Věno

Některé nevěsty dostávají dvanáct tuctů povlečení s vyšívaným monogramem. Jiné truhlu zlaťáků či platinovou kreditní kartu s neomezenou dispozicí. Jiná děvčata přinášejí do manželství vilu na Hanspaulce či alespoň auto nevídaných rozměrů a nevídaných schopností – pokud možno s osobním šoférem.

V naší rodině se nic tak obyčejného prostě nemůže přihodit. Nevěsta mého syna také přinesla věno – Filípka.

Filípek je pes. Jeho myšlení odpovídá stáří a převažujícím znakům původu. Něco kolem sedmi let věku a něco kolem foxteriéra. Pradědeček snad mohl být foxteriér, ale náš Filípek má v sobě tolik nepochopitelných genetických znaků, že odborník by nutně musel skončit s diagnózou schizofrenie, pokud by se chtěl dobrat přibližné pravdy.

Filípek by snad mohl vypadat jako foxteriér, ale to by na sobě nesměl mít béžově zlaté fleky. Určitě by musel mít cosi jako ocásek neboli prut. Nesměl by vypadat jako náš bývalý pastor – myslím, pokud jde o obočí a lehce káravý výraz ve tváři. A – pokud vím – foxteriéři – střídají při chůzi všechny čtyři nožičky neboli běhy. Filípek chodí systémem dvadva, tedy jako velbloud. Přitom – na rozdíl od velblouda – chodí po špičkách.

Převládající barva je smetanová, převládající nálada hysterická. Špatně snáší cokoliv většího, než je on sám. Začíná to štokrdletem u sporáku a končí parním válcem. U technických vymožeností mi jeho hysterie nevadí. Vadí mi, když napadá větší a dravé živé tvory, před kterými ho musíme zachraňovat.

Mezi jeho silné stránky patří velmi výrazné sexuální libido. Nedávno se snažil znásilnit mladou pitbulku. Těžko jsem vysvětlovala majitelce, že ten náš malý psíček to tak nemyslel. Všichni svolaní svědkové totiž dosvědčovali, že jeho snaha o zajištění potomstva byla nejen cílená, ale především jednoznačně agresivní. Dlouho jsem si pak hrála s představou, jak by asi vypadali potomci těchto dvou dominantních jedinců.

Filípek nesnáší – snad v důsledku nějakých juvenilních traumat – mnoho věcí. Nesmíte ho hladit, pokud nechce být hlazen. Pak hladíte, než vám ruka upadne. Nesmíte ho utírat, je-li zmoklý, nesmíte mu brát jeho klíště z jeho kožichu, nesmíte mu zakazovat pleťové masky z kravinců, žrát shnilé ryby a znásilňovat pitbulky. Nesmíte ho posílat na pelíšek ani ho nutit ochutnat vodu či večeři. A naopak – musíte ho pohladit, když chce. Musíte ho utřít, když je přeci mokrý a je mu zima. Musíte ho chránit před mladými a náruživými fenkami, musíte ho zbavit klíštěte a dát mu pak něco dobrého na zub. A ne abyste zapomněli na čerstvou vodu do jeho mističky.

Stará panna se všemi svými vrtochy, převlečená za foxteriéra a s velbloudí chůzí, nemůže přinést tolik zážitků jako Filípek. Nicméně si myslím, že oba čerpali inspiraci ze stejného zdroje emocí a představ.

Filípka miluje celá rodina. On je totiž osobnost, jak už tak bývají pejsci od filmu nebo z nalezince. On je ten druhý případ, ale k filmu by klidně mohl. Možná by vadilo jen to, že když má radost, vrtí se od pasu dál úplně celou polovicí, ocásku nemaje. Vrtí se tak intenzivně, že by se takový záběr musel snímat ultrarychlou kamerou, aby to lidské oko vůbec zachytilo. Ale i naše radost z jeho ultra radosti je také těžko pochopitelná.

Krátce řečeno – Filípek je potížista, ale miluje nás a my milujeme jeho. A protože získal i mé srdce, čas od času je mi toto věno svěřeno do péče. Ne vždycky – Filípek absolvoval svatební cestu svých páníčků do Alp. Zde málem zahynul na podchlazení, ale spravila to čokoláda a zbytek pochodu na břiše ženicha pod nepromokavou bundou. Také byl na italské riviéře a mezi potulnými italskými vořechy reprezentoval kategorii Homeles of Bohemia. Přišel si na své, protože Italové milují zvířata a jejich humanitární pomoc v podobě bakchanálních zbytků naservírovaných každý večer je pro nás Čechy zahanbením i zamyšlením. Filípek je světoběžník a stopař, ale je rád i u nás v bytě nebo na chalupě. Prostě si tak k sobě patříme.

A najednou, uprostřed idyly rodinného života, přišel šok. Náhradní panička – tedy já – si přivedla do domu Majdu. Velké zlaté tele s Univerzitou vodících psů. Klidnou, inteligentní a hravou fenu. Rozčilující bylo, že nereflektovala Filípkovo kazatelské obočí ani hysterické záchvaty. Ponižující pro něho bylo, když se s ním odmítla hádat o svůj pelíšek (byl mu stejně moc rozlehlý), ani o své granule, které náš favorit bytostně nesnáší, ale byl ochoten se jimi udávit, protože nebyly jeho. Její ignorance k Filípkovým rozmarům i radostný nadhled byly prostě iritující. Vrcholem bylo, když se ji snažil svým mimoběžným cvalem uštvat a ona se zastavila, aby ho mohla snožmo přeskočit. Po této události byl dlouho nostalgický, odmítal žrát, ani chovat se nechtěl. To kuře tehdy sežral jen proto, že pět lidí dávalo přičinlivě najevo, jakou chuť na ně mají.

Bylo mi ho líto, když se snažil svou malou tlamičkou urvat Majdě desetikilový aport, aby ukázal, kdo je tady chlap. Dojímalo mne, když ze všech svých maličkých sil očůrával celý okres, aby ta blondýna viděla, že on je mládenec k pohledání. Bylo mi ho líto, když se manifestačně předváděl, jak umí zašlápnout malého čivavu a nakonec se nechá plácnout novinami jeho majitelky. To všechno Majda viděla, ale zároveň nebrala na vědomí vědouc, že ona má své jisté.

Vychovala jsem dvě děti. Častokrát jsem zažívala horké chvíle, když se o něco hádaly a já musela najít kořen spravedlnosti – samozřejmě vždy na úkor jednoho nebo druhého. Ale i tehdy mi ta spravedlnost připadala poměrně pochopitelná a nějak jsem ji dokázala obhájit ve svém svědomí i před dětmi. Najednou – dvě psiska mi zcela rozbila model morálního prožívání a rozsuzování konfliktů. Marně jsem říkala – Majdo, jsi sice větší a chytřejší, ale zkus být také moudrá. Ignoruj ho a zároveň buď trochu laskavější. Vždyť je malý a sirotek k tomu.

