A jak je to doopravdy?
Próza a poezie zrakově postižených dětí a mládeže
Vybrané práce druhého ročníku literární soutěže „2005 – „Nesmírná odysea“ (motto: Křivolaké jsou stezky světa), která byla určená dětem a mládeži se zrakovým postižením a vyhlášená sdružením Okamžik v roce 2005 a vítězná práce zrakově postižené dívky v druhém ročníku soutěže „Společný svět 2006“ pro zdravotně postižené (dětská kategorie).
Křivolaké jsou stezky světa
Byl horký, letní večer a stín lesa mě lákal k jeho návštěvě. Větve stromů se nade mnou skláněly a vlahý větřík čechral jejich zelené listy, ze kterých bylo slyšet líbezné písně ptactva. Pevně jsem uchopil bílou hůl a pomalu se vnořil do tajemného přítmí lesa. Úzká pěšina se přede mnou klikatila a já se beze strachu nořil hloub a hloub do neznáma. V šeru mi mé zbytky zraku nebyly nic platné, ale moje hůl věrně udávala směr mé výpravy. Tma houstla s každým krokem, přesto mé statečné srdce tlouklo vzrušením. 'Ouha, chvilka nepozornosti a cestička navždy zmizela v nenávratnu. Do mé mysli se pomalu začal vkrádat strach. Hůl jsem sevřel ještě pevněji a pomalu kráčel dál. Nitro lesa mě začalo svírat ve svých útrobách a z větví přede mnou stavělo neproniknutelnou zeď. Kořeny stromů se mi pod nohama proplétaly jako klubko jedovatých hadů. Najednou mi hůl projela do prázdna a já ucítil prudkou, palčivou bolest. Čas se zastavil!
Prudký záblesk světla, a já nad sebou spatřil blankytně modrou oblohu. Teplý větřík vířil jemný, nažloutlý písek, který se mi dostává do vlasů, očí a pokrývá zpocenou pokožku. Skupinka otroků pomocí dřevěných tyčí pomalu, pomaloučku přemisťuje obrovský, kamenný kvádr. Dozorci svým neustálým křikem a práskáním biče pohánějí lidské stroje k větší rychlosti, aby honosná hrobka faraóna pyramida byla včas dokončena. Otroci při stavbě umírají vyčerpáním, ale i ti co přežijí.budou muset zaplatit svým životem, aby nevyzradili vchod do hrobky.
Záblesk světla, a najednou mám před očima rušné město Gýzu, kde k tropickému nebi ční vrcholy monumentálních hrobek těch nejmocnějších a nejbohatších ve své době. Mohutné sfingy jako by hlídaly okolí a velbloudi, na jejichž hřbetech se projíždějí turisté, jen umocňují tuto atmosféru.
Nový záblesk světla, a já vidím hustě osídlené japonské město, kde naplno tepe život. Je srpen 1945 a lidé proudí ulicemi města Hirošimy do úřadů, obchodů a děti do svých škol. I malá japonská holčička bezelstně poskakuje cestou do školy. Najednou prudká rána a k nebi stoupá hustý hřib dýmu. Všude je oheň a kouř. Statisícové město Hirošima se mění v kopce trosek a sutin. Holčička do školy nedošla. Jen její stín byl navždy vkopírován do zbytku zdi jedné z budov. Bezejmenná holčička je jen jednou z osmdesáti tisíc obětí, které zaplatily svým životem za svržení atomové pumy.
Záblesk, a já vidím památník v podobě polorozbořené budovy v milionovém městě Hirošima, které se celé půlstoletí vzpamatovávalo z hrůzné události. Dětí vypouštějí živé nebo papírové holubičky míru. Nový záblesk, a já vidím malého chlapce, choulícího se v náručí vyděšené matky. Příslušníci SS ji i ostatní ženy s plačícími dětmi ženou do sprch v koncentračním táboře Březinka. Za plotem se na ně s bezmocným smutkem ve tváři dívá skupinka vyzáblých, mladých chlapců, kteří ví, že jdou všichni na jistou smrt v plynových komorách.
Záblesk, a před mýma očima se objevuje památník, který je vzpomínkou něčeho, co by se nemělo nikdy opakovat. Za ostnatým drátem jsou baráky a budovy s plynovými komorami. Mrazí mě při pohledu na hromadu lidských zubů, brýlí a dětských hraček. Moderní továrna na smrt.
Nový záblesk světla, a já vidím zářijové slunce odrážet se od skleněných oken tyčících se mrakodrapů. Dole v ulicích světového velkoměsta New Yorku pulzuje život na plné obrátky. Nekonečné proudy aut, chodníky jsou zaplněné lidmi všech barev pleti a věku. Poklidně plynoucí život je náhle přerušen ohlušujícími ranami a výbuchy doprovázenými ohněm a oblaky dýmu. V ulicích nastává zmatek. V očích lidí se odráží otázky, děs a nejistota. Jako domečky z karet se k zemi sesouvají dvě výškové budovy Světového obchodního centra. Následují informace o teroristických útocích se všemi hrůznými následky novodobé historie.
Záblesk, a já vidím místo zničených budov volný prostor, kde je pietní místo obětem teroristického útoku, kde se zastavují lidé místní, i turisté z celého světa. Nový záblesk světla, a před očima se mi najednou objevila spousta malých, zářivých hvězd a mezi nimi velká, modrá planeta. Planeta Země - můj domov.
Jsou různé křižovatky života a jen na nás samotných záleží, kterou cestu si zvolíme. Náš život i život jiných je posvátný dar, který musíme chránit. Planeta země se ke mně rychle přibližovala a její modrý jas mě zcela oslepoval. Najednou se mi hlava zatočila, prudká bolest v ní pomalu ustupovala. Rychle jsem zamrkal a před mýma očima se místo modré planety objevilo množství drobných, modrých kvítků. Náhle jsem si uvědomil, že vše co jsem viděl, byl jen sen. Sen, který mi ukázal život a smrt. Vedle sebe jsem nahmátl bílou hůl, pevně jsem ji sevřel, pomalu vstal a plný dojmů kráčel hustým lesem dál a dál. Neviditelná ruka mě neomylně vedla domů, domů do bezpečí.
Martin Hrtús
(12 let, žák Základní školy T. G. Masaryka ve Zlíně – první místo v kategorii próza, věk 9-12 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Víkendové dobrodružství
V pátek byl krásný den. A to ne jen po stránce počasí, ale též mělo začít veliké dobrodružství. Ale to jsem zatím nevěděl. Večer mě maminka odvezla do Prahy a tam čekal Martin se svým synem Zdendou. Martin mě odvezl do svého bytu a tam mi dal večeři. Poté co jsem jí snědl, už byl čas na spaní. Usnul jsem jako když mě do vody hodí. Ale mělo to svůj smysl. Ráno jsem vyskočil z postele natošup. Ke snídani byl velice dobrý chleba. Samozřejmě že jsem ho snědl celý. Také jsem si povídal se Zdendou. Poté jsme šli k výtahu, protože Martin bydlel až v jedenáctém patře. Výtah přijel a Martin zmáčkl přízemí, jenomže jsme jeli a jeli až se cosi stalo. Výtah se zastavil.
"Co se to děje?" ptal se Zdenda.
"Jak je vidět, tak jsme se asi zasekli." Odtušil jsem. Martin tedy zmáčkl zvonek a ten začal vyzvánět.
"To jsem rád že už tu jsou ti opraváři." ulevil si Martin.
Když jsme vystoupili tak vše probíhalo dobře. Až na jednu maličkost. Vlak, kterým jsme jeli, měl zpoždění. Ale poté pokračovala cesta na tábořiště dobře. Na tábořišti už nás' čekali. Byl jsem velmi šťastný. Byl tam i Martin Šukaný a Martin Hrtús. To jsou kamarádi, které znám z tábora.
"Čau jak se máš?" zeptal jsem se Martina Šukaného, který si, a to nevím jak, vysloužil přezdívku Suky.
"Docela to ujde." odpověděl mi.
Tuto naši rozmluvu přerušilo volání: "Neviděl jste někdo pumpičku od raftu?" ptal se Robert.
"No, když je tak důležitá, tak ti řeknu, že ji někdo hodil do vody." řekla Táňa a skutečně, pumpička tam plavala. Všichni se za ni vrhly a šťastně ji dohonily.
"Tak a jde se nafukovat." řekl Robert a všichni trošku přiložili ruku k dílu.
Jak se blížilo vyplutí, všichni byli nedočkaví. Ale dočkali jsme se. Věci se naložily do raftu a už se plulo. První jez byl v pohodě, ale ten druhý už byl napínavější, protože jsme se tam zadrhli a začala nám téct do lodi voda. Naštěstí byla samovytékací, takže se nic nestalo. A ani počasí nebylo hrozné, protože hezky svítilo slunce.
"Už se nemůžu dočkat, až poplujeme přes peřeje" řekla Táňa.
A to také brzy přišlo, ale než to nastalo, museli jsme prokázat velkou odvahu. Na jednom jezu jme najeli na kámen a píchli jsme.Ale žádná rána se neozvala jen zasyčení.
"Co se to stalo?" vyděšeně se ptal Suky.
"Nevím, ale růžově to nevypadá." řekl Robert.
"Vypadá to, že jsme na tom kameni píchli dno. A protože nemáme, čím bychom tu díru zalepili, budeme muset zbytek cesty pumpovat."
A tak se také stalo. A při té práci nám plavba příjemně ubíhala.
"Co naše věci. Nejsou moc mokré?", ptal jsem se.
"Ne, naštěstí to spacáky a stany přežily." odpověděl Robert.
A poté se již blížilo čtvrt na šest, a to jsme už připluli ke břehu. Ukázalo se, ze Robert zas takovou pravdu neměl. Věci se musely nechat slunit na sluníčku. Ale to nám nevadilo. Hlavně že to dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo. Večeře byla dobrá a posilnila nás na stavění stanu, které probíhalo bez sebemenších potíží. Ulehli jsme hodně unavení, takže jsme spali velice hezky. Ráno nás probudili zpívající ptáci. Ke snídani jsme měli chleba s máslem. Do Prahy jsme odjeli vlakem a tam to celé skončilo. Ale na tento víkend nikdy nezapomenu.
Lukáš Tyrychtr
(12 let, žák Základní školy v Turnově – druhé místo v kategorii próza, věk 9-12 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Výlet do Prahy
Dne 6. - 8. května 2005 jsme byli s tatínkem na Festivalu zrakově postižených dětí a mládeže v Praze. Jeli jsme vlakem v 14:30 hodin z nádraží Ostrava - Svinov. V kupé s námi jeli: moje paní učitelka z klavíru i z flétny a pan učitel, který mě učí notopis. V kupé byl také přístroj, který hlásil jednotlivé názvy nádraží, a tak jsem poslouchal, kolikrát uslyším jeho hlášení. Slyšel jsem ho jenom jednou, protože ho hlásili jenom jednou. Do kupé nás chodila navštěvovat moje kamarádka Zuzka Kylarová, která je také nevidomá a její brat Šimon. Náš vlak se jmenoval Intercity a dovezl nás až do naší konečné stanice Praha -hlavní nádraží.
