Diskriminace zrakově postižených

Pohled nejen na život nevidomých a slabozrakých Michala Rady, politika s praktickou slepotou. Snaží se vážně i nevážně rozebrat různé aspekty života se zrakovým postižením, a to nejen z vlastní zkušenosti, ale i z příkladů, se kterými se při své práci setkal.---

Sám osobně se s nadsázkou domnívám, že zrakové postižení s sebou nese asi ty nejhorší předpoklady k vyčlenění ze společnosti.

Jistě, tohle říkají hendikepovaní se všemi druhy zdravotního postižení. Já tento svůj názor dokládám oním známým příběhem o třech mužích a rampě na nakládku a vykládku zboží. Sluchově postižený se v klidu na rampu podívá. Uvidí schody na jedné a velkou díru na druhé straně a klidně rampu obejde. Vozíčkář má v tomto případě tak trochu štěstí, protože ten se nedostane na schody na jedné straně, takže druhou ani řešit nemusí. Slepec vyjde schody na straně jedné a na té druhé spadne dolů. Je to samozřejmě zjednodušené a hodně zlehčené, ale nepopiratelným faktem je, že více než čtyři pětiny informací o svém okolí dostáváme právě zrakem. A přijdeme-li o tento smysl, či je nám významně omezen, nese to s sebou mnoho specifických problémů.

Já sám jsem prošel všemi stádii, od úplné vidomosti, přes drobné obtíže, postupné zhoršování až k dnešní praktické slepotě. V počátcích tohoto postupného procesu jsem si nedovedl představit, že bych někdy neviděl. Dnes to beru jako součást svého života. Všichni kolem mne říkají, že to nesu velmi statečně a že jsem jimi proto obdivován. K té statečnosti musím říci, že jde ruku v ruce se spoustou slzavých okamžiků, kdy je mně líto, že popisované věci nevidím a že některé činnosti jsou již jen v mých vzpomínkách. Na tomto místě nesmím zapomenout zmínit, že bez své manželky, bez své asistentky a dalších blízkých a obětavých lidí, bych nezvládal ani desetinu toho, co každý den dělám. Je to pochopitelně také trošku o zvyku - který je pravda doplněn mnoha dobrými a pár špatnými zkušenostmi. Často se mne v rozhovorech ptají, jak se na slepotu dá zvyknout? Dá se to. Samozřejmě ne ve všech případech, ale dá.

Podstatnou výhodu, i když to tak nevypadá, mají lidé, kteří jsou nevidomí od narození. Ti se již od dětství učí specifické principy života ve tmě a bez zrakových vjemů. Člověk vidící, jenž o tento smysl z jakéhokoliv důvodu a jakoukoliv rychlostí přišel, se kromě nutnosti vypořádat se s tímto faktem po psychické stránce, musí právě tyto principy nejen učit, ale nahrazovat jimi ty zaběhlé. A to s sebou přináší nejednu horkou chvilku. Tak například, kdo si myslí, že když postupně přichází o zrak, že stále odhadne vzdálenost prstu od špičky nože při krájení salámu, ten pravděpodobně zažije několik bolestivých večeří - tak jako já.

Ale protože tento text není jen negativistickým stěžovatelským soupisem, rád zde uvedu i pozitiva - dá-li se to tak nazvat. Je pravdou, že zrakově postiženému člověku prostě „občas něco projde“. Ale o tom nemluvím. Mluvím třeba o faktu, že - a to jsem si vyzkoušel já osobně - nevidomí jsou nejen velmi pozornými posluchači, ale i velmi pozornými čtenáři. Existuje-li rozsáhlý dokument v elektronické podobě, který čte zrakově postižený, protože jeho obsah nevnímá očima, vnímá ho daleko hlouběji. Zatímco vidící osoba v některých případech text na papíře jednoduše odhadne třeba ze začátku a konce slova, nebo konce celé věty, poslechem je slyšet doslova každé písmeno. A tak se i mně stává, že já při „poslechu“ dokumentu najdu chybu v textu přesto, že přede mnou si jej četly někdy i desítky lidí a chybu neodhalili. Tato pozitivní schopnost je však plně vyvážena počtem chyb nadělaných mnou, když jiné dokumenty sám píši. Třeba problémy s „I“ a „Y“, nebo tak jako u mne se „S“ a „Z“. Jsem klidně schopen napsat „Je třeba to vézt v patrnosti“, protože mezi slovem vést a vézt v poslechu jednoduše není rozdíl. A tak i když jsou mé pracovní slohové útvary po věcné stránce v pořádku, stále se jimi musí prokousávat někdo, kdo nejen dělá obecnou korekturu, ale kdo i ví, co přesně hledá. Další samostatnou kapitolou při psaní jsou čárky, pomlčky a ostatní významová interpunkční znaménka.

