Nejsem oběť, jsem součást týmu

Můj manžel nevidí. Ze začátku našeho vztahu mě trochu obtěžovaly zvědavé pohledy lidí, které jsme potkávali, a manžel mi říkal: „Já je nevidím, takže mi to nevadí, ty jsi na tom v tomhle hůř“.

Možná by stálo za zmínku, jak to asi tak vnímáme my - partneři handicapovaných lidí, a to speciálně lidí slepých. Jak i nám by se dalo ulehčit, abychom se ve společnosti cítili lépe. I když musím podotknout, že hodně věcí se posunulo někam dále a lidé, se kterými přijdeme do styku, jsou čím dál tím víc znalí této problematiky. Ale přesto, stále je co vylepšovat. Zvláště v menších městech a na venkově, tam jsou lidé námi někdy opravdu znejistěni. Napíšu něco o problémech, které mně občas ve společnosti ostatních lidí zaskočí, anebo již třeba nezaskočí, ale řekněme nepřidají. Budu psát za sebe, ale myslím, že témata, o kterých se zmíním, budou blízká především ženám nevidomých pánů, ale částečně i jejich dětem, které se s handicapem svých rodičů také musí vyrovnávat.

Můj manžel Petr nevidí. Slepota je komplikace, na kterou narážíme dennodenně. Není to osobnostní rys nebo vlastnost. Odmyslíme-li si oči, nevidomý je člověk se vším všudy. S dobrými vlastnostmi, ale i s těmi špatnými. Na první a možná i na druhý pohled, se dobré či špatné vlastnosti mají tendenci schovat pod handicap. A to je jedna z poloh problému v komunikaci mezi zdravými a postiženými, kterou vnímám. Nejde o to, že by se nemělo s postiženým mluvit o jeho problému – naopak, toho se nebojte a bez lítosti a strachu směle do toho, ale mám na mysli to, abyste pod nemocnou částí zkusili vnímat i zdravou část, která je mnohem důležitější. Bude to příjemné pro postiženého, ale i pro nás – partnery.

Další zkušenost mám s tím, jak lidé vnímají naše partnerství. Musím říci, že většinou normálně. Párkrát však došlo k extrému, kdy kdosi uvedl, že jsem si zkazila život, či hůře z druhé ruky, že jsem se nezmohla na nikoho lepšího. No abych pravdu řekla – nezmohla a hlavně jsem se zmoci nechtěla. V tom jemnějším případě mně občas lidé „obdivují“, že jsem se obětovala a vzala jsem si „chudáka slepýho“. Ale já jsem se NEOBĚTOVALA. Když pominu lásku, jakoby slepý člověk neměl co nabídnout? Ano, já vidím, slyším, chodím, mluvím, pomůžu Petrovi tam, kde je potřeba, ale mám třeba jiné handicapy nebo chcete-li prázdná místa, nedostatky. Manžel je slepý, ale vyrovnaný, má rád život a myslí pozitivně. Občas uvaří, stará se a hraje si s naší dvouletou dcerkou Barunkou, telefonuje, zařizuje. Navíc ona slepota byla důvodem toho, že jsem Petra zpočátku odmítla a jak jsme se tak dále poznávali, vyhrály Petrovy ctnosti, ne to, že nevidí. Čili neobětovala jsem se, jen jsem jako kdokoliv jiný, kdo dělá důležitá rozhodnutí, zvážila „pro“ a „proti“ tohoto vztahu a těch „pro“ bylo více. Lidé někdy berou jako samozřejmost, že se o partnera starám a pečuji o něho. Ano, pomůžu, občas dovedu, přivedu, ale potřebuji také cítit, že energie proudí i opačným směrem a že je mi manžel oporou, ale také to, že mi to společnost nemá za zlé, když to tak je. Jednou se mi stalo, když jsem byla těhotná a manžel mě pustil v metru sednout, že jedna paní utrousila něco ve smyslu: „Ona toho chudáka nechá stát.“ Manžel se mně nezastal, protože to neslyšel. Musím říci, že se mi tehdy z toho chtělo brečet. Připadala jsem si jako chlap. Nejde o to, že bych nemohla stát. To sednutí má totiž mnohem více psychický než fyzický význam.