Metrem jsme dojeli na stanici Florenc, kde jsme měli být ubytováni v hotelu Brno. Hotel jsme nemohli najít, a proto se tatínek vydal na obhlídku, která byla úspěšná. Na hotelu jsme se ubytovali.
Náš pokoj jsme obývali tři. Já, taťka a pan učitel Durko. V každém pokoji byla televize a naštěstí tam byl i program ČT 2, který nás velmi zajímal, protože se zrovna hrála Liga mistrů. Brzy ráno po probuzení a po snídaní jsme vyjeli metrem na místo konání festivalu. Naší výstupní stanicí byla Vltavská. Nedaleko byla budova, v které se měla soutěž konat. Tento ročník byl pod záštitou známého českého houslisty Pavla Šporcla. Hrál jsem tam na dva hudební nástroje. Na flétnu jsem hrál Taneček, Gavottu a Ptáčka. Na klavír jsem hrál Tango, Sonatinu a Contre Danse. Atmosféra byla skvělá a bylo tam asi dva tisíce diváků. Měl jsem velkou radost z prvního místa v kategorii. Po soutěži jsme se vrátili metrem zpět na hotel a dívali jsme se na utkání Chelsea Londýn proti Baernu Mnichov. A pak??? Pak už jsme šli spát.
Další den jsme se sbalili a připravovali na cestu domů. Když jsme dorazili na nádraží najednou jsem slyšel dva projíždějící vlaky a nevěděl jsem, který je náš. Až posléze jsme to zjistili. Nastoupili jsme do toho správného a jeli domů.
Cesta domů byla kratší. Na nádraží v Ostravě jsme se spolu rozloučili a maminka, která na nás čekala, nás zavezla domů. Doma byla velká oslava a jako odměnu za první místo jsem dostal fotbalový míč pro nevidomé.
Adam Blažek
(10 let, žák soukromé speciální školy v Ostravě – Hrabůvce – třetí místo v kategorii próza, věk 9-12 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Cesty života
Někdy si myslíme, že už jsme u cíle a pak zjistíme, že jsme teprve na začátku. Na druhou stranu máme někdy pocit, že jsme se ztratili, a přitom jdeme pořád podle plánu. Ano, cesty života jsou křivolaké. Daly by se namalovat jako mapa, i když třeba v té mé by byly samé úzké horské cestičky a trnité stezky. Ale i přes to si myslím, že je dobře, že cesty života nejsou jednotvárné. Asi by byla nuda jít jen po vydlážděných a rovných cestách. Nabízím vám tedy důkaz toho, že nejen cesty života, ale i cesty našeho orientačního běhu dokáží být pěkně křivolaké a zrádné, ale i toho, že přes špatný začátek může přijít krásný konec. „Konec dobrý, všechno dobré!!"
Na oslavu svátku sv. Jiří jsme se skautským oddílem připravili orientační běh. Sbalili jsme potřebné věci, dostali jsme kompas a mapu a vydali jsme se na cestu. Úkolem bylo dojít ke všem osmi stanovištím, na kterých byli čeští světci, kteří nám dávali otázky z jejich života. Jelikož hodně pršelo, rozmokla nám mapa a rozšlápli jsme kompas.
„A sakra"- pronesla naše tříčlenná skupinka sborově.
Zkoušeli jsme tedy mapu sušit nad zapalovačem, ale roh mapy chytl plamenem, a tak nám shořela dvě stanoviště. Vojta, který držel mapu, se lekl a pustil ji do bláta, teď jsme byli opravdu ztraceni. Šli jsme podle zbytků mapy a jako zázrakem jsme došli k Cyrilu a Metoději, od kterých nás dělil hóóódně hluboký příkop. Dostali jsme se přes ně a pokračovali jsme k Ludmile. Ta byla tak schovaná a my jsme byli tak slepí, že jsme ji našli až po hodině. Namířili jsme si to tedy k Václavovi. Po cestě jsme zkoušeli opravit kompas, ale ten nám spadl z mostu. Sešli jsme pro něj a kupodivu jsme tam našli Václava. Hledali jsme Prokopa, ale nenašli jsme ho a tak jsme pokračovali za Vojtěchem. Ten byl schovaný v hustém křoví, takže jsme mapu i roztrhali. Šlo se k Anežce. Vylezli jsme rozmoklý, jílový kopec a nahoře na nás koukala Anežka, a my na ni, jak kdybychom spadli z višně.
"Kde jste tak dlouho, a co jste udělali s tím kompasem?"
Po menším výslechu nás Anežka propustila ke Zdislavě. Když jsme došli na její stanoviště, našli jsme ji na stromě.
"Co tam děláš?"
Bylo komické vidět svatou Zdislavu v celé její kráse viset na stromě.
"Chrochtal tady divočák!"
Všichni jsme se váleli smíchy, protože jsme si po cestě hráli na divočáky, takže slyšela jenom nás. Radši jsme odešli hledat Jana Nepomuckého. Stál na mostě přes řeku a když jsme šli za ním, spadla nám mapa do vody a odplula. Vraceli jsme se tedy stejnou cestou zpět a dokonce jsme našli i Prokopa, schovaného v jeskyni. Ale když jsme šli do cíle, ztratili jsme se, a tak jsme promoklí a zoufalí bloudili lesem až do setmění. Protože byla tma a my jsme samozřejmě neměli baterku, museli jsme si udělat pochodeň a pokračovat v bloudění. Nakonec nás našla Zdislava, která už slezla ze stromu a řekla nám, že nás všichni hledají. Všichni byli rádi, že nás našli, a že jsme měli nejlevnější kompas. Někdy si myslím, že jsem u cíle a pak zjistím, že jsem teprve na začátku. Na druhou stranu si zas někdy myslím, že jsem se ztratila, a přitom jdu pořád podle mapy. Ano, cesty života jsou křivolaké, daly by se vyjádřit jako plánek. I když ten můj plánek by obsahoval samé kličky a úzké horské stezky. Ale i přesto si myslím, že cesty života jsou křivolaké, asi by byla nuda jít jen po rovné, vydlážděné cestě. Ale konec dobrý, všechno dobré. Nabízím vám tedy důkaz, toho, že cesty života i našeho orientačního běhu dokáží být klikaté a zrádné, ale i toho, že i přes špatný začátek může přijít krásný konec.
Veronika Ševčíková
(14 let,, žákyně speciální školy pro zrakově postižené v Praze na Vinohradech – první místo v kategorii próza, 13 – 15 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Život je těžký, náhoda...
Když jsem se narodila, tak jsem brečela jako každé malé dítě. Také jsem nosila Frejkovu peřinku, abych neměla nohy do písmene O! Slavím rok co rok narozeniny a jsem také rok co rok starší.
Třeba když mi bylo devět let a pomáhala jsem mamince s cukrovím, tak jsem si přimkla prsty do mlýnku na maso. Místo slavení Vánoc a dárků jsem odjela do nemocnice. A také jsem skoro každý rok měla nového sourozence, takže jsem měla pořád co dělat. Proto také musím mamince se sourozenci pomáhat. Teď už je mi třináct let. A také, že už mám čtvrt života dávno za sebou. Taky dospívám, tím pádem je můj život těžší a těžší. Narůstá spousta nových starostí, vžívám se do nového života... Znovunarození!
Největší starost teď mám o svou nejmladší sestru, která má těžkou zrakovou vadu. Zapomněla jsem na tátu, který je na mě moc hodný a mám ho ráda. On mě taky. Teda, když nedělám voloviny! Jsem teď totiž v pubertě jako každé jiné dítě v mém věku. Už jsem se zmiňovala, že je mi třináct let, a tři čtvrtě života je teprve přede mnou!
Je konec roku a já čekám na své vysvědčení. To je hrozně napínavé. Také jsem teď přišla na to, že mám hrozně velký talent na tancování, a říkají to i lidé kolem mě. Tancuji nejraději pop, aerobic, a orient (břišní tanec). Tak tím se teď zabývám ve svém čase. Čas od času se věnují sourozencům, hlavně své sestře, kterou mám hrozně ráda, myslím, že mi to i prospívá - být čas od času se svou sestrou. Doufám, že můj život neskončí dříve, než by měl.
A to byl závěr povídky o mým životě!
Veronika Kluchová
(13 let, žákyně speciální školy pro zrakově postižené v Praze na Vinohradech – druhé místo v kategorii próza, 13 – 15 let v soutěži „2005 Nesmírná Odysea“.)
Cesty života
Od první třídy začíná většině lidí nový život, i když se věci mění, a to nás někdy dokáže i velmi překvapit. Je důležité nezapomenout na tyto vlastnosti: lásku, porozumění, pomoc, přátelství. Neboť jestli tyto vlastnosti máte, tak se rány lépe a trvaleji hojí, a navíc dokážete pomoci lidem, kteří potřebují vaši pomoc. Je dobré vědět, že bychom všichni měli pomáhat především starším a bezmocnějším lidem, ale i ostatním lidem kolem nás, protože za x let se může stát tolik nečekaných věcí, a budeme potřebovat pomoc zase od jiných lidí. Teď budu vyprávět příhody lásky a porozumění.
Moje velká a nepředvídatelná cesta života začala v první třídě základní školy ve Velkém Senově, kde jsem měla spoustu kamarádek i kamarádů. Učení mě velmi bavilo a šlo mi dobře, přestože jsem měla silné brýle. Ve Velkém Senově jsem chodila do školy právě pátý rok, když jsem se dozvěděla, že od dalšího roku budu chodit do základní školy do Šluknova, protože tam bude učit moje maminka. Ve Šluknově jsem neměla žádné kamarády, ale měla jsem tam skvělou kamarádku Zuzku. Když jsem chodila do osmé třídy, sdělila mi maminka, že do deváté třídy budu chodit v Praze. Do Prahy se mi nechtělo, protože jsem nechtěla opustit Zuzku, ale nakonec jsem tam jela.
V Praze bylo pěkně a na internátě byla jedna velmi důležitá paní, díky které jsem poznala svoji novou kamarádku. Ta paní se jmenuje Bartlová, a já ji mám moc ráda, protože přenáší lásku a pomohla mi poznat Kristýnku. Kristýnka chodí do první třídy, je to moc hodná holčička. Od pololetí k nám na internát chodí holčička ze druhé třídy, a ta se jmenuje Lada. Už v prvních dnech jsem zjistila, že je to opak Kristýnky, ale že mají právo být kamarádky. A proto je spolu víc nechávám.
Mezi Kristýnkou a mnou je nějaký velmi silný vztah. Máme spoustu stejných vlastností a zvyků a dobře si rozumíme.