Filípkovi: Jsi už přeci starej chlap. Nebudeš se shazovat před pubertální blondýnou. Ukaž, že máš rozum a zkušenosti k nezaplacení. Dám ti potom skelítek z největšího kuřete, jaké jsem potkala v obchodě s drůbeží.

Nic nepomohlo. Frustrace, trudnomyslnost i záchvaty vzteku se dostavovaly ve stále větších frekvencích a navíc i bytněly. Mladí rajzovali stopem po Evropě a homelesa Filípka nechali u nás. A já měla naplánovaný výlet do Jizerek, aniž mi bylo jasné, jak to s těmi dvěma psími blázny zvládnu.

Kamarádka, s kterou jsem se na výlet těšila, vzala celou věc sportovně. Když zvládnu dva dementní jezevčíky svých rodičů, zvládnu i Filípka. Ty se starej o Majdu, Majdo, ty se starej o paničku! Takto nařídila a takto jsme vyrazily. Ona s Filípkem na řemínku, Majda na vodiči se mnou. Majda po levé straně silnice, Filípek po pravé, tak jak je zvyklý ze stopování. Majda kolem kaluží, Filípek přes kaluže. Majdo – vyveď! Filípku, polez! Majda přes hory, Filípek přes doly. Bylo to dost o nervy. Má přítelkyně, s kterou jsem nachodila již kolem pěti set kilometrů bez nehody, byla totálně vyřízená. Filípek dělal přesný opak toho co Majda. Naštěstí jsme se nemusely vyhýbat vlakům ani karavaně slonů, protože tím bych své kamarádce zajistila definitivní konec putování.

A pak jsme došly. Kousek od okresní komunikace se rozvalovala obrovská louka plná krtin a myších děr. Zde jsme se rozhodly vydechnout naposledy. Ještě jsem zavolala manželovi mobilem polohu, kde si může vyzvednout naše ostatky a ty dva pejsany jako dědictví. Obě jsme se svalily, podepřely se báglíky, vytáhly poslední zásoby a přemýšlely o posledních věcech člověka. Pak nás z únavy a duševního marasmu vytrhla neuvěřitelná scéna. Zlatá a bytelná retrívřice Majda začala mohutnými packami vyhrabávat díru do středu země. Filípek ji vzrušeně pozoroval a přitom jiskřil pohledem i zježenými chlupy na hřbetě. Také jí radil nejlepší technologii norování. Je v tom fakt dobrý. Po chvíli se Majda unavila a Filípek nastoupil. Z vyhrabané štoly mu koukala jenom dírka v místě, kde by měl mít ocásek a zadní tlapky, kterými odklízel vykopanou zeminu. Pak se vynořilo něco, co vypadalo jako maličký horníček bez přilby. Plivalo to hlínu a následně se to zhroutilo. Nastoupila Majda. Hrabáním obouruč učinila z nory kráter, a když měla fajrunt, byl zde opět Filípek. Máme fotky. Na jedné je prdelka bez ocásku, na druhé obrovský zlatý prapor bez psa. Unisono to nešlo, nevešli by se. Ve finále Filípek zařval mocným hlasem a tu myš konečně ulovil a zakousl. Vítězně ji před očima Majdy sežral, podepsal vzniklou haldu a s důstojnou tváří nastoupil do auta, které zrovna můj manžel zaparkoval na kraji louky. Majda se oklepala od hlíny a nastoupila za ním. Mám takový pocit, že mu říkala – Fajn hochu, tu myš ti přeju. Ale nezkusíme přeci jen vyloudit tatranku nebo tak něco?
Že chcete vědět, jak funguje naše rodina?
Dialekticky. V jednotě a boji protikladů.

---

Jen tak posednout

sur/ově/realistický fejeton

V kraji, kde ráda pobývám – nebo pobejvám – vyjadřují průběh některých konání trochu zvláštním způsobem. Zvou-li vás na návštěvu, řeknou – přiďte pobejt. Když jste na návštěvě, nikdo vám nedá kávu a zákusek, ale podá. Třeba přitom doufá, že podání nevyužijete tak rychle a dokonavě. Nabízí-li vám odpočinek na své pohovce, řeknou – polehni. Chtějí-li, abyste jen tak setrvali, řeknou – posedni přece na chvilku.
Moc se mi líbí, že všechna tato a podobná rčení jakoby určovala pouze průběžnost času. Pobudu, ale nezarostu, polehnu, ale neztuhnu, posednu – a až už to nebude důvodné – vstanu a zase někam odejdu. Tak se zkušeností učím, že náš čas je dočasný. Časnost bytí se tedy dá dobře vystihnout. Stačí zvolit příhodné nářečí.

Vždycky jsem chtěla mít svůj pokoj. Mít prostor, o který se nemusím dělit. Anebo mohu, když budu chtít. Zvát nejspíš ty, kteří mnoho nenamluví. Poslechnou si se mnou hudbu, porecitují báseň, pozazpívají nebo pozahrají. Každý na svůj vlastní nástroj, každý svou vlastní píseň. Nic pokradeného či povypůjčeného. Prostor se pozaplní jen tím, co zrovna povytryskne ze srdce.

(Můžete přijít najednou nebo i po jednom. Můj pokoj je pohostinný, uvítá vás i vaše stíny – pod jednou.)

Ti, kdo přicházejí na pobejtku, přicházejí skromně a tiše, protože mají co říci mým myšlenkám. Někteří posedí v křesle, jiní na koberci. Povypijí se mnou čaj nebo víno chutnající některým předešlým létem.

Vždycky jsem chtěla mít svůj pokoj. V pokoji moudré dveře, většinou za sebou zavřené. Slunce lampy nad psacím stolem. Široké lůžko, na které se se mnou vejde spousta rozečtených knih. Nad ložem zvonky snů zavěšené na nitce vzpomínání.

(Když povzdychnu nebo se pohnu ve spaní, ozve se jemné cinkání těch zvonků skleněných.)

Má samota je obestřená teplem ohně v zimě a v ostatní dny vůněmi, které přicházejí oknem bez záclon. Tím oknem jakoby můj prostor pokračoval až k horizontu vidění duše.

Vždycky jsem chtěla mít svůj pokoj. Něco jako stání pro znavené koně. Je tam bezpečí a potrava a teplo. Něco jako přístav se světly a dokem, kde porouchané lodi zůstávají samy.

(Mít vesmír, k němuž nemáš klíč, jenž zamyká a odmyká se slovem. Řečené však bez lásky, spustí nedobytnou mříž.)

A také jsem chtěla mít strom před oknem. A kříž na bílé stěně. Takovou divuplnou kapli pro pomodlení a pousebrání, když není co a komu dodat.

