Tři neobyčejné příběhy o obyčejných věcech

Kateřina Matysková
(prakticky nevidomá vedoucí Poradny pro otázky samostatného života lidí se zrakovým postižením)

Někteří lidé mají o nevidomých vžité různé představy – předsudky – ať už v negativním či pozitivním slova smyslu. Někdo se domnívá, že my, lidé se zrakovým postižením, máme dokonalejší sluch a hmat a ještě k tomu výborné hudební nadání. Je sice pravda, že umíme číst hmatem Brailleovo písmo a v leckterých situacích si pomáháme sluchem, ale rozhodně se nejedná o žádnou „nadpřirozenou“ schopnost – vše je jen otázka cviku. A stejně tak je to i s hudebním nadáním. Mezi nevidomými je spousta muzikantů, ale i ti došli ke svému mistrovství díky rokům tvrdé dřiny.

Jiní lidé si zase myslí, že spousta aktivit je nám znemožněna – že nemůžeme pracovat, sportovat, vařit… Prostě dělat obyčejné věci, které k životu patří. I to je omyl. Mnoho aktivit děláme stejně jako vy vidící – chodíme do práce, za zábavou, dokonce i do kina, staráme se o své domácnosti… A někdy je pro nás nepříjemné, když si vidící myslí, že právě tyto každodennosti nemůžeme zvládnout.

Stejně tak jako mezi vámi vidícími i mezi námi se zrakovým postižením jsou lidé různí – od lidí aktivních s mnoha koníčky a zájmy, s optimistickým přístupem k životu, přes lidi, kteří by rádi pracovali a byli součástí společnosti, ale z nějakého důvodu se jim to nedaří, až po pasivní jedince, kteří raději zůstávají doma a nechodí ani do práce, ani do společnosti a je jim tak trochu smutno.

Proto nás neměřte stejným metrem. Jsme stejní jako vy, akorát některé věci děláme trochu jinak – používáme speciální pomůcky pro sebeobsluhu i orientaci v prostoru, máme počítače s lupami a hlasovými výstupy…

A jak nám můžete pomoci? Asi nejvíc tak, že k nám budete přistupovat jako k sobě rovným. V současné době často slýcháme pojmy „diskriminace,“ „rovné příležitosti“ apod., rok 2007 byl dokonce Evropskou unií vyhlášen jako „Rok rovných příležitostí“. Ale co to ve skutečnosti je? Co všechno může být diskriminace a jak lze naplňovat rovné příležitosti si ukážeme v následujících příbězích.

V domácnosti

Je šest třicet a panu A – říkejme mu třeba Adam – zazvoní budík, který mu každý den nařizuje jeho žena. Adam vstane z postele, vyčistí si zuby a jde se nasnídat. Tentokrát se jeho žena opozdila s ranní kávou, což ho mírně rozladí hned zkraje dne. Adam nevidí vůbec, proto mu jeho žena pomůže vybrat si vhodný oděv pro tento den. Adam má v plánu vycházku po parku a večer se chystá s přáteli na pivo.

Mezitím se uvaří voda na kávu. Manželka připraví panu Adamovi jeho oblíbenou snídani – chléb s marmeládou. Sám si jídlo nepřipravuje – co kdyby se například opařil nebo říznul o ostrý nůž?

Manželka mu připraví ještě svačinu a vyndá z ledničky jídlo na oběd, které si pouze ohřeje v mikrovlnné troubě. Pak už jen pusa na rozloučenou a vzhůru do nového dne.

Adam je spokojený a těší se na dnešní příjemně líný den.

Také u slečny Barbory zakokrhá v sedm kohout z hodinek s hlasovým výstupem. Bára by ještě ráda lenošila, ale musí vstávat, má povinnosti, dnes ji čeká ve škole náročná zkouška. Vyklube se tedy z pelechu a jde rovnou do kuchyně. Postaví vodu na čaj a připraví si snídani – toasty se šunkou a sýrem. Snídaně má být vydatná.

Voda už vře, a tak si připraví hladinku, aby si nespálila prsty, a zalije si čaj. Hladinka je malá krabička se dvěma drátky, kterou nevidomí zavěsí na sklenici či šálek, při nalévání vody začne hladinka pípat, když je sklenice plná.

Po snídani se Bára obléká – protože nevidí vůbec, má na oblečení vyšité na skrytých místech různé značky, aby dokázala rozlišit barvy a věděla, co k čemu patří. Od vidících ví, které barvy k sobě ladí, a podle toho si vybírá. Dnes zvolila elegantní image.

Pak už zbývá jen sbalit potřebné věci pro dnešní den, vzbudit věrného pomocníka Huga a může vyrazit do školy.

