A jak je to doopravdy?
Neviditelná
Tramvaj přijížděla k nástupnímu ostrůvku souběžně s proudem aut.
No jistě, řekl si v duchu, jak by společný svět lidí a strojů, jenž sám o sobě je dosti velikou pošetilostí, mohl propást takovou příležitost k malé zlomyslnosti a nechal ho přeběhnout. Je to pouhých pět metrů, dvě nebo tři vteřiny, ale i to je příliš.
Opřel chodidlo o hranu obrubníku a soustředěně přimhouřil oči.
Má zhruba deset vteřin na objevení mezery a provedení několika bleskurychlých skoků. Zpropadené slunce! Nasvěcuje scénu jako stroboskop, obraz se rozpadá na ohnivé a černé skvrny, pohyb je trhavý a nepřirozený. Tímto šíleným rejem nelze proniknout ani pohledem, natož tělem.
A přece se najednou objevila delší nepřerušovaná sekvence. Skočil mezi pádící siluety automobilů. V poslední tisícině času však zachytil periferním viděním, že spodní část domnělé mezery vyplnilo jakési nízké vozidlo. Bylo nejen mimořádně nízké, ale ke všemu mělo oranžovočervenou barvu. Ta barva se na sítnici slila s barvou zapadajícího slunce, tak jak vlákno pyrometru splyne s roztavenou ocelí. Již cítil žár vycházející zpod kapoty ohněm syceného stroje, cítil jej na tváři i v úrovni kolen, kam bude v příštím okamžiku veden hrozný úder.
A přece se břicho laciné nehody nenaplnilo. S obratností špatně vidících lidí, kteří jsou v každé vteřině života připraveni na pád nebo srážku s překážkou, pohotově zabodl nohy do asfaltu a do směru dříve napřažené energie nechal promáchnout jen horní polovinu těla. Legračně se prohnul jako panák na pružině, nicméně auto pod ním projelo, aniž se ho co jen zrcátkem dotklo. Přesto se řidič tak lekl, že musel opodál zastavit. Nalezl ho s rukama spuštěnýma podél těla.
„Moc se omlouvám, byla to moje chyba!“ řekl smířlivě do staženého okna. „Dobře to dopadlo, ještě jednou promiňte.“
Řidič nic, jen zhluboka vydechl. Za nimi kolona čekajících aut. Přijížděla další tramvaj. Pokrčil rameny a zvolna jí vyšel v ústrety. Nastoupil posledními dveřmi, opřel se lokty o tyč a přitiskl čelo na zadní sklo.
Ještě stále tam stojí. To je ale zvláštní typ auta. Lidé mu, pokud se neplete, říkají sporťák. Při pohledu na tu lesklou a ostrou příď člověka mimoděk napadne, jakýže to asi bude druh sportu, jenž s tím lze provozovat. Jakýpak asi zvuk vydá takový náraz, jak zní trefa do těla a jak drcení kostí? Nač tam ještě stojí? Vyděsil ho snad přízrak smrti? Je to zjevně začátečník, pouhý mladíček, ten se jistě ještě donedávna třásl před temným koutem své ložnice. To se ovšem našinci nemůže stát, to by do světa polostínů, rozplizlých obrysů a pulzující tmy, jež se drží člověka jako mračno vrcholku hory, vůbec nevkročil a skončil by s jektajícími zuby na kolenou před prahem svého domu. Avšak dnes si nezřetelně uvědomuje, že se u něj tato po špetkách nasbíraná rezistence proměnila na stoický klid balvanu, něco tuze nelidského, co je již podobno netečnosti hmoty. Ale takový stav je signálem bezživotí – dies mortis. Je snad mrtev? Nikoliv, vždyť jede tramvají, veze se jako spokojený výletník podél průčelí letohradských vil. Elektrický vůz se laškovně kolébá a nadskakuje do nedělního podvečera, ve kterém se nic pozoruhodného nestalo.
Nic nestalo?!
A co tento březový hájek? To on mu přece v jediné vteřině vyjevil tajemství příběhu. Zjevil mu to v pravou denní dobu a úsporným symbolickým jazykem. Tak jako klisna neporodí hříbě do chladného rána, ani za jasného poledne, kdy by jej snadno spatřilo oko dravce, tak i březový háj promlouvá až za teplého soumraku. Svými konturami, které lze spíše tušit než vidět, mu demonstruje, jak málo stačí obeznámené mysli, aby dokreslila obraz věci, člověka, víry, dokonce i lásky. Ona je, jak praví apoštol, z chimér tou největší, proto bývá její obraz zdaleka nejdokonalejší a potřebuje nejméně orientačních souřadnic, pokud vůbec nějaké. Ano, porozuměl tomu správně: stačí čtvrthodinka a nebude žádného hájku, stačily necelé tři roky a rozplynula se i jejich láska. Dlouho myslil, že ji ještě vidí, ale byl to jen přelud a krutá šalba. Zrovna tak jako v onom povídání o krásné Šahrezád: I řekl král: „Nezabiju ji, dokud neuslyším konec jejího vypravování, neboť je podivuhodné.“ A vyprávěla mu příběhy po tisíc a jednu noc, pak padla před něj na kolena a prosila o svůj život. Lež! Pustá lež a pohádka. Vůbec není pravda, že jí daroval život! Nechal ji stít, protože musel. Ty příběhy byly až příliš krásné a on cítil, že ho jejich hloubka přesahuje, protože zrazen láskou nemohl milovat, nýbrž jen nenávidět. Nemohl spatřit ani jejich mravní vyznění, protože byl slepý žárlivostí, nemohl se stát slitovným bohem, protože litoval jen sebe, nedokázal již tvořit, nýbrž jen bořit. Ta tři necelá léta - to byli tři hošíci - první chodil, druhý lezl a třetí byl kojen. Jejich dovednosti poukazovaly na postup času, kdy se dalo ještě za láskou nebo před láskou někam utíkat nebo alespoň lézt, nakonec však zůstala nehybná a bezbranná. Ti tři hošíci nikdy nedorostli, aby se nepomstili za svou matku a vše nepokazili. Král jí do věčnosti navlékl šat nejpříhodnější - totiž rubáš smrti. Ani ten důležitý třetí rok nebude donošen, aby se prokázala těsnost vazby mezi smrtí a láskou, mezi příběhem příliš krásným a příliš obyčejným. Měsíc po měsíci, rok za rokem řídla její podoba jako zhasínající den, stávala se v doslovném smyslu nehmatnou a neviditelnou. Také její aura, jediná jistota vizionářů, slábla jako dary Ducha Svatého. Tím z jeho kostí odcházela míza života, přebolela veškerá radost, již se nebál toho, čeho se lidé obvykle strachují. Proto jej předešlá dopravní kolize absolutně nevzrušila. Je to jasné - smrt si jej v poklidu testuje, jako neurochirurg zkouší reakce a psychosomatickou odolnost.
„Co se děje, proč nejedeme dál?“ nervózně se ptal mužský hlas.