Nejvíc trpím, když nastane pátek a mám školu do jedné hodiny a Kristýnka, která mívá vždy do dvanácti už odjíždí domů a já se s ní nestihnu rozloučit. Stejné je to i u paní Bartlové, která když odejde, tak je mi ještě hůř. Cesta života však probíhá dál, až nastane má oblíbená neděle, a já se zas vydávám na cestu do Prahy. V Praze čekám v internátě na pracovně na příjezd Kristýnky a jsem celá šťastná. Ale najednou se dovídám, že je Kristýnka nemocná a ihned ztrácím všechnu naději a klid a všechno štěstí.
Ivetta Viktorínová
(15 let, žákyně speciální školy pro zrakově postižené v Praze na Vinohradech – třetí místo v kategorii próza, 13 – 15 let v soutěži „2005 Nesmírná Odysea“.)
Jsem stará. Moje ruce brázdí bezpočet miniaturních příkopů a steziček, zanesených prachem a rzí času, moje nohy jsou znavené léty prochozenými po pěšinách tohoto světa a má mysl dávno ztratila jasné kontury promítaných obrazů a myšlenek. Přesto stále žiju. Myslím na to, kolik času mi ještě zbývá, než se vydám cestou stínů, z níž není návratu, a zda jsem schopna ohlédnout se přes rameno a uvidět celou svou dlouhou pouť životem. To trmácení se od jednoho rozcestí ke druhému, od první prudké zatáčky přes nesčetné balvany a louže k té další, ještě prudší zatáčce, a pak ještě další a další... A zda mohu to všechno přehlédnout jediným pohledem svého dosluhujícího zraku bez toho, abych se za některé své kroky a činy musela stydět. Vzpomínky však blednou, ztrácejí se v nekonečné mlze dávných let a fotografie v rámečcích na knihovně ukazují jen strnulé, vypulírované figurky. To přece nejsem já, ta malá okatá holčička s obrovskou mašlí v chundelatých zlatavých vláskách, s úsměvem, v němž svítí řada bělostných zoubků a ve svátečních šatičkách s flekem na sukénce, decentně zakrývaným buclatou dětskou ručkou! To už nejsem já, to jen čas se tehdy v jediném okamžiku zastavil a uvěznil do obrázku podobu malého dítěte, nemajícího ponětí o velikosti a nástrahách světa.
Ale kdo jsem já? Malé dítě vyrostlo, chundelaté vlásky někdo hladce sčesal a mašli v nich nenechal, bílé mléčné zoubky vypadaly, nahradil je chrup nový a dostatečně silný na to, aby leccos překousnul, a ze svátečních šatiček s flekem od zmrzliny jsou kuchyňské chňapky s všitou magnetkou, aby se daly připevnit na lednici. Zbyla tu stará žena, uzavřená ve svém vyschlém těle a ve své hlavě, jež je i přes zmenšující se světlý prostor jasného myšlení stále ještě plná rotujících představ, myšlenek a nesplněných přání. Stihnu to ještě? Podívám se tam, kam jsem se celý život podívat chtěla a zažiju ještě někdy to, co jsem si vždy zažít přála, ale nějak na to pořád "nebyl čas"? Možná ano, možná ne, tentokrát. Snad tedy příště, kdo ví...
Mé mlžné vzpomínky mě neustále odvádějí od současné skutečnosti. Mám jim dovolit, aby mě uchvátily do víru svého tance a já s nimi odletěla do dob dávno minulých a znovu prožívala ty střípky z barevné mozaiky svého života? Dnes se jimi ještě nechám unášet, možná už k tomu zítra nebudu mít příležitost...
Má nejzazší vzpomínka: slunce bodá do kůže skrz zachvívající se listí v koruně rozložité jabloně. Stébla trávy se zapichují zespoda do modré kostkované deky, která kouše do holých loktů a čpí zatuchlinou nevětrané skříně. Ležím na ní já a moje maminka. Nepamatuji si její tvář, jen tmavou siluetu rýsující se proti blankytnému nebi, zčásti zakrytému větvemi jabloně. Maminka má na sobě šaty barvy levandule s volánky na rukávech, povívajícími v lehkém letním vánku stejně jako její vlasy barvy zlatého medu. Jak kouká střídavě do knížky, z níž mi čte, a na mě, aby viděla, zda se mi pohádka líbí či ne, houpe se jí na krku přesně do rytmu řetízek s oválným medailonkem. Snažím se ho zachytit drobnou ručkou, ale ležím příliš daleko... Byly mi tehdy nějaké tři, čtyři roky, ne víc.
Z období, které následovalo potom, si vybavuji jen letmé záblesky, jednotlivé obrazy, vůně a dotyky. Výhled mezi špryclemi tepaného zábradlí u nás na balkóně, trávník posetý záplavou sedmikrásek, dřevěný plot a za ním úzký chodníček, po němž chodili samí cizí lidé do nedalekého obchodu... Těžký parfém tety Rózy, kolíbající mě na svých mohutných kolenou, a detailní pohled na knoflíčky spínající její vybledlou květovanou blůzu... Drsný povrch lavice u stolu v jídelně, který jsem cítila pod rukama pokaždé, když jsem se na ni šplhala... Maminčiny ostré sykavky, když si ve večerním šeru cosi šeptala s tatínkem v kuchyni... Klapot pantoflíčků naší sousedky z horního patra, která pořád běhala přes celý byt sem a tam... Ostrá palčivá bolest na dlaních, když jsem spadla z kola na štěrkovou cestu. Nebrečela jsem, stejně tam nikdo nebyl, aby mě uchlácholil...
"Jak ta holka hezky papá! To se jen tak nevidí, je holt dobře vychovaná" - babička Mrázková se nade mnou takhle rozplývala kvůli kdejaké maličkosti a vždycky se přitom ke mně naklonila tak blízko, že jsem cítila na obličeji její sípavý dech. Bylo mi divné, že je tak scvrklá a špatně chodí, to musí být nějak nemocná, či co... A vrzání štaflí, na kterých stál tatínek, když česal třešně. Prohrábl košík a vybral z něj "náušnice", které mi zavěsil na uši. Byla jsem rázem princezna a sháněla jsem se po nějakém vhodném princi, který by mě vysvobodil ze zakletí! Zatím však v mém okolí žádný nebyl...
První třída: pohled na mé červené lakovky a bělostné punčošky v nich, a později na bezové botičky s přezkou - pořád jsem stydlivě klopila oči na podlahu pod sebou... Jablíčka a hruštičky, "krát" a "rovná se", zobáček tam znamená "větší", zobáček zpátky je "menší", slabiky na klapání bradičkou, na přechodu se čeká vždycky na zeleného panáčka, "k" se píše jinak než "h" a "l" a nejdřív napíšeme souvisle celé slovo a až pak doplníme tečky, čárky a háčky... Výlet s rodiči na pískový lom, nádech před skokem do rybníka ("Mám - nemám? Ted'!"), maminka na dece v miniaturních plavečkách, tatínek pod novinami se zteplalým pivem v bezvládné ruce - sladce spící... Zmrzlina na šatečkách cestou k fotografovi a maminčina rada, abych si při focení na tu skvrnu položila ruku, že prý pak nebude vidět - byla, protože moje ručička byla příliš malá a nemohla zakrýt ten velký flek celý...
Čtvrtá třída: první pětka - z vyjmenovaných slov po "v" - a pláč do maminčiných voňavých vlasů... Prázdniny u babičky Mrázkové v Bystřici, obrovský šok po pádu do sudu s ledovou vodou (natahovala jsem se pro lísteček vznášející se na hladině), lapání po dechu, můj vlastní ohlušující řev, čůrky vody stékající mi do očí a babiččin vyděšený obličej ("Pro Krista Pána, ty moje chuděrko!").
Druhý stupeň ve škole: existuje taky něco jako kluci! Ale jak se k nim máme s kamarádkou chovat? Je to takové... rozpačité - alespoň zatím... Škola v přírodě v deváté třídě, první pusa ve ztemnělé jídelně za ohlušujícího ryku diskotékové hudby - mokrá a nikterak vášnivá, leč první... Poslední zvonění na konci devítiletky - s kamarádkou děláme binec po celé škole, vždyť už jsme tu naposled... Euforie z první mírné opilosti v parku na lavičkách, dávivý kašel z prvního potáhnutí z cigarety, nabídnuté spolužákem ("Nemel a dej si...").
Střední škola - má ze mě být kadeřnice! Kolotoč učení-kluci-kamarádky, tajné výlety za dosud nepoznaným, rodiče strnulí strachy za záclonou u okna - vyhlížející můj pozdní návrat, a taky neskutečná událost: očekávání a narození bratříčka! (Dodnes jsme si však nějak vzdálení, sedmnáct let je sedmnáct let...) Experimenty s líčením a příšernými účesy - samozřejmě jen doma před zrcadlem, maminka by mi nedovolila takhle vyjít ven!
Výuční list zářící v jasném slunečním světle jako jediná a po tom několikaletém školním boji poctivě zasloužená životní jistota, divný pocit náhlé nečinnosti a prázdnoty, rozprostírající se do nedohledna přede mnou - vítej, svobodný dospělácký živote, ale co s tebou teď? Kam se vrtnout?
Bolavá záda a unavené nohy od celodenní dřiny v malém kadeřnictví na náměstí za kašnou... Začátek chození s klukem "od vedle" v čekárně na autobus - ten hloupý pocit jakési loutkové trapnosti a strojenosti při prvním polibku a po pár týdnech už jen "ulovenost" a povinnost. Následoval konec jedné lásky pod kaštany v parku a slzy v klučičích očích...
Cesta do Francie s kamarádkou z práce (šetřila jsem na to celý rok...), ve vlaku s námi jeli nějací kluci, na první pohled nic moc, ale později už to s nimi nevypadalo tak špatně... Dlouhé pohledy propalující oblečení, letmé doteky rukou, neovladatelný úsměv při vzpomínce na NĚJ, později procházky ve dvou po večerní Paříži, pocit že se mi srdce rozskočí, jestli ho hned TEĎ nepolíbím, zamotané mašličky na mé halence - nešly rozvázat, přes hlavu to pak šlo špatně, byla jsem celá rozcuchaná - ale to bych asi vlastně byla stejně, když potom - mmmm... Byla to moc hezká dovolená, nepřijela jsem z ní sama, na podzim jsem se vdávala... Svatební šaty bílé jako sníh, škoda, že jen z půjčovny, maminka utopená v slzách dojetí, profil mého milovaného vykreslený proti hnědému táflování na zdech oddací síně, jeho jasné "ano" do dusného ticha (hm, asi to se mnou opravdu myslí vážně!), moje "ano" jako slaboučká ozvěna... Svatební noc v kamarádčině hotelu, houpává postel, svíčky, romantika - jako by to bylo poprvé... Za pár měsíců maminčino první vnoučátko - zvláštní pocit, nechat skrze své tělo poměrně drastickým způsobem vyjít na svět nového člověka... První a jediné vnoučátko, protože kromě Adélky jsem pak už neměla příležitost být matkou žádné další dušičce...