A do třetice tu máme pana C – říkejme mu Cyril. Cyril vstává o něco později než Bára a Adam – až v osm. Po zazvonění budíku a ranní hygieně směřuje i on rovnou do kuchyně. Zde už sedí jeho matka s připravenou snídaní. Cyril z toho vůbec nemá radost – nemá rád, když ho někdo obskakuje. Pro tentokrát si ale nechá připomínky pro sebe, nechce se pouštět do obvyklých sporů hned po ránu. Po snídani ještě dostane od matky svačinu, kterou mu tak pečlivě připravila.

Cyril se jde oblékat. Matka by mu i v tom velmi ráda radila, ale to už Cyril nevydrží. Nechce, aby o něj pečovala jako o malé děcko. Proto se co nejrychleji obléká a mizí do práce.

Tak to bychom měli – už známe všechny tři naše hrdiny.

Pan Adam nevidí vůbec, o zrak přišel před pěti lety. Umí sice ovládat různé pomůcky, ale příliš je nevyužívá (s výjimkou počítače) – největší pomůckou je pro něj jeho žena, která by pro něj udělala první poslední. Vyhovuje mu to tak. Adam nepracuje. Je doma a přes den se zabývá svými koníčky (počítač, procházky…).

Bára je nadějná mladá studentka. Taktéž nevidí vůbec. Bydlí sama. Je naprosto samostatná a nemá ráda, když jí někdo do něčeho mluví. Studuje Právnickou fakultu. Dobře ovládá počítače i jiné pomůcky pro nevidomé. Ráda sportuje, čte a setkává se s přáteli, kterých má opravdu mnoho.

Cyril je mladý programátor. Má svou práci rád, pracuje v soukromé firmě. Bydlí zatím se svou matkou, což mu nevyhovuje. Raději by žil se svou přítelkyní a staral se o sebe sám. Také používá různé pomůcky. Má zachovány zbytky zraku – s optickými pomůckami může číst i běžný text, pro práci na počítači používá zvětšovací program. Venku se ale raději pohybuje s bílou holí.

Jak vidíte, lidé se zrakovým postižením mohou být různí. To, co je pro někoho už nadbytečná pomoc, může být pro jiného velmi příjemný servis. Nic však nezkazíte, když se budete ptát. Partnerská komunikace bez příkazů a zákazů je základem rovného vztahu. Navíc – kdo se ptá, ten se dozví. Proto se nás nebojte zeptat, jakou pomoc potřebujeme, jaké věci zvládáme, co ještě jsme schopni dělat a co už je za hranicemi našich možností.

Nebuďte smutní či rozladění, když odmítneme vaši pomoc. Víme, že ji míníte dobře, ale v některých případech nám může být spíše nepříjemná. Připadáme si pak jako malé děti, které opečovávají jejich rodiče. Nedělejte věci za nás, ale s námi. Vím, že je to někdy časově náročnější, ale určitě nám tím prokážete větší službu, když nás budete učit.

Může pro nás být nepříjemné, že i když jsme dospělí, připravuje nám někdo jiný oblečení, které si máme vzít na sebe. Ale i mezi námi jsou lidé, kterým to může vyhovovat. Takže zlaté pravidlo zní: přistupujte k nám jako k jednotlivcům, nikoliv jako ke skupině, o které platí obecná universální pravidla.

Na ulici

V devět hodin zvoní u pana Adama Karel – dobrovolník, který s ním chodí vždy jedenkrát týdně na procházku do parku. Adam se bojí vycházet sám – co kdyby ho na přechodu porazilo auto? Nebo co kdyby zabloudil?

Karel je speciálně proškolený dobrovolník – ví, jak správně pomáhat lidem se zrakovým postižením, jak je doprovázet, jak jim zprostředkovávat informace o okolním světě.

Oba muži se vydávají na společnou vycházku. Karel nabízí Adamovi rámě a jdou do parku. Cestou také zařídí některé věci. Nejprve se zastaví na poště, kde si Adam vyzvedne peníze – Karel doprovodí Adama k přepážce, pracovníci pošty ho už znají. Paní položí šablonku do místa, kde se má podepsat. Šablonka je tenký rámeček z plastu, díky němuž nevidomí vědí, kam mají umístit svůj podpis. Pan Adam si vezme peníze (Karel pro jistotu zkontroluje, zda nebyl okraden) a společně vyrážejí do ulic.

V ulicích je rušno. Park, kam mají pánové namířeno, je tři stanice autobusem. Cestou k autobusové zastávce Karel popisuje Adamovi, co je na ulicích nového a zajímavého – ať už se jedná o nové překážky, které v pražských ulicích rostou jako houby po dešti, nebo o nově vzniklé obchody a jiná zařízení.