„Nevím, asi nějaká nehoda,“ odpovídal ženský hlas s nádechem zvědavosti. „Hele, de sem řidič z tý tramvaje před náma!“
„Ahoj, kámo! Člověče, budeš to asi muset vzít za mě, stala se tady nehoda. Zrovna jak jsem přijížděl, nějakej chlap skočil rovnou pod támleto Porsche. Není to moc pěknej pohled, tak raději odvez ty lidi pryč. Já musím počkat na policajty.“
„Je mrtvej?“
„Na místě. To byla pecka, ty vole! Ale já už ho viděl z dálky, stál tam na obrubníku s vytřeštěnýma vočima jako vožralej... a najednou mu tam skočil!“
„A co řidič?“
„Aaale, prosím tě, mladej kluk! Klepe se jak ratlik, to víš, eště je v šoku. To je taky nápad, dát cucákovi takový brko! Jel dost rychle, takže neměl šanci s tím cokoli udělat. Holt nezná lidi. To já když se blížím k ostrůvku, tak dycky koukám po lidech, aby mi tam takovej nějakej dobrák nespad‘. Hele, tak to zamázni a odjeď s tou mojí sedmou. Už jsem to hlásil na dispečink, pošlou sem někoho.“
„Poď, přesedneme do tý druhý tramvaje!“ ozval se ten nerudný mužský hlas.
„Počkej, já se chci podívat!“ odtušil ženský skoro šeptem.
Muž a žena vystoupili, za nimi tři poněkud zaražené studentky a starší pán v klobouku. Nato řidič zavřel dveře a prudkým trhnutím provazu stáhl trolej.
Ze sbírky „Každý běží svou míli“ (Okamžik, 2004)
Motýl
Mihl se před námi a zaskvěl na slunci jako kousek zlata, předváděje pyšně svá nádherná žlutá křídla s černým lemováním.
„Podívej, to je otakárek!“ zvolal Petr vzrušeně. „Chytnem‘ ho!“
Seběhl jsem rychle po svahu do stínu mostu a pátral jsem po motýlovi.
„Támhle sedí, tam na těch žlutých kytkách!“ křičel Petr shora.
Horečnatě jsem hledal očima ve velkém trsu blatouchů, až se mi nos pod brýlemi zpotil. Nevidím, říkal jsem si v duchu, nevidím ho!
„Díváš se přímo na něj, ty blbče!“ Petr už ztrácel trpělivost.
Náhle však ztichl a já uslyšel jen pokorné: „..brý den.“
„Dobrý...“ odpověděl jiný hlas.
Obrátil jsem zaslzené oči vzhůru na most. Polední slunce mě do nich píchlo jako jehla.
„A ty, tam dole, ty neumíš pozdravit?“
Ředitel! Teprve teď jsem poznal jeho hlas.
„Okamžitě pojď sem, ty holomku!“ propukl v něm příval náhlého vzteku.
Rychle jsem vyběhl na násep, očekávaje to nejhorší.
„Dobrý den!“ vyrazil jsem ze sebe v marné naději, že se dá ještě něco zachránit.
„Tebe je nutno extra požádat, aby ses uvolil?!“ křikl a vrazil mi takový pohlavek, že jsem se opět ocitl pod svahem.
„Jen pojď, hybaj sem nahoru!“ hřměl za mnou jeho hlas. „Já tě už naučím zdravit!“
Lezl jsem vzhůru po čtyřech, nohy se mi třásly a v hlavě mi šumělo jako když se o sebe třou stovky motýlích křídel. Když jsem se na mostě narovnal, podal mi Petr mlčky brýle, co mi při ráně odletěly.
„Čípak jseš ty nádhero, no řekni, čí?“ zeptal se ředitel, rudý od hněvu.
Pověděl jsem.
„Tak! Tenhle?!“ zařval. „Syn učitelky... a neví, co je slušnost!“
Další rána. Petr se opět shýbl pro brýle. Ředitel školy to však nevnímal.
„Šlapej za mnou!“ zavelil. „Zavoláme máti, ať zví, jakou má doma ratolest!“
Vlekl mě vesnicí jak zloděje, jako odsouzence na pranýř. Ve školní jídelně se k nám upřely všechny pohledy. Klekl jsem si na olejovou podlahu vedle ředitelova stolu. Bylo mi do pláče.
„Víš ty vůbec, kdo v tomto domě bydlel?“ civěl na mě zamračeně přes kouřící polévku.
Věděl jsem to, ale on na odpověď nečekal.
„Bydlel tady tvůj děda, taky kantor! Máti jakbysmet. A ty? Po kom ty vlastně seš?!“
Ruměnec hanby mi polil tvář. Představil jsem si dědu s dlouhými černými kníry, jak sedí se svou rodinou kolem kulatého stolu. Na vyšívaném ubruse babiččin porcelán s růžičkami, těžký mosazný lustr svítí přímo doprostřed. Tři děvčata mají v copech barevné mašle. Ta nejmladší je moje maminka.
Po obědě, ke kterému jsem já pouze přičichl, jsme se, vězeň i věznitel, odebrali do školy. Trápení ještě nemělo být u konce. Zavedl mě do ředitelny a postavil do kouta. Pak zvedl telefon a vytáčel číslo.
Čekal jsem a prohlížel si předměty v nejbližší polici. Model zubu, malý glóbus, kus pyritu a tady, v krabičce se skleněným víkem...dech se mi zatajil - motýli! Rychle jsem se ohlédl. Ještě telefonoval. Dychtivě jsem přitáhl krabici ke krátkozrakým očím. Papilia! A jak nádherní! Škoda, že nemám s sebou lupu a brýle v kapse jsou rozbité.
Náhle jsem si uvědomil, že už domluvil. Zavěsil a mlčky mě pozoroval. Cítil jsem, že musím něco říct.
„To jsou otakárci?“ zatvářil jsem se hloupě.
„Ty špatně vidíš, chlapče?“ zeptal se místo odpovědi skoro mírně.
Přisvědčil jsem. Čekali jsme.
Matka přiběhla celá udýchaná a zahanbeně klopila oči.
„Tak tady ho máš, hříšníka!“ tykal jí ředitel. Hlas zněl přísně, ale mně se zdálo, že je to už jen naoko.
„Ohýbej ho mamko, dokavaď je Janko!“ dodal příslovečně.
Matka se mým jménem pokorně omlouvala, dožadujíc se ode mne záruky. Slíbil jsem, že už to víckrát neudělám.
„No dobrá, dobrá,“ pokyvoval hlavou. „Tak už jděte, není proč věšet hlavu. Všemu se lze naučit, že ano?“ povzbudil mne herdou do zad a propustil nás do slunečného dne.
Cestou domů na mě matka téměř nepromluvila. Dusila v sobě hněv a vědomí veřejné pohany. Zúčtování však nechala na otce.
Otec si vyslechl její rozhořčené líčení i moji nesouvislou obhajobu a pak, k našemu velkému údivu, řekl jen: „Zajímavé.“
Jinak se nestalo nic. Docela nic.