Adélčino dětství nazírané pohledem dospělého, kterému je líto, že začátek své cesty nechal už dávno za sebou... Plínky, dudlík, sunar a kasička, zoubek, krůčky, první "bába, děda...", chození na nočníček, koupání ve vaničce, cumlání gumových hraček, mávání chrastítkem až do omrzení - či všeobecného ohluchnutí, kočárek na sezení - fusak, kulich se střapcem a teplé ponožky v zimě, puntíkaté dupačky a košilka v létě... Adélčin tatínek rozplývající se div ne stejně jako babička Mrázková - škoda že ji nezažil...
Návrat k nůžkám a hřebenu o tři roky později, mnohem větší únava po práci, doma hyperaktivní Adélka a pasivní, zato však hodný manžel, občasný pocit znechucení z jednotvárnosti mého žití...
Adélka ve školce s kamarády, Adélka v první třídě - v lakovkách a punčoškách, Adélka u fotografa s plyšovým medvídkem v náručí, Adélka s novou, vlastnoručně přistřiženou ofinou ("Já chci být jako maminka!"), Adélka ztracená v obchodním domě, moje bezradnost a horečné hledání jejího modrého kloboučku - nakonec klobouček seděl na židličce uprostřed oddělení s knihami ("Já bych HROZNĚ chtěla tajdlectu knííížkůůů! Maminko, prosííím..."), Adélka lozící po vysoké šatní skříni ve svém pokojíčku - žebřík v podobě židle od stolu nastavené malou stoličkou spadl na zem a holčička zůstala uvězněná nahoře, odkud zoufale volala maminku o pomoc a slzy jako hrachy se koulely po dveřích skříně dolů...
Dovolená na horách o Vánocích, manželova zlomená noha hned druhý den pobytu, bělostná sádra. Zpátky doma na Štědrý den, pozorování silvestrovských prskavek s Adélkou v teplém kabátě...
Adélčiny zkoušky na střední školu, její smutek nad nepřijetím na první pokus, nervozita před druhým termínem zkoušek, a nakonec obrovský pocit úlevy potom, když ji na to gymnázium přece jen vzali...
Prázdniny o samotě s manželem - Adélka byla u babičky, byly to nekonečné večery plné něhy beze strachu, že nás dítě uslyší, snídaně do postele, vycházky v odpoledním slunci, pozdní večeře s vínem a svíčkami, nové lodičky k narozeninám...
Adélčino dospívání plné náhlých změn nálad i chování, vzteklé třískám věcmi, smích, vztek i slzy, rodičovské napomínání letící jedním uchem tam a druhým hned ven, její pozdní příchody a můj neovladatelný strach, zda se jí něco nestalo...
Potom prázdnota... Adélka odešla žít svůj život s mužem svého srdce - do Francie... Krátká setkání o dovolených, telefonáty k nedoplacení - ale také k nezaplacení, byla to naše jediná spojnice v těch dlouhých měsících, kdy jsme se neviděly...
Šok! V jednom jediném roce umřela maminka na těžký zápal plic a zanedlouho poté nás opustil i tatínek - neunesl její odchod a přes všechnu lásku a pozornost svých dětí uchladl žalem... Trýznivý pocit provinění, že jsme si nestihli říci všechno, a opuštěnosti, ztráta pevné opory za zády - ačkoli mám ještě stále manžela, tak na co si stěžovat, že? Ale manžel je už dávno jiný než dřív, stále méně spolu mluvíme, náš vztah je jako jho zvyku a povinnosti, i když teď už vlastně tolik ne, když tu dcera s námi není...
Nebudu mít vnoučátko - Adélka nechce děti, prý je to v dnešním přeplněném světě zbytečné... Možná má pravdu, proč taky dávat život jednomu novému člověku, když támhle v Africe jich na zabezpečení a lásku čekají tisíce...
Jednoho dne vzal manžel kufr a odešel. Jen tak, s pozdravem a stručným vysvětlením, že už si nějak nemáme co říct. Úleva? Volnost? Odpuštění? Ne, jen naprostá opuštěnost a nedozírná prázdnota. TOHLE je moje životní prohra, zhroucení mého vesmíru, konec starých jistot a víry v pevný a čistý vztah! Jaké mám teď mít životní cíle? Co mě bude pohánět dál? K čemu tu vlastně ještě jsem?! Zůstala jsem sama, dcera cestuje po Americe, manžela už teď také nemám...
Ach - ale ano, něco jsem přece jen dostala. Teď teprve to cítím! Ten prostor otevírající se přede mnou přece není prázdnota, nemůže být! Je to nekonečná svoboda a volnost, která čeká, až si ji vpustím do svého srdce a začnu si ji užívat. Dobrá tedy, vy nevyzpytatelní osudotvůrci tam nahoře, já váš dar přijímám a chci ho využít, jak nejlépe budu moci!
Ano, jsem stará. Moje tělo odráží celý můj život, je opotřebované po té dlouhé cestě, která byla místy dost příkrá a trnitá. Těch pár vzpomínek, které mi právě prolétly hlavou, zachycuje jen zlomek všeho, co jsem prožila. Jsou ale jasné a čerstvé, jako by je někdo v mé hlavě právě teď znovu nabarvil. Ještě cítím tu vůni nezaschlých barev na malířském plátně, ještě slyším škrtání štětce po bílém nenamalovaném prostoru. Nepamatuji si na všechny své nemoci, ani na spoustu významných životních okamžiků, které určitě za zapamatování stály. Mnoho nepříjemných a smutných zážitků v mé mysli je jakoby zataženo poloprůsvitnou oponou mlžného zapomnění. Nechám je tam, ať si tam žijí a budu raději vzpomínat na vše dobré, co jsem prožila, protože mě to posiluje - a já náhle cítím, ne - VÍM, že mé tělo je jen starou schránkou pro jednu velmi mladou duši...
Už vím, co udělám: koupím si kočku a pojedu s ní na Island - tam se ještě určitě chci podívat. MUSÍM TO STIHNOUT!
Anna Kohutková
(17 let, studentka konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze – první místo v kategorii próza, 16 – 19 let v soutěži „2005 Nesmírná Odysea“.)
Přišla jsem k němu. Jako obvykle. Ale náhle se něco změnilo... Byla jsem tu já a byl tu i on, avšak bylo tu i něco jiného. Nedokázala jsem poznat, ve kterém z nás dvou, nebo lépe řečeno z nás tří, se ta změna odehrála. Nejspíš to bylo proto, že jsme se změnili všichni... Chvíli jsem rozechvělými prsty hladila jeho tmavé leštěné víko a pak jsem se odhodlala. Zvedla jsem ho a přede mnou se objevily, jako čarokrásná mozaika, černé a bílé klávesy, čekající jen na to, aby je někdo svým energickým, ale přesto i jemným, úhozem rozezněl. Začala jsem potichu hrát a tu se stalo něco, co jsem doposud nezažila... Klávesy mi pod rukama začaly něžně modře, zelenkavě a růžově světélkovat, a pak, než jsem stačila cokoliv zpozorovat, jsem se ocitla kdesi.
To místo se zdálo být tak známé, ale má paměť tomuto zdání odporovala. Neměla jsem však již více času na to, abych o tom uvažovala - ze všech stran mě obklopila mlha, bílá, krémová, jako hedvábné pavouci závoje. Rozběhla jsem se. Nevěděla jsem kam, a nevěděla jsem proč, ale něco mě nutkavě táhlo dál. Z dálky jsem slyšela hluboké tóny, ve kterých jsem poznala začátek Smetanova impromptu číslo pět. Pohádka, blesklo mi hlavou. Náhle mlha potemněla a já pochopila, že jsem se nejspíš ocitla v lese. K mému překvapení počala mlha velmi rychle řídnout a v jejích ploužících se cárech se objevily první známky modrého nebe a sluneční paprsky křehce prosvítaly do zeleného lesního porostu. Vyběhla jsem na lesní palouk, vyzdobený těmi nejkrásnějšími poklady - kopretiny, modrofialové zvonky, vlčí máky, žlutavé pantoflíčky a další růžové, bílé a oranžové květy, které se téměř neznatelně pohupovaly v závanu svěžího chladivého vánku. Pak jsem však uslyšela něco, co mé postřehy poněkud změnilo - byla to Láska... Když poslední tóny dozněly, čekala jsem co bude následovat.
Silná letní bouře se přihnala jako černý hrozivý pták a rozestřela svá křídla nad krajem. Zvedla se vichřice a uchvátila mě do svých spárů. Neměla jsem dost síly sejí vzpírat, a tak jsem sebou nechala smýkat a házet podle její libosti. Najednou mě obklopila tma... Probrala jsem se na místě, kam mě bouře zanesla. Bylo podivné, navenek působilo šťastně a poklidně, ale cítila jsem, že uvnitř skrývá jakýsi velmi hluboký a trýznivý zármutek. Pak jsem pochopila. Nad krajem, jeho údolími, kopci, jezery a luhy se nesla jako nadpřirozená ozvěna táhlá mollová melodie Chopinova čtvrtého preludia. Poklidně plynula a pak se jemně vzdouvala, aby mohla opět téměř zemřít. Tekla, jako mé hořkoslané slzy, stékala po lících do dlaní a odtud na zem a kameny. Potom se naposledy zvedla v nejsilnějším poryvu vzlykání, beznaděje a utrpení a pak vysílena, přerývavě naříkajíc a vzlykajíc, zklidnila se s posledními plačtivými povzdechy. Otřela jsem slzy a s třesoucími se koleny jsem se vydala na další pouť. Šla jsem cestou mezi zlatě žhnoucími srpnovými poli. Na rozcestí jsem zaváhala, ale pak jsem šla po zvuku hlubokého ženského hlasu, který mi nebyl neznámý, ale měla jsem dojem, že jsem ho před tím slýchávala jinak. Hlas mě táhl a vábil, a já přidala do kroku. Hlas stále sílil a temněl. Nejprve jsem uzřela velký starý olivovník a pod ním postavu sklánějící se nad něčím. Byl to muž, držel v ruce lyru a klečel nad hrobem. Ale to není možné, pomyslela jsem si. Vždyť jsem to já! Slyšela jsem se zpívat a bědovat. Volala jsem Euridiko, Euridiko! Ne, nemohla jsem tam zůstat, dala jsem se do běhu, jen abych už byla pryč.