Adam se ještě cestou potřebuje zastavit na úřadě, aby si vyřídil žádost o novou pomůcku – mobilní telefon s hlasovým výstupem. Pan Karel doprovodí Adama ke dveřím kanceláře, zde ho nechává „napospas“ úřednici. Je to nová zaměstnankyně, která Adama ještě nezná. Domnívá se, že by Karel měl Adama doprovodit i dovnitř. Oba muži se tomu ale brání. Při rozhovoru úřednice komunikuje mnohem víc s Karlem, přestože za ní přišel Adam, což Adama vždy trošku naštve. „Bitva“ s úřednicí je však zdárně u konce a do kanceláře vchází pouze Adam. Jak se však následně ukazuje, vyhraná „bitva“ ještě neznamená vítězství ve válce. Úřednice s ním hovoří velmi nahlas, velmi pomalu, jako by se domnívala, že nevidomý rovná se hloupý. Adamovi pomalu ale jistě dochází trpělivost. Úřednice ho chytne za rameno a doslova posadí do židle. Adam se konečně ujímá slova a přednese svou prosbu, rád by si požádal o příspěvek na zakoupení mobilního telefonu s hlasovým výstupem. Úřednice se ho ptá, zda si je jistý, že takové zařízení dokáže ovládat. Adam sice zařízení ovládat dokáže, neovládne však sebe a úřednici velmi zostra vysvětlí, že jeho zrakové postižení skutečně nemá vliv na jeho inteligenci.

Po návštěvě úřadu se Adam s Karlem konečně vydávají do parku, kde se jen tak prochází. Adam slyší, že je kolem spousta dětí a psů – jeden z nich mu právě zkřížil cestu a Adam zakopává o dlouhé vodítko, které je natažené div ne přes půl parku. Majitelka se velmi omlouvá. Naštěstí se nic vážného nestalo.

Čas se nachýlil a je třeba se vrátit domů. Adam s Karlem se vydávají pěšky na zpáteční cestu. Byla to příjemná vycházka. Adamovi řádně vytrávilo, takže spěchá domů na oběd.

Bára oblékne svého vodicího psa Huga do speciálního postroje a společně se vydávají na cestu do školy. Hugovi se moc nechce, je přece jen brzké ráno. Hugo má na sobě postroj, aby mohl Báru vodit a aby bylo jasné, že se jedná o vodicího psa. Také dostane náhubek, protože psi se dělí na sběrače a lovce – sběrači seberou a sní, co jim přijde pod čenich, lovci zase útočí na všechno, co se hýbe. Hugo patří do první kategorie.

Ve výtahu potkává svou sousedku, která jako obvykle neodolá a hned se vrhá na Huga: „Ty chudinko, co ti to udělali, ty máš košíček…“ A jako obvykle tím Báru rozčílí. Ještě štěstí, že u sebe nemá šunku, kterou mu obvykle prostrkuje náhubkem i přes Bářiny protesty.

Venku se Hugo proběhne a vyvenčí. Bára sebou nosí pytlíky, ale po psovi neuklízí, přece jen je to aktivita, ke které je třeba zrak. Často jí za to někdo vynadá, Bára se většinou jen usměje a povídá: „Já nevidím, ale pokud mi pomůžete, můžeme to společně uklidit, mám u sebe sáček.“ Nikdo však na tuto „hru“ nepřistupuje.

Bára se vydává k tramvajové zastávce. Na ulici se objevuje nová překážka, ale Hugo ji bez problému obešel a dovedl paničku přímo k cíli. Zde čeká spousta lidí. Bára se jich ptá na číslo tramvaje. Může sice používat tzv. vysílačku, s jejíž pomocí si spustí hlásič na tramvaji, který ji řekne číslo linky a směr, jenže ten bývá nespolehlivý – začne mluvit později a navíc někteří řidiči ho mají vypnutý.

Jeden přehnaně ochotný pán chytá Huga za vodicí postroj a cpe ho do tramvaje, přestože Bára vzdoruje. Nakonec se pán nechá přemluvit a pouští pejska i Báru, takže oba mohou v klidu nastoupit. Hugo ještě najde své místo – hned za řidičem – a ulehá k blaženému spánku. Ví, že následujících dvacet minut má pracovní pauzu. Bára požádá o uvolnění místa a vyndá z tašky poznámky v Brailleově písmu, aby si ještě před zkouškou naposledy utřídila informace.

Cyril to má do práce kousek. Většinou chodí pěšky. Kdyby dobře viděl, nejspíš by jezdil na kole. Sport je důležitou součástí jeho života, přestože jeho matka výrazně protestuje, má totiž o Cyrila velký strach. Dnes ale pojede tramvají, protože míří za jedním ze zákazníků.

Cesta do práce probíhá hladce. Přestože má Cyril zbytky zraku, používá většinou bílou hůl, a to ze dvou důvodů: jednak se s ní cítí bezpečněji a předchází tak úrazům, a také, aby bylo patrné, že má potíže se zrakem. Nemusí pak složitě vysvětlovat, proč do někoho narazil. Většina lidí se mu vyhne.

