Bílá hůl

„Ano, situace je vážná, nikoliv však zoufalá!” cituji v duchu název jedné bláznivé komedie. Jsem plná odhodlání svoji „situaci“ řešit a kromě toho si zachovat „zdravý“ rozum. „Půjdeš se se mnou podívat do prodejny se zdravotnickými potřebami, jestli mají bílou skládací hůl?” ptám se Přemka. „Jasně! Kdy?” odpovídá synek. „Hned jak dopere pračka,” upřesňuji. Jdu něco sníst a převléknout se do svých univerzálních indických šatů. Když pračka dopere, pověsím prádlo na balkon a můžeme vyrazit. Vcházíme do prodejny. Začnu celkem energicky vysvětlovat své přání, které spočívá nejen v holi bílé, ale především zdůrazňuji, že musí být tato hůl skládací, a to do velikosti rozměru mé kabelky. Hodlám tu „věc“ používat stejně jen v krizových situacích v ohrožení života. Nevím vůbec nic o tom, jak ji opravdu používat, jak by měla být dlouhá. Prostě nic. Když poprvé ve svém životě uchopím bílou hůl do ruky, cítím odpor. Studená, divně nešikovná „tyčka“. Rychle nějakou z nabízených a předváděných holí odsouhlasím. Chci pryč! Dohodneme dodatečné dodání předpisu od očního lékaře kvůli proplacení finanční částky pojišťovnou, zaplatíme zálohu a odcházíme ven. Držím černou taštičku se složenou holí s nevysvětlitelně nepříjemným pocitem. „Tak a je to! Už ji tedy mám,” říkám si a chce se mi brečet. Kam se podělo moje odhodlání? „To by chtělo na pivo, co říkáš?” nadechnu se zhluboka. „Jo, můžem dát jedno dvě a pak se uvidí,” souhlasí syn a zamíří do naší hospůdky. „Jdem se chválit!” usedáme už naprosto klidně. Moje „křeč“ se rozplývá a s opravdovým potěšením poslouchám o různých kapelách, které neznám a které bych nevydržela poslouchat ani pět minut, o kamarádech a vůbec o všech možných i nemožných problémech mého syna. Na oplátku se rozpovídám o svých pocitech, depresích a hysteriích, a tak hezky a s nadhledem proberem věci vážné i nevážné. „Ten prodavač byl fakt trochu vyděšenej, když jsi furt mluvila a koukala úplně jinam,” chechtáme se nakonec oba. Čas příjemně utíká a já si uvědomuji, že bychom měli ještě nakoupit něco k večeři a doplnit domácí zásobu vitamínů. Rychle dopíjíme, platíme a v pubertálně rozesmáté náladě vstupujeme do poloprázdného obchodu s ovocem a zeleninou. Prodavač za pultem je až starosvětsky úslužný. Jeho chování nás inspiruje a my se bavíme pojmenováváním žádaných druhů ovoce a zeleniny zdrobnělinami. Objednáváme tedy okurčičku, celereček, rajčátka a papričky, banánečky a dusíme se přitom smíchy. Prodavač poletuje po krámě a vážně opakuje: „Jedna okurčička, celereček...” Je to naprosto úchvatné divadlo! Nálada už lepší být nemůže. „Jak málo stačí k naší radosti,” děláme si ze sebe legraci. V samoobsluze dostáváme opět několik „záchvatů“ smíchu z takových maličkostí, které by patrně nikoho nedonutily ani k drobnému pousmání. U pokladny upozorňuji Přemka skládajícího nákup do tašky, aby dal pozor na moji novou bílou hůl a nedával na ni nic těžkého, protože by se mohla rozbít, případně ohnout. „A co s takovou ohnutou bílou holí?” ptám se. „To bych třeba viděla za roh, že jo?” utírám si z tváří slzy smíchu. Před obchodem si rozdělíme tašky a Přemek prohlásí: „Ani bych nevěřil, jaká může být sranda nakupovat. Taková veskrze nudná a otravná činnost!” Venku je nádherně teplo, sluníčko svítí a my vcházíme do našeho spíše temného bytu vnitřně „rozsvícení“. Moje labilní povaha mě dokáže během jednoho jediného dne uvrhnout do nejhlubších „propastí“ a za několik relativně krátkých okamžiků zase vytáhnout až na euforické výšky zalité sluncem. „Panebože, jak mám tohle vydržet a neztratit aspoň tu špetku zdravého rozumu?” usmívám se a vyndávám nákup z tašky. Přichází Honza a já ho vítám doma svým obvyklým způsobem. Pokládám hlavu na jeho hruď a poslouchám blaženě, jak mu tluče srdce. Objetí je krátké, ale nádherně posilující a uklidňující.