Dorazila jsem k podivnému obydlí, spíš chatrči na kraji temného lesa. Zvědavost mě táhla dovnitř. Místnost byla tmavá, nízká, na trámech visely sušené byliny a kořeny. Uprostřed stál kotel, z něhož se ozývalo bublání, chroptění a syčení. Nad kotlem se ohýbala ohyzdná vyschlá babizna. V ruce držela něco rudého, dosud pulzujícího. Bylo to teplé ptačí srdce. S divokým chechotem je vhodila do kotle a pak na mě pohlédla. To není přece možné. Pod nánosem špíny, prachu, starých roztrhaných hadrů jsem byla já. Rychle jsem za sebou zavřela chatrné dveře a dříve, než se mohlo něco dalšího stát, jsem utekla pryč.
Celá udýchaná jsem doklopýtala do nějakého cizího města. V úzkých kroutících se uličkách jsem uviděla malý domek, do kterého jsem podle svých pocitů měla vejít. Učinila jsem to. Bylo tam plno lidí, na něco nebo na někoho čekali. Pak se zjevila žena, od hlavy až po paty zahalená do modravého roucha.
„Ulrika, Ulrika již přišla," šeptali si kolemstojící.
Věštkyně usedla na trojnohou stoličku a lidé k ní přicházeli a nechali si věštit budoucnost. Tu přišla řada i na mě. Vzala mou levou ruku a pohlédla mi do tváře. Poznala jsem ji. Byla jsem to já. Jiná, možná starší, ale přece já.
Řekla mi: „ V hudbě prožíváš svůj vlastní svět, ve kterém jsi šťastna, tento svět zůstává ostatním lidem skryt. Nebudou ti možná rozumět a chápat, co prožíváš, ale přesto si hleď tento svůj svět zachovat, je tvým největším pokladem."
Chtěla jsem sejí zeptat ještě na mnoho věcí, avšak vše se počalo znenadání rozplývat a mizet. Snažila jsem se znovu nabýt ztracenou rovnováhu. Byla jsem zase v pokoji, seděla jsem za klavírem a hlavu jsem opírala o jeho desku. Od té chvíle prožívám své každodenní nesmírné a nepochopitelné odysey, které, alespoň doufám, nikdy neskončí. A jestli ano, doufám, že i spolu se mnou.
Kateřina A. Šťastná
(19 let, studentka konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze – druhé místo v kategorii próza, 16 – 19 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Křivolaké jsou cesty tímto „naším" světem. Srázy i výšiny na cestách nás potkávají. Poznaného mnoho, před nepoznaným dech se tají.
Slunko přichází do života létem. Můžete si pomyslet, co o tom já jenom vím? Jen to, že jsem, jako vy, otevřela oči. Že, jako vy, den co den hloub do světa vkročím.
A nebudu popisovat nyní Egypt ani Řím. Žádné cestování, doprava, památek hodnoty. Malou výpravu do sebe podnikám. Každý má koutek, sám v sobě, před nímž utíká...
A dny, kdy cítí neodbytné dlaně samoty. Kráčíme světem po cestách, které jsou křivolaké. Ano, to již na začátku bylo řečeno. Ale co přesně je tímto obratem obratně míněno?
Zamyslete se mnou - také. Teprve osmnáct let se snažím jakýsi zákon pochopit. Řekněme, že turistické značky. Je v nich skryto, kde jsou a jak obejít života háčky. Rozluštit se z nich dá, jak se má žít.
Snad nemám pravidelný verš snad myšlenky smysl postrádají. Kdo tady ale koho soudí? Jeden vedle druhého člověk světem bloudí.
Před každým se mnohá rozcestí otvírají. Mnoho lidí již myslelo, že zvládlo by to lépe. Lépe jednat, kdyby byli jiným, jinou osobou. Proč sami za sebe nechlubí se svého života ozdobou?
Proč jsou některé uličky slepé? Občas máme pocit, že ač se snažíme, smysl bledne. Hledáme, pátráme, nenacházíme. Jak různý smí být úhel, jímž na jiné hledíme.
Proč je občas tak obtížné stát na straně jedné? Kolikrát jsme tušili, jakou cestou dát bychom se měli. Ale nestalo se, my změnili směr. Kolikrát už říkali jsme: „Ne, to není, není vůbec fér." A pak u druhých na to „fér" zapomněli.
Mnohokrát jsme si mysleli, že lepší, než-li máme, mohli bychom mít. Odhodili jsme jistotu. V dlaních místo čekaného, pak sevřeli jsme prázdnotu.
A možná i chtěli čas navrátit. Občas přemýšlíme, jestli je vše naplánované. Je? Není? Je vše někde, v nedohlednu, psáno? Názory jsou různé, ale když je všechny ponecháme stranou? Má se stát to, co se potom stane? Jsou v plánu ty výmoly, zákruty, škobrtnutí? Kdo ví. Možná vzdáváme se tím vlastní viny. Tím, že na bedra neznámé síly odkládáme naše činy. Naše chyby a nesprávná rozhodnutí.
Jednou jsem pozorovala kapky na okně autobusu. Jejich dráhy se křížily, znovu rozpojovaly. Jejich pád byl rychlý, krátký, jindy až nápadně pomalý. Autobus byl, jako čas, stále v klusu.
Nezastavil kvůli tomu, že krůpěje padají z oblohy. Když dopadnou, budiž, když ne, nevadí. Jistá souvislost mne do dalších úvah zavádí. Co když krůpěje jsou život náš, život mnohý? A čas stále běží, aniž bere na nás ohledy. My se setkáváme, rozcházíme, míjíme. A mělo to tak být? Co vědí kapky? Co my víme? Měly takhle být i naše na věc pohledy?
Krok za krokem jdeme dál, čas od času se ohlídneme. Minulost je film, do nějž nelze zasáhnout. Nezbývá, po shlédnutí, než opět dál, po proudu, plout. Co na tom záleží, že jinak ten děj chceme? Opouštíme se smutkem ten pomyslný kinosál. Závěr filmu se jaksi rozplynul v nedohlednu. Pak je na mně, na divákovi, zda znovu vstanu, nebo si raděj sednu. Zda krok za krokem půjdu dál. Možná příští film bude lepší, hezčí, k mému potěšeni. Teď už jen vědět, jak ho režírovat znovu. Kde vynechat tohle, kde dopřát vyznít zcela jinému slovu. Aby nevyvolal opět pobouření. Ne, nejde o to, že by ho jiní sledovali. Jako jediný, každý z nás, tam někdy sedí. Po skončení buď s úsměvem, nebo smutně na svět hledí. Jak ho ty „záběry" upamatovaly. Další den už jdeme, plní nových předsevzetí, kréd... Otvíráme novou filmu část. Musíme počítat i s tím, že někde bude past. Že někdo naruší náš plynný žitím let.
Na těch cestách občas s někým, jindy jdeme sami. Bloudíme, nalézáme, chápeme, nerozumíme. Pak, když doprovod se oddělí, o něm nebo o jiném sníme. Možná lépe se jde, když je někdo s námi. Cítíme se bezpeční, asi jako ty krůpěje na ploše skleněné. Náš film je pestřejší, ale může víc zranit. Máme možná víc důvodů proč se dalších chyb chránit. Člověk pak bolestivě na zmýlenou vzpomene. Ač klopýtáme, přesto posouváme se stále vpřed. Ač bez svatozáře, ještě máme čas. Ještě nepřišel den, kdy si na té cestě zlomím vaz. Tak proč nový lepší film nenatočit hned?
Petra Schejbalová
(18 let, studentka gymnázia pro zrakově postiženou mládež v Praze - Butovicích, třetí místo v kategorii próza, 16 – 19 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Křivolaké jsou stezky života, když stojíš v otevřeném okně a rozvažuješ....
Rozvažuješ o tom, jestli je opustit, jestli máš právo....
Křivolaké jsou stezky života, když hledíš na mokré malostranské střechy, unavené nebe pláče za tebe, protože pramen tvých slz dávno vyschl.
Stojíš a rozmýšlíš se, váháš a doufáš. V co vlastně doufáš? Cítíš beznaděj a čekáš....
Čekáš sám na sebe,
ozve se duše a nebo je
skutečně už mrtvá?
Vzbudí se to, co v tobě tak dlouho spí?
Nežiješ jen ze setrvačnosti?
Křivolaké jsou stezky života,
i já je znám.
Liší se jedna od druhé jako
vlny na moři.
Chodíš po nich věčnost
a stále jsi zranitelný jako dítě.
Křivolaké a temné jsou stezky života,
jako stíny minulosti skryté
v zákoutích tvé duše.
Kameny se lesknou teplou krví,
jsou horké a vlhké, sotva můžeš dýchat.
Rozdával jsi květy a tvé slovo bylo pohlazením. Dostalo se ti opovržení, ran a bolesti.
Otevřel jsi srdce, naplili ti na něj, měl si čistou duši, chtěl bys smýt tu hroznou špínu....
Tvé srdce zmlklo, ústa se zamkla,
chtěl´s nenávidět, nevíš jak.
Mluvíš o utrpení, ale už necítíš bolest,
mluvíš o radosti, neumíš jí cítit.
Na své tváři nevidíš vrásky
a přece se cítíš tak strašně starý.
Chtěl by ses pomstít?
Ne, nejsi jako oni....
Křivolaké jsou stezky života
ztratil´s život a dali ti nový,
tvá duše zemřela, jsi někdo jiný...
Chtěl jsi samotu, přivedli ti lásku.
Křivolaké jsou stezky života,
chceš odejít, než poznáš jejich skrytou krásu?
Vždyť hrozivou tmu zas vystřídá světlo....
Chceš odejít bez boje, když v ruce máš meč?
Tak setni hlavy všem démonům,
Proč máš odcházet ty?
Ať odejdou oni!
Kateřina A. Šťastná
(19 let, studentka konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze – první místo v kategorii poezie, 16 – 19 let v soutěži „2005 Nesmírná Odysea“.)
Mapy srdce
Až jednou najdeš správnou mapu
délkám a šířkám přístupnou
vytyč si prstem správnou trasu
na níž se srdce naleznou.
Cesty jež vedou k horizontům
rovné jsou, ba i klikaté
a všechny vedou ke svým koncům
stínem i světlem zalité.
Od poledníku až k rovnoběžce
od půlnoci do poledne
točí se svět a hlava nechce
věřiti volbě náhodné.
Ve stínu horských bílých štítů
i v žáru pouští vyprahlých
kamenných v botě ostrých břitů
městečcích po dni ospalých.
V dolech kde zlato v žilách svítí
v poklidu malých čajoven
dálnicí myšlenek se řítí
ten kdo jek snění ochoten.
Pod záclonami Niagary
na pláních v ledu Království
tam kde se rozum halí v sárí
na křižovatce možností.
Pod Sacré Coeur a pod platany
jak z Monetových kaváren
na Meteorech pod klenbami
u Akropole nad ránem.
Tam na vrcholku Araratu
i v podpalubí Titaniků
od Londýna po Kalkatu
pln tichých vzlyků křiku.
Na březích Gangy, Nilu, Labe
i na věžích všech katedrál
uprostřed všech a hlavně sebe
osamělý tu člověk stál.
