým nikoliv.
I tehdy, je-li zapotřebí poslat určitou písemnost doporučeně, by měli totéž paralelně zaslat nevidomému (zvláště samostatně žijícímu) elektronickou poštou.
Pokud se vidoucí lidé neustále potýkají s nedostatkem času, oč více to platí u nás nevidomých.
Pracovnice Odboru sociálních věcí by měly být seznámeny s faktem, o kolik času připraví nevidomou osobu zasláním zbytečného úředního dopisu.
Měly by vědět, že majitel čtecího zařízení nepřečte vše v takové kvalitě, v jaké se domnívají. Měly by vědět, jak usnadnit tyto problémy. Někdy stačí málo.
Pracovníci soc. odboru by měli vědět, že už taková maličkost, jako je odbourání psaní tučným písmen, kurzívou a nevím, čím ještě čtení nevidomému usnadní.
Nejsem nevidomý, takže následující zkušenost mám z druhé ruky, ale jedna z nevidomých klientek si mi nedávno mezi řečí postěžovala, že Česká pošta podle nějakého nového předpisu požaduje při výplatě peněz nevidomému přítomnost svědka. Historka tuším pokračovala tím, jak pracovnice pošty sháněla za svědka někoho z náhodných okolostojících. Pro klientku to celé bylo jednak velice ponižující a druhak podle mého názoru nebezpečné, neboť se díky této „ochraně" naprosto cizí člověk dozvěděl, že si nese domů peníze a kolik přesně...
Příklad toho, kdy se skutečně cítím být diskriminována:
Když dostanu příspěvek na kompenzační pomůcku, musím se v určitém stádiu řízení osobně dostavit na sociální odbor a tam udělat několik podpisů.
To považuji za diskriminující, protože si samostatně nemohu přečíst, co podepisuji.
Za přijatelnější bych považovala, kdybych obdržela tiskopisy elektronickou poštou. V takovém případě bych si bezproblémově text přečetla a vytiskla. Potom bych doklad vlastnoručně podepsala. V horším případě bych s tím zašla na úřad a podpis provedla tam.
Jako zcela nevidomá mám velmi kuriózní zážitek ze zdravotnictví. Poté, co jsem s bílou holí vešla do gynekologické ordinace, mi lékařka sdělila, že předpokládá, že jako slepá jsem sterilizovaná. Bylo mi tehdy 31 let. Aktivně se věnuji sportu a nepředpokládám, že bych svým zevnějškem vzbuzovala dojem zchátralého zdraví či jiné naprosté fyzické nedostatečnosti. Lékařčina poznámka, která byla vyslovena jako konstatování, nikoli jako otázka, mne úplně zaskočila, takže jsem chvíli nevěděla jak reagovat. Lékařka pak dala najevo svůj úžas nad zjištěním, že sterilizovaná nejsem. Musím ale dodat, že jsem se s podobným názorem u lékaře setkala tehdy poprvé a pevně věřím, že to bylo i naposledy.
Před asi 13 lety moje manželka uzavřela s agentkou jisté pojišťovny životní pojištění na 20 let. Po krátké době však byla pojišťovnou vyzvána ke zdravotním prohlídkám, neboť si pracovníci pojišťovny uvědomili, že je zrakově postižena. Dodatečně jí byla z důvodu vady zraku pojistná částka zvýšena o cca 10 procent. Před několika dny kontaktovala manželku telefonicky pracovnice zmíněné pojišťovny s tím, že pro dlouholeté klienty
mají zajímavou nabídku úrazového pojištění pro ně i jejich partnery. Místo 7000 korun ročně bude dlouholetého klienta a jeho partnera stát pojistka 4000 ročně. Stačilo říci ano a smlouva by byla stvrzena. Manželka se však se mnou chtěla poradit a také zmínila, že jsem nevidomý.
Druhý den pracovnice zavolala znovu, že se na vedení dověděla, že jsme se jim do této nabídky dostali omylem.
Domnívám se, že by nevidomý měl mít pojistné dokonce nižší, neboť v případě úrazu již nemůže přijít o zrak. Zřejmě má pojišťovna k dispozici statistické údaje, ze kterých vyplívá, že zrakově postižení mnohem častěji utrpí úraz. Já se domnívám, že naopak, jsou mnohem opatrnější, neboť vědí, že nevidí.