Tramvaj právě přijíždí a Cyril nastupuje. Neodmítá uvolněné sedadlo. Posadí se a vyndá z tašky noviny. Z davu se ozývá poznámka: „Tyhle podvodníky mám nejraději.“ Pro spolucestující je někdy podezřelé, že člověk s bílou holí může číst noviny, někteří jej dokonce začnou podezírat, že postižení jen předstírá. Cyril si už na tyto poznámky zvykl a ignoruje je.

Cyril dorazí do zastávky, kde má vystupovat, a vydá se k zákazníkovi. Jde k němu poprvé – proto se zeptá na cestu. Ochotná starší dáma mu podá vyčerpávající výklad: „Půjdete rovně, támhle na rohu zahnete doprava a u té žluté budovy se dáte vlevo. Tam uvidíte velkej nápis, no a tam už to je…“ Cyril sice z popisu není příliš moudrý, ale alespoň zná základní směr. Ještě několikrát se optá na cestu, a tak díky jejím popisům, bílé holi a optickým pomůckám nakonec dorazí až do cíle.

Na ulici může nás, zrakově postižené, leccos překvapit. Potkáváme denně mnoho lidí, kteří se nám snaží více či méně úspěšně pomáhat. Někdy nás to potěší, jindy naopak zdrží a zkomplikuje situaci.

Adam se vydal na cesty s průvodcem. Jeho průvodce věděl, jak správně doprovázet nevidomé, ale ne každý náhodně jdoucí má osvojenou tuto dovednost. Proto se opět nejprve ptejte a potom konejte. Rádi vám vysvětlíme, jak nás doprovázet, a věřte tomu, že to není složité. Správné doprovázení je k nezaplacení.

V neznámém prostředí se vás vidících často ptáme na cestu. Při popisech cesty je dobré postupovat polopaticky. Příklad: „Půjdete asi sto kroků rovně, na rohu bloku se dáte doprava, dojdete k přechodu, dáte se doleva a asi po dvou stech krocích narazíte na vchod.“ Rady typu „u žlutého domu doleva“ nebo „tam už uvidíte ceduli“ pro nás nejsou příliš užitečné. Nelze však říci, jak by měl vypadat ideální popis cesty pro lidi se zrakovým postižením. Někdo dokáže odhadnout vzdálenost, takže pro něj může být informace, že cíl je vzdálený dvě stě metrů, velmi užitečná. Jiní dávají přednost orientaci podél zdi bloků. Taky je možné počítat kroky nebo používat časový odhad: „Po dvou minutách narazíte na odbočku…“

Vodicí pes je kapitola sama pro sebe – jsou to naši pomocníci i společníci, ale stejně jako lidé mají své nálady a rozmary. Občas se jim nechce do práce a není pravdou, že jsou stoprocentně spolehliví. Vodicí pes v postroji je v pracovním procesu a neměl by být rozptylován, proto nekrmte naše psy šunkou, sýrem ani jinými laskominami. Způsobíte nám tak akorát potíže. Nechytejte psy za postroj – špatně se jim tak pracuje. Lidé se psy obvykle pomoc nepotřebují a pokud ano, řeknou si o ni. A ještě jedna věc: vodicí pes je pes jako každý jiný, tudíž je povinen nosit v dopravních prostředcích náhubek. Měl by mít přístup téměř na všechna místa, včetně obchodů, restaurací, kaváren i cukráren…

Bílá hůl je naší prodlouženou rukou – říká nám, jaký terén je před námi, kde jsou překážky atd. Zároveň ale říká ostatním, že máme problémy se zrakem a že je lepší nás obejít či nám „dát přednost v jízdě.“ Nenechte se zmást lidmi, kteří nosí bílou hůl a přitom čtou noviny – nejsou to podvodníci, jen některé vady způsobují potíže při orientaci, schopnost práce na blízko však zůstává neporušena.

Ještě tu máme jednu otázku – nevidomí a úředníci, lékaři a další, s kým přijdeme do kontaktu. To, že někdy přicházíme s doprovodem, neznamená, že bychom si nedokázali sami vyřídit své záležitosti. Doprovod využíváme tehdy, jdeme-li do neznámého místa a nechceme cestou bloudit. Proto komunikujte s námi, nikoliv s našimi průvodci. Je to pro nás poněkud ponižující. A to ani nemluvím o tom, že průvodci o našich záležitostech stejně většinou žádné informace nemají. Průvodci pouze doprovází, jednají sami nevidomí.

A když s námi komunikujete, tak vězte, že naše zraková vada se týká většinou pouze zraku, nekřičte na nás, nejsme hluší. Někteří lidé mají občas tendence s námi mluvit jako s dětmi – ani to není správné. Zkrátka a dobře – jednejte s námi jako se sobě rovnými partnery.