Otvírám dveře svého pokoje, kde nacházím skutečnost svých představ. Jsou tady stíny lidí i hmatatelné předměty, vzpomínky a verše, hudba a dopisy a květiny. Ráda pozoruji, co je kolem i uvnitř mne. U nohou mi polehává pes, v kamnech popraskává oheň a za okny pozpěvují ptáci vyznávající chválu svěžímu podvečeru. Mohu jen tak polenošit či pocestovat mezi hvězdami, které zakrátko povyjdou na jasné nebe.

Ano, povyjdou a pozasvítí. Pro někoho snad.

Abych se neutopila v té černi, která mne odjakživa provází – zvu tě, kdo se nebojíš mé tmy. Přijď jen tak pobejt a posednout. A třeba i zůstaň!

Z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají?, Okamžik 2003

---

Být jako modřín

Dobrá, budu vám tedy vyprávět svůj příběh. Je ale pro mne dost těžké hovořit. Mluvím se stále větší námahou. A pro vás nebude snadné mi rozumět.

Můžete mi dát napít, než začneme? Na stolku je láhev s dudlíkem a v ní káva. Tak, jestli můžu poprosit.

Vynecháme ty věci kolem dětství a puberty. Byl jsem jako jiní kluci. Měl jsem skvělého dědu. Myslím, že mi dal do života víc než jiní lidé kolem mne. Dosud mám moc hodnou mámu, která na mě už delší dobu nestačí.

Na střední škole mě bavil fotbal, cyklistika a kanoistika. Naplno jsem tyhle sporty rozvinul až na vysoké. Tam byl na to čas a v hlavním městě i dostatek příležitostí.

Ne, nebylo to tak moc náročné. Hodně mi to pálilo, všichni říkali, že talent pro makromolekulární chemii jsem dostal od Pánaboha, nic z oboru chemie, matiky nebo fyziky jsem nepovažoval za problém. Hůř jsem si vždycky osvojoval historické události, jména osob, zvířat a státníků a vůbec všelijaké ty humanitní obory. Naštěstí jsem to nikdy nepotřeboval.

Jazyky? To tehdy nebylo tak důležité. Technickou angličtinu a ruštinu jsem zvládal a víc nebylo potřeba. Co jsem uměl, to jsem uměl a málo toho nebylo. K tomu ten sport, a bylo mi hej. Svět mi ležel u nohou zrovna jako ten kožený kulatý nesmysl, do kterého jsem tak rád kopal.

Rád jsem soutěžil, ale všeho s mírou. Pěkný zápas nebo závod, a pak hezky na pár kousků - pivo mám dodneška rád.

Mimochodem, zkuste si někdy dát pivo z cumlací flašky. Je to hnus. Jenže já už se jinak nenapiju. Někdy, když mám dobrý den, mohu se napít brčkem. Ale těch dnů je po čertech málo.

V neděli sem občas jezdí máma - když může. Hned na nádraží mi kupuje klobásku, dají jí to do alobalu a ona si bere taxíka, aby mi to dovezla teplé. Jdeme tady do místní restaurace, ale tu klobásku si musím sníst na pokoji, to by mi v té restauraci nedovolili. Takže musím být nachystaný na vozíku, aby mě pak rychle vzala na jedno.To piju brčkem z plechovky, ale není to ono. Pivo ani víno se prostě jinak než ze sklenice pít nemá.

Po vysoké jsem dostal dobré zaměstnání a čtyřpokojový byt. Menší totiž neměli. Z jednoho pokoje jsem si udělal posilovnu. Cvičil jsem dvakrát, někdy třikrát denně. Hlava Einsteina, tělo Schwarzenegra. Holky se mohly zbláznit. Máma tehdy taky. Zdálo se jí, že to s těmi děvčaty přeháním, ale co jsem mohl dělat? Všechny mě milovaly a já si mohl vybírat. Samozřejmě, že jsem přebral. Jo, musel jsem se ženit, čekala se mnou dítě. Vzali jsme se a po odkladu jsem šel na vojnu, jako absolvent na rok.

Na vojně se mi párkrát udělalo nějak divně. Jakoby mi nohy, někdy i ruce, vypovídaly službu. Když jsem doktorovi prozradil svoje tréninkové dávky, skoro se zhroutil. Prý, že strašně přeháním. A že by chtěl mít po ruce mého trenéra. Přiznal jsem, že si ty dávky předepisuji sám. Vůbec se se mnou už nebavil, jen mi dal nějaké multivitamíny a doporučil, abych se krotil.

V zeleném jsem měl havaj, dost jsem se tam flákal. Práci jsem měl hotovou za pár hodin a přitom ale nikde žádné velké sportovní vyžití. Nudilo mě to, ale mezitím se mi narodil syn a tak jsem častěji jezdil domů, abych si užil rodinu. No a pak se mi stalo, že to tělesné selhání se projevilo i doma, jestli mi rozumíte.

Bylo mi to trochu divné, vždyť jsem přeci už nějakou dobu nic nepřeháněl. Cpal jsem do sebe vitamíny, dokonce tu a tam nějaká anabolika, která jsem si tajně obstaral. Jenže ta moje fyzička mě zrazovala, když jsem to nejméně potřeboval. Samozřejmě v posteli, samozřejmě na hřišti, samozřejmě v momentech, kdy hodně záleželo na výkonech. K tomu se začaly dostavovat křeče a třas ve svalech.

Když jsem se vrátil z vojny domů, zjistil jsem za krátký čas, že si s manželkou nemáme vůbec co říci. Dokud jsme měli v hlavě vybavování bytu, zařizování manželské půjčky, narození dítěte, tak jsme ten náš čas nějak vyplnili. K tomu různé společenské povinnosti, návštěvy u rodičů a tak. Jenže to všechno zevšednělo, hrozně rychle se to rozsypalo. Pak jsem se dozvěděl, že má někoho a že by si ji chtěl vzít i s mým synem.

Měl jsem spoustu práce ve výzkumáku, kde mi dali místo prominentního experta a s ním balík úkolů a horu zodpovědnosti. I to tak trochu komplikovalo můj manželský život. Ale aspoň jsem nad tím vším, co se dělo doma, nemusel přemýšlet.

Rozvedli nás. Vzala si dítě, auto, které nám koupili rodiče, a celé zařízení bytu kromě mé posilovny a postele. Bylo to skoro symbolické. Jenže já čím dál víc potřeboval tu postel než posilovnu. A už ne k milostným hrám, ale k odpočinku. To bylo slovo, které jsem skoro neznal. Vůbec jsem nechápal, z čeho jsem pořád tak fyzicky vyřízený.

Jakoby mi slábly nohy. Pak mi začaly vypadávat věci z rukou. Naštěstí k mým pracovním povinnostem nepatřily žádné laboratorní práce, seděl jsem hlavně u počítače a na laborku jsem měl lidi. Mladý perspektivní vedoucí pracovník.