„Křivolaké jsou cesty světa"
mají snad stejný start i cíl?
Tvoříme si svá vlastní ghetta
každý rád přiloží svůj díl.
Potkáváme se denně v metru
koukáme skrze sebe
jen kdy nastavit své tváře větru
a kdy odejít přikrčen?
Po lících města slza stéká
májový deštík bubnuje
dole se zvolna plní řeka
radosti, světla, naděje.
A na rohu dva františkáni
potkali holky z Perlovky
přes sklo je sledují dva Dáni
taxikář honí úlovky.
Klárovem tramvaj vzhůru supí
pod hradem réva sílí sluncem
z pavlače teta druhou tupí
co zasloužíme to dostanem.
V Paříži, Káhiře i Římě
v ten samý čas ten samý děj
každý z nás nese svoje břímě
světec, vrah, dítě, farizej.
Na Orloji se točí hvězdy
čarami glóbus opředou.
Sejdeme jednou, někdy, nikdy
cesty se protnou, rozejdou.
Až jednou najdeš správnou mapu
délkám a šířkám přístupnou
vytyč si prstem správnou trasu
na níž se srdce naleznou.
Veronika Bulínová
(19 let, studentka gymnázia pro zrakově postiženou mládež v Praze - Butovicích, druhé místo v kategorii poezie, 16 – 19 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“).
Austrálie
V Austrálii žijí hadi, ale také hadice.
Nežijí tam žádní krabi ani žádné krabice.
Koaly na stromech sedí, na klokany stále hledí.
Klokan skáče jen a jen, je mu horko celý den.
Klokan skáče sem a tam a má žízeň jako trám.
Pták kiwi okolo běží, volá, halóó v Praze sněží!
Pták kiwi je nelétavec, ale také žádný dravec.
Ptakopysk je zvláštní tvor, v zimě bývá bez bačkor.
Lidé ti tam žijí taky a jsou jich velké mraky.
Tmavší pleť než my mají, na slunci se opalují.
Jedí mravence a červy, strkají je do konzervy.
Když mají hlad, tak k obědu, dají si červa na medu.
Zásoby mají na měsíce, mravenců chytli na tisíce.
Co tam mají k večeři?
Opražené červíky, kořínky a jiné fujtajblíky.
Přistěhovalci tam také jsou, živí se zdravější potravou.
Snídají kiwi ovoce, nejen, když jsou Vánoce.
Australané většinou, dorozumívají se angličtinou.
Přistěhovalci se dorozumí, tak jak nejlíp každý umí.
Navzájem si nerozumí, každý svou řeč totiž umí.
Oni žijí vesele, jsou z nich velcí přátelé.
Neválčí a nekradou, žijí s dobrou náladou.
Tak to je ta krásná zem, kde slunce svítí celý den.
Petra Zelenková
(18 let, studentka Obchodní akademie pro zrakově postiženou mládež v Praze - Butovicích, - třetí místo v kategorií poezie, 16 – 19 let v soutěži „2005 Nesmírná odysea“.)
Výlet vlakem
Vstávali jsme půl sedmé ráno. Maminka nachystala snídani a svačinu na výlet a potom jsme vyjeli. Jeli jsme asi hodinu a protože to byl můj první výlet vlakem, moc jsem se na něj těšila.
Ve vlaku jsme nesvačili, protože jsme neměli hlad. Dojeli jsme na zastávku Ostravice, kde jsme vystoupili a šli do restaurace U Tkáče. Já jsem si dala hranolky s kuřecím řízkem, bratr Ivan si dal hranolky s vepřovým řízkem. Maminka si objednala svíčkovou omáčku bez brusinek s knedlíkem, a taťka zelnou polévku. Všichni jsme si pochutnali a šli k vodě.
U vody jsme si umyli ruce, pohráli si s vodou, osvěžili se, protože svítilo sluníčko a bylo teplo. Pak jsme šli k jiné vodě, protože tato byla hodně studená. Ale moc jsme si nepolepšili. Byla studená stejně jako ta první. Šli jsme si sednout na pařez a maminka mi koupila gumový hamburger a nanuk Parádu. Ivanovi koupila nanuk Tom a Jerry. Chtěli jsme jit už zpátky, ale malá dvouletá Justinka, která jela na výlet s námi, usnula. Spala hodinu a půl a jak se vyspala, šli jsme zpátky do restaurace U Tkáče. Já s Ivanem a mamkou jsme si nedali nic, ale taťka si dal dršťkovou polévku. Potom jsme šli na točenou zmrzlinu. Zmrzlina byla dole jahodová a nahoře byla vanilková. Ivan si nedal zmrzlinu, ale mamka si dala dvě točené zmrzliny.
V pět hodin jsme se vrátili vlakem domů. Byla jsem ráda, že se výlet vydařil a já už můžu kamarádům ve třídě říct, že jsem jela vlakem taky a poznám jeho zvuk.
V neděli jsem si hrála s panenkama a s bratrem Ivanem. Povídali jsme si, jestli po výplatě pojedeme znovu na výlet.Taťka s mamkou řekli, že ano, že určitě pojedeme. Pojedeme kolem patnáctého června. Už se moc s bratrem těšíme!
Barbora Horvátová
(11 let, Soukromá speciální škola v Ostravě - Hrabůvce, účastnice literární soutěže „2005 Nesmírná odysea“ v kategorii próza, 9- 12 let)
„Tak pánové, máte před sebou svou první cvičnou bojovou akci. Vaše dosud poklidné procházky oblohou končí. Teorii boje ve vzduchu znáte, létat umíte. Teď je vše jen na vás. Došli jste až sem, mezi padesát nejlepších, tak ukažte, že jste tu oprávněně. Nahoře na vás čeká pět nepřátelských Migů, tak hurá do boje."
První cvičná bojová akce. Celých dvacet let sním o tomhle okamžiku. Ale to bych teď měl vstát a jít si pro výstroj jako ostatní piloti. Jenže já stále sedím na svém místě a koukám na kapitána Stevensona. Musí k tomu přece říct něco víc, musí...
„No tak Wrighte, hurá nahoru, vsázím na tebe. Tak běž a ukaž všem, jak se to dělá. Natrhni těm Migounům zadek!" Pronesl kapitán chraplavým hlasem s doutníkem v ústech a důstojným krokem opustil místnost.
„OK, dobře, tedy... jdu si pro věci."
Ještě na cestě k letounu jsem byl trochu nesvůj, ale jakmile jsem vlezl do kabiny a zapnul si pásy, ucítil jsem takovou zvláštní sílu. Zase jsem tu byl jen já a moje letadlo. Pomalu jsem roloval po ranveji a za pár minut už byl ve vzduchu. Ve formaci jsme letěli přesně osm minut při kursu 5.5.0. směr severozápad, když se éterem ozvalo: „Dva Migouni na sedmi hodinách!
Měl jsem ho za ocasem. Bylo na čase dát se do boje, ukázat, kdo je tady pánem mraků. S letadlem plně pod kontrolou jsem provedl pár rychlých manévrů, abych se vetřelce zbavil. Leč ten byl příliš bystrý a rychlý. Po bezvýsledném manévrování jsem usoudil, že by to chtělo změnu. Ne že by mě hra na honěnou nebavila, ale trochu mě omrzelo být „myší". Zatoužil jsem, stát se pronásledující kočkou. Najednou jsem byl se svým letounem jako srostlý, byli jsme jeden muž, jeden stíhač. Šel jsem do prudkého klesání, ale hned to zase zvedl a bleskově se otočil doprava. To se mi vyplatilo. V tu chvíli jsem měl myšku pod sebou na dvanácti hodinách jako na dlani. Zaměřil jsem ho. Škubal se, bránil se, chtěl uniknout, ale já ho nepustil. Zaměřovač blikal červeně a já zmáčkl spoušť.
„Mám ho! Dostal jsem ho!"
Soupeř mi zamával řídly a s vědomím porážky zmizel na svou základnu. Po přistání si mě našel kapitán Stevenson.
„Wrighte, to bylo sakra dobrý, vy jste se snad narodil v pilotní kabině s kniplem v ruce!"
Večer jsem se převaloval na posteli a nemohl usnout. Tohle bylo to, po čem jsem toužil celý život. Stát se pilotem vojenského letectva. A teď je můj sen doslova na dosah. Miloval jsem letadla už jako dítě. Všechny moje školní sešity jsou jimi pokreslené, s hlavou zvrácenou k obloze jsem je při slunném počasí se zaujetím pozoroval. Pak jsem i přečetl knihu o letcích z druhé světové války a touha stát se obráncem naší země ve vzduchu už mě neopustila. Tak strašně moc jsem obdivoval tu odvahu, odhodlanost a statečnost, která nechyběla nikomu z nich. Když jsem na půdě našel staré knihy o letectví a s překvapením zjistil, že jsou po mém dědečkovi, kterého jsem bohužel nikdy nespatřil, moje touhy se znásobily. Já jsem zdědil lásku k letadlům po dědovi! Po mém dědovi, který se svého velkého snu nedožil. V tu chvíli jsem věděl, že se stanu vojenským pilotem a budu bránit nejen zemi, ale i nebe, protože z něj se bude koukat děda a bude pyšný na svého vnuka. Já to chtěl pro dědu. A teď mám za sebou první cvičný boj a za pár měsíců budu plnohodnotným stíhačem letecké armády...
O rok později
„Sakra kde mám tu zatracenou lžíci, vždyť jsem ji sem pokládal.. Jau! To pálí! Co tu k sakru dělá ta horká pánvička? Mám všeho po krk. Tohle že je život?...Kruci..."
Nesnášel jsem svůj život, neměl jsem důvod žít, nechápal jsem, co tady na tom podělaným světě ještě dělám! Chtěl jsem v tu chvíli co nejrychleji vypadnout ven, někam daleko, pryč od všeho, někam, kde si sednu a uslyším jen... Jen zvuk stíhaček, to jsem chtěl slyšet! Já chtěl zase slyšet burácet ty silné motory a vidět ty půvabné stroje, jak... Já to cítil hluboko uvnitř, moje srdce chtělo létat.
Jak jsem tak strašně rychle odcházel z bytu, tak jsem se přerazil o stůl, zakopl o židli, narazil do dveří a když jsem konečně našel ty správné boty, začal jsem hledat klíče… Asi po čtvrt hodině jsem byl schopen opustit byt. Bože, takhle přece nemohu žít věčně. Rozsviťte už někdo, já se z té tmy zblázním. Popadl jsem svou bílou hůl a šel. Právě jsem scházel do prvního patra, když mě kdosi oslovil: „Wrighte..."
„Kapitán Stevenson?"
„Jo, Wrighte, něco pro tebe mám."
A tak jsem měl poprvé od své nehody zase z něčeho radost a mohl se smát. Začal jsem na vojenské akademii přednášet bojové letectví, a byl tak mezi svými a šťastný. Zase jsem oblékl uniformu a po dlouhé době se cítil ve své kůži. Jednoho dne zase přišel kapitán Stevenson: „Wrighte, pojď se mnou, je to naléhavé."