Nevidomý člověk se velmi často stává středem pozornosti - pravdou je, že někdy i nechtěně. A samozřejmě jakmile se okolí naučí rozpoznat jeho odlišnosti a specifika jeho fyzického stavu i psychiky, naučí se ho s tím i tolerovat a integruje ho mezi sebe. V ideálním případě. V těch neideálních se takového člověka snaží spíš vytěsnit a snaží se mu naznačit, že mezi ně příliš nezapadá. Snad neexistuje nikdo - chtěl bych tomu věřit - kdo by hendikepovaným ubližoval záměrně a s potěšením. Když k diskriminaci a k vyčleňování dochází, je to v naprosté většině z lenosti a hlouposti právě těch, kteří diskriminují.

Existují nevidomí, kteří dokonce řídí auto. Psst, jako politik věnující se bezpečnosti bych to snad ani vyslovovat neměl, ale jsou lidé, kteří auto klidně uřídí. Samozřejmě pod dohledem a na specializovaných akcích, abyste se nezděsili. Já sám sebe považuji za tak „středně samostatného“ a rozhodně nezvládám vše, co bych asi měl. Potřebuji kolem sebe lidi se znalostí mých možností a ochotné pomoci. A o tomhle asi celá problematika zrakově postižených je. Je to právě o té ochotě a o tom, automaticky neškatulkovat nás - nevidící - do nějaké skupiny ke králíkům, nedokonalým automatům na kávu a hrnkům na čaj nesnášejícím horké tekutiny. Nejsme dokonalí a lze nás přirovnat k porouchaným strojům. Ovšem dokážeme mnohé s pomocí okolí.

Nejen my politici se denně setkáváme s velmi tvrdými a velmi osobními případy jednotlivých životů, často situačních tragedií a velmi často je důsledkem opakované diskriminace, nebo špatného chování k hendikepovanému, jeho postupná rezignace. Psychika takového člověka se pak jen velmi těžko zpět přizpůsobuje normálu a člověk jaksi vnitřně zahořkne. Pak se karta obrací a takový člověk se může chovat sám velmi nevhodně a útočně i proti lidem, kteří se mu snaží pomoci. Přitom stejně jako jsem mluvil o hlouposti a ignorantství „diskriminátorů“, musím se okolí takto zahořklých lidí na tomto místě naopak trochu zastat. Neboť jak byste se chovali vy, kdybyste viděli nevidomého stát na přechodu a nabídli mu pomoc a on vám vynadal, zbil vás bílou holí a ještě rozhlašoval co ho otravujete svou mizernou a zbytečnou pomocí, že on vás nepotřebuje a on o váš soucit nestojí. Ano, i takoví lidé jsou. Je jich samozřejmě zanedbatelné procento, ale odradí tímto svým přístupem mnohé, kteří po takové zkušenosti už sami pomoc nevidomému třeba nenabídnou.