A přece.
Koncem následujícího léta, právě do roka a do dne a možná něco navíc, mi matka řekla, upravujíc si černé šaty: „Chovej se tam pořádně a narovnej se. Ať tě nemusím napomínat! Je třeba projevit úctu, rozumíš?! A nevzpomínej na něj ve zlém. Tenkrát byl táta za ním. Všechno se vysvětlilo a pan ředitel se mu omluvil. Nevěděl, že špatně vidíš...“
Usmála se a políbila mě. Utřel jsem si rtěnku hřbetem ruky, ale tvář zůstala červená, jako by procitl rok starý políček.
Dvůr na Hrabovské ulici byl příliš těsný pro tolik lidí. Černé obleky byly pomíchány s bílými košilkami žáků. Ředitel venkovské školy tu ležel, jako by jen spal, smrt nezanechala po svém drápu žádnou stopu na jeho obličeji. Vše zlé mu bylo odpuštěno, vše dobré zvěčněno.
Ze zahrady foukal svěží větřík a zlehka vlnil černou krajkou. Slunce se opíralo o dům porostlý vínem. V domě byl ředitelův byt a jedna třída. Sem chodila i naše čtvrtá A. Byl to ten nejhezčí školní rok! Když na nedalekém kostelíčku odbíjelo poledne, vyběhli jsme na kopec nad vsí na jahody, paní učitelka z nich upekla ovocný dort. V září se místo tělocviku sbíraly švestky v ředitelově zahradě. Sypali jsme je do velké dřevěné kádě a pak...pak už nic pro děti.
No a dnes? Dnes už pro nikoho. Starý ředitel dopil svůj poslední pohár, dopil jej až do dna.
Najednou se mi zdálo, že ze zahrady přiletěl žlutý motýl a usedl na rakev. Ale ne, spletl jsem se, byl to jen suchý list.
Ze sbírky „Každý běží svou míli“ (Okamžik, 2004)
Ondřejův zvon
Noc se pokradmu prodírala lesem, napínala černé závoje mezi spodní větve, plnila příkopy u cesty temně průzračnou substancí. Hustý chladný vzduch voněl tlejícím dřevem a mlhou. Všude kolem viselo nehybné ticho, ozývalo se jen skřípání štěrku pod Ondřejovýma nohama. Cesta, rovná jako brázda, pozvolna stoupala k pohasínajícímu obzoru. Připomnělo mu to onu podzimní noc před mnoha lety, kdy jako kluk kráčel po silnici mezi černými hvozdy. Měl trochu strach, nebylo vidět na krok, jen stužka nebe nad hlavou ho vedla. Avšak mnohem více se bál toho, co bude doma. Co řekne otec, až se přizná, že utekl z Rejštejna od mistra Bečváře... Ale on tam nebude za nic na světě! Nechce být pekařem, vstávat v půl třetí ráno a dřít se až do večera celý od mouky... Hm, hm, to už je hodně dávno! Ušel tenkrát v noci přes dvacet kilometrů. Do Rejštejna se už nikdy nevrátil. A dobře udělal. Zvykl si v životě rychle se rozhodovat a vždycky se mu to vyplatilo. Cesta začala klesat, vesnice mu ležela u nohou jako svítící dětská hračka. Ondřej si ji změřil zachmuřeným pohledem a pak vyrazil rozhodným krokem dolů do údolí. U první chalupy zpomalil a úkosem pohlédl do rozsvícených oken na domácí, jako když soudce odhaduje míru provinění. Na dvorku neklidně zavyl pes.
„Hezky si tu žijete!" ušklíbl se, procházeje ztichlou vesnicí. „Most máte novej, silnici vyspravenou a světla jako o posvícení! A copa my tam nahoře, co my máme? Kulový!"
Na návsi se zastavil.
Ke komu má jít? K faráři nebo k starostovi?
Rozhlédl se kolem po řadě pokojně usínajících chalup. Na kopečku se černal kostel, zpoza něhož se linula měkká záře. Vycházel měsíc, ten starý svůdce a našeptávač.
Jo, to je ono! Vyřídí si to sám a hned - bez starosty či fráterníka!
Nadešel si tmavým vlhkým úvozem. Vyznal se tu jako doma, vždyť sem jezdíval na kole kolik let, když ještě dělal v lisovně. To už je taky pěkně dávno. Překlopýtal přes železniční násep a už stál před branou hřbitova. Vešel mezi hroby do stínu podzimem prořídlých lip.
Mrtví jsou stejně nejlepší křesťani, napadlo ho. Nekradou, ani jinak nehřeší, jen tiše a trpělivě čekají...
Všude kolem kostela se v závějích spadaného listí válely cihly, prkna a podlážky. Ondřej polohlasně proklínal nepořádné zedníky, když co chvíli o něco zakopl. U hromady strženého šindele se zastavil a uznale zabručel: “Hmm... i střechu jste nechali vyměnit. Inu, to se vám to spravuje, když Němec přispívá mařenkama!"
Na hlavních dveřích zasychal čerstvý nátěr, kliku ještě nezaložili. Obešel kostel a zkusil zadní vchod. Rovněž zamčeno. A přece měl štěstí. Malé okno na zákristii nedoléhalo. Přistavil pod něj podlážku a vzápětí soukal své nemotorné tělo úzkým otvorem. Spustil se rovnou mezi sochy svatých. V kostele se bílilo, proto všichni svatí čekali v předpokoji, až bude hotovo a uvedou je. Vypadá to, že se už brzy dočkají. Prý už na svatého Havla má být světící mše - první po čtyřiceti letech! Prý přijede i jeho excelence světící biskup, sám monsignore Pelzer. Pha, no to je toho. Jen ať si přijede, kdo chce, on stejně nepůjde. Nemá rád tyhle okázalosti a na splacení nevyřízených účtů mu postačí dnešní noc. Zamířil do věže. Chodíval sem ještě jako kluk za zvoníkem Heimů. Byly tu točité schody, roztroušená ptačí pírka, dva zvony a hnízdo poštolek. Zvoník tvrdil, že jsou úplně hluché, protože je od vylíhnutí zvony ohlušují. Byla to asi pravda, poněvadž se i malému Ondřejovi při zvonění zdálo, že ho zvuk kovu omráčí a nejraději by býval vyletěl oknem ven za poštolkami. Přesto tam zašel příště znovu, váben něčím záhadným a neodolatelným. Později dokonce sám zvonil poledne. Když se starý Heim roznemohl, řekli jemu. Dodnes na to rád vzpomíná. Za pět minut dvanáct vyběhl z lisovny a rozhoupal velký zvon. To byla nádhera! Když si pak v kastrůlku ohříval oběd, šumělo mu v uších, jako by se dostal do nesmírné nadmořské výšky.
Dnes byla věž prázdná - děravou střechou do ní po léta zatékalo, schody zničila dřevomorka, zvony shodili vojáci ve dvaapadesátém. Hluché poštolky prý odletěly do jiného kostela, kde se ještě vyzvánělo.