Zalekl jsem se, netušil jsem o co může jít, nicméně šel jsem. A dobře jsem udělal. Za chvíli jsem se vznášel ve dvoumístném letounu, pilotovaném kapitánem Stevensonem. Nemohu mluvit o pocitech. Byly nepopsatelné.
„Kapitáne, půjčte mi knipl."
Neřekl ani slovo. Jen vzal mou ruku a položil ji na knipl. A já letěl...
Anna Kulíšková
(19 let, studentka konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze, účastnice literární soutěže „2005 Nesmírná odysea“ v kategorii próza, 16 – 19 let.)
Kdybych měla stroj času
Už jste někdy přemýšleli o tom, kam byste se vydali, kdybyste měli stroj času? Já ano.
Vezmu to od úplného počátku, vrátím se do pravěku. Je pravda, že mě - vegetariánce - by se nemuselo v nejstarších dobách žít vůbec špatně. Nikdo by mi nenutil žádné maso, jen bych si běhala po lese a sbírala různé bobule, kořínky a všelijakou zeleň. Ale zase na druhou stranu, bydlet na stromě by se mi taky nechtělo. A ještě se neustále bát, že si mě dá k svačině nějaké lesní zvířátko, to taky není zrovna růžová představa.
Možná později už by to bylo lepší. Muži by chodili lovit do lesa, já bych se starala o domácnost. Jenže hlídat pořád oheň, jestli nezhasíná, a opracovávat kůže, hm, to by mě taky nebavilo.
Docela fajn by to mohlo být třeba v Egyptě, který vznikl jako jeden z prvních států. Ale musela bych se zde ocitnout třeba jako dcera faraóna. Protože kdybych byla jen obyčejná dívka, nečekalo by mě nic zajímavého. Pořád bych pracovala na poli a upřímně řečeno, zahradní práce mě příliš nebaví.
Nebo Řecko. Tam by se mi líbilo. Taková kulturní země. Kolik toho lidé věděli, co všechno dokázali! To mě fascinuje. Vezměte si třeba filozofa Platóna. Jeho odkazy jsou živé dodnes. Nebo třeba Ezop. Neznám člověka, který by o tomto slavném bajkáři nikdy neslyšel.
Ovšem do antického Říma bych se dostat nechtěla. Protože jsem křesťanka, patrně by toto žití nebylo moc příjemné. Nejdřív bych asi byla outsiderem ve společnosti a pak by mě dal Nero, nebo jiný šílenec, předhodit lvům. Sice by mě mohlo těšit, že jsem byla zabita v krásném Koloseu, ale přece jen, život je mi milejší.
Do období po pádu Římské říše bych taky zabloudila nerada. Obyčejní lidé se živili zemědělstvím a panovnické rodiny se asi taky neměly nijak zvlášť dobře.
Ve středověku by to mohlo být lepší. Sice jako žena bych si moc vyskakovat nemohla, ale kdybych byla kupříkladu královskou dcerou nebo ženou nějakého zbohatlíka a žila v nějakém větším městě... Třeba v Paříži nebo v Cambridgi. Ani matičkou Prahou bych nepohrdla. Třeba za vlády Karla IV. tam muselo být opravdu krásně. Jen škoda, že bych nemohla studovat na nově založené univerzitě.
Jenže na druhou stranu mě odrazuje od výletu do středověku hygiena. Představa, že se koupu tak jednou za měsíc, chodím po ulici mezi výkaly a odpadky. Fuj!
A navíc ten všudypřítomný mor. Zemřít tak ošklivou a bolestivou smrtí a pak být hozena na hromadu k ostatním mrtvolám... Co třeba renesance? No, někde jinde než v Čechách by se mi líbilo. Ale tady? Koukat se na husity a křižáky jak s biblí v ruce chodí zabíjet? Ne! Nikdy!
Raději bych přeskočila rovnou do baroka. Moje první cesta by vedla k Johannu Sebastianu Bachovi. Řekla bych mu, že ho nesmírně obdivuji, a že se stal jedním z mých nejmilejších skladatelů.
Avšak určitě by mě mrzelo, že čeština přestala být jazykem umění, že byly cenzurovány knihy a spousta mých krajanů, jako třeba Jan Ámos Komenský, musela odejít do exilu.
Kdybych se vrátila do klasicismu, chtěla bych si vyzkoušet, jaké to je být šlechtičnou. Ale asi bych nevydržela moc dlouho neustále kontrolovat každý svůj pohyb a slovo, abych neudělala něco, co se pro šlechtičnu nehodí.
Jako pražská dáma bych se docela určitě vypravila do divadla na premiéru Mozartovy opery Don Giovanni. Taky bych pořádala různé hudební večírky a učila se hrát na klavír a na housle.
V další etapě našich dějin bych se zapojila do snah znovu obnovit náš rodný jazyk. Vždyť čeština je přece tak krásná. Ovšem, asi bych se taky trochu bála války, protože Napoleon se povážlivě roztahoval téměř po celé Evropě.
Kdyby mě stroj času zanesl na konec 19. století, chtěla bych se stát operní pěvkyní, abych se mohla setkat na prknech, co znamenají svět, s Emou Destinnovou.
Jestliže by mě však stroj času chtěl zanést do 20. století - doby totalitních režimů, raději jej rozbiji. Nesnesla bych pohled na nesmírné utrpení milionů lidí, kteří umírali ve stalinovském gulagu či hitlerovských koncentračních táborech, na ty, kteří obětovali život pro svou vlast a už vůbec ne na ty, co tyhle hrůzy spískali.
Kdybych opravdu měla stroj času, zamknu jej do skříně a klíč hodím do studny. Nechci se nikam vracet. Jsem ráda, že žiji v době, která je právě teď. Mohu svobodně myslet, studovat školu, která mě baví, hlásit se k náboženství, které vyznávám a spoustu dalších věcí. Jistě, i tato doba má spoustu negativních stránek, ale nikdy nemůže být všechno dokonalé. A já věřím, že některé věci se ještě dají změnit.
Petra Musilová
(18 let, studentka konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze, účastnice literární soutěže „2005 Nesmírná odysea“ v kategorii próza, 16 – 19 let.)
Santa Katarina
Asi před dvěma lety jsem začala se sjezdovým lyžováním. Tedy, před dvěma lety v prosinci roku 2003 jsem byla na prvním soustředění. Bylo to v italské Santa Katarině, což je takové malé městečko nebo spíš vesnice v horách. Toto místo je proslulé tím, že se tam jel světový pohár. Velmi jsem se tam těšila na to, že jsem měla jet poprvé do Alp, a také na to, jak se budu učit lyžovat.
Do Itálie jela část lidi autobusem, ale já, Honza, Martin a mamka jsme vyráželi o den déle a jeli jsme autem. Do Rakouska jsme dorazili po půlnoci, a protože je mezi Rakouskem a Itálií tunel přes noc zavřen, řekli jsme si, že pojedeme přes Švýcarsko. V horách se musí projet průsmykem, který je ovšem někdy v zimě zavátý a Švýcaři ho uzavírají. Takže jsme jeli k průsmyku, cestou. Čím blíž jsme mu byli, stále přibýval sníh, a když jsme přijeli téměř na hranice, zjistili jsme, že se už dál nedostaneme, průsmyk byl zavátý. Tak jsme auto obrátili a jeli zpět k tunelu, tímto jsme si zajeli asi sto kilometrů. Dvě hodiny jsme před tunelem čekali. Na místo určení jsme dorazili asi v devět hodin ráno.Problémy s hledáním hotelu, ve kterém jsme měli bydlet, pominu, řeknu jen, že když jsme našli hotel, kde jsme měli bydlet, správce nás nemohl najít v seznamu lidí. Pak jsme vyrazili na svah. Zbytek naší skupiny tam už byl. Nebudu se tady rozepisovat o jednotlivých pádech a o tom, jak jsem se učila lyžovat. Po delší době, když na to teď tak vzpomínám, si říkám, že těch pádů a modřin bylo vážně hodně, ale že ty začátky byly stejně super. Můj hlavní obdiv a dík patři Honzovi, který je mým trasérem a který má se mnou velkou trpělivost.
No, ale vrátím se k Santa Katarině.Toto soustředění trvalo asi týden. Všechno už bylo krásně zasněžené, všude vysoké hory, ale slunce moc nesvítilo. Někteří lidé z naši skupiny chodili po návratu ze svahu do sauny. A jednou, přibližně uprostřed týdne, náš vedoucí vymyslel, že se půjde do termálních lázní. To Honzu přivedlo na jednu vzpomínku. Když byl jednou na nějakém soustředění někde v oblasti okolo Livigna (které leží nedaleko Santa Katariny), vzpomněl si, že se chodili koupat do tůňky. A že si tam možná ještě pamatuje cestu. Takže jsme se večer místo do lázní jeli podívat na místo, kde bájná tůň měla být.
Přijeli jsme do jakéhosi lomu, všude byla tma a tekla tam řeka. Nikde nic. Po chvíli tam šel nějaký člověk. Martin se ho ptal, jestli o té tůni něco neví, ten člověk říkal, že ano, že tam je, ale musí se přebrodit řeka nebo jít nějakou cestičkou, kterou však on sám nezná.Rozhodli jsme se, že zkusíme přebrodit řeku. Nevypadala, že je moc hluboká. Sundali jsme si boty a ponožky, kalhoty vyhrnuli nad kolena a vkročili do řeky.Možná by se slušelo podotknout, že v této chvíli byla okolní teplota vzduchu asi -12 stupňů Celsia, takže se dalo předpokládat, že voda bude mít jen pár stupňů nad nulou. Voda byla skutečně strašně ledová. Když jsme došli k druhému břehu řeky, nohy jsme už téměř necítili. O kámen jsem si urazila palec. Ale všechno to, co jsem právě popsala, stálo za to. Tůň tam byla. Byla to prohlubeň ve skále, plná horké vody, nad niž se vznášel oblak páry. Voda byla cítit sírou. Zdálo se, že je to přepad z termálních lázní stojících na kopci. Voda vyvěrala ze skály. Byla to nádhera ponořit se do vařící vody, zatímco hlavu mít vystrčenou venku, ten rozdíl, ta nádhera. Ten večer byl úplněk. Takže obrysy lidí sedících ve vodě a zahalených párou se rýsovaly tajemně, jako přízraky.
Když jsme se vrátili na hotel, řekli jsme ostatním o našem objevu - o tůni. Bohužel hladina řeky do příštího večera stoupla, takže když šli další večer přes řeku, neměli vodu nad kotníky, ale nad kolena. Třetí večer jsme ovšem objevili onu cestičku. Vedla těsně u skály nad řekou. Místy se musely překračovat díry. Jedna moje kamarádka málem spadla do vody, když jsme tam tudy šli.
