A jak je to doopravdy?
Postoje ke zrakově postiženým
Zraková vada často upoutá veškerou pozornost vidících lidí a zastíní všechny ostatní vlastnosti zrakově postiženého. Toto zkomolené vnímání ve spojitosti s různými předsudky pak řídí jednání vidících vůči takto postiženému člověku.
Postoje si utváříme v průběhu života. Jedná se o relativně stálá seskupení našich pocitů, poznatků a chování vzhledem ke konkrétním, ale i abstraktním předmětům. Tedy o to, jak určitou skutečnost známe a hodnotíme, co při tom prožíváme a jak se k ní obvykle chováme. Kognitivní, emocionální a behaviorální složky postoje se přitom navzájem ovlivňují a mezi jednotlivými postoji jedince existují rozmanité souvislosti. Ne vždy si lidé uvědomují své vlastní postoje (stejně tak i postoje druhých osob) nezkresleně. V podstatě může být postoj buď kladný, nebo záporný. Zvláštní kategorií postojů jsou předsudky. Směrem od společnosti existuje intenzivní úsilí (například vlivem médií) utvářet a měnit postoje lidí. Postoje jsou též zjišťovány, neboť se předpokládá, že pomocí jejich znalosti lze vysvětlovat i předvídat jednání lidí. Měření postojů pak patří k nejrozvinutější styčné oblasti psychologie osobnosti a sociální psychologie. Dle Čálka (1988, 1989) má pojem postoje a na něm stavějící vědecký výzkum nedocenitelný význam pro poznání vlivu jakéhokoli trvalého zdravotního handicapu na utváření a fungování osobnosti postiženého člověka. Psychologické postoje týkající se zdravotního postižení trvalého rázu představují značně členitou soustavu. Důležité je rozlišovat postoj k samotnému handicapu a postoj k osobám, které jsou jím postiženy. Dalším důležitým měřítkem je to, zda jde o postoje druhých (především takto nepostižených) lidí k dané vadě a postižené osobě, nebo zda se jedná o postoj samotného postiženého člověka k vlastní vadě, respektive o jeho postoj k sobě samému jako postiženému. Velmi závažnou tematikou jsou pak vzájemné souvislosti mezi těmito základními hledisky. Na ně se dále napojují postoje k rozmanitým důsledkům postižení, ale také postoje k náhradním či změněným způsobům činnosti, případně ke zvláštním technickým kompenzačním pomůckám apod. Jiné důležité členění postojů v této oblasti se týká činností a vztahů (například postoje k pracovnímu uplatnění či partnerství postižených lidí). Důležité jsou též rozdíly ve vnímání konkrétního druhu postižení a jeho stupně. Velké téma tvoří studium předsudků.
Předsudek můžeme charakterizovat jako emočně nabitý, kriticky nezhodnocený názor a z něj plynoucí postoj, předpojatost, názorovou strnulost. Mnohé z předsudků vůči nevidomým lidem jsou historicky dané a dodnes existují v různých obměnách. Nevidomí jsou často pokládáni za společensky méněcenné, ostatní vůči nim pociťují lítost a soucit. Zdá se, jako by zraková vada upoutala veškerou pozornost vidících lidí, a zastínila tak všechny ostatní vlastnosti, které zrakově postižení, jako všichni ostatní, mají a navzájem se v nich výrazně liší. Toto zkomolené vnímání zrakově těžce postiženého člověka ze strany vidících lidí pak řídí jejich jednání vůči němu. Postoj vidící osoby je zpravidla zápornější, pokud pokládá zrakově postižené lidi za neschopné a společensky nevyhovující. Dále je postoj vidících tím nepříznivější, čím více ztrátu zraku berou osobně, tedy čím větší strach v nich vyvolává představa možnosti vlastního oslepnutí, nebo pokud se jich ztráta zraku nějak jinak osobně dotýká. Čím méně je vidící osoba ochotná ke styku, spolupráci a soužití se zrakově postiženými, tím je její postoj k nim horší (Čálek, 1988 a 1989). Postoj vidící osoby k zrakově postiženým je třeba označit ze nepříznivý i tehdy, vykazuje-li tendenci jednat s nimi jako s nesamostatnými jedinci, neschopnými nést odpovědnost za vlastní život a záležitosti. Zvláštním problémem svého druhu je tematika zrakově těžce postiženého člověka v uměleckých dílech a některých žurnalistických žánrech. Snaha autorů dosáhnout emoční odezvy čtenářstva je vede k tomu, že "hrají" na zažité citové stereotypy - soucit, lítost, dojetí, zděšení... Tím napomáhají opětovnému oživování a upevňování dávných archaických předsudků.