Uprostřed visel až k zemi tenký provaz. Ondřej ho uchopil a zlehka zatáhl. Tam nahoře se neslyšně zakolébal zvon. Prudce se mu rozbušilo srdce: „Copa dyby vás vzbudil, věrní křesťani, a svolal na půlnoční mši? Ha! To by bylo kázáníčko! Zvlášť vosmý přikázání bysem vám připomněl... nepokradeš - říká vám to něco?"
Vrátil se zpět do kostela. Ne, nemýlil se - po malířích tu zůstal dlouhý žebřík. Byl dost těžký, a tak se pořádně zapotil, než se mu ho podařilo protáhnout do věže a postavit. Všechno mu zatím vychází a to je znamení, že je to jistě vůle Páně! Musel si stoupnout až na předposlední příčku a přidržet se provazu, aby dosáhl na zvon. Chvějící se prsty klouzaly po chladném kovu, až narazily na známý nápis a dvě šikmo zkřížená ramena ve tvaru ondřejského kříže. „Jen si mějte tu svoji mši, svatouškové! S celou parádou i se všemi biskupy!" zašeptal s divokou radostí. „Ale bez zvonění, protože Ondřeje si beru zpět!"
Vytáhl kapesník a sáhl dovnitř na nehybné srdce.
„Neboj se, nebude to nadlouho," domlouval mu tiše a pečlivě jej obvazoval, aby nezaklinkalo, až bude zvon spouštět dolů. Pak odvázal provaz z vahadla, provlékl ho kroužkem uvnitř zvonu, povolil křídlové matice a vytáhl krajní šrouby. Když ho pak nadzvedl a vytáhl i šroub uprostřed, zvon jako by najednou pozbyl zemské tíže. Ondřej po něm rychle chňapl oběma rukama v obavě, aby mu na poslední chvíli neuletěl kamsi do nebe.
„Slyšíš, Ondřeji, jak bzučí včely? Asi tu někde bude roj." Otevřel oči a spatřil nad sebou Hermínu. Na hezké tváři jí rozkvetl věneček bílých zubů. Ležel pod jabloněmi. Ona tam stála v letních květovaných šatech. Cítil, jak jej omamná vůně těch květů doslova zavaluje. Jak jí to ale dneska sluší! Vůbec si nevzpomíná, že by ty šaty někdy na ní viděl...
A kde se tu, u nich na samotě, vzaly včely?! Komu asi uletěly? Kdyby tak mohl vstát a podívat se! Musí to dokázat! Celým tělem mu projela palčivá bolest, tak nesnesitelná, že ačkoli mu teď roj zuřivě bzučel těsně u hlavy, neodvážil se raději už ani pohnout. Prokleté včely...
Čtyři kolmé stěny prudce stoupaly vzhůru do nedohledna. Tam někde se ztrácel i konec žebříku. Najednou Ondřej spatřil, jak po něm sestupuje dolů bílá postava. Anděl! Byl to opravdický anděl, měl bledou vážnou tvář a v ruce držel zářící zvon.
“Ondřeji!" rozlehl se jeho hlas prázdným kostelem. „Proč jsi chtěl vzít tento zvon? Proč zatemňuješ úradek Boží?"
“Je od nás... z naší kapličky," zašeptal ležící. „Oni nám ho vzali!"
“Vrátí jej, až přijde čas! To jsi přece věděl. Tak proč bereš spravedlnost do vlastních rukou?!"
Před jeho přísným pohledem nebylo úniku.
“Nedalo se to vydržet!" bránil se Ondřej. „Vždyť ani andělé v nebi nemohou být bez polnice archanděla. Ty to víš, pane. Co potom člověk, bezvýznamný červík, jak by mohl žít na samotě bez hlasu zvonu? Byl mým jediným přítelem a potěšením."
“Slyš, Ondřeji!" sestoupil anděl až k němu, takže cítil na tváři žár rozpáleného kovu. „Bůh ti ponechá tvůj zvon, ale za tu pošetilost bude vypálen na tvé tělo cejch."
Obřadně položil doběla rozžhavený zvon na Ondřejovu hruď. Nešťastník chtěl vykřiknout, ale strašlivá bolest a tlak na prsou mu to nedovolily. Z úst se vydral jen slabý chraplavý sten.
Měsíc, plující po obloze jak bublina na stojaté vodě, civěl do věže oknem vysoko na zdi. Jeho odraz se pitoreskně křivil na vycíděném zvonu, jenž trčel z Ondřejových prsou. Také provaz ovinutý kolem jeho těla světélkoval jako by byl upleten z měsíčních paprsků.
Tak teď jsme navěky spojeni, uvažovala jeho horečnatá mysl. Já a můj zvon jsme pevně srostlí. A ten provaz je naší pupeční šňůrou. Nyní však budu nosit ošklivý cejch. Možná jsem byl potrestán předčasně, ale jistě po právu. Není pravda, že veškeré zlo pochází z ďábla, nýbrž od člověka. Také on, Ondřej Kraus, je vinen. Měl by proto ještě něco udělat! Ale pro koho? Je ještě komu se zpovídat? Koho prosit o odpuštění? Tebe, Hermíno? Nebo vás, děti? Ano, vás bych měl... já vím, už je pozdě, neměl jsem vás nechat odejít.
A opět se nad ním skláněla ona, mladá a krásná. Zaslechl i hlasy dětí mile k němu promlouvající. Hermína souhlasně přikyvovala. Odpustily mu! Vrátily se! Blažená radost mu zaplavila celé tělo. Chtěl pohladit její hebké kadeře, ale ona mu jemně zadržela ruku.
„Nenamáhej se, Ondřeji," zašeptala. „Lež klidně, má lásko! Jsem u tebe!"
Její ruka ho příjemně chladila na zápěstí. Pokojně zavřel oči. Nevěděl, že to sama Smrt mu měří pulz, ale jen zlehka, aby nerušila, neboť byl již očištěn a mířil k branám nebeským. A tehdy - in extremis - se i paní věčné noci, jindy tolik divoká, chová tiše a důstojně.
(text zazněl v rámci Literárního klubu Okamžik 26. 1. 2006 a je součástí sbírky Šumavský kalendář“)
Egyptská královna
Seděl nad skleničkou vína a uvažoval. Kolem něj hlasy a smích, nad bílými límci a náhrdelníky z bižuterie rozjařené tváře, avšak jemu se zdálo, že sedí v jakémsi vnitřním tichu a osamění. Byl to zvláštní pocit, vždyť se na tenhle sraz základní školy po dvaceti letech doopravdy těšil, no teď, když byl přesně uprostřed něho, docházelo mu s mrazivou jasnozřivostí, že se nechal strhnout vlastním sentimentem. Ne, ne, i když vtěsnáme svá přerostlá těla do školní lavice a vložíme prsty do rýhy po dětské kudličce, stejně už nedokážeme přivolat čas mládí, čas prvního přátelství a první lásky. Jsou tu jen vzpomínky, děravé a vybledlé jako plachty pohádkových lodí. A vůbec, jaký užitek je z toho věčného vzpomínání na staré dobré časy? Lepší a zajímavější je vypočítávání úspěchů, nadaných dětí, úžasných partnerů a víc než uspokojivých majetkových poměrů, vždyť nic z toho mezi bývalými spolužáky nemůže být devalvováno závistí.