K tomu bych poznamenala, že někdy se věci mají trochu jinak, než na první pohled vypadají. A že v partnerství, kde jsou role jako u nás posunuté - vidomá–nevidomý, nemusí být nutně ten nevidomý křehčí či slabší. Slepý muž může mít, a myslím že většinou má, potřebu být silným a nepodceňovaným chlapem a naopak jeho manželka si potřebuje občas připadat jako ta slabší než on. A pokud je tak lidé ve společnosti berou, ať už se to týká členů rodiny nebo cizích lidí, rozhodně je to spíše posílí. Samozřejmě, že narážíme na situace, kdy já musím být ta silná a jinak to nepůjde. A tady nezbývá, než tuto skutečnost přijmout a naučit se s ní žít. Někdy se mi to daří a někdy taky ne.

S tím souvisí jedna věc: Možná se vám to bude zdát banální, ale když jsme na dovolené v penzionu a pán z vedlejšího pokoje se nabídne, že mi při společné návštěvě muzea odlehčí a bude vodit mého manžela nebo nám každý den u oběda přinese tácy s jídlem, já cítím příval pozitivní energie a budu se opakovat, když uvedu, že je to mnohem více psychická záležitost, než fyzická. Protože když je Petr sám kdekoliv, všude kolem je spousta ochotných lidí, kteří nabízí pomoc, což je moc fajn, když ale je se mnou, lidé se buď ostýchají pomoc nabídnout nebo si říkají, že mu pomůžu já. Chápu jejich reakci. I já bych se tak před osmi lety chovala. Ale nyní za sebe musím říci, že velmi oceňuji, když se někdo nabídne, byť třeba jen s malou konkrétní pomocí. A když náhodou v tu danou chvíli pomoc nepotřebujeme, tak se při odmítnutí neurazí a příště ho to neodradí.

Další věc nebo i prosba, o které bych se chtěla zmínit, je: Pokud má nevidomý doprovod, nebojte se oslovit přímo postiženého, pokud je to v záležitosti, která se týká konkrétně jeho. Toto je záležitost, která mně osobně neobtěžuje, ale vadí mému muži. „Paní, řekněte pánovi, ať si jde sednout“, šeptá mi do ucha pán v autobuse. Jakoby se v tu chvíli mému Petrovi připsala i jiná postižení než to zrakové.

Když jde manžel s naší dvouletou Barunkou ven, lidé dodatečně občas říkají (zase spíše mně) "to se nebojíte takhle riskovat – že malou pustíte s manželem ven?" Tento dotaz mně nejprve docela znejistí, copak jsem to jenom já, kdo za dítě odpovídá? Nevidomý člověk není nesvéprávný a když si teoreticky postaví hlavu, že se svým dítětem půjde do nějakého rizika, tak má na to právo, protože je to JEHO dítě. A je to JEHO rozhodnutí. Mně se to nemusí líbit, můžu protestovat, pohádat se s ním, ale je to i JEHO dítě. A je pravda, že kdyby se měl vyvarovat všeho nebezpečí, nebude moci s tím dítětem dělat skoro nic.

A tak jsem spíše ráda, i proto, že manžel chce trávit čas se svou malou dcerkou, navíc ona s ním na procházky či různé jiné akce chodí ráda a my s manželem se snažíme dělat opatření taková, aby se pokud možno vyhnul případnému nebezpečí a já jsem, musím říci, tím pádem dost klidná. Navíc - paradoxně, když byla Barunka menší, a manžel ji hlídal, neměla snad jedinou bouli nebo šrám, protože Petr s vědomím většího rizika úrazu byl pořád u ní, přidržoval ji a zjišťoval, co právě dělá. Když byla se mnou a já při ní např. vařila nebo cokoliv jiného, samozřejmě sem tam nějaká malá boule byla. A když to trochu přeženu: na co je sedícím maminkám na hřišti, že "vidí" dítě na deset metrů jak ošklivě padá z dvoumetrové prolézačky?

Jen pro porovnání napíšu, jak v určitých lokalitách reagují někteří lidé: V Praze, jak jsem uvedla, se nám stává, že lidé neradi vidí, že „pustím“ Petra s malým dítětem samotného ven, ale na venkově se mi stalo, že neradi viděli, že „pustím“ samotného Petra do práce (o malé Barunce se tam pro jistotu ani nezmiňuji).

Ale abych nebyla pořád negativní. Naopak – myslím, že většinou je přístup lidí dobrý, že osvěta funguje. Doufám, že situace se bude zlepšovat i nadále a přeji si, aby i vy jste měli z kontaktu s nevidomými příjemný a dobrý pocit a aby nebyl důvod ke strachu z komunikace s nimi. Tak někdy třeba na ulici nashledanou.

Machová