Jednou z forem nepřijetí zrakové vady a lidí, které postihla, je na straně vidících osob tendence vyhýbat se kontaktu s těmito lidmi. Obzvláště tento jev pociťují osoby, které se narodí vidící, ale v průběhu života o zrak přijdou a najednou zjistí, že se jim vyhýbají dosavadní přátelé a známí, někdy i rodinní příslušníci. S tímto problémem se však setkávají i nevidomí chodci s bílou holí na veřejnosti. U vidících lidí, kteří tuto tendenci mají, se často jedná o snahu nebýt ve styku s neštěstím, méněcenností, neznámem, strachem z vlastního oslepnutí, o snahu nenarušit si obraz dokonalého světa. V podstatě jsou to však dojmy a pohledy velmi jednostranné. Zrakově těžce postižený člověk, který se svého ztíženého životního údělu zhostí kladně (ve smyslu jeho maximálního možného překonání), totiž může být naopak považován za doklad nezlomné síly lidství; a jako takový může být uznáván a obdivován. Akceptující postoj ke zrakově těžce postiženým znamená považovat je za normální osobnosti, jedince s osobitými vlastnostmi, schopné fungovat ve společenském styku a dění, schopné nést odpovědnost, způsobilé pro styk a spolupráci s vidícími. Slepotu je potřeba chápat bez přemrštěných emocí a vztahovačnosti, jako životní fakt. Tímto postojem by se měli vyznačovat všichni lidé, kteří jsou pro zrakově těžce postižené osoby a řešení jejich životní situace dlouhodobě významní.
Dobrá akceptace zrakové vady i lidí, které postihla, je pochopitelně u odborníků očekávána jako samozřejmost. Avšak v praxi není tento předpoklad vždy naplněn, a proto i zde můžeme hovořit o předsudcích. Přitom tam, kde spolehlivá akceptace u odborníka existuje, se úroveň jeho práce i výsledků dostává na znatelně vyšší úroveň (Čálek, 1988). Nepřijetí zrakové ztráty a někdy i osob, které postihla, je stále velmi častým jevem v očním lékařství. Odborným posláním očního lékaře je ztrátám zraku zabránit nebo je minimalizovat. Případné nezdary v tomto snažení může lékař brát a prožívat osobně. Nepřijetí vady a lidí, které postihla, se v činnosti očního lékaře projevuje právě v oblasti, která již překračuje hranice tohoto oboru, ale má základní význam pro další život postižených osob. Jde většinou o situace, kdy se narazí na meze léčebných možností a lékař sám již fakticky dále pomoci nemůže. Měl by pak pacienta (a jeho blízké) informovat o nenapravitelném stavu jeho zraku, poskytnout informace o možnostech pacienta a předat jej do péče nemedicinských odborníků. Aby se oční lékař této záležitosti mohl zhostit optimálně, musí být informován a mít též určité psychologické předpoklady. Měl by mít takové znalosti, aby poznal, kdy navrácení zraku pacientovi v dohledné době není možné. Ztrátu přitom nesmí brát osobně, když udělal vše, co bylo v jeho silách, aby jí zabránil. Je rovněž nutné, aby věřil, že i po těžké či úplné ztrátě zraku lze žít hodnotným a smysluplným způsobem. Lékař by měl umět poradit, kam se zrakově těžce postižení pacienti a jejich rodiny mohou obrátit pro další (mimolékařskou) informaci a pomoc. Takové základní znalosti mu mohou nepříjemné sdělení ulehčit. Pokud jde o reálné oblasti života se ztrátou zraku, panuje však bohužel mezi očními lékaři značná neinformovanost.