Začalo se o mně říkat, že mám problémy s alkoholem.

Myslel jsem si, že to je asi tou mou roztržitostí a neschopností pamatovat si takové ty obyčejné věci. Na co potřebuje mladý vědec znát jméno sekretářky? Jenže, ty sekretářky mají své nalakované prstíky někdy dost dlouhé. Když jsou k tomu ještě dlouhé nohy a váš zdánlivý nezájem, může mít sekretářka vztek. A dovede říct šéfovi, co potřebuje a jak potřebuje. Ani se nestačíte divit.

Neměl jsem na to řešit tyhle věci. Musel jsem chodit po různých lékařských prohlídkách a vyšetřeních, protože obtíže s mou pohyblivostí se zhoršovaly. Už mi nikdo neříkal, že to přeháním s tréninkem. Na nářadí v mé posilovně se prášilo a já místo posilování rehabilitoval. Tak co mi to teda vlastně je?

Ta nemoc se jmenuje roztroušená skleróza, řekli mi ve finále. Nějaká sranda, ne? To, že si nepamatuji jména mých koček, to snad neznamená, že jsem dement? Co to tedy ksakru je?

Postupně jsem z těch doktorů vyšťoural celou pravdu. Ochrnu, umřu. Ale do určité míry bude záležet na vás, pane inženýre, jak se k problému postavíte. Samozřejmě také na vaší životosprávě, jezte hlavně obiloviny a můžete zkusit cvičit hathajógu. Někomu to prý pomáhá.

Pak si mě zavolal šéf. Nový šéf. Změnil se režim, změnilo se vedení, změnilo se i zaměření podniku. Už žádný státní výzkum. Pěkně si na to všechno musíme vydělat. Od toaleťáku až po vědu. A kdo se nebude dost rychle a šikovně otáčet, půjde z kola ven. A co máte s tím alkoholem, pane kolego?

Občas pivo, když se dívám v televizi na fotbal nebo hokej. Abych si připomněl staré časy, kdy jsem to taky hrával. A pivo mi dělá dobře na trávení. To je všechno.

Vaši spolupracovníci si myslí, že pijete v práci. Viděli vás motat se po chodbě. A míváte těžký jazyk.

Bylo to tady. Musel jsem doznat, že nejsem úplně fit. Věnovali mi rekondiční pobyt u moře. Pak mě postupně a nenápadně zbavili důležitých a zodpovědných úkolů. Potom doporučili neplacenou dovolenou - vždyť se zase dáte do pořádku, chce to jen čas a třeba nějaké ty lázně. A zkuste posilovat - to zvyšuje imunitu.

Neuplynuly ani tři roky a já zestárnul o dvacet let. Ta děvka - tím myslím tu nemoc - mě připravila o profesi, o ženské, o sport, o peníze, o všechny lidské ambice. Dokonce i o syna. Bývalá manželka usoudila, že otec kripl má na dítě špatný vliv. Požádala mě, abych se syna vzdal a umožnil jejímu současnému manželovi adoptovat ho.

Byl bych neupřímný, kdybych vám tuto událost líčil jako kdovíjaké drama. Byl jsem už úplně rezignovaný. Věděl jsem, že když budu chtít kontakty s dítětem, bude to z mé strany chápáno jako truc mrzáka, který chce uplatnit poslední moc, kterou ještě v rodině má. A když jsem se nad tím zamyslel, vyšlo mi, že to vzdám. Z invalidního důchodu, který mi vyměřili, bych nezaplatil ani ty alimenty, které mi vyměřili předtím.

V té době taky zemřel můj otec, který se do poslední chvíle domníval, že mám syfilis a vypitý mozek k tomu. Zbyla máma, která se starala o mne, o rozvedenou sestru s malým děckem a o dědu, dokud žil.

Nějakou dobu jsem ještě mohl bydlet u sebe v bytě. Jenže pak jsem párkrát spadl a nemohl se zvednout. Přestával jsem také vidět a tak bylo kolem mne pořád něco rozbitého, rozlitého, zničeného. Já nikdy nebyl moc šikovný na domácí práce. Ještě tak spravit kolo nebo pohrabat se v motoru. A teď jsem měl velký byt, který nikdo nezvládal uklízet, a primitivní domácnost, kam docházela pečovatelka nebo máma s kastrůlky pro mě. Všichni se modlili, abych to zvládl s mikrovlnkou a s pračkou. Jenže se asi modlili málo. Byly to další věci, které jsem musel vzdát.

Následovaly problémy s tělesnou hygienou, problémy s psaním, čtením. Na televizi jsem už viděl jen barevné fleky, bolely od toho oči a z těch programů na mě šla melancholie nebo vztek. To podle toho, jestli jsem sledoval sportovní přenosy a vzpomínal na své dny na hřišti, anebo se rozčiloval nad příběhy, které nebyly moje a asi proto mi připadaly neuvěřitelně idiotské. Jsou vůbec o životě? Co myslíte?

Teď jsem tady. Bydlel jsem donedávna na tomhle pokoji s nějakým bourákem, stoletý zelený mozek. Jsou tady samí starci a stařeny, všichni protivní, bezohlední a pokud možno dementní. Snažím se chovat slušně ke každému, ale soused mě to rychle odnaučoval. Bývalý lampasák, samé prachy. Dědek už jako věchet, ale rozdává voňavky, čokolády, žvýkačky a cigarety. A možná si za prachy i může občas šáhnout... Však víte.

Začal jsem ho nenávidět. Nejen, že jsme nebyli schopni najít jediné společné téma, ale dělal naschvály. Nutil mě, abych poslouchal rádio jen se sluchátky, která si sám nemohu nasadit ani sundat. Nevím, co mu vadilo, když je stejně hluchý jako poleno. Říká kdekomu soudruhu a žádá, aby mu tak říkali i ostatní. A věříte, že mu tak říkají? Co by neudělal dobře vycvičený personál pro nějaký ten bakšiš?

Jestli mu závidím?

No, to víte že jo. Jeho důchod se rovná zřejmě prezidentskému platu, podle toho, co si ten parchant dopřává. Když on je mokrý, zazvoní a přiběhnou hned dva ošetřovatelé nebo sestřičky a mohou se přetrhnout. Když chce jít do restaurace, nechá se oholit - ten den třeba podruhé, nasoukají ho do jeho bývalé uniformy - samozřejmě bez distinkcí a možná i bez metálů - a vezou ho i s brigadýrkou na hlavě. Nevidím to, ale doptal jsem se.

Já, když chci oholit, tak musím věčně někoho žádat, prosit, ukecávat. Mají asi nějakou normu, že mě holí obden. Někdy ob dva. Už to nesleduju. Jen mi občas návštěvy říkají, že vypadám jako bezdomovec. No a to vlastně i jsem.

