A jak je to doopravdy?
Lumpárny pejska Azora
Úvod i závěrBylo – nebylo. Takhle začíná většina pohádek. Povídání o pejsku Azorovi však není pohádka, ale povídání o skutečném pejskovi, který opravdu žil, běhal po tomto světě, prožíval mnohá dobrodružství, měl své starosti i radosti. Mnoho radostí, překvapení i starostí připravoval Azor malé Libušce a jejím rodičům. A jestli je nějaké psí nebíčko, jistě tam všem ostatním pejskům dává o sobě vědět svým jasným a pronikavým hlasem: „Haf, haf, tady jsem, slyšíte mě všichni?“ A ostatní pejskové ho jistě slyší a odpovídají: „Haf, haf, slyšíme.“ Ale my lidé tady na zemi Azora už slyšet nemůžeme, snad jen když na něj moc vzpomínáme. Potom snad jen jako vzdálenou ozvěnu můžeme někdy zaslechnout jeho radostný a jasný hlas: „Haf, haf, byl jsem mezi lidmi, slyšíte mě?“ Ano, slyšíme a vzpomínáme. A jak to vlastně bylo?
Malá holčička Libuška žila se svými rodiči v domku se zahrádkou v jednom malém městě. V ulici byla jen jedna řada několika domků s předzahrádkami, místo silnice jen cesta, o něco níž druhá cesta, trávník, keře a řeka. Za domky byly dvorky a zahrady do mírného svahu. Malá Libuška rostla, a když se blížily její deváté narozeniny, přemýšleli její rodiče o nějakém dárku pro ni. Do práce i na nákupy chodili vedlejší ulicí, kde v jednom domku s malou zahrádkou bydlela starší paní, která měla krásného malého pejska, fenku Belišu. Beliša vždycky pozdravila po psím způsobu, tatínek se vždy na chvíli zastavil a malou Belišu také pozdravil, ale po lidském způsobu. Pochválil ji, jak pěkně hlídá, jaká je hezká a hodná. Nevadilo mu, že Beliša není z nějaké ušlechtilé rasy, a že nemůže chodit na psí soutěže a výstavy. Beliša byla obyčejný pejsek, ale i takoví pejsci jsou hezcí, hodní a chytří.
Beliša už řadu dní na zahrádce nebyla. A tak jednou Libuščin tatínek se té starší paní zeptal, kde je Beliša, a jestli není nemocná. Kdepak nemocná, řekla paní. Moje Beliša má štěňátka a je s nimi doma v teplíčku. Pojďte se na ně podívat. A tak tatínek šel. Beliša ho radostně přivítala, protože se spolu znali. A chlubila se svými štěňátky. To bylo radosti mezi štěňaty! Takový pán, to bude jistě něco na hraní! Možná, že by byl i k jídlu? Musíme to vyzkoušet. A tak se batolila pánovi po botách, ochutnávala tkaničky od bot, odstrkovala se navzájem, aby každé z nich bylo u té nové věci první. Štěňátka byla čiperná, ale ještě trochu nemotorná. Při tom shonu a pošťuchování každou chvíli některé z nich upadlo, ale nic si z toho nedělalo. Honem se znovu postavit a tahat tkaničky u bot! A co teprve, když se pán sehnul a začal štěňátka hladit! Jeho prsty jsou určitě k jídlu! Pán jim tedy nechal ochutnat své prsty a pozorně si každé štěňátko prohlížel. To by byl ten nejlepší dárek malé Libušce k narozeninám. Psí holčičku ale ne, to by bylo mnoho starostí. Nejlepší bude psí klučina, ale musí být hezký a chytrý. Jak se to ale u takových malých štěňátek vůbec dá poznat? Všechna jsou čiperná až běda! A každé je trochu jinak vybarvené. Každé je tmavé, ale na tlapkách mají světlé skvrny. A některé je trochu víc chlupaté. Čumáčky, pardon, čenich se tomu snad ještě říkat nedá, tedy čumáčky mají ještě krátké, zato hezoučké. V tom hemžení a shonu okolo bot, tkaniček a prstů jen těžko lze rozpoznat, které štěně je které. Libuščin tatínek se staré paní zeptal, zda by mu jedno štěně, pejska, neprodala. Ale ano, ráda, vždyť nevím, co si s tolika štěňaty počnu. Musím je někomu prodat nebo dát. Představte si, vždyť Beliša má těch štěňat pět. Kolik? Pět. Libuščin tatínek i stará paní stojí nad štěňaty a počítají: jedno, druhé, třetí, ne, tohle už jsme počítali, tak znovu. V tom