Je mi divné, že tupci, kteří dosáhli pouze základního vzdělání, neplatí vyšší pojistné, neboť vzhledem ke své inteligenci jsou jistě mnohem rizikovější skupinou než jejich vzdělanější spoluobčané. Je mi trochu líto, že z důvodu slepoty nemohu být pojištěn pro případ, že mi v zimě spadne na hlavu rampouch, porazí mě auto, které omylem přistane na chodníku, či mě násilník zabodne nožík do žeber.
Nevím, zda jsou návštěvy soc. pracovnic opodstatnělé v případech nevidomých. Chápu, že se musí sociální pracovník seznámit s životním prostředím člověka, který uvádí, že je v nouzi a potřebuje nějakou finanční výpomoc. Ale nejsem schopna pochopit, proč se toto děje u lidí, kteří dostávají pouze příspěvky na čtecí zařízení a případně jinou jinak nedostupnou kompenzační
pomůcku.
Vůbec nechápu smysl takových návštěv.
Představte si situaci: Jsou dva nevidomí lidé, kteří mají přibližně stejný příjem a jsou stejně staří. Jeden z nich například utratí celý příjem za alkohol, časté návštěvy v restauracích, časté jízdy do zahraničí. Druhá osoba má jiný styl života, udržuje si byt, dbá na domácí prostředí.
Oba mají na svůj životní styl právo.
Teď si představme, že jedna a ta samá sociální pracovnice navštíví obě zmíněné osoby. V jednom bytě starý nábytek, všechno sešlé. Ve druhém případě zjevně udržovaný byt.
Zajímalo by mne, jaké závěry pak taková pracovnice z podobných návštěv dělá.
Někdo může podotknout, že návštěvou u nevidomých osob zjišťují, zda pomůcky, na které byl vydán příspěvek jsou skutečně pořízeny. Ale přece toto se dá doložit jinak.
Pokud má například někdo notebook, měl by mít právo navrhnout, že ho přinese předvést na úřad.
To samé platí u ostatních pomůcek.
Vždyť skutečnost, že je někdo sociální pracovník ještě neznamená, že je to zároveň kvalitní člověk.
Nedávno jsem hovořila se starším pánem. Kromě toho, že nevidí je téměř imobilní. Je mu skoro 80 let. Kromě mozku, který mu pracuje obdivuhodně je na tom velice špatně. Přesto si od něho ošetřující lékařka během jednoho roku postupně vypůjčila deset tisíc Kč. Od slepého, zcela bezmocného člověka. Potom se ukázalo, že není sám, že takto z lidí vymámila strašnou sumu peněz. Vždy to probíhalo v bytě! A to je prosím lékařka.
Pokud skutečně návštěvy sociálních pracovníků v bytech musí být, měli bychom vědět, odkud kam.
Jedna nevidomá paní mi zmínila, že ji dokonce obšťastnily svojí návštěvou hned dvě pracovnice.
Stát se to mně, zdvořile bych jednu požádala, aby zůstala venku.
Chápu, že v mnoha situacích jsou návštěvy sociálních pracovníků nezbytné. A to zvláště u starých, skutečně bezmocných lidí, kde je nutno kontrolovat, zda nejsou týráni, zda nějak nestrádají.
Ale každý svéprávný člověk by měl mít právo rozhodnout, zda s takovou návštěvou souhlasí či nikoliv. Sociální pracovníci na jedné straně kontrolují, zda nevidomý člověk skutečně vlastní například čtecí zařízení, ale na druhé straně takoví pracovníci těmto lidem zašlou tiskopis k vyplnění s poznámkou, "vyplňte čitelně". Tito pracovníci by měli již řadu let s nevidomými uživateli počítačů komunikovat elektronickou poštou.
To je způsob, jak si ověřit, zda pomůcka plní svoje účely.
Nevidomá osoba může tiskopis na počítači vyplnit, vytisknout na tiskárně a doporučeným dopisem vrátit úřadu.
Přece ty počítače nejsou určeny k hraní, ale k osamostatnění.
V tomto by se měl skutečně udělat pořádek.
Pokud musí k návštěvě sociálního pracovníka dojít, rozhodně je užitečné trvat na tom, aby se legitimoval. Kdybych neměla po ruce souseda, zavolala bych městskou policii, aby prověřili totožnost a udělali o tom záznam. Nikdy nevíte, co se může přihodit.