Od baru řval magneťák, jako by se dožadoval větší pozornosti. Připomnělo mu to hlučné dětské mejdany, kde ve skutečnosti hrála hudba docela potichu, tak potichu, aby rodiče a babička mohli ve vedlejším pokoji nerušeně koukat na televizi. Ten hluk totiž přicházel zevnitř, srdce zvonilo jako na poplach a krev hučela ve spáncích. Vždyť každý tón, pohled i dotek dostávaly najednou nový význam. Prostor se plnil očekáváním. Mládí je čas, kdy mysl žádostivě požírá každou vteřinu zdrženlivé přítomnosti.
Kdosi vyměnil disk, ozvaly se úvodní takty známé písničky, snad Beatles nebo Bee Gees. V spolužačkách náhle ožily romantické vzpomínky a začaly se dožadovat tance. Jenže chlapi ještě nevypili tolik, aby ztratili ostych, a když vypijí, vezmou se raději kolem ramen a zapějí hlubokými hlasy „Vínečko bílé...“
Rozhodl se, že nebude ani tancovat ani zpívat. Bude jenom sedět a civět. Hle, sraz. Sešli se ti, co devět let sedávali spolu v školní lavici, uzavírali věčná bratrstva a tajné svazky, avšak dnes si na sraz přinesli distance dvaceti let, dvaceti mil a dvaceti soukromých životů. Kde jsou ta přátelství, kde první lásky?
Támhle u baru stojí Zuzanka, způsobně drží skleničku s kolou a zasněně se usmívá. Nějaké dobré zprávy, Zuzanko? Snad ti zrovna neoznámili, že v příštím životě budeš egyptskou královnou? No jasně, už ví, proč se mu chce pít. Nepotřebuje potlačit ostych jako ti kluci okolo, ale přebít tuto neskutečnou skutečnost. Vždyť tato paní X byla kdysi jeho Zuzankou Krejdlovou a hle, co z ní zbylo. Namísto dlouhých havraních vlasů pohodlný účes pracující ženy, kdysi koketní nosánek nyní jako tužka na obočí uprostřed mejkapu.
Starorůžová halenka se stříbrnými flitry jen dokresluje provinčnost celého dojmu. Ale ne, je až příliš kritický, jakoby nevěděl, že takovým bývá u skleničky vína. Jenomže víno je často také jako atropinové kapky, změkčuje pohled a halí všechno do přívětivějšího mlžného oparu. S uspokojením si uvědomil, že se první fáze pozvolna přechyluje do druhé a že se na rozpitém pozadí Zuzčina tvář začíná podobat někdejší dětské.
„Půjdeš se mnou po obědě k tetě Blance?“ zeptala se ho, když jednou zůstali v šatně poslední. „Budeme si spolu hrát, chceš? Já se tam vždycky sama děsně nudím, jak čekám na mamču, až přijede z města. Tak půjdeš?“
„Dobře,“ souhlasil po krátkém zaváhání. Byla to skutečně jenom chvilička, no i tak se na sebe zlobil, že neodpověděl okamžitě. Ten návrh přišel tak nečekaně, že opravdu nevěděl, co dělat. Proto jen strnule hleděl na obrázek kočičky nalepený nad Zuzčiným věšákem hned vedle jeho bubínku.
„Tak po obědě, jooo?“ protáhla a odhopsala do třídy.
Ještě chvíli tam stál zkoprnělý a porovnával ty dva obrázky. Jak se jen k sobě nehodí!
Seděli s Jardou a Martinem na švédské bedně mezi oběma třídami a jako z pozorovatelny sledovali, co se děje napravo i nalevo. Ve třídě, která byla zároveň jídelnou, se kolem stolů proháněla tlupa kluků. Tlačili nemotornou dřevěnou káru, trochu běželi, trochu se vezli, vřískáním napodobovali zvuk motoru, kvílení brzd i troubení. V druhé třídě, ta se zase po obědě měnila na tmavou ložnici, právě děvčata zpívala lidové písničky. Chodila do kruhu a otáčela boky i rameny jako opravdické tanečnice. To se rozumí, že se díval jen na ni. Natahovala krček jako ptáčátko, škoda jen, že její hlas zanikal mezi ostatními. Bylo slyšet jen Ivanu a Věru, které napodobovaly ječivý zpěv horalek.
Kukurička aj ľadník, aj ľadník.
Číže je to čeľadník, čeľadník?
Ach, mamička, to je ten, to je ten,
Čo ma pojme na jeseň, na jeseň.
O čem to vlastně zpívají? Nejdříve jakoby nic, jenom kolem kukuřice, a najednou mamka vyzvídá, co a jak s jakýmsi čeledínem. A dcera nad mamkou vzdychá, že neví něco tak samozřejmého, vždyť přece každý zná jejího miláčka. Bude to zřejmě dívčí tajemství, hle jaké jsou vážné a povznesené. To je docela jiný svět. On by se kupříkladu nikdy neodvážil navrhnout, že k ní zajde, kdežto ona řekne jakoby se nechumelilo: „Půjdeš se mnou k tetě Blance?“
Ale co Zuzka tetě odpoví, když se zeptá, čí je to kluk? Možná řekne: „Ach, teto, to je ten, co má vedle mne věšák s takovým podrápaným bubnem, nohy mi ale nikdy nepodráží, a proto si s ním budu hrát.“ Možná ale řekne: „Na podzim půjdeme spolu do školy a chtěla bych být sním v jedné třídě.“
Teta Blanka se však neptala vůbec na nic, jen se potutelně usmála a pozvala ho dál. Vyvolalo to v něm rozpaky, opět na vteřinu zaváhal. Vědí snad o něm všechno, dokonce i to, že se mu Zuzka líbí? A co, ať si vědí, on stejně půjde dál! Strašně chce vidět, kde Zuzka bydlí, i když je to jen náhradní domov. Chce být s ní aspoň chviličku sám.
„Dáte si pitíčko, dětičky?“ zeptala se teta, zvědavě nahlížejíc do pokoje, kde si oba hráli.
„Chceš sifon se šťávou?“ zvedla k němu svoje hluboké oči.
„Ano, dal bych si,“ souhlasil zdvořile a znovu se sklonil nad kartonové pucle. Hrozně mu záleželo na tom, aby si se skládačkou poradil, soustředěně se pokoušel přikládat k sobě správné kousky, ale ať se snažil sebevíc, všude viděl jen ty černé uhrančivé oči.
Pak pili sladkou sodu. Stála bokem proti oknu, malý nosánek zastrčený do třpytivé sklenice. Cosi zvláštního a nepoznaného mu při tom pohledu stoupalo z prsou do krku a potom ještě výš. Ne, to nebyly bublinky, ale něco jako horečka, co zapalovalo tváře i uši.