Toho soudruha mi před nedávnem vyměnili za Karlíka. Je o pár let starší než já, také technik a má rád rádio. Povídáme si o ženských, o politice a někdy o tom, co nás ještě čeká, než to tady zabalíme. O tom se Karlík ale nebaví rád. To raději zapřede kdykoliv s kýmkoliv rozhovor o nějakém zázračném léku na sklerozu multiplex, což je naše vypečená diagnóza.

Ale ano, mám rád lidi. Chodí sem jedna - snad se jmenuje Zdena. Ta nám čte noviny a časopisy. Je docela snesitelná. Jenže je to dobrovolnice a chystá se na rok do Austrálie za rodinou své dcery. Takže budeme bez časopisů. Taky sem chodí farář. Občas bych si ho rád poslechl. Nikdy jsem o Bohu nepřemýšlel, byl pro mě zbytečný, pokud vůbec je. A jestli je, nemám mu za zlé, co se se mnou stalo. On na tyhle věci možná ani nemá vliv. Proto bych si s tím farářem rád vyměnil názory, abych věděl co a jak. Třeba, jestli něco bude POTOM. Jenže Karlík nechce ani slyšet. Byl někde u řádových sester a tvrdí, že mu daly co proto. Tedy myslí tím náboženství. Jenže, když tak pořád věří v ten zázračný lék, není to taky svým způsobem náboženství? Nebo když ten bývalý soudruh je tak divý do své uniformy a do své moci, není to tak trochu sektář?

Taky sem chodí terapeutka. Myslím taková ta na psychiku. Ona je přesvědčená, že nám pomáhá. Dělá s námi různá cvičení na paměť a docela zajímavé testy a hry, snad jí to přináší uspokojení. Karlík si myslí, že je to na... Jenže ona sem chodí už dva roky a naučila mě, jak si pamatovat lidi a jak s nimi mluvit. Jak si třeba říct o to, že se každý má představit, když vejde do pokoje a já nevidím, kdo přišel. Tak si myslím, že to přeci jen k něčemu je. Tak tu taky mám rád.

Karlík prožívá svou krizi. Něco podobného jsem si odbyl ještě v práci. Zklamání, rozčarování, beznaděj, nenávist a žárlivost vůči všemu a všem. Ale to už mám za sebou. Možná, že i na to je ta terapeutka dobrá. Vždycky se mnou probere to, co mi vadí nebo co je mi v tu chvíli nejvíc líto.

Třeba nedávno. Potřeboval jsem někomu říct, co se tady děje o víkendech, když jsou ty vrchní a staniční sestry někde mimo tenhle dům. Jak se personál - především ošetřovatelé, chovají k nám dvěma s Karlíkem, a i k těm starým lidem, kteří tady taky musí být, když se o ně rodina nemůže starat.

Už na ty dědouše nekoukám tak povzneseně. Možná bych byl rád, kdybych se dožil jejich věku i jejich demence. Ale abych neodbočil.

Často slyším, jak jim ti ošetřovatelé strašně nadávají, jak je ponižují. Moc bych za to nedal, že je i fyzicky týrají. Je to hrozné. Ležíte na posteli, ze všeho vám fungují už jenom uši. A přestože máte puštěné rádio, slyšíte ty věci z jídelny, z chodby.

Rádio je taky kapitola sama pro sebe. Když chci, aby mi ho přeladili, musím pěkně pokorně poprosit a moc si nevymýšlet. Takže nejlíp pořád mít nastaveno Frekvenci 1 a konstantní hlasitost. Pamatujete na rozhlas po drátě? Mám sice rádio za pár tisíc, ale s tím rozhlasem po drátě bych na tom byl stejně. Taky si ho nemohu naladit a zesílit, když bych chtěl.

A tuhle v neděli se stalo to, že Karlíka museli narychlo odvézt do nemocnice. Dostal tak silnou ataku, že musel na kapačky. Odpoledne mi moje zlatá máma přinesla klobásku v alobalu a plechovečku piva. Spěchala, do restaurace mě nemohla vzít, prý je sestřino dítě nemocné. Tak jsem tu ležel zbytek odpoledne a přemýšlel, jak ten čas divně uplývá. Karlík tu není, máma tu není. Návštěvy za mnou moc nechodí. Ze začátku za vámi občas někdo přijde, ale po dvou letech se počet redukuje na minimum. U Karlíka třeba k samotné nule.

Ležím a poslouchám rádio. Najednou vtrhnou dva, on a ona, nevím kdo, nepředstavili se. Jen hihňání a takové to milostné pošťuchování. Nechali puštěné moje rádio a k tomu ještě pustili Karlíkův kazeťák na plný pecky. No a rozdali si to na Karlíkově posteli úplně bez zábran, jako bych už byl mrtvý. Jako bych nestál za to, aby se přede mnou styděli. Pak vypnuli kazeťák a zase zmizeli.

Byl jsem z toho tak zhnusený, tak zničený. Je fajn, že to mohu říct té terapeutce a teď vlastně ještě vám. A i to, že když nás umývá homosexuální ošetřovatel, že si taky dopřává. Jenže, kdybychom to - tedy myslím Karlík a já, někomu řekli, tak by nás možná dali do blázince, nebo třeba něčím nadrogovali, co já vím. To už není jen znechucení, máme i strach.

Ta moje terapeutka vymýšlí způsob, jak ty věci dát do pořádku. Není to její práce, chce jen normálně lidsky pomoci. Ale na nic nepřišla, ani ona, ani já. Kdybych s její pomocí podal stížnost, ji vyhodí pod nějakou záminkou a mě budou šikanovat. Už takhle je to těžké. Není problém dát tady tu láhev o deset centimetrů dál - a už se nenapiju. Není problém nechat mě spadnout v koupelně a pak mě "zapomenout" na krvavé a mokré zemi s rozbitým čelem - i to se stalo. Není problém zanedbat nějaký nákup nebo to, že potřebuji peníze. To mi pak v té restauraci nedají ani vodu. Nebo mě včas nepřebalí a neposadí na vozík, když přijede máma a nechají ji hodinu čekat než budu připravený. A ona dojíždí sto kilometrů.

Odejít?
Jak a kam? Nemáme na výběr.
Lidská práva?
Když tohle někomu řeknu, bude si myslet, že jsem paranoik. V takhle fešáckém starobinci se přeci takové věci nedějí. A vy nevíte, že roztroušená skleróza má vliv i na psychiku? Kdo by mi věřil? Snad ten farář? Snad vy?

Farář musí věci uchovat v tajnosti - nebo ne? A vy - vy byste to mohla někam napsat. Ale nedělejte to, jestli nemusíte. Mám strach. Mám strach o sebe i o Karlíka. A o mámu, že bych jí přidělal další trápení, kdyby se se mnou něco stalo.