Zavedení pečovatelských příspěvků považuji za nešťastné řešení, které přinese řadu problémů. Já osobně jsem tento příspěvek odmítla, protože bych si připadala jako nesvéprávný jedinec.
Zavedení pečovatelských příspěvků je demotivující, diskriminační!!!
Za diskriminační považuji způsob vyměřování důchodů. Nemusím zde dlouze vykládat, jak u nás v minulosti vypadaly možnosti studia a pracovního uplatnění nevidomých a slabozrakých.
Kromě profese masér a telefonista (až na malé výjimky) nebyla prakticky žádná možnost pracovního uplatnění.
Platy jak masérů, tak telefonistů byly a jsou nízké, ale díky invalidním důchodům pracující nevidomí lidé žili a žijí celkem na slušné úrovni. Ovšem katastrofální to musí být v případech, kdy jsou nevidomí lidé odkázáni pouze na invalidní důchod. Takových lidí přibývá a mám obavu, že to bude ještě horší. Já se blížím k důchodovému věku a budu tudíž rovněž odkázána buď na starobní či invalidní důchod.
Domnívám se, že by měly být v případě nevidomých osob vyměřovány starobní důchody ze součtu platu a invalidního důchodu.
Ideálním řešením by bylo v případě nevidomých zavedení jakési renty, která by zajistila nejen důstojný život, ale i možnost ušetřit si na veškeré kompenzační pomůcky.
Potom by v řadě situací odpadly pocity diskriminace..
Mezi zbytečně vznikající bariéry v městské hromadné dopravě z perspektivy nevidomých rozhodně bohužel patří nově zaváděný typ tramvaje. Ačkoli vychází vstříc lidem s pohybovým omezením, nebyl při konstrukci tramvaje brán ohled na potřeby nevidomých cestujících. Ti se v hlučném a sluchově jen velmi obtížně přehledném prostředí městského ruchu při cestování tramvajemi zaměřují na zastávce k označníku, sloupku vpředu. Rovněž jsou tak i instruováni v kurzech samostatné chůze s bílou holí, aby je řidič mohl dobře vidět. Nevidomí jsou vybaveni speciálním dálkovým ovladačem, kterým si na tramvajích mohou spustit hlášení o čísle a směru přijíždějící tramvaje. Toto hlášení se ozývá z reproduktoru umístěného poblíž prvních dveří do tramvaje, takže nevidomému také pomáhá dveře najít. U nově zavedených tramvají jsou však první dveře určeny výhradně pro potřeby řidiče. Hlášení pro nevidomého se tak ozývá z místa, kde žádné dveře do tramvaje nenajde. Přitom nevidomý ale nepozná, že se jedná právě o tento typ, a může se domnívat, že je nutné najít tlačítko, kterým si cestující otevírají dveře u jiného typu tramvaje. Hledáním takového tlačítka pak ztratí čas na vyhledání druhých dveří, jimiž lze nastoupit. Rovněž orientace v interiéru tramvaje, který je vybaven vnitřními schůdky vedoucími do prostoru na sezení, je bez zraku značně nepřehledná.
Když byli představitelé organizace zabývající se odstraňováním architektonických bariér právě pro nevidomé dotázáni, jak k zavádění takto problematické tramvaje vlastně mohlo dojít, odpověděli, že zástupce dopravního podniku se omluvil vysvětlením, že se na potřeby nevidomých zapomnělo a že na celou věc bylo velmi málo času.
Je napováženou, že z oficiálních míst lze uvést takovouto omluvu a to bez jakýchkoli následků.
Jistě by se přitom našlo řešení, jak vyvinout moderní tramvaj, která by vyhovovala jak lidem s tělesným postižením, tak i nevidomým cestujícím.
Jsem držitelem průkazu ZTP, ale nikde ve veřejných dopravních prostředcích nejsou vidět vyhrazená místa pro invalidy - možná tam jsou ale pro zrakově postižené jsou prakticky skryta.
