A jak je to doopravdy?
Ne, to nejsou slova učitelky v mateřské škole, která takto laskavě oslovuje své malé adepty k usednutí ke stolečkům. Není tomu tak. Dětičky nemají usednout ani udělat cokoliv jiného, ba ani nevím, jestli učitelky v mateřských školičkách používají takovýto laskavý způsob oslovování, jestli to z pedagogického hlediska není posuzováno jako rozmazlování a tedy zavrženíhodný způsob oslovení.
V popisovaném případě ho ovšem vnímám skutečně jako nevhodný, neboť se nejedná o oslovení skupiny a množné číslo, ale o vykání a oslovení jedince, dokonce mne a nikoliv hrdiny smyšlené epizody. Nastoupil jsem totiž do tramvaje. „Hačněte si, prosím“, zní ke mně nečekané oslovení. Asi se tvářím nechápavě a tak je výzva nezměněně zopakována: „Hačněte si, prosím!“
Stará dáma pokračuje lehce rozechvělým hlasem, který je plně přesvědčen o své záležitosti: „Nechte mě udělat dobrý skutek. Víte, mně umřel pes“, podává překvapivé zdůvodnění. „To musí být těžké, pokud jste byla na svého pejska zvyklá...“, odpovídám rozpačitě a stále ještě stojím, také proto, že nevím, kam si mám hačnout. „Hačněte si, pod Vámi je volno, neodmítejte mně, teda pokud jsem se Vás nějak nedotkla“, pokračuje s jemnou opatrností stará dáma.
„Ale já nerad sedím, když vedle mne stojí dáma,“ slovem srdnatě oponuju. Moje hůl mne však zrazuje a už hledá ono volné místo k uhačnutí.
Stará dáma vypráví svůj příběh: „Víte, já jsem už několik let nebyla v centru, ale manžel, mám moc hodného manžela,“ dodává a já teprve registruju jeho mlčenlivou přítomnost, „manžel mne vzal na ministerstvo, abych se po letech podívala na své poslední kolegy, kteří tam ještě dělají. Víte, abych přišla na jiné myšlenky.“
Pracovala ta dáma na ministerstvu vnitra nebo na ministerstvu kultury? Obě jsou nedaleko. To první ve mně vzbuzuje nemilou představu hrůzyplné instituce minulého režimu, to druhé zase milou představu uvolněných a vstřícných lidí přestrojených za státní úředníky. Nezdá se mi vhodné, abych se zeptal. Přemítám o tom, jak je někdy těžké odhadnout člověka a jak to může být zrádné. Nakonec – účetní z „ministerstva strachu“ nebo z „ministerstva kreativity“, to je jedno. Chce udělat dobrý skutek a ještě k tomu pro mne.
Tak si pěkně hačnu, říkám si. Proč ne? Vnuk si hačne tak, že řekne „hačí“, neobratně si dřepne a pak upadne na plenou vypolstrovaný zadeček. Já jsem „hačí“ neřekl, ale přijal jsem roli dítěte, abych si to užil. Sedám si na svůj tukem vypolstrovaný „zadeček“ a nechávám dámu udělat dobrý skutek a hřát se radostí z něj. Snad vyváží smutek po blízkém čtyřnohém příteli, který odešel kamsi na psí věčnost.
Přeplněná tramvaj se na stanici u metra vyprazdňuje a my se loučíme. Hačám a užívám si slastný pocit opečovávaného človíčka. No na pár okamžiků snad můžu. Všichni v tramvaji obyčejně sedí, jen já si pěkně hačám. Cítím se docela dobře a snad i ta stará dáma a její mlčenlivý manžel jsou teď na tom o milimetřík lépe.
Až přijedu domů, až udělám večer „hají“, třeba se mi bude zdát o nějakém čtyřnohém druhovi a jeho přátelství. Alespoň ve snu poznám tajemství této radosti, která mi zatím nebyla dopřána a která umí vyvolat tak velký smutek a neovladatelnou touhu po dobrých skutcích.