To zní skoro legračně, že?
Co by mě potěšilo?

Často vzpomínám na jednu paseku, kterou mám moc rád. Bývají na ní stromy připravené k odvezení na pilu. Jsou už mrtvé, ale nádherně voní. Tu vůni bych chtěl ještě někdy dýchat.

Je zvláštní, že člověk, i když ještě žije, ale dlouho leží jako ten poražený strom, nevoní, ale páchne. Hodně páchne, když se o něj nepostarají dost pečlivě a často. Pán tvorstva a nedokáže vonět jako hloupá kláda. Jestli já se neměl narodit raději jako modřín? I kus nábytku má větší smysl než já tady a teď.

Tak se mějte dobře. Snad vám ten můj příběh k něčemu bude. A když ne - tak díky za návštěvu. Rád jsem si s vámi povídal.

Ze sborníku „Každý běží svou míli“ (Okamžik, 2004)

---

Do rakve krásná

Tak to mi bylo asi pět. Tatínkova holčička, babiččin mazánek. Babička byla celý život za dámu a moc dobře šila. Chtěla, abych byla šik, jenže v padesátých letech ještě nebyl Tuzex, ani modelové butiky. Babička proto vymýšlela modely sobě, sousedkám a své malé Princezně. Tedy mně. Měla jsem šatičky jak od Podolské, samozřejmě z všelijak získaných materiálů. Na počátku bouřlivého rozvoje socialismu bylo všeobecně módní jen silné neurčitě modré plátno, z kterého se šily montérky pro dělnickou třídu. Zbytek světa chodil v nějakých neoburžoazních hadrech, za které by se jakýkoliv slušný pracující měl stydět.

Doma nečekaně zjistili, že mám něco s očima, a tak jsem šla s tatínkem k panu doktorovi, ne aby mi dal flastříček, ale aby mi předepsal brejličky. Nosánek jsem měla přes půl obličeje, a tak si tatínek s babičkou usmysleli, že udělají z nouze ctnost a přidělají mi na ten orgánek hezké zlaté brejličky, takové, jako měl pan doktor Markowitz, kterému se nějak podařilo přežít Osvětim i Vítězný únor. On v nich vypadá tak vznešeně a inteligentně, mínila babička.
Takže vykeťasené šatičky z předválečného štófu a zlaté brejličky. Dost se divím, že mě vzali bez okolků do první třídy. Asi měli málo dětí nebo co.

Maminka neměla vkus. Zato měla bratra v ošklivější části světa, tedy v kapitalistickém Švýcarsku. Bratr dlouho nosil muklovský stejnokroj, ale když ho nakonec z toho Jáchymova pustili, oženil se do Švýcar, jak se tehdy říkalo, a předváděl nám, co všechno v tom hnusném kapitalismu mají. Dostávala jsem oblečení, které mi holky záviděly bez ohledu na to, že občas bylo větší nebo menší, než jsem potřebovala. Výběr byl pravděpodobně více určován příležitostí, které strýček říkal „okase“, než mojí skutečnou potřebou konkrétních oděvů nebo jejich částí.

Babička měla šedý zákal, a tak už nešila. Já brala co bylo hit, ačkoliv tatínek si dost často zoufal. Míval záchvaty prudké averze k švagrově mecenášství, a tak mne brával do obchodů Oděvních závodů Prostějov, Modeta, Jitex a dalších významných módních center té doby. Odíval mne do kvalitních šatiček, ale co naplat. Když jsem v tom vyšla, dost často se stávalo, že mnohé dívky měly totéž. Jenže ony neměly vadu zraku, a tak si ohlídaly, aby v jedné školní lavici neseděly vedle sebe dva stejné modely. Já zrakovou vadu měla, a tak jsem se dlouho těšila ve své svaté prostotě z toho, že si mě doma tak originálně oblékají. No a k tomu ty brejličky jako pan doktor Markowitz.

Poporostla jsem o nějaký ten centimetr, vyspěla na duchu i na těle. Jenže - moje o několik let mladší sestra, vyrostla a vyspěla mnohem rychleji než já. Tedy na těle. S duchem to zas takový fofr nebyl.

Jakmile mě to DĚCKO přerostlo o pět centimetrů - a to jsem už podle pravidelných zápisů v kalendáříčku byla opravdu SLEČNA, naši usoudili, že je škoda kupovat mi nové oblečení, když mohu docela dobře dědit po Táničce. Tuzex sice už byl, ale to neznamenalo, že se v něm Princezna bude oblékat. Šup, tady máš ještě docela hezkou sukničku a jen docela málo okopané botičky po své hezké mladší sestřičce. Brejličky jsem nedědila, ty sestřička nenosila. Naštěstí.

Oni si asi myslí, že když na to nevidím, jsem úplně blbá, blesklo mi (konečně!) hlavou, když jsem ve čtrnácti letech klopýtala na hřišti v o dvě čísla větších spartakiádních cvičkách po drahé Táničce, která mě v tu dobu přerostla o hlavu a asi deset kilo. Tenkrát se ve mně cosi zlomilo. Vyslovila jsem své osudové DOST a šla si z ušetřených peněz koupit brýle, které tehdy nosil pan Rudolf Pellar a Naďa Urbánková, mí oblíbení zpěváci. Bylo to těsně před Lenonnem, jehož brýle se pro mou generaci následně staly nedostupným snem. Nedaly se za nic na světě koupit, a kdo je náhodou nějak získal (třeba z pozůstalosti po pradědečkovi ševci), platil za boha.

Tak jsem měla černé hranaté brýle jako pop zpěvačka, za kterými mě bylo vidět jen díky silnému maskaru, kterým jsem hutně olepovala své slabozraké oči. Můj výrazný nos se stal díky mé nové image téměř neviditelným. Další revoluční opatření nastalo, když mě starší spolužák požádal o rande. Předtím se na adresu Evy Kosové zmínil, že brejlaté holky jsou nezajímavé, chtějí v těch okulárech vypadat chytře, ale je to spíš trapas, protože za brejlema už je jen prázdná lebka. Abych vyvrátila takové podezření, brýle putovaly do tašky. Nasazovala jsem si je jen v divadle nebo v kině, a to až tehdy, když byla definitivně tma. Po přestávce, která oddělovala Filmový týdeník od hlavního filmu, jsem své brýle stydlivě vytáhla, abych z třetí řady viděla aspoň něco. O rok později, když jsem se v kině učila líbat, jsem brýle nechávala k nespokojenosti rodičů doma definitivně.