Sudičky

V proutěném prádelním koši spinká zrzavé miminko. Stojí nad ním dvě stařenky, sudičky. Jedna má výrazně ostrý, dlouhý, zahnutý nos a jedovatý pohled. Druhá má tvář kulatou, přátelskou s mírným laskavým pohledem. První zaskřípe s očima upřenýma na zavřené oči dítěte: „Budeš slepá!” Druhá sudička nadskočí a vzdychne: „Slepá budeš až po čtyřicítce.”
„Pchá, ale i předtím budeš stejně prakticky slepá,” zasyčí první.
„Nepřeháněj zase!” mírní druhá sudička první. „Budeš mít zbytky zraku, se kterými budeš schopná číst, psát a malovat,” řekne milosrdně dítěti.
„Che! Tos jí pomohla! Víš, jak si bude krásně zoufat, až o tohle všechno přijde?” zabublá dusivým smíchem první, až se jí rozvržou všechny klouby. Vztekle se podívá na druhou a zachrčí: „To je bolest! Cejtím každou kost v těle a ještě musím takhle dřít! A všem je to jedno,” ukápne jí do košíku slza sebelítosti. Ukřivděně vzdychne: „A budeš hluchá.”
„Ty jsi blázen, a ne sudička!” vyjede na ni druhá. „To ti nestačí, že bude slepá?”
První zlomyslně huhlá. Druhá chvilku přemýšlí a pak utrápeně dodá: „Nebudeš hluchá, jen nedoslýchavá.”
„Hezky půl na půl,” vrže první. Nakloní se k dítěti a chytne se za záda: „Auuu! A budeš depresivní!”
„To by byl každý, z toho co naděluješ, babo zlá!” za­útočí hodná. „Já už mám z tebe deprese taky,” vzdychne. „Ale ty, dítě moje nevinný, budeš taky veselá a přátelská a společenská, a to ti trochu pomůže od depresí.”
„Nebudeš žádná krasavice,” vystřelí zlá.
„Budeš mít hezké zrzavé vlasy,” vrátí hodná.
„Ale brzy zešediví,” dusí se zlá.
„Poznáš opravdovou lásku, budeš mít hodného muže a děti,” triumfuje hodná.
„Stejně budeš frustrovaná,” nespokojeně zahučí zlá.
Hodná se zarazí: „Co? Co to je fru... frustrovaná?”
„Neví, neví!” směje se upřímně zlá.
Najednou spěšně vchází třetí sudička. Udýchaně se omlouvá: „Promiňte, že jdu pozdě. Já... nějak mi nebylo dobře. Omlouvám se. Jak to jde?” kývne směrem ke košíku.
„Zase byla zlá,” stěžuje si hodná.
Třetí se pozorně podívá na dětskou tvářičku a zalamentuje: „Dítě, dítě! Ty budeš tedy potřebovat sílu lva. Konec konců je to tvé znamení, že? Je konec července?” ujišťuje se u ostatních sudiček. Obě horlivě přikyvují. „No a taky budeš potřebovat notnou dávku smyslu pro humor a fantazii.” Odvrací se od dítěte: „Tak tady jsme skončily, víc už s tím nenaděláme. Teď už musí sama.”
A zmizely, jako kdyby tu nikdy nebyly.
Holčička otevřela oči a zaplakala štěstím. Nebo hlady?