Kdyby se tak mohl napít z její sklenice, jen se dotknout místa, kde spočinuly její rty!
Plný autobus zpívajících dětí. To se obě páté třídy vracejí z výletu po slovenských hradech a zámcích. Nadšeně a neúnavně, jak to jen děti dovedou, donekonečna opakují, že jeden Číňanek měl copánek, vyskakoval na tramvaj, putoval do basy, umíral v jejích rozvalinách, aby znovu ožil, vyskočil na tramvaj a zazpíval ‚Baj, baj, baj!‘
„Co to děláš?“ křikl mu Jarda do ucha, když si všiml, že nezpívá, ale jen upřeně civí před sebe.
„Hypnotizuju Zuzku,“ odpověděl stručně.
„A to je co? Jak se to dělá?“
„Snažím se ji ovládnout silou pohledu.“
„Vážně?“ zvolal Jarda ohromeně. Nikdy o takové věci neslyšel, to je tedy náramně zvědavý, jak to funguje. Seděli spolu na zadním sedadle, zatím co Zuzka na čtyřce zády proti směru jízdy. Jarda je tedy má oba jako na dlani, inu počká si, kdo to první vzdá.
Náhle však pocítil, že mezi těmi dvěma zkříženými pohledy vibruje jakési napětí, které pálí i mrazí zároveň. Ty vago, ono to funguje! Zuzka sice dělá, že zpívá s ostatními, ale on dobře vidí, že jen tak mechanicky pohybuje rty a třeští doširoka otevřené oči jako omámená. To je souboj! Jak to jen můžou vydržet, nesklopit oči ani nemrkat? On, Jarda, samozřejmě drží palce kamarádovi, ale zároveň mu je trochu líto trápené holky. Asi by toho radši měli nechat, vždyť kdo může vědět, co by se mohlo stát...
Jarda se ohlédl po ostatních spolužácích, ti však nic. Ta odrhovačka jako by neměla konce, ba co víc, zpěv sílil a stupňoval napětí.
Už už se zdálo, že to autobus roztrhá na kusy, když se najednou někde uprostřed strhla rvačka. Zpěv se proměnil ve válečný ryk, vzduchem začaly létat papírové koule, ohryzky, zbytky svačin a všecko, co peří má. Nebyla to však obvyklá válka „áčka“ proti „béčku“, ale bitva každého proti každému.
Zuzka vstala, prodrala se tím všeobecným zmatkem až k němu a bez jediného slova mu na hlavu vysypala celý pytlík šumáku. Jen v pronikavých očích zajiskřila posměšná otázka: „Taky dobrý fór, ne?“
„Ta ti ale dala!“ šklebil se Jarda. „Ale ty jí taky. Všiml sis, jaké měla zarudlé oči?“
„Opravdu?“ zeptal se pochybovačně, ale uvnitř to v něm hrklo.
„No fakt,“ horlivě přisvědčoval Jarda. „Všiml jsem si toho až teď na konci, když pan Fiala rozsvítil. V tom... hypno..., vždyť víš, je asi veliká moc. Myslíš, že bys ní mohl Zuzku ovládnout?“
„Možná, ale muselo by se to několikrát opakovat. Nerad bych jí ale ublížil. Mám na mysli ty oči, rozumíš?“
„Jasan, nic se nesmí přehánět,“ vzpomněl si Jarda na své obavy v autobuse. Ale vzdát se úplně tak úžasné zbraně na děvčata se mu přece jen nechtělo, proto rychle dodal: „Zítra se přesvědčíme a když bude v pořádku, můžeme to zkoušet i na ostatní.“
Takto domluveni se rozloučili.
Jarda je nadšený, ale on vůbec nevěří, že má nějakou naději. Vždyť mu to Zuzka názorně předvedla.
Nebude na to radši vůbec myslet, je strašně unavený a posypaná hlava ho protivně svědí. Doma si ji umyje, možná mu z ní všecko přebytečné vyšumí.
„To je ale pěkný pokojík, Zuzko,“ pochválila paní učitelka Lauková žačku Krejdlovou. Ještě chvíli si s nakloněnou hlavou prohlížela práci a pak dodala: „Má nejen správnou perspektivu a prostorovou hloubku, ale i vkusné zařízení a barevný soulad.
No, děvče, ty až se vdáš, nebudeš mít problém zařídit si byt.“
„Zdá se že dostaneš další jedničku,“ pošeptala mu Ema.
Postřehl nádech ironie v jejím hlase, mohl snadno odseknout, aby byla zticha, vždyť i jí pomohl s výkresem, ale teď ho víc zajímal rozhovor u katedry.
„A proč na tomhle obrázku nad postelí máš napsáno LOVE? Co to znamená?“ zarazila se učitelka.
A je to tady! Přece si toho všimla! Navrhl a nakreslil vysněný dívčí pokoj - nábytek, dveře, okno i doplňky dal pěkně do ptačí perspektivy, a ona do toho největšího obrázku dopsala naprosto neperspektivní LOVE.
„To znamená...“ Zuzka stydlivě sklopila oči. „...to znamená anglicky ‚láska‘.“
„Láska?“ podivila se Lauková. „A to musíš psát anglicky? Cožpak nemáme dost krásných veršů o lásce ve slovenštině? Kupříkladu takový Sládkovič: „Oj, láska, kedy sa zo srdca môjho napiješ?“ Pěkné, viď? Anebo Pavel Koyš: „Za láskou sa plače väčmi ako za životom.“
To se ti nelíbí?
„Líbí,...ale je to moc dlouhé,“ odpověděla Zuzka uhýbavě.
Nemá to cenu. Učitelka, ostatně jako všichni dospělí, nemá ani šajnu o tom, že už několik týdnů vítězí v rozhlasových hitparádách slavná Sugar Baby Love od skupiny Rubens. Musí se ale uznat, že se z toho Zuzka vykroutila docela dobře.
„Hm,hm, příliš dlouhé,“ opakovala učitelka zamyšleně. Chtěla ještě něco dodat, ale nechala být. Vzala pero a před Zuzčino jméno napsala zřetelnou jedničku.
„Gratuluju!“ šeptla Ema.
Blahosklonně pokynul hlavou.
Uběhl květen i první polovina června a Zuzčino místo bylo pořád prázdné. Prý jakási ošklivá nemoc, doprovázená vysokými horečkami a otoky kloubů.
Zpočátku na ni myslel často, ale s přibližujícím se létem její obraz pomalu bledl. Nemoc je jako přízrak zimy, nad oběma vítězí k zenitu stoupající slunce.
A pálilo i v to páteční odpoledne, takže nešlo vydržet ani v lehkém tričku. Proto ho kluci sundali hned před školní jídelnou a spolu s děvčaty zamířili k řece. Šli zvolna středem vesnice, mladí, veselí a bezstarostní. Věděl dobře, že tímto promenádováním trochu provokují některé učitele, vždyť například jeho cesta domů vedla úplně opačným směrem, ale bylo mu to jedno. Škola už končí, za chvíli se rozejdou na prázdniny, a možná navždy, tak k čemu spěch?