Jsem z města „X“ a dojíždím skoro každé pondělí do střediska pro zrakově postižené v krajském městě na hodinu angličtiny. Když ale hodinu přetáhneme asi o deset minut, nemohu už stihnout autobus cca deset minut od Tyflocentra a musím MHD zajet na ústřední autobusové stanoviště, abych odtamtud dojel jiným spojem domů do města „X“. Nepříjemná zkušenost se mi stala už dvakrát a to jednou v městské dopravě v městě „X“a jednou v už zmíněné MHD dopravě v krajském městě.
Věc se má asi takto: mám těžký astigmatismus obou očí a tím vidím celkem rozmazaně i když vidím barvy a tak se ještě i bez bílé hůlky dostanu na známých místech a dále trubicové vidění (zúžení zorného pole na 5-7 stupňů) takže vidím jen to co je v mém přímém vidění, periferní vidění žádné, doktoři mi dali diagnózu „praktická slepota" a jsem držitelem průkazu ZTP/P.
Nepříjemný zážitek je tento: za celkem jasného dne jsem vlezl do MHD v krajském městě. Sedl jsem si. Neměl jsem roztaženou hůlku a to byla asi chyba. Nějaký pán mě celkem neurvale zvedl úchytem pod ramenem ze sedačky a řekl, jestli mi není blbé jako mladý sedět a nechat starší paní stát. Odpověděl jsem, že špatně, ale hodně špatně vidím a vytáhl jsem průkazku ZTP/P a ukázal jí. Odpovědí mi bylo, že sice špatně vidím, „asi", ale nohy mám zdravé a šťouchem za rameno jsem byl vykázán k tyči, kde jsem se chytl a zbytek cesty stál.
Tento zážitek se mi v obdobné podobě později přihodil v MHD města „X“. Sice jsem zde už stihl říci, že stojící jsem nebezpečný sobě a hlavně okolo stojícím cestujícím, ale tentokrát mi odpovědí bylo, že ruce mám zdravé, tak ať se držím a taky ať držím laskavě hubu, ten pán těžce pracoval v dolech, zatímco já...
Neberu těmto lidem jejich těžkou životní práci ani že jsou asi životem unaveni, ale já taky v životě měl celkem těžkou práci a tím se mi oči taky zhoršily a za „totality" jsem neměl žádné jemné zacházení (vždyť oči - to je jen kosmetická vada), a oni když fárali do dolů, měli pěkný peníze a dnes mají k důchodům i pěkný renty a žijou si dobře, ale já už nemám kromě invalidního důchodu nic. Jsem ročník 1964, a musel jsem prožít dva roky vojny a ještě jedny manévry, než přišla revoluce a pak se dělo co se dělo, že jsem v důchodě. Nic nemám proti tomu, pustit starého občana sednout, ale i když se prokážu průkazkou ZTP/P, tak stejně dostanu co proto a mé vidění je ještě natolik „dobré", že necítím potřebu mít za každých okolností roztaženou bílou hůl, ale zjišťuji, že pokud ji mám, tak se sice po mě divně koukají, ale jde to tak nějak lehčeji. Někdo by řekl, tak ji měj ty blbe, ale řeknu Vám, ono se to celkem blbě zvládá, když máte držet hůlku a třeba deštník a to ještě třeba tašku....
Každý den cestuji se svým čtyřnohým průvodcem, který se snaží mne vést po ulici, ale vždy to není jednoduché, neboť lidé se chovají různě. Například se ze srandy staví do cesty nebo jindy si koupí jídlo pro sebe, ale již ho nechtějí, tak ho dají vodícímu psovi a já o tom nevím. V dopravních prostředcích mě někdy lidé nechtějí pustit sednout, neboť dělají, že si mne nevšimnou, ale pak se dovím, že o mně ví, ale nechtějí se zvednout, neboť tvrdí, že jsou unavení nebo dělají, že si čtou. Ptáte se, jak to vím? Jsou lidé, kteří Vám to pak řeknou.
Nebo se stává, že když cestuji na jezdících schodech v metru, snaží se ostatní cestující kolem mne projít a nevšímají si, že vedle mne stojí vodící pes. Tvrdí, že spěchají, ale pak se dovíte, že tomu tak nebylo, a že se tím baví, když mohou obcházet lidi, kteří poctivě čekají na to, až se dostanou na konec eskalátorů.
Nejsem úplně nevidomá, jsem těžce zrakově postižená.
