Zvuk je všechno, co slyšíme. Ano, tak bez výjimky začínal výklad mých profesorů hudební teorie. "Mají pravdu," přisvědčuji a myšlenky se připojují táhlým zaúpěním. Je noc zvonů a psů, v níž se ozývá hluk ulice i živočišný řev mého srdce. Často nemohu spát, probouzí mě myšlenky, hukot krve, tma. Zaposlouchávám se do zvuků noci. Zvuky a hlasy jsou pro mě velmi inspirativním podnětem k přemýšlení.

Vybavuji si jeden zážitek z dětství. Je noc, ticho, jen z kuchyně se ozývá zvuk ledničky. Dnes bych řekla, že zněla tónem contra as. Náhle tento uklidňující zvuk přerušilo divoké, táhlé a děsivé houkání. Sýček, na Moravě nazývaný ťuhýk. Říká se o něm, že létá v noci za světlem, které svítí u umírajícího. Jednou jsem stála s babičkou a jejími sousedkami na mostě a hovořily jsme o zvýšené úmrtnosti v naší vesnici. Tetička Lidka řekla: "Ja Bože, ten ťuhýk zas v noci skřékal, nemohla sem vůbec spat. Kdo, prosím ťa, Fano, zas umřel?"

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když letěl kolem mého okna. Taky umřu? A kdy? Chvění, máme nádherný hřbitov. Zatajila jsem dech a zkoušela, jak dlouho to vydržím. Ťuhýk umlkl. Nejsem pověrčivá, ale uvědomuji si, že toto vyprávění vzbuzuje ve čtenáři pravý opak. Svůj zážitek zapisuji proto, že jsem si ho vybavila právě v souvislosti se zvuky a hlasy.

V současné době mě velmi zajímá technická deformace zvuku a hlasu. Až budu v tomto oboru mohoucí, chci vytvořit skladbu, která by měla být zcela nahá a tak expresivní, že se bude potácet na hranici šílenství a nekonečného strachu. Už teď padám na podlahu a křičím, to je však pouze předstupeň. Mé světlocitné pravé oko je zmítáno neustálými chaotickými polovizuálními obrázky a někdy dost bolí. To, když například chvíli hledím do knihy, než ji rozchlípnu a položím do skeneru. Zavazí mi fotografie básníků ve sborníku Bítov 97, vypadají stejně černě, neuvidím nikdy jejich tváře polité vínem, studem, či zbožným rozjímáním. Mimochodem, můj počítač dosud nepřijal dvě knihy. Básně Georga Trakla a texty Věry Linhartové. Symbolika? Ne!!

Zanechám tedy dumání o zvucích a ponořím se do další zajímavé kapitoly, lidské hlasy. Hlas je pro mě důležitým vodítkem k identifikaci dotyčného. Když někoho delší čas neslyším, zapomenu jeho hlas a nepoznám ho. Možná to nějak podobně funguje u vidících, kteří si marně lámou hlavu, kde tu tvář viděli a s kým vlastně mají tu čest. Příliš nesouhlasím s tvrzením, že slepý pozná podle hlasu, jakou má daná osoba povahu. Pod příjemným hlasem se může skrývat notná dávka hnusného a naopak.

Budu zde mluvit o hlasech příjemných, ne však záludných. Například fyzický básník Petr Váša. Nevzpomínám si, kdy jsem ho slyšela poprvé, ale zážitek to byl nesporně velký. Líbí se mi, že nemá zábrany a projevuje se v celém svém hlasovém rozpětí. Mám nahrávku jeho fyzických básní a musím říci, že je to pro mě v dobrém slova smyslu někdy až nesnesitelné. Naproti tomu mi v hlavě zní hluboký klidný hlas Josefa Topola. Představuji si anděla s průsvitnou tváří a mírnýma očima. K hlasům zpěvným a intonačně čistým si pro sebe řadím Jáchyma Topola. Při přednesu svých veršů zpívá Jiří Kuběna, jsou to takové polorecitativy s nadměrným vibrátem.

Jsou hlasy démonické i andělské. Jsou hlasy v rouše beránčím i v kůži vlčí. Na některé zvuky a hlasy si dávám pozor. Občas neškodí zastavit se, poslouchat a nedívat se.

Pavla Šuranská

Ze sborníku: „Každý běží svou míli“ (Okamžik, 2004)