Ve škole

Bára zdárně dorazila i s Hugem na Právnickou fakultu. Ve vrátnici se zeptala, kde se nachází místnost, v níž se zkouška koná. Vrátný se poněkud pozastavoval nad přítomností Huga ve škole, ale Bára mu vysvětlila, že se jedná o psa vodicího. Vrátný ji doprovodil na místo konání zkoušky.

Před učebnou je již spousta lidí. Všichni čekají na přezkoušení. Bára se zeptá, kdo je poslední a zařadí se na konec. Přestože ji nabízí studenti, že může jít jako první, odmítá. To, že nevidí, přeci neznamená, že by nemohla počkat.

Bára navštěvovala speciální základní školu. Zde se naučila Brailleovo písmo a také pracovat s nejrůznějšími kompenzačními pomůckami. Také se naučila, jak správně chodit s bílou holí, kterou používá, když má Hugo „dovolenou.“

Gymnasium navštěvovala Bára s vidícími. Neměla většinou problémy, učitelé i spolužáci byli vstřícní.

Konečně je na řadě. Nejprve se spolu se zkoušející zabývá svou seminární prací na téma Evropské právo. Práce to byla náročná, Bára musela vyhledávat mnoho informací na internetu i v knihách. Práce s knihami je poněkud obtížnější a zdlouhavější, Bára si je skenuje a následně poslouchá pomocí hlasového výstupu. Někdy jí pomáhá dobrovolnice, aby spolu vybraly, které kapitoly budou pro Báru důležité, aby nemusela skenovat celé knihy. Strávený čas nad prací se vyplatil, Bára získává plný počet bodů.

Také při ústní zkoušce byla úspěšná. Většinou se učila ze svých poznámek a z knih. Má dobrý pocit z dobře vykonané práce.

Ještě se zastaví v knihovně prodloužit si výpůjčky. Má zde domluveno, že pokud je to třeba, může si nechat knihy o měsíc déle. Stejným způsobem to funguje i v Městské knihovně, kam Bára taktéž chodí. Nejraději má ale Národní knihovnu v Klementinu, kde jí pracovníci umožňují skenování knih přímo ve studovně. Navíc je tu bezdrátový internet.

A když si neví sama se skenováním rady, může využívat některé z center pro handicapované studenty, která vznikla při vysokých školách. Zde si může nechat oskenovat skripta.

Jak vidíte, i my můžeme studovat na běžných školách. Co se týká vysokých škol, tak vlastně ani jinou možnost nemáme, protože speciální vysoké školy pro lidi se zrakovým postižením prostě neexistují. Je to dobře, protože studium na běžných vysokých školách přispívá k našemu začleňování do společnosti zdravých lidí. Střední školy jsou jen v některých městech a jen pro některé obory. Základních speciálních škol také ubývá. Navíc ani nejsou ve všech městech, proto většina z nás strávila nebo tráví dětství na internátech. V současné době je však mezi námi stále více těch, jejichž rodiče se spolu s nimi rozhodli pro návštěvu běžné školy v místě bydliště. Nemusí tak složitě dojíždět a být na internátě mimo svůj domov. Na druhou stranu v dětském kolektivu je to občas jako v džungli – platí právo silnějšího, proto je pro nás někdy náročnější se prosadit. Mnohdy si s námi učitelé neví rady, mají ale možnost využívat pomoc odborníků ze speciálně pedagogických center pomáhajících dětem, které jsou v běžných školách, a jejich rodičům i učitelům.

Při studiu je pro nás trochu obtížnější práce s textem – trvá nám déle. Máme několik možností, jak s ním pracovat. Lidé, kteří ještě alespoň trochu vidí, používají optické nebo elektronické pomůcky – různé druhy lup, ať už optických či televizních (kamerových). Lidé nevidomí mohou číst buď v Brailleově písmu nebo si knihy skenovat a nechávat si je předčítat hlasovým výstupem. To je však časově náročnější než běžné čtení.

Také ve školství usilujeme o rovné příležitosti. Rovnými příležitostmi rozumíme to, aby nevidomí mohli studovat stejně jako vidící. To znamená například, že píšou-li vidící test, není ideální variantou pro nevidomého ústní zkoušení, ale možnost psát test v Brailleově písmu. Většinou potřebujeme jen více času a texty v pro nás přijatelné podobě. Seminární práce můžeme vytvářet stejně jako vidící. Je důležité, aby úlevy nebyly nadbytečné. Stejně tak jako mezi vámi vidícími, i mezi námi jsou lidé, kteří by velmi rádi začali zneužívat nabízené výhody.

V práci

Cyril pracuje jako programátor. Počítače ho odjakživa zajímaly a zajímají – takže je pro něj práce zároveň koníčkem. Navzdory své matce, která se domnívá, že je pro něj práce příliš namáhavá a že si při ní ničí už tak dost poškozený zrak, vystudoval vysokou školu a dnes pracuje jako programátor pro jednu firmu.