Často mi působí útrapy nákupy - v marketech jsou velmi nepřehledně umístěné a pro mě nečitelné ceny výrobků. Ještě hůře čitelné jsou informace přímo na výrobcích - údaje o složení a hlavně datum spotřeby.
K tomu, proč někdy nemluvím o svém stavu, přispívá i nepochopení v rámci rodiny. Setkávám se ze strany sestry a bratra s nadávkami a nedůvěrou, protože nejsem úplně slepá, a tak si myslí že si vymýšlím a nemám žádné problémy. Je to velmi bolestivé od někoho kdo by naopak měl být na mé straně.Naštěstí manžel a děti jsou mi velkou oporou.
Cítím se být diskriminován tím, že nemohu trávit více času se svým synem, protože moje postižení mě znevýhodňuje. Dále je pro mne ponižující chování rodiny mojí manželky. K vysvětlení se pokusím přispět následujícím textem:
Vyučil jsem se provozním elektrikářem a v oboru jsem pracoval asi 15 let. K mým zájmům patří radiotechnika a hifi technika. Postupně se mi začal vlivem degenerace sítnice obou očí zhoršovat zrak, takže jsem asi 15 let v plném invalidním důchodu a jsem držitelem průkazu ZTP/P. Na konci roku 1998 jsem se pomocí inzerátu v Katolickém týdeníku seznámil s mojí nynější manželkou. Po naší, asi půlroční známosti mi zemřely oba rodiče. Za dalšího půl roku jsme uzavřeli sňatek v kostele ve městě „A“. Dohodli jsme se, že zatím budeme bydlet v rodinném domku tamtéž s matkou mojí manželky. V mém původním bydlišti v městě „B“ mám po rodičích domek o kterém jsme uvažovali, že zde budeme v budoucnu bydlet.
Kolem rodinného domku v městě „A“ je malé hospodářství, takže je tam stále nějaká práce s tímto spojená. V Listopadu 2000 se nám narodil syn Jiří a do té doby s rodinným soužitím v domku nebyly vážnější potíže. Po narození syna se chování tchýně změnilo takovým způsobem, že se vůči mě začala chovat agresivně. Přestala respektovat moje zrakové postižení a to že nevidím na některé práce, které je třeba kolem hospodářství vykonávat. Začala vytrvale přesvědčovat manželku o tom, že neudělám kvalitně žádnou práci a že se ani pořádně nedokážu postarat o rodinu. Manželka je značně fixována na svou matku a proto podléhá do velké míry jejím názorům. Tchýně začala prohlašovat že tam potřebuje jiného chlapa, který bude hospodařit a začala o tomtéž přesvědčovat manželku. Od této doby začalo uplatňování různých forem kritizování a hledání chyb na mé práci, neustálé napomínání a neumožnění mi uspořádání prostředí s ohledem na mé postižení. Například zakazování rozsvícení světla při špatných světelných podmínkách, nucení k pracím, které může vykonávat jen zdravý člověk jako je malování, sečení trávy, obstarávání věcí v Kopřivnici kde se pořádně neorientuji. Tímto kritizováním vypěstovala tchýně v mé manželce velmi záporný postoj ke mně a tak s manželkou velmi obtížně komunikuji. Přes všechno tohle chování jsem se snažil různé práce vykonávat což mne začalo v této atmosféře značně unavovat a vyčerpávat. Toto chování vyvrcholilo tvrzením, že když jsem líný a nechci vykonávat práce, které jsou s hospodářstvím spojené mám se vrátit do Třeště a opustit tak svojí rodinu. Zůstal jsem sám, nemám sourozence a mám svého syna velmi rád a nedokážu si představit, že bych měl žít bez něho. Agresivita tchýně se začala stupňovat do té míry, že mne neustále slovně i fyzicky napadá a to i před mým vlastním synem i před dětmi sestry mé manželky která bydlí v městě „C“ a jezdí k nám na návštěvy. Děti sestry manželky jsou už starší a opakují po tchýni různá sprostá slova, takže dochází k situacím, kdy děti opakují: „Strýci jsi budižkničemu, neuděláš žádnou práci a vrať se do města „B“. Snažil jsem se hledat pomoc u příbuzných manželky a též jsem navrhoval manželce, aby se mnou šla k psycholožce v městě „A“, která se nabídla, že nám pomůže náš problém řešit. Manželka tam se mnou byla jen jednou a odmítla s psycholožkou spolupracovat. Jako zrakově postiženého mne pobyt v takovéto atmosféře značně unavuje a vyčerpává a mám i značný úbytek na váze. Snažím se najít pomoc a hlavně se nechci dostat do situace, kdy bych nemohl být se svým synem.