Lze tvrdit, že v otázkách života po těžké či úplné ztrátě zraku většina očních lékařů nedokáže posloužit jako kvalifikovaný zdroj informací, poradenství či psychorehabilitace, ani jako zprostředkovatel dostupnosti dalších, nemedicínských složek komplexní společenské péče o zrakově těžce postižené občany. Oční lékaři se tak mohou stát závažným zdrojem nepřijetí těžké či úplné ztráty zraku. Přestože je tato informace převzata od Čálka (1988), výsledky mapování stavu psychologických služeb v mé diplomové práci (2001-2003) tyto informace objevily se stejnou naléhavostí. Dodejme ještě, že i ostatní lékaři mají sklon k předsudkům vůči zrakově těžce postiženým osobám. Vyznačují se zvláště tendencí spojovat tyto stavy s předpokladem, že postižená osoba je zcela bezmocná a v úpadku, a to včetně rozumových schopností. Někteří se při své neinformovanosti často chovají autoritativně a berou nevidomou osobu jako nesvéprávnou bytost, do jejíhož života je třeba zasahovat. Často se dokonce stává, že lékař při vyšetření jedná pouze s průvodcem, a nikoli s nevidomým pacientem. I u dalších osob, které se ve své práci dostávají do kontaktu se zrakově postiženými, se můžeme setkat s projevy předsudků. Nejčastěji to bývá přehnaně ochranitelský postoj a z něj vyplývající jednání během rehabilitačního procesu. Týká se zejména pohybu a manuálních dovedností, tedy přípravy pro samostatný život. Ze strany pedagoga se můžeme setkat s podceňováním skutečných schopností a možností zrakově těžce postižených žáků. K prevenci výskytu těchto jevů by měl sloužit systematický výběr pracovníků a jejich psychologická příprava, počáteční pomoc zkušených a osvědčených spolupracovníků a systematické předcházení syndromu vyhoření.
Můžeme rozeznat celkem tři typy předsudků:
- Podceňující: Zrakově těžce postižení si zaslouží politování a soucit spojený s charitativním přístupem; jsou to ubožáci, bezmocní, nemohoucí, klopýtají světem. (Například v umělecké literatuře takřka nikdy nevystupují humorně.)
- Odmítavé: Nevidomí jsou neužiteční a neproduktivní. (Zde je třeba si uvědomit, že postoj k nevidomým po tisíciletí formovali slepí žebráci.) Ztráta zraku je podle těchto předsudků (božím) trestem, postižený si ji zavinil sám. Nevidomých je třeba se obávat, vyhýbat se jim a vyvrhovat je ze středu vidících; jsou nemorální a zlí, duševně narušení (maladaptovaní).
- Idealizující: Příroda nevidomým chybějící zrak vynahradila zbystřením ostatních smyslů; jsou mravně lepší než vidící (žijí vnitřním, duchovním životem, utrpení je zušlechťuje...). Nevidomí jsou ve spojení s tajemnými nadpřirozenými silami, mají magické schopnosti (šestý smysl, věšteckou schopnost atd.).
Tereza Laryšová
(Tereza Laryšová - Kimplová, psycholožka. Působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Ve své diplomové a rigorózní práci se zabývala psychologickými službami pro děti a dospělé se zrakovým postižením.Této problematice se věnuje i ve své disertační práci.)
Článek byl publikován v časopise „Psychologie dnes“ v čísle 9. v roce 2004
Časopis vydává Portál, s.r.o.
Klapkova 2, 182 00 Praha 8
tel: 283 028 111
fax: 283 028 112
e-mail: naklad@portal.cz
www.portal.cz
Zpět
Zpět na hlavní stránku