Kanál

„Dobrý den!” zdraví Renča obvodní oční lékařku a nejistě přešlapuje na prahu. „Posaďte se,” slyší stručnou odpověď. Renča ještě více znejistí a snaží se odhalit, kam asi by se tak měla posadit. Zaostřuje a hledá židli, ale marně. Její váhání je přerušeno ostrým: „Tak si sedněte!” „Kam?” špitne a dodá: ”Víte, já špatně vidím.” V ordinaci očního lékaře je to skutečně „překvapivá“ informace, která lékařku vůbec nevyvede z míry. „No tady přece!” prohlásí doktorka znechuceně a Renča dál tápe. Bublinky vzteku jí začínají šumět v uších, a tak se musí hodně zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Absurdní začátek rozhovoru má své pokračování. „Nevím proč, ale nějak čím dál hůř vidím hlavně na sluníčku. Prudké světlo mne oslňuje. Potřebovala bych asi tmavší brýle, tedy brýle s tmavými skly,” vysvětluje Renča důvod své návštěvy. Odpověď je břitce nekompromisní. „Na sluníčko si teď stěžujou všichni!” „Opravdu?” diví se Renča automaticky a připadá si jako pitomec. Z ordinace odchází po pár minutách dost vyčerpaně, ale v podstatě vítězně. V ruce drží recept na brýle a až venku si uvědomí, že by papírek mohla uklidit do kabelky. Sluníčko ji opět nemilosrdně udeří do očí. Zašátrá a vytáhne brýle, jejichž zabarvení je sice příliš slabé, ale alespoň trochu tlumí agresivitu slunečních paprsků. Ještě si rukama zacloní oči a nepříliš jistě zamíří na tramvajovou zastávku. „Ta ženská vypadala tak frustrovaně, že kdybych neměla chuť ji zabít, tak by mně jí snad bylo i líto,” vypráví už doma se smíchem. Nové brýle vybírají s Honzou pečlivě. Renča zkouší a zkouší několik druhů obrouček, až konečně jedny vyberou. „Jo, myslím, že tyhle jsou hezký,” shodnou se oba docela spokojeně. Cesta do práce a z práce domů začíná být čím dál dobrodružnější. Renča drží v ruce dvoje brýle a jedny má na očích. Podle momentální intenzity světla si je neustále vyměňuje. Snaží se držet se výrazných orientačních bodů. Prostor kolem ní se pomalu ztrácí v mlze a důležité jsou předměty výrazné, lesklé a především co nejkontrastnější vzhledem ke svému okolí. „Jo, tady je ten sloup... koš na odpadky a teď... kanál... Kde je, ksakru, ten kanál?” Renča jde s pohledem přilepeným k zemi. Cesta v parku uhýbá za lesklou, obdélníkovou mřížkou kanálu doprava. „Kde je?” zpomalí chůzi až zastaví. „Tady už přece měl bejt!” zneklidní a vrací se o pár metrů nazpátek. Nic! Kanál z nepochopitelných důvodů zmizel! Renča krouží tam a zpět s očima pečlivě prohledávajícíma podezřelé místo. Najednou jí bleskne hlavou: ”Co kdyby se mě někdo zeptal, co hledám? Určitě vypadám, jako kdybych hledala přinejmenším hodinky s vodotryskem a přitom potřebuju jen ten pitomej kanál!” Absurdní představa ji rozesměje téměř nahlas. Kanál je zapadaný listím a je konečně objeven on i potřebná cesta. Renča jde a připadá si definitivně jako blázen. Smích probublává tichými uchichtnutími. Dveře domova zaklapnou a poslední zbytky sebeovládání povolí. V bezpečí domácího prostředí je celkem jedno, jestli je smích veselý nebo spíše hysterický.

Renata Rucká
Z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají?“, Okamžik 2003