Částečně jsem nelibost rodičů nad svým počínáním chápala. Hlavně po setmění jsem moc neviděla na cestu a boty omlácené od mého stálého zakopávání se nedaly ani zpeněžit, ani darovat. Situace se vyřešila opět přirozeným způsobem. Allan Ginsberg, který navštívil Prahu, naučil všechny normální lidi chodit bosi nebo v polorozpadlých teniskách. Tuto módu jsem bez ohledu na babiččiny nářky a tatínkovy vyhrůžky bezpodmínečně přijala. Když už jsem musela mezi lidi, brala jsem si špičaté boty na dvanácticentimetrovém jehlovém podpatku. V těch jsem nezakopávala, z těch jsem rovnou padala. Vítaným hitem v historii odívání byla všem dostupná černá sukně vysoko nad kolena a černý svetr hluboko pod kolena. V zimě se k tomu přidával povinně rozepnutý kabát na paty a omrzlé nohy v nylonkách končících hned nad okrajem sukně latexovými podvazky. V létě se místo svetru nosily všelijaké třásně, řemínky, řetízky a tkané pytle, které zahalovaly co nejskromněji takřka holé tělo. A samozřejmě Lewis Blue Jeans. Netrávila jsem tento čas na Floridě, ale na přehradě. Tam bylo hnutí hippies také velmi inspirativní. Také jsme dělali lásku a ne válku.

Strýček ve Švýcarech nepokrytě jásal. Líbilo se mu, jak jsem se vzepřela socialistickému modelingu a jak si dopřávám tuto vzpouru i doma. To on mi poslal mé první Wranglerky. Babička se zhrozila, nadala mi do chuligánů. Četla to „šuligáni.“ Jeansům říkala džexny. Tak jsem byla pro ni šuligánkou v džexnách. Na parádu mi už nikdy nepřidala ani pětník. Bála se, že bych peníze zneužila například na nákup Bikin. Nevěděla sice přesně, co to slovo znamená, ale správně tušila, že Podolská to nešije.

Tato doba mého rozletu netrvala dlouho. Zrak se mi horšil a když jsem se vdala, do naší země přišla normalizace a navrch jsem obdržela tchýni a její sestru. Obě ženy dobře šily a to je vedlo k tomu, že šily hodně. V tu dobu už se daly koupit docela hezké látky. A ty milé dámy, do jejichž rodiny jsem sňatkem vstoupila, si všimly, že neumím šít. Svedla jsem tak vážný nedostatek na okolnost, že zas tolik nevidím, abych mohla tuto nádhernou zálibu v sobě podporovat a rozvíjet. Pochopily to špatně. Když je přestal bavit nějaký kousek šatstva, který tak pěkně, pracně a nákladně před časem ušily, postavily si mne na židli, aby mě ověsily šaty, tu zas kalhotami nebo elegantním kostýmkem. Špendlily, zapošívaly a zdobily, vykřikujíce nadšeně taková hesla jako: „Padnou jí jako ulité" nebo „podívej, vypadá v tom lépe než ty". Pak se mě několikrát týdně vyptávaly, kde všude jsem ten jejich výtvor měla a jak jsem se líbila. Nejdřív jsem jim opravdu věřila, že to se mnou myslí dobře. Pak se mě kdosi otázal: „Proč vypadáš poslední dobou jako něčí matka? To tě to manželství tak poznamenalo?"

Postavila jsem se neohroženě před svého manžela v šatech po jeho tetě.
„Jak v tom vypadám?" zeptala jsem se s mírně vysunutou bradou.
„No, já nevím. Vlastně vím. vypadáš v tom jako moje máma. Ne - vypadáš v tom jako moje teta."
„To jsem chtěla vědět“, vydechla jsem. „Prosím tě, zkus jim nějak naznačit, že už nechci, aby mne oblékaly. Jestli to neuděláš, uteču ti."

Nastalo nádherné období, kdy jsem mohla nosit, co jsem chtěla. Tedy, pokud to schválila moje kamarádka Marta. Byla důvěryhodná a její praktické a nekonvenční poradenství mě provedlo i dvojím těhotenstvím. Jen ty červené mateřské šaty mi ke konci trochu vadily. Lidé si mě totiž pletly s autobusem číslo 156, který měl u nás konečnou. Když jsem stála na zastávce, každý, kdo mě už z dálky viděl, přidal do kroku, abych neujela. Autobusy totiž tehdy byly červené a skoro tak objemné jako já.

Období po Sametce bylo bohaté na Second handy. Že jsme jich s Martou pěkných pár desítek prolezly! Pro Martu to byl ráj, ale já měla problém. Holanďanky, Švýcarky i Němky, jejichž odložené šatstvo bylo zdejším hlavním artiklem, měly sice mé rozměry, ale pouze na šířku. Rukávy a nohavice jsem nemohla použít. Takže jsem si tam občas koupila šortky nebo halenku s krátkým rukávem. Výběr jsem sice měla takto omezený, ale zase bylo hodně vzrušující probírat se v těch dosud neviděných materiálech a barvách, které nám otvíraly cestu do Evropy.

Second handy vytlačily čínské a vietnamské tržnice. Jsouc si vědoma neutuchající ochoty zdejších prodavačů, vydávám se občas na nějaký ten nákup sama. Asertivně vysvětlím, že špatně vidím, a že potřebuji konzultaci. S příslovečnou asijskou zdvořilostí mi prodavač nakupí neuvěřitelné množství vzorků, abych si měla z čeho vybrat. Kdykoliv vezmu cokoliv z toho do ruky, drobný mužíček nebo ženuška nadšením poskakují, tleskají a křehkými vysokými hlasy prozpěvují o tom, ak přesně tohle potřebuji, přesně tohle mi sluší a on nebo ona si neumí představit, že bych odešla bez tak náááádherného trička. To nevadí, že mu chybí dolní rantlík nebo dokonce jeden rukáv, jsem v tom krááásná a dostanu velká sleva. I tohle mě chvíli bavilo, ale je to pořád stejné. Tak občas zavolám Martě, řeknu jí, co chci, a jedeme do Polska. Tam mají také čínské zboží, ale jiné. A nebo oběhneme pár obchodů, takových úplně obyčejných, kterých bohužel pořád ubývá.

Narodilo se mi vnouče, a to znamenalo, že se mé dceři narodilo dítě, a to znamenalo, že přibrala pár kilo. V té době si kupovala velikost oblečení stejnou jako já. Na rozdíl ode mne však zase splaskla. A komupak dáme ty pěkné věci, které už nemůže mladá matka nosit? No přece BABIČCE!
Oblékám se do toho a vyzývavým tónem a s předsunutou bradou se ptám manžela: „Jak v tom vypadám?"
„No, počkej, já si vzpomenu... Vypadáš v tom jako... No jasně, vypadáš v tom jako naše Andrea. Ne, vypadáš v tom jako naše Andrea, když byla tak tlustá. Jo, to je ono. Jako Andrea tehdy, ale starší."
Strhla jsem ze sebe tričko končící nad pupíkem i kalhoty zvané capri začínající pod pupíkem a vletěla do svých starých džín. Zavolala jsem Martě a se slzami v hlase jí prosila, ať se mnou jde koupit si něco na sebe. Potřebuju něco, v čem nebudu vypadat, jako když jsem to zdědila po dceři, a přitom budu IN, štkala jsem do telefonu.