Na Santa Katarinu vzpomínám velmi ráda, vždy se mi vybaví tůňka a také úplné počátky mého lyžování. Moc se mi tam líbilo. Ovšem týden uběhl velmi rychle a v sobotu byl odjezd.
Andrea Klozová
(16 let, studentka Gymnázia ve Frýdlantu v Čechách,, účastnice literární soutěže „2005 Nesmírná odysea“ v kategorii próza, 16-19let)
Tento příběh je o Janě. Dočteme se ho z jejího deníku; z deníku třináctileté slečny, které jde všechno samo, má kamarádky a dobré známky zadarmo. Zde je úryvek z jejího deníku ze dnů, ve kterých se jí změnil život.
2. listopadu
Dnes mi oznámili, že pojedu na šachový turnaj (4.12). Moc se tam těším. Klára a Anna (mé kamarádky ze školy) mi řekly, že budu první a že by to jinak ani nešlo. Hanka (má kamarádka ze školy) mi řekla, že tam chce jet taky a já ji řekla, že nic nevyhraje.
10. listopadu
Hanka (už není má kamarádka) si zase fandí, že něco vyhraje. My s holkama jsme se jí vysmáli. Učitelka holkám vynadala, ale mně nevynadala. To si netroufne. Už je to potvrzený, jedu přesně tak, jak jsem si myslela. Všechny si myslíme, že to vyhraju (ostatně, jako všechno). Ten odporný učitel šachů tam pošle i Hanku. Ta trubka se z toho raduje, ale já to vyhraju. Už přemýšlím, co si vezmu na sebe. Třeba ty červený šaty.
16. listopadu
Právě jsem se vrátila z nákupů. Koupila jsem si nové oblečení na šachy. Tak například nové tenisky (růžové, ty se teď nosí), kabát (umělý, přece nebudu podporovat týrání zvířat), kozačky (nahoře s kožíškem, samozřejmě umělým) a jiné věci, ve kterých budu in. Taky jsem si koupila novou kosmetiku (netestováno na zvířatech). Máma mi slíbila, že za výhru šachů dostanu kotě. Bude se jmenovat Charlotta. Jdu poslouchat Madonu.
26. listopadu
Vyhrála jsem aerobik žáků. Jsem prostě úžasná. Holky to nepřekvapilo. Ony vědí, že já jsem ve všem nejlepší. A jinak jsem se pohádala s mámou, že mi nechce koupit nové šaty. Já jí řekla, že nechci vypadat jako Hanka. Máma mi řekla, že tak nebudu vypadat nikdy. Táta nás seřval, že nemáme posuzovat podle oblečení. Je hloupý, když neví, co se nosí.
30. listopadu
Už mámě kontroluji, co mi balí za oblečení na šachy. Je toho dost. Hanka si balí sama, její máma pracuje. Jak jsem se s ní mohla bavit? To sama nevím. Ta trubka se musí učit na dobré známky. Já ne. Tak jdu zkontrolovat, co mi máma balí za kosmetiku.
3. prosince
Zítra už odjíždíme, je to pouze na čtyři dny. První den je příjezd a ubytovaní, druhý den hrajeme pět kol a pak je výlet do města, třetí den hrajeme čtyři kola a potom je prohlídka místního muzea, čtvrtý den je vyhlášení a odjezd. Už jsem mámě řekla, jaké chci kotě. Už vidím, jak se tváří Hanka, až vyhraji.
4. prosince
Dnes jsme přijeli. Já jsem na pokoji s Hankou a holkou z Kladna. Těším se na to, jak jim to zítra natřu. Všichni budou koukat. Já překvapená nebudu. Jsem určitě nejlepší. Učitel šachů (je blbec) si myslí, že vyhraje Hanka. Ten bude čubrnět, až vyhraju já. Ta holka z Kladna se jmenuje Kristýna a obdivuje moje oblečení (nejvíc kožíšek). Kristýna je fajn holka.
5. prosince
První kolo jsem remizovala s Kristýnou (tu jsem nechala remízovat). Druhý kolo jsem prohrála s Hankou (určitě podváděla). Třetí jsem prohrála s Janem Mladým (Olomouc). Čtvrté kolo jsem zas prohrála s Davidem Cihlářem (Kladno, je hezký, furt jsem koukala na něj a hru jsem nesledovala). Páté kolo jsem prohrála s Alenou Plachou (Brno, má obličej jak kobyla). Dnes se mi to nepovedlo. Asi nejsem ve formě, ale zítra všechny porazím. Právě mi Kristýna řekla, že Hanka má pět bodů (měla štěstí, zítra vše prohraje). Byli jsme ve městě. Koukali jsme se na památky a já si myslela, že půjdeme do krámu. Byla to nuda. Jdu spát, ať zítra vstanu včas a všechny porazím.
6. prosince
Šestý kolo jsem prohrála s Věrou Boreckou (Hradec Králové, má oko na punčoše). Sedmé kolo jsem prohrála s Filipem Ledvinou (Olomouc, rozhodčí mu určitě radil). Osmé kolo jsem prohrála s Danem Millerem (Brno, má mikinu z loňské sezóny). Deváté kolo jsem vyhrála s Michalem Brodským (Ostrava, konečně jsem ukázala, co ve mně je). Jdem do muzea židlí. Byla tam pěkná nuda, ale zjistila jsem, že Hanka poslední dvě kola prohrála (to jí patří). Zítra se dovím, kolikátá jsem. Kristýna mi chce něco říct, jdu si to poslechnout.
7. prosince
Skončila jsem poslední (nebylo mi dobře). Hanka skončila pátá z třiceti třech (určitě podplatila rozhodčího).Odjíždíme domů. Konečně. Hurá.
8. prosince
Máma je v šoku, že jsem poslední. Omítá mi koupit kotě. Je zlá. Holky vědí, že je to jen náhoda. Ony vědí, že Hanka musela podvádět, jinak by nebyla pátá. Táta se diví, že jsem nevyhrála. Učitel šachů chválí Hanku a mně řekl, že se musím zlepšit, jinak nikam nepojedu. Já mu ukážu.
15. prosince
Jedem na týden lyžovat. Uleji se ze školy. Musím si koupit nové oblečení na lyže. Máma je stále naštvaná, že jsem byla poslední. Dne 22.12. mám soutěž ve hře na klavír, potřebuji vyhrát, ať má máma radost. Táta koupil nové lyže. Stále trénuji šachy.
20. prosince
Máma chce odjet už zítra, ať stihnu tu soutěž. Po soutěži koupíme nové šaty na vánoční ples u tety Moniky (moc ráda ji nemám). Jdu si dnes naposled zalyžovat. Proč musíme zítra odjet? Jinak už jsem mámě řekla, že chci k vánocům nový mobil (ten za jedenáct tisíc).
22. prosince
Vyhrála jsem. Koupila jsem si nové šaty (dlouhé růžové s jedním rukávem do zvonu druhý není, širokou sukní). Zítra je předvedu na plese. Na ten ples chodím každoročně. Vždy mám nejhezčí šaty.
23. prosince
Samozřejmě jsem byla nejhezčí. Všichni obdivovali mé nové šaty. Lída a Radka mají nová koťata. To mě štve. Zkazilo mi to celý ples. Máma mi odmítá koupit kotě.
24. prosince
Je Štědrý den. Dostala jsem ten mobil. Ukážu ho holkám, ty budou koukat. Nové oblečení jsem dostala jako vždy. Táta byl dnes doma a slavil s námi. Určitě zas přiberu, potom cukroví. Dnes na Štědrý den jsem zas trénovala šachy. Chci vidět, co dostala Hanka. Určitě nic hezkého. Máma mi slíbila, že když vyhraji ten další turnaj, dostanu to kotě.
31. prosince
Silvestr. Mám ho ráda. Vždy můžu jít spát až po půlnoci. Půjdem se podívat na ohňostroj na Karlově mostě. Mám ohňostroje moc ráda. Hanka tam nepůjde, protože musí pomáhat u nich v hospodě. Já budu trénovat šachy. Chci vyhrát. A jinak dne 8.1. bude Miss aerobik. Musím vyhrát. Minule jsem byla druhá.
4. ledna
Máma je zlá! Nechce mi koupit to kotě. Dneska jsem se dozvěděla, že Hanka má nový kotě, jmenuje se Lída. Proč zrovna mě nikdo nekoupí to kotě?!? Já ho potřebuji víc než Hanka. Ale stejně já bych se o kotě nemusela starat, Hanka se o něj starat bude muset.
8. ledna
Jsem hrozně nervózní. Musím vyhrát, nechci být zas druhá. Já vyhrála. Řekli, že šachový turnaj je už 11.1., to nestihnu koupit nové šaty. Musím vyhrát. Program jako minule, ale teď bude v Hradci Králové.
11. ledna
Už jsem na pokoji a vybalená. Kristýna, jsme spolu na pokoji, obdivuje moje šaty. Jdu si s ní popovídat.
12. ledna
První kolo jsem prohrála s Janem Mladým (Olomouc, minule byl první). Druhé kolo jsem prohrála s Radkem Opočenským (Hradec Králové, má křivý nos).
13. ledna
Dnes píši z nemocnice. Zlomila jsem si nohu, sedí tu se mnou Hanka. Po druhém kole jsme se pohádaly a já odcházela po schodech dolů a ujela mi noha na kofole, co tam vylil nějaký debil. Kristýna, která šla okolo, se mi začala posmívat, že ani značkové boty nezabrání pádu. Zato Hanka mi běžela naproti, jela se mnou do nemocnice a zůstala tu se mnou, i když mohla vše vyhrát a být první. Hanka mě překvapila.
27. února
Dnes jsem byla poprvé ve škole. Holky teď běhají za Hankou ona je HRDINKA a JÁ nemůžu už dělat aerobik, cvičit a nesmím tu nohu namáhat. V nemocnici za mnou byla pouze Hanka. Hanka holkám řekla, že má pouze jednu kamarádku - a to mně. Tak zase dolejzaly za mnou, ale já už jim nenaletím. Hanka mi dala můj kufr, chybí v něm mé nejlepší šaty. Učitelka mi řekla, že Kristýna tvrdila, že jsou její a odvezla si je domů. Jinak za mnou v nemocnici byl Jan Mladý a říkal, že od té nehody jsem fajn. Vyměnili jsme si čísla. Předsudky jsou hrozná věc: Hanka se mi zdála protivná, ale je fajn. Kristýna mi přišla super, ale je pěkná mrcha. Hanka mně učí šachy, prý jsem se zlepšila. Učitel šachů říká, že na příští turnaj jedeme obě, že na nás spoléhá.
Marie Frejková
(14 let, první místo v dětské kategorii v druhém ročníku soutěže „Společný svět 2006“ pro zdravotně postižené bez omezení věku)
Zpět
Zpět na hlavní stránku