Cesta k získání práce však nebyla jednoduchá. Po škole Cyril plný ideálů rozeslal mnoho profesních životopisů, absolvoval mnoho více či méně úspěšných pohovorů a trvalo velmi dlouho, než našel uplatnění. Zpočátku uváděl v životopise, že je zrakově postižený, někteří zaměstnavatelé ho však pak nepozvali ani na výběrové řízení. Proto se rozhodl toto v životopise neuvádět. Když ale dorazil na pohovor s bílou holí, zaměstnavatelé bývali často zaskočeni. Nevěděli, co si počít s nevidomým programátorem. Předpokládali, že bude pomalejší, že nebude práci zvládat… Také se báli, že nedokáží vytvořit pracovní podmínky vhodné pro zrakově postiženého člověka. Někteří měli dobrý úmysl, ale zároveň i strach, jiní se o to ani nechtěli pokoušet.

Po několika měsících hledání se jedna z firem rozhodla Cyrila přijmout – na zkoušku. Cyril si řekl, jaké pracovní podmínky potřebuje, aby se mu pracovalo dobře. Zaměstnavatel zjistil, že toho vlastně zase tolik nebude třeba. Ze začátku se musel Cyril zorientovat ve firmě, naučil se, kde co je a jak se kam dostane. Sám si donesl svůj software, který mu umožňuje pracovat na počítači. V prvních měsících se spíše zapracovával a snažil se proniknout do chodu firmy. Zaměstnanci si brzy začali všímat, že je velmi šikovný a schopný programátor. Začali mu přidělovat náročnější úkoly a Cyril se stal plnohodnotným členem týmu firmy.

Dnes má namířeno k zákazníkovi. Bude mu pomáhat s instalací nového softwaru.

Pracovní uplatnění lidí se zdravotním (nejen zrakovým) postižením je stále velkým tématem. Statistiky uvádějí, že až 80 % z nás, zdravotně postižených občanů, je nezaměstnaných. Někteří lidé práci aktivně hledají, absolvují různé motivační i rekvalifikační kurzy, a přesto ji nemohou najít. Někdo se spokojí s jakoukoliv prací, i když příliš neodpovídá jeho kvalifikaci. Jiní práci ani nehledají. Vyhovuje jim zůstat doma a hledají pak jinou náplň života – mají své koníčky, starají se o domácnost nebo dělají dobrovolníky.

Otázka nezaměstnanosti zrakově postižených je jak problémem samotných zrakově postižených, tak i zaměstnavatelů. Největší potíže při hledání pracovního uplatnění mají lidé s nízkou kvalifikací, bez znalosti práce na PC a cizích jazyků. Při zaměstnávání zrakově postižených je také důležitým kritériem stupeň zrakového postižení. Slabozrací hledají práci lépe než nevidomí. Neznamená to však, že nevidomí by pracovat nemohli.

Mnozí zaměstnavatelé si neumí představit, co bychom jim mohli nabídnout. Přestože jsou mezi námi lidé s vysokou kvalifikací, máme často problém při získání pracovního uplatnění. Zaměstnavatelé si myslí, že jsme pomalejší a méně výkonní nebo dokonce, že za nás práci budou muset dělat jiní zaměstnanci. Proto nás některé firmy odmítají zvát už i na první pracovní pohovory. Leckdy to není zlý úmysl, spíše jen neznalost. Z legislativního hlediska je však toto chování chápáno jako přímá diskriminace.

Zaměstnavatelé by nám měli dát šanci. Není správné předpokládat, že kvůli handicapu budeme zároveň pomalejší a méně výkonní. Leckterý zrakově postižený může odvádět stejný výkon jako zdraví spolupracovníci. Důležité je, aby zaměstnavatelé naslouchali našim potřebám a my abychom je dokázali přesvědčit o svých schopnostech a dovednostech. Stejně jako mezi vidícími, i mezi námi jsou lidé pilní a pracovití, lidé, kteří považují práci za nutné zlo, a lidé, kterým práce, jak se říká, příliš nevoní. Ale neházejte nás prosím všechny do jednoho pytle.

Volný čas

Adam má spoustu volného času. Má hodně koníčků, ale největším z nich je počítač. Dokáže se jím zabývat celé hodiny. Nejvíce ho baví zpracování hudby.

Před domem se Adam rozloučí s Karlem a jde si dát oběd. Venku mu pořádně vytrávilo. Manželka mu nechala jídlo připravené na stole, takže ho pouze dá do mikrovlnné trouby a ohřeje si ho. Tlačítka na přístroji má označená hmatovými popiskami. Po obědě umyje nádobí a jde se usadit ke svému věrnému příteli – k počítači.

Dnes má v plánu zabývat se převáděním gramofonových desek do počítačového formátu. Práce je to náročná, ale zase může získat z gramofonových desek CD.