Poslední dobou jsem opravdu sama se sebou spokojená. Baví mě kupovat si hezké věci a když už mě omrzí, kdekomu je rozdávám s tvrzením, že mu padnou jako ulité a nic lepšího už nikdy na sebe nevezme. Docela si na tom ulítávám, prožívám svou životní satisfakci. Nevím, co s tím pak ti lidé dělají, možná něco nosí, možná něco darují dál. Osud těch hadříčků mě nezajímá. Jde mi jen o POCIT, že jsem to já, kdo udává tón. Na chalupě chodím ve starých, nemožných a vytahaných svetrech, ke kterým mám citový vztah, aniž bych popřála sluchu tchýni a dceři, které se shodují v názoru, že vypadám jako homeless. Brýle nosím jen sluneční, protože dioptrické mi už dávno nepomáhají a navíc překážejí při líbání. Mezi lidi chodím v takových kreacích, které jsou pokud možno moderní a hlavně modré. Modrá je dobrá.

Až umřu, chci mít modrou rakev. Blankytně modrou. A ne, že se zas budete spoléhat, že na to nevidím, a obléknete mě do něčeho po jiné nebožce. Chci mít svůj vlastní rubáš, například modře kostkovaný. Chci totiž, aby mi i smrt slušela!

Pozn. redakce: Delicie Nerková získala za tuto povídku druhé místo v kategorii próza ve 2. ročníku literární soutěže pro zdravotně postižené autory "Společný svět 2006".
Tato soutěž byla vyhlášena sdružením Okamžik ve spolupráci s Obcí spisovatelů.

---

Každý má svou Milešovku

Víte, jak se u nás poznají Dušičky?
Zpravidla mi rozkvetou skoro všechny domácí kytky, aby mě zmátly. Hlavně mi to dělá velikonoční kaktus a fialky.

Víte, jak se u nás pozná listopad?
Žádné listí nepadá, protože už dávno spadlo.

Psí počasí - myslí si moje vodící fena, když vycházíme z domu za denním chlebem a buřtem. Psa by nevyhnal, ale psí dáma do té psoty prostě musí...
Tohle mi ta moje chlupatá kompenzační pomůcka dává v tomto nečase najevo hodně často. Ale listopad, milé mé zvíře, ten tady není přeci jen kvůli dešti, mlze a blátu. Máme tady i jiné radosti, nemyslíš? Moje zlatá lady si to nemyslí. Není se kde válet - trávníky jsou samé bláto, a suché listí, které sloužilo k příjemným relaxačním hrám někdo uklidil. Ani do vody se nesmí...
No dobrá. Běž si tedy do deprese, jestli na ni trváš. Já zas tolik času nemám. Musím se totiž těšit - myslím si naproti tomu já.
Pravda je, že listopad se svými chmurnými rozmary mnoha lidem a psům neposkytuje moc důvodů k rozzářeným úsměvům. Na sluníčko si budeme muset ještě dlouho počkat. Někdo čeká slunovrat u kamen, třeba se zvukovou knížkou nebo hrnkem grogu. Někdo si rád zajde mezi přátele, navštíví někoho, na koho mívá málo času, jde do klubu nebo se rozhodne zimní sezónu zasvětit pravidelnému cvičení či plavání. Divadla hrají, koncerty koncertují a když k tomu přičtu nějaké to uklízení, pečení a nakupování, všimnu si, jak mi to očekávání přívětivějšího času rychle ubývá.
Hraju už několik let takovou svoji speciální hru Na Milešovku.
Před dávnými a dávnými lety, když jsem ukoukala mnohem více než dnes, jsem si podle nějakého obrázku zamilovala horu Milešovku. Tehdy jsem pojala nápad ztéci ji a udělat si tak dobře. Jen co jsem začala plánovat náročnou turistickou operaci, otěhotněla jsem. Následkem této šťastné okolnosti, která se po dvou letech opakovala, jsem se na Milešovku nedostala. Život plynul v různých radostech i starostech, ale Milešovka zůstala kdesi za mnou jako nesplněný sen.
Jednou, bylo to v listopadu, jsem se ohlédla. Způsobila to iniciativa zrakově postižených turistů, kteří tam hodlali podniknout výstup. Ihned jsem se přihlásila, že jako já také. Když jsem v den D vstávala, před naším domem byla poctivá pokrývka sněhu. Výstup se opět nekonal. Ten večer mi moje dospívající dítě přilepilo na televizní obrazovku krásnou a velkou fotografii. Byla z nějakého kalendáře a jmenovala se Milešovka pod sněhem. Abych prý o nic nepřišla.
To samé dítě se vyvinulo v dospělého muže. Jeho bydliště je v Litoměřicích, odkud je na Milešovku jen skok. JENŽE - když se tam má skákat, něco se stane. Vedro nebo mráz. Plískanice. Nemocný pes. Operace kolena. Mlha. SLuneční žár. Povodně.
Neodrazuje mě to. Čekání na výstup se pro mne stalo jakýmsi folklórem.V mezičase jsem vylezla na kdejakou krtinu i velehoru, ale Milešovka mi zdálky mává, jakoby říkala - jen si počkej, než přijde tvůj čas.
Moc se těším, až tam opravdu půjdu. Stejně tak se těším, že se dny zase začnou protahovat a rok ukáže své přívětivější stránky.
Můj blízký bližní, který mé čekání na Výstup výstupů sdílí občas se mnou, mi starostlivě řekl: „Na co se budeš těšit, až tam jednou vylezeš? Takhle můžeš mít tu radost před sebou, a kdykoliv navštívíš ten kraj nebo jeho okraj, můžeš si říct - tady někde je to, na co se fakt hodně těším. Ale až tam budeš, nedostaví se zklamání, že už se není na co těšit? Nebo snad ne?"
Zamyslela jsem se. Něco pravdy na tom je. Budu si muset pořídit nějakou rezervu. Třeba Čerchov, Kralický Sněžník nebo Jungfrau. Jen ne Mount Everest. Ono už pak není nic vyššího.
Přeji vám, abyste se celý listopad mohli na něco těšit. A kdybyste opravdu nepřišli na nic, co by vám způsobilo optimistickou náladu, radujte se z toho, že nežijete například ve Švédsku. Tam totiž mají listopad víc než půl roku. A slunce prý znají jen z videa.
Kdyby ani to nepomohlo, přijďte navštívit mého psa a třeba mu vypravujte pohádky. Někdy už nevím, co si mám pro něj vymyslet, aby mu ten psí čas lépe utekl.

(Ukázka z připravované zvukové knihy fejetonů "Jak se u nás pozná...")

Delicie Nerková