Když zahnuli do Partyzánské, málem se srazili s Michalem, Zuzčiným mladším bráškou, jedoucím na dámském kole.
„A helemese, páni deváťáci! Copak tady machrujete s těmi svými svaly?“ vycenil své králičí hryzáky.
Hrklo to v něm - Michal moc krásy nepobral, ale přesto mu podobou připomněl svoji sestru.
„Jak se má Zuzka?“ zeptal se, předstíraje jen vlažný zájem.
„Teď už docela dobře, dyť se na ni jděte podívat, už není v karanténě“
Koukli jeden na druhého: Jde se!
Temná a studená chodba. Ještě nikdy nebyl u Krejdlových, neznámé předměty, vzduch jako v nemocnici. Tady že má bydlet ona? Už to tak bude, ostatní jdou najisto.
„Ahoj, Zuzko!“
„Proboha, co vy tady děláte?! Nečekala jsem návštěvu, podívejte, jak vypadám! Počkejte moment, musím se převléct...“
„My nejsme návštěva, ale vizita,“ zavtipkovala Ema. „Doslechli jsme se, že si už dávno zdravá, ale do školy nijak nespěcháš, že jo? Vlastně máš pravdu, stejně se tam už nic neděje. A na převleky se vykašli, vždyť my za chvíli půjdem.Určitě máš co dělat.“
„To jo, musím se učit na přijímačky,“ povzdechla si Zuzka, ukazujíc na hromadu knih. „Mám je v náhradním termínu, ale kvůli horečkám jsem mohla začít až minulý týden.“
Rozhovořili se o škole, kdo se kam hlásí a jak mu dopadly přijímací zkoušky.
Jak se jen změnila! Tváře bledé a trochu propadlé, oči rozpité horečkami, vlasy zvadlé. Kdyby jí nechali, aby svlékla aspoň ten župan, možná by tolik nebudila dojem pacientky sanatoria.
Taky pokoj má trochu nemocniční ráz – strohý nábytek, béžové linoleum, na stěnách nemoderní váleček. Žádný magneťák, žádný plakát slavné skupiny, dokonce ani obrázek, na který by se dalo napsat - třeba i neperspektivně - anglické LOVE. Pamatuje si na to ještě? Jako vždy je všechno jinak. I písnička o Sladké dívčí lásce je už minulostí, to jenom on si to nechce připustit. Její sny a touhy se skrze tyhle husté záclony dostávají asi jen stěží, vždyť i červnové slunce má co dělat, tak jak by mohl doufat, že zaletí právě k němu.
„Blíží se bouřka, mládeži,“ upozornil Pavel, který si taky všiml náhlého setmění.
Rozprchli se jako vrabci každý na svůj konec.
Nechtělo se mu ještě domů, zašel tedy k Pavlovi, podívat se na jejich nové fáro. Letní bouře byla prudká a krátká, kapky hlučně pleskaly o listy popínavé révy. Stáli pod stříškou a koukali na bubliny tvořící se na potůčcích uprostřed dvora.
„Tak máme poslední prázdniny,“ poznamenal Pavel. „Potom odjedeš do Prahy… Nebude se ti stýskat po tom všem tady?“
Co odpovědět? Jistěže se mu bude stýskat po kamarádech, vždyť toho spolu tolik prožili, ale někde za tou dešťovou stěnou jsou i takové vzpomínky, od kterých se rád načas vzdálí.
Donesli mu další sklenici, sotva si toho všiml a poděkoval jen napůl úst, tak byl zabrán do vlastních úvah. Zdálo se mu, že na to právě přišel: Mohla zůstat krásnou a žádoucí, mohla mít neobyčejný život, kdyby se byla správně rozhodla a nevybrala si pana X. Je to totiž tak, že ať jsme jakýkoliv, krásnými a úspěšnými nás ve skutečnosti dělají ti, kteří nás milují. Součástí dospělosti je, bohužel i naštěstí, možnost volby. Ale pozor, je jen nepatrný prostor na testování či opravné pokusy. Takže, milá Zuzanko, čím chceš být v tom příštím životě? Opravdu jen egyptskou královnou?
A víno se lilo ze všech lahví, stříkalo z kohoutků, jako zpěněný proud vnikalo na chodby a schodiště. Bláznivý hotel! Jak v takovém zmatku najde to správné poschodí, kde je dnes večer sraz?
(Povídku autor přeložil do češtiny ze své sbírky „Mladosť ako sen“ pro Literární klub Okamžik 17. 5. 2007)
Něco pro děti
Můj přítel, básník Miloš D., je člověk veselého ducha, rád se směje a žertuje. Jeho smích je nakažlivý jako ptačí chřipka, ono to vlastně ani není smích, ale strašlivý chlámot, který vás strhává a zároveň ohlušuje jako zbíječka. Má tři děti a těsný byt, tak mě napadlo, že jim takovým stotřicetidecibelovým smíchem může i trvale ublížit. Proto jsem v keramické dílně vyrobil důmyslný amulet, který by při troše štěstí a šikovnosti mohl ta ubožátka ochránit před újmou na zdraví. K amuletu jsem přibalil následující postmoderní pohádku a návod k použití.
Kouzelná lebka ptáka Mlčocha
Toto jsou ostatky tajemného ptáka Mlčocha. Ten Mlčoch nebyl tvor mlčenlivý, jak by rozumu neobmyslnému naznačovalo jeho jméno, ale právě naopak – uměl překrásně zpívat. V čem tedy spočívalo jeho tajemství? To vám přirozeně nemůžu vyklopit hned teď, vyprávění přece musí mít nějaký začátek, pak zápletku a až na konci rozuzlení.
