2001–2008

NESMÍRNÁ ODYSEA

sborník literárních prací
dětí a mládeže
se zdravotním postižením

  

2008

MOTTO:
„Slova, jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy"
(TIBETSKÉ PŘÍSLOVÍ)

---

ALENKA HURTOVÁ

9 let, ZŠ pro zrakově postižené, Nám. Míru 19, Praha 2

Přítel

 Jeli jsme do Železné Rudy s paní Kulíškovou my tři: Patrik, Míša a já – na sportovní hry.

 Cestou na hřiště… ne – počkat, jak to vlastně bylo?

 Ne, druhý den po tom, kdy jsme byli na hřišti, nám paní učitelka ukázala obchůdek a tam byly vystavené suvenýry. Byl hodně velký a byly tam suvenýry jako třeba: hrníčky s kostelem a na něm byla napsána Železná Ruda.

 Potom třeba džbánky hezké, s kostelíčkem a také talíře s obrázky ze Železné Rudy.
 A já jsem tak mohla mamince koupit magnet s kostelíčkem, a tam bylo vedle kostelíčku napsáno Železná Ruda. Potom jsme šli na večeři.

 A představte si, ta další příhoda je dobrá. My jsme totiž měli závody v plavání v hotelu Ostrý. A po těch závodech, jak se plavalo, jsme šli s paní Kulíškovou do vířivky. Protože tam bylo krásně teploučko, tak se mi to moc líbilo.

 Potom jsme šli na atletiku. Tak jsme běhali, a já jsem byla až třetí. No, a pak jsme šli na svačinu. Můžu vám říct, co jsme měli? Hrušku a oplatku.
 Pak jsme šli na hod kriketovým míčkem. A potom na skok do daleka. A já jsem skočila 10 metrů. Ale to doopravdy! Ale já jsem to skočila, fakt, představte si! – To mi řekli. Ti, co to měřili.

 Po obědě jsme vždycky měli krátký polední klid a po poledním klidu jsme šli na goalball. Každé družstvo mělo dva zápasy. Já jsem hrála nejdřív v poločase. A potom celý další zápas. Bohužel jsme nevyhráli. Vyhráli víte kdo? Ohniví draci!

 A ano, snad nejvíc se mi líbilo, jak jsme jeli na tandemech až do Německa. Jela jsem s paní Kulíškovou. Ona řídila a já šlapala…

 Objely jsme tam malé kolečko, a pak jsme se vrátily do Česka. Šlo nám to spolu dobře a došlapaly jsme vážně velký kopec.

 Paní Kulíšková byla na nás i na mě moc hodná. Pomáhala mi s plaváním. Je to paní učitelka i přítel.

TEREZA HYBLOVÁ

17 let, SŠ pro zrakově postižené, Kamenomlýnská 2, Brno

Dobrodružství s Fairou…

 Jednoho pěkného a slunečného dne o velkých prázdninách jsme se rozhodly já s mamkou jít za taťkou do vesnice Lupěné, vzdálené od Zábřeha asi 4 kilometry. Vzaly jsme s sebou i naše psy Fairu a Růženku. Tata v Lupěném se svými kolegy z práce opékali prase na ohni a popíjeli u toho pivo. Říkaly jsme si s mamkou, jak je pěkně překvapíme. Radovala jsem se, že půjdeme tak dlouho lesem a že s sebou máme i naše psy, kteří přímo zbožňují procházky.

 Skoro celou cestu jsme přetřásaly, co na nás asi řeknou a Faira mě na vodítku táhla dál a dál a já jsem měla co dělat, abych ji vůbec udržela, tak byla natěšená, že jde na procházku. Ono není tak lehké udržet rotvailera, který má až neskutečně velkou výdrž. Když jsme byly skoro u cíle, podařilo se nám dostat se někomu na zahradu přímo z lesa. „Kam se nám to povedlo, proboha, vlézt? Vždyť to byla normální cesta,“ nechápala mamka. Honem rychle jsme se odtamtud klidily, aby nám někdo nevynadal, že mu lezeme do zahrady a také, kdyby tam byl nějaký pes, neudržela bych Fairu, a ta by se po něm okamžitě vrhla. A tak jsme prolezly křížem krážem celou vesnici, až jsme zaslechly randál: „Támhle se něco děje, tak tam zkusíme jít a třeba to budou oni.“