Fejeton z roku 2002 („Zavřené oči“, kniha,Okamžik 2007)
Dáma, tygr a pomeranč
Bylo mi asi dvanáct. Ležel jsem na očním oddělení dětské nemocnice v Brně, což bylo dosti odpudivé zařízení s mnohalůžkovými pokoji oddělenými pouze sklem, takže jsme byli všichni neustále pod dohledem výzvědného okýnka ze sesterny. Něco jako králíci polapení za drátěnou mřížkou, rybičky vystavené zvědavým očím v akváriu nebo cokoliv zbavené sebemenšího soukromí v absolutním skleníku.
Do nemocnice docházela starší paní učitelka, dnes bych řekl uznale „dáma“, která se nepříliš usilovně snažila různorodou a různověkou dětskou společnost alespoň trochu vzdělávat.
Místo učení si raději povídala, třeba se mnou, neboť si mě oblíbila a já ji taky. Tato dáma měla v mnoha věcech velký rozhled, například už tehdy uprostřed socialistické honby za rekordy ve výrobě vepřového a hovězího masa odvážně propagovala zdravou až bezmasou výživu. Vysvětlovala mi: „Když se ráno zakousnu do pomeranče, cítím se svěží a plná síly jako tygr.“ „Ale tygr žere maso,“ odporoval jsem s telecí logikou mládí ale i s úsměvem. Ta vědoucí dáma své názory ovšem nijak nevnucovala.
Dnes po více než třiceti letech sice pořád ještě „požírám“ maso, ale přesto: když se (zejména po ránu) zakousnu do pomeranče, cítím se svěží a plný síly jako tygr. Asi jsem dospěl do životního období, kdy k tomuto pocitu potřebuju občas ten pomeranč. Nebo si toho tygřího pocitu více vážím, protože už dávno není samozřejmý? Anebo mi dnes pomeranče chutnají víc než tehdy, protože jsem za necelé půlstoletí snědl masa víc než dost a mnohem víc než pomerančů? Otázkou taky je, jestli jsem se tehdy (ať už s pomerančem nebo bez něj) cítil „svěží a plný síly“, jak si to dospělí o mladých rádi představují, aby se zbavili odpovědnosti za své potomky nebo aby vytvořili zdání dobře zvládnutého rodičovství. Pokud mě paměť neklame a pokud se tehdejší pocit pokusím dnes vyjádřit, cítil jsem se při všech věkových předpokladech spíš osamělý v absurdním a nevstřícném světě. Dokonce ani ten pomeranč mi nedodával onen domnělý pocit mladistvé energie a tygří síly, jak tomu je dnes.
Text z roku 2002 (nepublikováno)
To musí bejt hrozný
„Zlého následku každý si povšimne,ale zlé příčiny ve své vášnivosti nevidí.“
Jakub Deml: Hlas mluví k slovu
Nasoukal jsem se do přeplněné tramvaje. „Poď si sednout“, uslyšel jsem starý hlas z prvního sedadla. Nějaký děda usoudil, že jsem i po čtyřicítce stále ještě mladík nebo naopak, že my staří chlapi si přece nebudeme hrát na nějaký vykající si nóbl pány. „Já můžu stát, klidně seďte“, odpověděl jsem jako obvykle. Ale chlapík se zřejmě už přemístil na protější překvapivě také prázdné sedadlo. Nebo si ochotně někdo stoupl, když viděl toho dědouška, jak uvolňuje místo nevidomému mladíkovi? „To musí bejt hrozný“, zamumlal si děda jen tak potichu sám pro sebe, ale mně to neuniklo. Myšlenkama jsem ovšem byl jinde, tak jsem nereagoval. Dnes máme besedu o vodících psech, pozváno je asi třicet lidí. Co když přijdou všichni, kam je dáme? V druhé části budovy je místa víc než dost, ale netopí se tam. Snad by to šlo nějak vykrýt olejovými radiátory, jenže to zase budeme mrznout celý den my v pracovně, kde je ústřední topení sotva vlažné. „V takovým mrazu, proč nenosíte něco na hlavě. Vlasů sice máte dost, ale stejně byste se měl chránit.“ To mi radí ten děda naproti a asi ke mně pocítil nějaký respekt, když mi najednou začal vykat. Měním se na osvětového pracovníka a vysvětluju: „No když mám čepici, tak zase moc neslyším a to je jako kdyby vám někdo zakryl oči. A navíc – ve sněhu se s holí nedá skoro nic poznat, tak potřebuju pořádně slyšet.“ Děda mlčí a já uvnitř pokračuju: „Ale když nemám čepici, tak mi za chvíli promrznou uši a když prostydnu moc, budou mi uši zaléhat, a to je pak hrozný. Prostě neexistuje dobré řešení a dnes je zrovna ten čerstvě napadaný sníh, k tomu slušně mrzne a já se musím dostat do práce. Ulice jsou měkce odzvučeny, všechno zní jinak nebo přesněji řečeno, vlastně nic nezní. To mi ani sebe lépe fungující uši moc neprozradí. „To musí bejt hrozný,“ uslyšel jsem opět tlumený hlas samomluvy starého pána z protějšího sedadla.