Jak tak sedí u počítače, přestává sledovat čas. Najednou se z práce vrací jeho žena. Přináší mnoho tašek, protože byla na nákupu, a chystá se vařit večeři. Adam se dále věnuje své „práci.“ Manželka uvaří večeři, umyje nádobí – přidá k němu i to od oběda, které Adam špatně umyl, nic však neříká. Po náročném dni si pak ráda sedne do obýváku a sleduje svůj oblíbený televizní seriál.

V osm hodin zazvoní na Adama jeho přátelé, s nimiž jde na pivo. Jsou to vidící kolegové z bývalého zaměstnání, které Adam navštěvoval, než ztratil zrak. Známí dovedou Adama do hospody, společně vypijí několik piv, dají si něco na zub a klábosí o tom, jak jde život. V pozdních hodinách dovedou přátelé Adama opět domů, kde už na něj netrpělivě čeká jeho manželka, aby mohla jít v klidu spát.

Bára se vydává po zkoušce posedět se spolužačkou Karolínou, kterou po dlouhé době potkala. Zajdou spolu do kavárny. Nejprve se pracovníkům nezdá, že mají s sebou psa, ale po vysvětlení, že se jedná o psa vodicího může Bára s Hugem i s Karolínou vstoupit. Spolužačka Karolína předčítá Báře nabídku z jídelního lístku. Bára se rozhodne pro zmrzlinový pohár, Karolína si dá jablkový koláč a pro Huga nechají přinést misku vody.

Zaměstnanci kavárny jsou rychlí, za pár minut je koláč a pohár na stole a miska s vodou pod stolem. Všichni jsou spokojení. Bára s Karolínou si povídají, Hugo spokojeně spí. Karolínu čeká ještě odpoledne přednáška, takže se bude muset s Bárou rozloučit. Obě dívky zaplatí a rozejdou se každá svým směrem. Karolína zpátky do školy, Bára domů.

Odpoledne jde ještě na cvičení. Tentokrát vymění Huga za bílou hůl. Hugo totiž nemá příliš rád skupinové aktivity, při cvičení by nejspíš vyrušoval, chodil by od jednoho k druhému a zkoušel, kdo mu dá co k jídlu. To by určitě narušilo hodinu jógy. Cvičí pravidelně – jedenou týdně chodí do sportovního centra. Jedná se o běžný kurz. Bára je vždy vpředu, aby jí lektorka mohla ukazovat cvičební pozice, popřípadě ji správně nasměrovat. Nebylo jednoduché nalézt cvičitele, který by přijal do kurzu nevidomého. Cvičitel se totiž musí více soustředit na přesný popis cviků tak, aby byly proveditelné i bez zrakové kontroly. Občas ale stejně musí přispěchat na pomoc a názorně cvik předvést. Báru cvičení těší. Navíc si zde našla mnoho přátel, s nimiž občas někam zajde.

Večer ještě zaběhne na krátkou vycházku s Hugem a pak už rovnou do postele. Den byl dlouhý a náročný.

Cyril je po práci úplně ztuhlý. Celý den sedí u počítačů, což příliš nesvědčí jeho zádům. Nepomáhá mu ani velký míč, který má v práci místo židle. Proto se snaží ve volném čase hodně hýbat.

Po návštěvě zákazníka a zdárné instalaci se ještě na chvíli vrací do kanceláře. Jenže z chvíle se zase stává půl dne, protože program nefunguje tak, jak by měl. Konečně je vše v pořádku a může vyrazit domů. Ještě se letmo pozdraví s kolegy, předá nejnutnější informace a vzhůru za zábavou.

Pro dnešek se rozhodl zajít si se svou přítelkyní Kamilou zabruslit. Kamila je o tři roky mladší. Studuje architekturu. Oba se snaží trávit spolu co nejvíce času. Kamilina matka však s jejich vztahem nesouhlasí. Vadí jí Cyrilova zraková vada. Obává se případné možné dědičnosti, bojí se, že Cyril nebude pro Kamilu dostatečnou oporou, ba naopak. Kamila i Cyril zatím zdárně odolávají jejímu tlaku.

Cyril jezdí rád na bruslích – nejraději pozdě večer, protože to už jsou cesty prázdné a bruslení je bezpečnější. Navíc se nemusí vyhýbat malým dětem, kočárkům, psům a dalším živým i neživým předmětům, kterých jsou za dne cesty plné.