hemžení je počítání opravdu těžké. Tak: jedno, druhé, třetí, čtvrté. Tak znovu: jedno, druhé, třetí, čtvrté. Ale kde je to páté? Kde je páté štěně? Ať hledají, jak hledají, to páté štěně chybí. Co když někam zalezlo a nemůže zpátky? To nic, povídá stará paní, však ono vyleze. Libuščin tatínek se zeptal, zda by se na štěňata mohl ještě jednou nebo dvakrát podívat, až zase půjde kolem, protože si štěně musí dobře vybrat. Také musí počkat, až se přiblíží den Libuščiných narozenin, aby to byl dárek opravdu k narozeninám. Alespoň štěňata trochu povyrostou. Tak paní poděkoval a rozloučil se. Pohladil ještě psí maminku Belišu a opatrně, velmi opatrně odcházel, protože štěňátka se mu neustále pletla pod nohy a rozvazovala mu tkaničky od bot. Už se těšil na příští návštěvu, ale vybrat to správné štěně, to nebude vůbec jednoduché.
Doma se Libuščin tatínek a maminka dohodli, že když mají domek, dvorek, zahrádku a několik slepic, tak malý pejsek bude mít dost prostoru na proběhnutí i zábavu se slepicemi. Jen jestli nebude slepice trhat, protože psi jsou přece jen lovci. Ale snad se dá vycvičit tak, aby slepice netrhal. Pro Libušku to bude jistě ten nejlepší dárek, ale musíme to držet v tajnosti až do jejích narozenin, aby byla opravdu překvapená. Zvířátka má velmi ráda. Bude to pro ni opravdu ten nejlepší dárek. Tatínek s maminkou se oba půjdou před tím na štěňátka podívat spolu, aby vybrali toho nejlepšího pejska. A tak jednoho dne se přišli na štěňata podívat oba Libuščini rodiče. Zaklepali, stará paní je přivítala a zavedla je do kuchyně. To bylo zase shonu, pošťuchování, tahání za tkaničky a okusování! Štěňátka se předháněla, které z nich se dřív zmocní tkaničky, ochutná prst, jestli není k jídlu. Padala jedno přes druhé a každé z nich chtělo být první. Libuščini rodiče zatím pozorně sledovali chování i vzhled štěňátek a domlouvali se, které bude nejlepší. Štěňátka byla hezká, tmavá se světlejšími hnědými flíčky na nožičkách i na zadečku. Tohle je hezké, ale už je vidět, že bude mít dlouhou chundelatou srst. Tohle bude mít srst kratší, ale světlé flíčky nejsou pravidelné. Tohle štěně má světlé flíčky zase příliš velké a navíc to není psí chlapeček, ale holčička. Ať koukáme, jak koukáme, tak z toho neposedného klubka malých psích rošťáků si ne a ne vybrat. To snad není možné, že bychom si z pěti štěňat nemohli vybrat? Z pěti? Jedno, druhé, ne, tohle už jsme počítali, tak znovu. Jedno, druhé, třetí a čtvrté. Kde je páté štěně? Bude schované za skříní, řekla paní. A hned šla štěně hledat. A opravdu. Štěně bylo tak dobře schované, že je nemohli najít. A když je objevili, dalo jim velkou práci se k němu dostat. Konečně! Už je uprostřed kuchyně. To je krásné štěně! A je to psí chlapeček. Srst bude mít krátkou, hnědé flíčky na nožičkách pěkně stejně veliké, jako by měl ponožky, světlý flíček pod ocáskem přesně takový, jak si představovali, nad očima malé hnědé flíčky jako obočí. A nejkrásnější ze všeho je pravidelná bílá skvrna jako parádní náprsenka. To je krasavec! Škoda jen, že už zase utíká za skříň. Asi se bojí. Nebo že by byl trochu hloupý? Libuščin tatínek a maminka se rozmýšlejí, zda si vzít štěně ne zcela podle jejich představ, zato čiperné a chytré, nebo si vzít štěně krásné, ale bojácné a hloupé. Po chvíli rozmýšlení se oba rodiče dohodli, že si vezmou toho krasavce, i když bude asi hloupý. S paní se dohodli, že si pro pejska přijdou přesně v den Libuščiných narozenin. Psí krasavec už byl zase někde schovaný, ostatní čtyři štěňátka zatím bojovala o tkaničky od bot a o ponožky. Při odchodu museli oba Libuščini rodiče dávat veliký pozor, aby na některé štěňátko nestoupli a neublížili mu.