 Když jsme se tam konečně dobelhaly, zprvu nikdo z tatových kolegů nevěděl, kam nás má zařadit. Až taťka vstal a nechápavě si nás prohlížel:„To jste se hnaly takovou dálku jen kvůli mně?“ „No, vzaly jsme s sebou psa, aby tu požral kosti, když už jsme vás tu tak pracně hledaly, tak ne jen tak zbůhdarma,“ odpověděla mu mamka. „A tak si pojďte sednout," rozhlížel se po nějaké volné židli, „nebudete tu přece jen tak stát.“ A potom nám dali i maso s chlebem, což jsme nečekaly a džus na pití. Nějakou dobu jsme tam s nimi poseděly a mamka se zapovídala s nějakou tatovou kolegyní a chovala Růženku v náruči, já jsem tam seděla, poslouchala a občas slušně odpovídala na nějaké dotazy. A Faira spokojeně ležela ve stínu a žvýkala jednu odhozenou kost za druhou. A když už se slunce chýlilo k západu, rozhodly jsme se s mamkou odejít. Taťkovi kolegové nám poradili zkratku, ale byla to zkratka na smrt. Musely jsme s mamkou vylézt do strmého srázu. Mamku nahoru vystrkal jeden z tatových kolegů, který už měl notně popito a vypadalo to, že za ní musí každou chvíli spadnout a stáhnout mamku zpátky dolů, ona ještě držela v náruči Růženku, takže kdyby upadla, byla by to přímo hrůza! „Ať proboha nespadnete, co bychom v tomhle zapadákově dělali?“ děsil se taťka. „Ale neboj,“ říkal mu kolega a vrávoral, že to bylo o strach. Já jsem si raději zajistila jistější pohon. Zapnula jsem Faiře vodítko a ona mě mnohem bezpečněji svou silou vytáhla nahoru.

 Hned, jak jsme se vyškrábaly nahoru, žbluňkala tam lesní studánka a Faira se dala hltavě do pití. Prohlížela jsem si jakousi rostlinu s dost velkým zájmem a nevšimla si, že mi sklouzlo vodítko, které jsem měla pověšené přes rameno jako nějaký voják flintu. Mamka šla s Růženkou zatím napřed a jak jsem je pak s Fairou dobíhala, nevšimla jsem si, že mi vodítko chybí. Dohnala jsem je a spokojeně jsme si povídaly o tom, co jsme právě zažily. Potkaly jsme cestou nějakého zchváceného běžce, ale nikoho jiného. Jinak bylo v lese hrobové ticho, ze kterého mi až mrazilo v zádech. A tak někde v půli cesty mi konečně došlo, že nemám vodítko. „Mamčo, já jsem někde nechala Faiřino vodítko!“ vykřikla jsem zděšeně a jen jsem polkla naprázdno, protože jsem si nemohla uvědomit, kde jsem ho nechala. Mamka se na mě jen nevěřícně podívala: „Tak běž zpátky pro něj a mazej!“ Vzala jsem tedy Fairu a vracela jsem se, i když jsem nevěděla, kde jsem vodítko nechala. Po cestě jsem si to nějak zázrakem uvědomila, že mi muselo upadnout někde u té studánky, kde jsem se skláněla k té podivné rostlině. Rozhodla jsem se, že se tam tedy podívám a zkusím štěstí. Faira zatím hrozně zpomalila a úplně funěla. Já jsem s pocitem vyslovené hrůzy doufala, že ho na té hnědé zemi se svým špatným zrakem najdu. Ještě k tomu bylo to vodítko taky hnědé. Faira zpachtěná a já ve strašné hrůze, jestli vodítko najdu, jsme se pomalu vracely na místo, kde mělo ležet. Neustále jsem přemýšlela o tom, jestli tam je nebo ne. Už jsme byly u místa, kde mohlo to vodítko být a Faira už se tak vlekla, že jsem myslela, že mi tam zůstane ležet na cestě a nehnu s ní. A tak jsem ji pořád povzbuzovala, ačkoli nám zbývala ještě celá zpáteční cesta: „Vydrž Fairo, už tam budeme.“ A tak se to opakovalo ještě nespočetkrát.