//Kamila má sraz s Cyrilem před parkem. Oba se přezují, Cyril si nasadí chrániče na ruce i kolena a na hlavu přilbu. Oba si oblečou reflexní žluté vesty s označením „Nevidomý“ pro Cyrila a „Průvodce nevidomého“ pro Kamilu. Za okamžik se už oba řítí večerní Prahou. Cyril jezdí za Kamilou v takové vzdálenosti, aby ji měl stále na dohled. Aby byla Kamila lépe vidět, připíná si na batoh červenou blikačku z kola. Oba mají rádi rychlou jízdu, kdy vítr pročesává vlasy. Opatrnosti však není nikdy dost. Náhle se proti nim vynoří rychle jedoucí mladá žena. Jede ve špatném pruhu – zatleská na znamení, že všichni mají uhnout. Kamila uhýbá do strany, Cyril však neunikne čelnímu nárazu. Naštěstí se nic hrozného neděje – mladá žena však Cyrilovi velmi vyčiní: „Jezdíš jako blázen.“
Cyril: „Ale na rozdíl od tebe ve správném pruhu.“
Kamila: „Přítel špatně vidí…“
Mladá paní: „Tak ať na to neleze…“
Kamila s Cyrilem odjíždí s mávnutím ruky, tahle diskuze asi nemá velký význam. Pro Kamilu bývají tyto situace stále nepříjemné. Lidé jí připadají vůči Cyrilovi nespravedliví.//

Připozdívá se. Oba se odebírají ke svým domovům. Na Cyrila zde čeká jeho starostlivá matka s připravenou večeří. On by však už mnohem raději bydlel s Kamilou...

Partnerské vztahy lidí se zrakovým postižením jsou složitým tématem. Dle statistických údajů je většina partnerských dvojic tvořena lidmi s podobným druhem postižení. Většinou bývá jeden z dvojice méně postižený než druhý. Jen malá část partnerských vztahů je tvořena dvojicí vidící–nevidomý. Obě varianty mají svá úskalí.

Páry, ve kterých mají oba partneři těžké zrakové postižení, jsou více odkázány na pomoc okolí a nuceny více využívat sociální služby. Na druhou stranu dokáží lépe chápat jeden druhého a brát ohledy na partnerovy specifické potřeby. Ve dvojicích, ve kterých je jeden z partnerů bez postižení, se můžeme někdy setkat s neporozuměním a nepřijetím zrakově postiženého rodinou či přáteli vidícího partnera. Ať už se však jedná o kteroukoliv z variant, důležité je, jak se ve vztahu cítí sami partneři.

I my máme spoustu koníčků a zájmů stejně jako vy, vidící. Jen občas potřebujeme při jejich realizaci asistenci. Někdo si myslí, že bychom měli mít své vlastní volnočasové aktivity – přímo pro lidi se zrakovým postižením. Někteří z nás se těchto činností hojně účastní a jsou s nimi spokojeni. Jiní však dávají přednost volnočasovým aktivitám společně s vidícími, často z toho důvodu, že takové aktivity pro zrakově postižené nejsou v nabídkách žádných organizací. Příkladem může být in-line bruslení.

Pak máme několik možností. Můžeme mít asistenta nebo dobrovolníka, který s námi bude na příslušnou aktivitu docházet. Nebo se můžeme domluvit přímo s lektorem či cvičitelem, zda by byl ochoten nám při kurzu pomoci. Nemůžeme se však zlobit, když lektor odmítne. Ne vždy je jeho kapacita taková, aby zvládl řídit kurz a ještě k tomu nám pomáhat.

Někteří z nás navštěvují umělecké školy, různé kurzy ručních prací či jazykové kurzy. To, zda se budeme cítit ve společnosti zdravých spoluúčastníků dobře, záleží jak na skupině, tak na nás. To, jak nás druzí vidí, je odrazem našeho chování a naše chování je zároveň reakcí na naše okolí. Je to takový uzavřený kruh. Chceme-li být součástí společnosti zdravých lidí, musíme se chovat tak, aby byl kontakt s námi pro zdravé nikoliv přítěží, ale potěšením.

Ačkoliv byly postavy fiktivní, jsou poskládány ze střípků ze života skutečných postav. Snažili jsme se ukázat, že i se zrakovým postižením lze vést plnohodnotný a aktivní život. Prostřednictvím jednodenních příběhů jste měli možnost nahlédnout do běžných životních situací tak, jak je řeší lidé se zrakovým postižením. Samozřejmě, že se zde prezentovanými názory nemusí souhlasit všichni zrakově postižení.

Závěrem je třeba ještě říci, že postavy, které jsme vám představili, vedou velmi aktivní a kvalitní život, mají kolem sebe své rodiny a přátele a jsou, i přes drobné starosti a překážky, se svým životem spokojeny. Mezi námi jsou také lidé, kteří nemají ani rodinu, ani přátele. Jsou odkázáni jen sami na sebe a na sociální služby. Někteří z nich nemají sílu postižení překonávat a nemají už ani chuť do života. A právě těm je třeba více pomáhat – ukázat jim, že i beze zraku může být život barevný.

Věříme, že naším společným cílem je žít spolu, a nikoliv jen vedle sebe, propojovat náš svět bez zraku se světem vás vidících.

Text z brožury "Nahlédnutí do života beze zraku aneb Jak se vyhnout diskriminaci lidí se zrakovým postižením" vydané sdružením Okamžik v roce 2007.