Žil kdys jeden muž jménem Jean Paul Rampal. Byl to snad Francouz, to už si přesně nepamatuju, ale vím dozajista, že byl slavným muzikantem – nejlepším flétnistou na celém světě. Jeho hra byla tak dokonalá, že jej nemohl nikdo dostihnout, všude byl zván a všemi oslavován. Také si za své pískání vydělal docela slušný penízky.Ty penízky okamžitě vyměňoval za nové a stále lepší flétny. Nejdříve to byly nástroje stříbrné, pak zlaté a nakonec platinové. Měl jich už celou sbírku. Byla to sbírka nesmírné ceny, vždyť na výrobu jedné flétny praskne možná půl kila ryzího zlata, a co teprve když je to ještě mnohem vzácnější platina. Není proto divu, že pan Rampal byl sám se sebou náramně spokojen, chodil světem s rukama v kapsách, pohvizdoval si a pobrukoval, byl zkrátka pořád v dobré náladě. Jednou se dostal do Španělska, to znamená do země, kde přebýval tajemný pták Mlčoch. A aby se mohlo naplnit, co je osudem do lidské dlaně vepsáno a do ptačí lebky vyryto, musel pan Rampal přijet i do města Madridu.Procházeje tam jedním rozlehlým parkem, odbočil zničehonic z pěšinky a zamířil do hustého křoví. Neví se, co tam dělal, ale pískal si u toho. Zaslechl jej pták Mlčoch, který měl v hlavním městě svůj úřad a hned se přiletěl podívat na původce toho cizokrajného pohvizdování. Usedl na větev nad Rampalovu hlavu a zdvořile se zeptal: „Kdo jsi, že zpíváš skoro tak dobře jako já?“
„Skoro jako ty?“ urazil se Rampal. „Já přece pískám mnohem líp než ty! Jmenuji se Jean Paul Rampal, ale na celém světě mi říkají „maestro flauto“, což znamená, že jsem v pískání na flétnu ze všech nejlepší.“
„Možná jsi dobrý mezi lidmi,“ usmál se pták Mlčoch pod zobák. „ale tady jsi ve městě Madridu, kde, pokud to nevíš, zpívají slavíci nejkrásněji ze všech. A já jsem pták Mlčoch - ptačí virtuóz a svrchovaný opeřený král. Na mě nikdo nemá – ani mezi ptáky, ani mezi lidmi.“
„Ty že jsi král madridských slavíků? Vždyť vypadáš jako slepice!“ rozchechtal se Rampal. „A že na tebe nemá nikdo z lidí? Já, pohleď...“ udeřil se pyšně do prsou. „...já na tebe mám! Troufáš si se mnou zápolit, Mlčochu?“
„Proč ne,“ usmál se Mlčoch blahosklonně. „Ale jestliže prohraješ, můžu tě i očarovat. Nebojíš se?“
„Ne!“ odsekl Rampal bojovně. „Dopadne to právě naopak. Já tě ovšem neočaruju, ale udělám z tebe španělského ptáčka!“
Tomu Mlčoch přesně nerozuměl, vždyť už od vylíhnutí měl španělské občanství, ale přesto souhlasil a vyzval soupeře, aby jako host začal. Rampal.
Vytáhl z kapsy černou dřevěnou trubičku s dírkami a strčil si ji do úst.
„Ó le, ty máš náhradní zobák?“ podivil se Mlčoch, slétl ještě o větev níž a kulil oči na ten technický zázrak.
„To je zobcová flétna, ty nevzdělanče!“ supěl Rampal.
Byl tak navztekaný, že se mu při hře chvěly prsty. Přesto zahrál část Bachova koncertu tak skvěle, že se korzující návštěvníci parku zastavovali a s nechápavým údivem hleděli do neproniknutelných houštin. Kde se tam ta božská hudba bere?
„Velmi dobré,“ prohlásil Mlčoch s jistotou puncovaného posluchače. „Jen na počátku byly drobné technické problémy, že?“
„To je z toho, že tady máte takový strašný vedro,“ zalhal Rampal.
Teď byla řada na Mlčochovi. Načepýřil si peří, zvedl zobák k blankytnému madridskému nebi a spustil.
Božínku, jaký to byl zpěv! Zněl do dálky jako hlas zvonu, zvučel jak trouby andělské, klokotal jako potůček, švitořil jako hejno vlaštovek, tloukl a trilkoval jako celý sbor slavíkú. Dokonce i sám Mlčoch se nechal strhnout vlastním zpěvem, kymácel se v závrati sem a tam, přivíral blahem oči a ani jediným pohledem nezavadil o svého protivníka. Už nezápolil s člověkem, ale sám se sebou – pěvec Mlčoch proti démonu hudby. To byla ale chyba, protože kdyby na cizince pohlédl, poznal by, že ten bledne závistí a v očích mu hoří plamínky zloby a proradných úkladů. Ten Jean Paul Rampal byl totiž opravdu zkušeným hudebníkem, a proto bez obtíží poznal, co pták zpívá: byl to slavný koncert pro sólový klarinet Ptačí propast od jeho krajana Messiaena.
Jak se to jen ten prevít mlčošská mohl naučit? Jistě šmíroval někde za oknem akademie múzických umění nebo na římse některého z madridských anfiteátrů. Tam skladbu odposlouchal. Co odposlouchal, on ty překrásné tóny přímo ukradl, čmajzl je jako straka, uloupil je jako zloděj nejsvětější svátost.
Nejvíc ho však žralo, že ten přerostlý slavík zpíval obtížný koncert s andělskou lehkostí i bravurou virtuóza. Když Rampal pochopil, že je Mlčoch lepší, že jej porazil, jeho labutí bledost vystřídala krocaní brunátnost.
To je k vzteku, prohrát s jakýmsi pitomým pťákem! Ale nemůže to být vítězství regulérní, když mu předcházela krádež! Takový zločin se musí potrestat!
A Mlčoch zpíval dál, houpal se ze strany na stranu, nevěda, že vrávorá na samém kraji skutečné propasti.
Prásk! zazvonila flétna o Mlčochovu hlavu. Naposled. Roztříštila se na kusy. Nebyl to však jen konec flétny, ale i Mlčochův. Odmlčel se navždy.
„Mlčochu, Mlčochu, Mlčochu! Tys to, hochu dopracoval!“ škodolibě zaklepal Rampal na hlavičku mrtvého ptáka. Chtěl ho ještě ubezpečit, že jej nakonec přece jen nesní, protože jak známo, španělské ptáčky jsou nejlepší z hovězího plátku, do něhož zavineme párek, vajíčko a kyselou okurku, ale nevydal již ze sebe ani slovo. Prostě oněměl. To byla ta hrozba, i mzda za troufalost,o níž mluvil Mlčoch. Dokázal navěky umlčet koho chtěl. I po Mlčochově smrti kouzlo zabíralo, pokud byly splněny předepsané úkony a vyslovena zaklínací formule.
Jean Paul Rampal sice dál mohl hrát na své stříbrné, zlaté i platinové flétny, ale promluvit už nemohl. Lidé si začali o něm říkat, že mistr tak zpychnul, že mu už žádný nestojí za to, aby s ním slůvko ztratil. Přestali ho vyhledávat, chodit na jeho koncerty a kupovat cédéčka. Maestro flauto se pomalu pomaloučku propadal do propasti zapomnění. V té propasti nebyl žádný člověk, ba ani ozvěna jeho hlasu či hudebního nástroje, všude zněl od věčnosti do věčnosti jen divukrásný ptačí zpěv.
Návod k obsluze:
Vezměte lebku do levé ruky a zamiřte zobákem na osobu, kterou hodláte umlčet. Pak třikrát zaťukejte ukazováčkem pravé ruky na plochu nad očima. Při každém zaťukání vyslovte nahlas formuli „Mlčoch“.
Upozornění:
Nefoukejte do pravého oka lebky, popel ptáka, který tam ještě zůstal, vyrazí levým okem proti vám a umlčí i vás.
Nedávat dětem do 3 let.
Ján Rakytka, uměleckým jménem Andrej Hora
(Text zazněl v rámci Literárního klubu Okamžik 26. 5. 2006.)
Zpět
Zpět na hlavní stránku