Společnost se musí naučit vnímat nevidomé jinak, než doposud. Také naše faktická bezmocnost se díky moderní technice zmenšuje. Dnes si můžeme sami zjistit, kudy se jde do metra, které eskalátory kam jedou, nebo která tramvaj přijela na zastávku. Pochopitelně technika není dokonalá a občas je nám stejně k ničemu. Ale pokrok jde mílovými kroky. Ruku v ruce s technikou jde však vznik nových, pro nás dosud neznámých a nepřizpůsobených překážek. Jedním z konkrétních příkladů jsou třeba eskalátorové pásy ve velkých nákupních centrech. Mám na mysli ty pásy, kam lze vjet s nákupním vozíkem a kočárkem. Pro nevidomého se totiž jedná o velmi těžko rozpoznatelnou překážku a jen velmi obtížně lze na takový pás nastoupit a vystoupit z něj jen s pomocí bílé hole. A tyto eskalátorové pásy nejsou prakticky nikde vybaveny zvukovou výstrahou tak, jak je tomu u některých klasických eskalátorů. A v neposlední řadě se někde ukazuje, že když je na počátku sice dobrá snaha ale provázena trochu diletantským přístupem k věci, tak třeba z rekonstruované budovy úřadu se při nevhodné aplikaci povinných technických a stavebních prvků může stát doslova horor. A nemusí se jednat ani o úpravu. Jen v Praze existuje doslova několik desítek, ne-li stovek přechodů, které sice mají takzvané „vodící pásy“ ovšem umístěné tak nešikovně a neodborně, že slepci mnohdy jde málem o život. To nejmenší co se běžně děje je třeba to, že vodícím pásem prochází přímo sloup semaforu, což je velmi nepříjemné zjištění, někdy odhalené příliš pozdě. Horší je to, když pás končí v živém plotu, nárazem do tramvajové zastávky a nebo uprostřed složité křižovatky jen proto, že projektant a dělník u své práce nepřemýšleli. Ani projektant a ani dělník jistě neměli zájem nám uškodit, pouze se jim to jejich neodborností povedlo. Takže mluvil-li jsem o hlavní věci v souvislosti s životem zrakově postižených, neodbornost a sice upřímnou, ale někdy kontraproduktivní snahu musím uvést jako hlavní problém.

Diskriminace, nebo to, co se za ni dá považovat, provází asi každého z nás. I já jsem se setkal s diletantstvím způsobeným názorem, že jako slepý nejsem pracovně produktivní, nejsem vlastně k ničemu, v práci jsem nepotřebný a díky svým omezením nejen zbytečný, ale i zatěžující. Doplněno o osobní zášť a závist dotyčných lidí, kolik jsem schopen zvládnout samostatně - jak si jistě dovedete představit, nepřináší to do práce kýžený klid a pohodu. Naštěstí těchto protivných a neuznalých lidí je kolem mne málo a nemusím se s nimi ani potkávat, ani bavit. Ale mám-li i tato svá tvrzení doplnit konkrétním příkladem, pak jsem byl třeba nařčen, že svou sousedku z domu nezdravím. Jednak si ta dáma zcela nemístně o své osobě myslela, že její důležitost nutí každého věnovat jí maximální pozornost a jednak jí asi nedocvaklo, že když ji u výtahu nevidím, těžko ji budu zdravit. Mimochodem, dodnes o mně rozhlašuje podivné fámy a zvěsti, kterým se však oproti očekávání poměrně dobře daří.

Když už jsme u diskriminace, jednu věc - zcela konkrétní a zcela osobní zkušenost - zde sdělit musím. Mně osobně (a jak jsem zjistil, nejsem sám) se stalo, že mojí manželku začali sousedé šuškandou obviňovat z toho, že mne týrá. A víte, jak to vzniklo? Protože chodím zcela pochopitelně otlučený. Kdyby mmě to někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřil. Ovšem jak říkám, je to vlastní zkušenost. S takovými mýty se jen velmi těžko bojuje. O hendikepovaných obecně se říká, že jsou to nerudní a protivní lidé a že „jdou přes mrtvoly“. Nechápu, kde se tohle obecné mínění bere. Jistě - člověk s hendikepem musí být o dost průraznější v prosazování sama sebe chce-li uspět v moderní společnosti, ale tato moderní společnost ho k tomu nutí právě svým obecným pochybným přístupem.

Michal Rada
Sociální komise ČSSD