Cestou domů byli s výběrem pejska trochu zklamaní. Takový krasavec! Škoda, že asi nebude moc chytrý. Ale možná, že bude alespoň hodný. Nevadilo jim, že není z nějaké čistokrevné psí rasy jako jsou třeba jezevčíci, knírači a podobně. Nevadilo jim, že to bude jen obyčejný pejsek. Vadilo jim, že bude asi bojácný a hloupý. Ale právě v tom se zmýlili. Jak ještě uvidíme, byl to nebojsa, rošťák, kamarád, ochránce, a byl mnohem chytřejší, než se dalo předpokládat. On už vlastně jako malé štěňátko si uvědomil, že návštěva někoho cizího může znamenat nebezpečí. A jelikož se maličké štěně nemůže bránit, jediné správné řešení je rychlý ústup do úkrytu.
Dárek pro Libušku
Libuška se vrátila ze školy. Dnes má narozeniny, dnes je jí 9 let. Dobře ví, že o narozeninách na ni čeká nějaká pochoutka a dáreček. Byla trochu zklamaná, protože tatínek s maminkou řekli, že musí na chvíli odejít, ať je hodná a hraje si. A odešli, ani Libušce neřekli, kam jdou. Bylo vidět, že spěchají. A opravdu spěchali. Měli starou nákupní tašku s pevným zipem. Ve vedlejší ulici zaklepali u staré paní, pozdravili a koupili toho krásného pejska. Vlastně nekoupili, jenom zaplatili. Teď museli pejska najít, protože se zase někam schoval. Když ho konečně našli, dali ho do tašky, poděkovali, rozloučili se a odcházeli. Ostatní štěňata se jim neustále pletla pod nohama a nechtěla je pustit ven. Nakonec vše dobře dopadlo. Opatrně nesli tašku s pejskem a spěchali domů za Libuškou.
Azor a nový svět
Maličký Azor vůbec nevěděl, že už má jméno. To pozná až později, až si uvědomí, že na něj všichni často volají Azore, Azorku! Jistě jméno Azor se bude líbit i jemu, ale teď právě má jiné starosti. Kde je? Co je to za jásot a všelijaký hluk? A kam by se schoval, vždyť tu nic nezná! Ale snad nebude tak zle, protože zatím mu nikdo neubližuje, i ty cizí ruce se ho dotýkají jemně a opatrně. Ale jistější bude se přece jen někam schovat. Támhle se schovám, jako doma. Za kredenc. Ale ouha! Cizí ruce malého Azora vzaly a opatrně ho položily doprostřed kuchyně.
Libuška hlídá malého Azorka, aby někam nezalezl. Tatínek s maminkou donesli krabici z tuhého papíru a vystlali ji měkkými hadříky. Tam bude mít Azor svůj pelíšek a zároveň jakousi ohradu, aby neběhal po celé kuchyni než si zvykne. „Honem, hadr na podlahu, Azorek se vyčural,“ volá Libuška. No, už to začíná! Loužička na linoleu se snadno utře, všichni však vědí, že loužiček i něčeho jiného bude ještě mnoho. Než se z maličkého psího miminka stane malý pejsek, který už si dojde sám na místo k tomu určené. Teď ale šup do pelíšku! Je to tu hezké, měkoučké, a bude tu i teplíčko. Azorek je ze všeho už trochu unavený, sedí v rohu krabice, začíná trochu podřimovat. Jeho psí maminka Beliša tu není, jeho čiperní sourozenci také ne. Je mu z toho trochu smutno, ale měkoučký pelíšek v krabici a jemné Libuščiny ruce mu přece jen dávají pocit jakéhosi bezpečí. Mezitím maminka a tatínek přinesli misky na pití a jídlo pro Azorka. Také přinesli víko od krabice a staré noviny, což mělo sloužit jako místo, kde by Azorek mohl dělat loužičky a kopečky. Tedy prozatím, než bude moci chodit ven.