„Tak nashledanou, budu už vystupovat,“ říkám místo reakce na ta tichá slova vyjadřující úzkost ze slepoty a zvedám se na Vltavské. Chlapík vystupuje za mnou a vypráví mi. Má sraz s kamarádem, se kterým seděl za bolševika. Tam v lágru poznal, co je to zima. Jednou stál několik hodin polonahý v mrazu. Ale přežil to. „To muselo bejt hrozný“, řekl jsem. Zestárlý politický vězeň na to nereagoval. Převtělil se zpět do svého minulého života, který se právě chystal vzkřísit při setkání s kamarádem. Čekáme každý na tu svou tramvaj, děda po chvíli opět vypráví o pracovním táboře, já si nasazuju čepici a omluvně říkám, že bych opravdu nerad nastydl, ale že pozorně poslouchám. „To už dneska nejni pravda, to už nikoho nezajímá,“ posteskne si. No mne to zajímá, já jsem četl pár knížek o padesátých letech, Pecku a Muchu a o ruských lágrech Solženicinův Gulag. „Jak jste to četl, když nevidíte, teda nechci vás urazit,“ ptá se starý pán. „No, já nevidím jen pár let, a vlastně i teď trochu vidím, poznám světlo a tmu.“ „To je důležitý, poznat světlo a tmu, to je dobře, že aspoň víte, jak vypadá světlo,“ uvažuje můj sympatický společník nahlas a já mu dávám za pravdu.
Tramvaj nepřijíždí asi deset minut. Starý pán má smutný hlas. „Víte, on asi nepřijde, já jsem mu psal, ale nedostal jsem odpověď. Dopis mi ale nevrátili jako nedoručenej, tak jsem radši přišel. Možná už není mezi náma. To je už třetí pokus.“ „Tak proč nezajdete za ním domů?“ ptám se. „Von bydlí u mladejch, a ty mne párkrát vyhodili, že jsem kriminálník, že jsem tátu zatáh do lágru.“ „Cože? Dnes je přece jiná doba,“ divím se. „Doba je jiná, ale lidi sou stejný,“ zní prostá odpověď. „To je hrozný,“ říkám a ptám se na číslo přijíždějící tramvaje. Je to ta moje a já odjíždím. Jestli se můj smutný spolucestující dočkal svého kamaráda spoluvězně, to už se nikdy nedovím.
Ta padesátá léta mě ale pořád zajímají, kde se to v lidech vzalo a stále bere, kde v duši pramení fašismus a komunismus a fanatismy všeho druhu? Lidi by mohli žít docela spokojeně a přitom to někdy je tak hrozný.
Vystupuju z tramvaje. Jdu pomalu, šátrám holí v peřince obalující všechno to, co mi může hůl pro lepší orientaci prozradit. Odhrnuju si trochu čepici z uší, abych aspoň něco slyšel a očima vnímám světelnou koupel ze slunce zrcadleného sněhem. Alespoň že to světlo vidím, to je fakt radost, i když to pěkně bolí, než si oči zvyknou.
text z roku 2002 (kniha „Zavřené oči“, vydal Okamžik 2007)
Ukázky z publikované i nepublikované tvorby Mirka Michálka.
Více na: www.michalek.unas.cz
Zpět
Zpět na hlavní stránku