 Došly jsme až na to osudné místo a já jsem se se strašným strachem pustila do hledání. Byla jsem moc ráda, že tam je Faira se mnou. Protože být na něco úplně sám, je hrozné. Ono člověka povzbudí, když je někdo s ním, třeba i jen pes, ale je to také živá bytost. Sice mi nemohla pomoct s hledáním, ale myslím, že bez ní bych měla takovou hrůzu, že bych to vodítko ani nebyla schopná najít. Když jsem se rozhodla, že se vrátím pro taťku, najednou jsem na vodítko strašnou náhodou narazila. Šátrala jsem všude kolem a najednou jsem do vodítka kopla. Okamžitě jsem ho vítězoslavně zvedla nad hlavu, otočila se k Faiře a prohlásila: „Podívej, co mám!“ Faira si toho ani zdaleka nevšímala, jen se dál vyvalovala. Radostně jsem vykročila na zpáteční cestu. Teď jsem zase pro změnu musela být oporou já Faiře, protože ona už vypadala, že nedojde nikam: „Ještě vydrž, Fairo, ty to zvládneš, musíš, prostě musíš.“ Strach o to, kde vodítko leží, vystřídal strach o to, aby mi Faira nelehla na cestu a nechtěla vstát. V lese už se začínalo stmívat a já jsem věděla, že slunce zapadlo. Po chvíli, která mi přišla neskutečně dlouhá, jsme se dobelhaly k řece Sázavě a stromy značně prořídly. Nad řekou bylo vidět na oblohu, která už se chystala ztemnět. Pak jsem do hrobového lesního ticha, už ani ptáci nezpívali, zaslechla štěkot nějakého hodně malého psa. „Růža tam někde štěká, slyšíš Fairo?“ otočila jsem se na ni. Faira jako by ten štěkot ani neslyšela, šla si dál svým pomalým krokem. Neměla ani zájem o vodu, přesto, že ji měla blízko. Zkusila jsem přidat do kroku, ale nepomohlo to. Faira si pořád šla svou línou chůzí a nebrala na vědomí nic. Radost z toho, že jsem našla vodítko se ještě zvětšila. Tam někde vepředu byla mamka s Růženkou. Po nějaké době jsme je dohnaly a já jsem mamce vyprávěla, co se dělo, když jsem šla sama.

 Vyprávěla jsem celý zbytek cesty a v téhle náladě jsme došly až domů. Faira si hned zalezla k sobě do boudy. A já jsem měla klidný spánek, našla jsem Faiřino vodítko a v pořádku jsem našla mamku. Po tomhle jsme asi měli klidný spánek všichni.

KAROLÍNA ZAVADILOVÁ

11 let, ZŠ pro zrakově postižené, Nám. Míru 19, Praha 2

Povídání o příteli

  
Autor kresby malované ústy: Jakub Hříbek

 No, ono to je vlastně povídání o mé milované kočičce. Jmenuje se Světluška a je to kočka domácí. Má krátkou srst a je mourovatá. No prostě vypadá jako malý tygr.

 Narodila se v květnu 2005 a my jsme ji koupili v srpnu.

 Mám ji moc ráda a je to snad moje nejlepší kamarádka. Někdy se spolu mazlíme, někdy si hrajeme a někdy děláme „Berany, berany duc.“

 Postupem času, co jsme Světlušku měli, jsme zjistili, že miluje vodu. Občas jí tedy pouštím vodu do umyvadla. Ona si do toho umyvadla sedne a s tou vodou si hraje, nebo ji i pije. Někdy si i k někomu vleze do sprchy. Tak kolikrát skončí mokrá. A když je mokrá, tak chodí po bytě a mňouká.

 Jednou vlezla pod vanu, a tam jsou samé trubky, pavučiny a pavouci. Když vylezla, to jste měli vidět, jak vypadala!

 Ale jindy zase ke mně přichází jako správná kočka a mazlí se se mnou, otírá se o mě a přede.

 Kočkám se musí rozumět, na rozdíl od mého táty, který si myslí, že kočka je neovladatelné zvíře. To si vlastně myslí skoro všichni. Ale kočka je v podstatě milá, mazlivá, hravá, ale hlavně je věrná páníčkovi (paničce). Když se člověk naučí kočce rozumět, můžou být nejlepší přátelé. Moje kočička to ví a taky ví, že bych jí v životě neublížila.

 Můj kamarád David má dvě kočky a jsou to taky velcí kamarádi.

 Na světě je hned líp, když má člověk někoho blízkého.

 Já mám Světlušku a Rodinu.