Ani přes mé velké úsilí se nedaří najít uspokojivé řešení a tak stále více podléhám pocitu, že se chce rodina mé manželky zbavit postiženého člověka. Nechci přijít o svého syna.
Když situace v městě „A“ začala pro mne být neúnosná, obrátil jsem se na sociální odbor, péče o dítě o pomoc s tím, že v takovémto prostředí nemohu vychovávat syna.
Pracovnice sociálního odboru navrhla manželce, po návštěvě v domácnosti, ať požádá o rozvod. Manželka návrh podala a u prvního stání soud rozdělil majetek a určil mi styk ze synem. K rozvodu už potom nedošlo.
Za synem jsem mohl jezdit, podle rozhodnutí soudu každý poslední víkend v měsíci, s tím, že styk bude probíhat v domě manželky od pátku do pondělí. Nocleh mi bude poskytnut na dobré vůli tchýně a já jí za to zaplatím.
Toto se praktikovalo až do současné doby.
Agresivní chování tchýně se však stále opakovalo a tak narušovala styk s mým synem.
Asi před rokem začala tchýně požadovat za nocleh více peněz, s tím, že na hotelu by mě to stálo více. Když jsem větší částku manželce poslal spolu s penězi na Jiříka, tak manželka prohlásila, že žádné peníze nechtěla. Manželka později chtěla, abych jí podepsal kolik jí budu dobrovolně přispívat na syna.
Protože už je Jiřík větší a dožaduje se mojí přítomnosti, navrhl jsem manželce, že jí budu víc přispívat, ale, že chci být více s Jiříkem, o tom se semnou odmítla bavit. Tchýně mi po té oznámila, že dům je její a já tam nebudu přespávat.
Snažil jsem si najít v městě „A“ubytování, ale na tři dny v měsíci je to prakticky nemožné a s mým handicapem si na hotel sám nedojdu.
Ještě bych podotkl, že manželka se vdávala hlavně kvůli tomu, že chtěla mít dítě. Po svatbě dál vedla domácnost se svojí matkou a já tam byl v roli nějakého sluhy. Manželka nejevila zájem později se mnou žít a řešit se mnou problémy týkající se například mojí pozůstalosti po rodičích.
Moje problémy stýkat se se synem pokračují, protože tchýně si nepřeje, abych přespával v jejím domku, nemohu najít ubytování ve městě a neuspěl jsem ani se svými žádostmi o pomoc na Tyfloservis a zařízení pro matku s dětmi v tísni a krizové centrum v městě „A“. Mohu přespávat v hotelu, ale ve městě „A“ se obtížně orientuji a manželka mě na hotel doprovodila pouze jednou s tím,že už cestu znám a tak mohu chodit sám. Sám mohu chodit pouze za denního světla a tak se v zimním období značně zkrátila doba pobytu se synem. Odcházel jsem z domku na hotel už v 15 hodin. Také mi byly dělány návrhy, že když bych platil švagrovi za to, že hospodaří za mě, tak bych mohl na domku přespávat.
Taková je současná situace a cítím se být diskriminován tím, že nemohu být více se svým synem, protože jsem vystaven stejným podmínkám jako zdravý člověk.
Je pro mne také velmi nepříjemné, když se tzv. puberťáci smějí a říkají: „Hele, slepej". Slovo slepej se mi vůbec nelíbí. Když se o mně říká, že mám potíže se zrakem, tak mám raději, když se o mně říká, že jsem nevidomý.
Jsou lidé, kteří mi rádi pomohou a to někdy v situacích, kdy to nejvíce potřebuji a vůbec se nebojí pomoci zrakově postiženému, jako jsem já. Možná to usnadňuje fakt, že mám vodicího psa a lidi zajímá, co je to za rasu, neboť mám rasu vodicího psa, která není v České republice tak známá.
Velice mne těší, když mne lidé berou takového jaký jsem a neberou ohled na to, že mám zrakové postižení, což jsem moc rád.
Zpět
Zpět na hlavní stránku