Celý zbytek dne byl Azorek středem pozornosti. Až si odpočinul, dostal hlad. Začal hledat svoji psí maminku Belišu. Našel jen ruce malé Libušky a začal se zajímat o její malíček, ukazováček i palec. A tak z krabice ven. Tady je miska s teplým mlékem a tady kousek rohlíku, pěkně mlékem nasáknutý. Azor ale koukal na všechny strany, jen ne do misek. Libuška namočila prst do mléka, otřela prst Azorkovi o čumáček a čekala. Azorek si čumáček olízl. Bylo to dobré. A znovu. Když mu pak podstrčila misku s mlékem pod čumáček, už si toho všiml. Uviděl a ucítil mléko v misce. Opatrně ochutnal, lízl si jednou, podruhé. Vždyť to je jako doma. Tohle zná. A tak pil a pil. Bříško má plné, tak přece nebude jíst rohlíky. Odběhl od misky a začal s průzkumem tohoto nového světa, ve kterém se proti své vůli ocitl.
Najedený a spokojený začal objevovat spoustu zajímavých věcí. Nohy od židlí, taky od stolu a od pohovky, bačkory. Kuchyňská kamna, koš na odpadky i víko od krabice s novinami. Také těch nových lidí už se nebál, a zdálo se, že je docela rád, když ho Libuška i ti dva velcí lidé hladí. To bylo nových věcí! Každá věc má svůj tvar a vůni. Určitě tu bude spousta věcí na hraní i na jídlo. Když všechno prozkoumal, byl tak unavený a ospalý, že byl rád, když ho Libuška opatrně dala do pelíšku. Spokojeně usnul.
Tatínek s maminkou zatím čistili podlahu od jedné kupky a několika loužiček. Místo k těm věcem určené zůstalo netknuté a naprosto čisté. Než nastal večer a čas ke spaní, vše se opakovalo znovu. Kuchyň samá loužička, ale víko od krabice s novinami opět netknuté a čisté. Tatínek utrhl kousek novin, namočil do jedné loužičky. Takto upravený kousek novin položil do víka od krabice. Snad Azora napadne, kam má dělat loužičky. Ještě upravit velkou krabici tak, aby mohl z pelíšku ven. A šli spát.
Ráno se do kuchyně nedalo ani vstoupit. Úplná pohroma. Podlaha samá loužička, všude kousky potrhaných novin, hadříky z pelíšku, bačkory a podobně. Tak rychle všechno dát do původního stavu. Azorek přihlížel trochu rozpačitě, jak ti velcí lidé maří výsledky jeho nočního snažení. Vždyť co to dá práce natrhat tolik papírů, okousat krabici a zápasit s bačkorami. Ale co se dá dělat? Však až lidé odejdou, zase musím začít znovu, myslí si Azorek. Když bylo vše uklizeno, dostal do misek papáníčko. Pořádně se najedl, neboť mu už dávno vytrávilo. Trhání papíru a zápas s bačkorami, to dá panečku zabrat! Na to musí mít sílu. Nechal se od Libušky pohladit a zanést do pelíšku. Zvědavě pozoroval, co se bude dít dál. Ale Libuška odešla do školy a její rodiče do práce. Azor zůstal sám.
Začalo mu být smutno. Kde je jeho maminka Beliša a jeho sourozenci? I ti lidé ho opustili. Bylo mu to líto. Chvíli fňukal a naříkal nad nespravedlností světa. Potom usnul. Zdálo se mu o jeho psí mamince a kamarádech. Také se mu zdálo o veliké bačkoře, se kterou musí zápasit. Bačkora byla veliká, Azor ji kousal a kousal. Když už ji skoro přepral, tak se probudil.
Kde je bačkora? Bačkora není, ale zato zjistil, že má hlad. Honem z pelíšku ven. Tady jsou misky a v nich dobré papáníčko. Najedl se, posadil se a kouká, co teď. Támhle je víko od krabice a v něm staré noviny. To se musím podívat, jestli půjdou rozkousat. Ale co to? Čichá, čichá, a chce se mu čurat. Tak se na noviny vyčural a byl spokojený, že už je to tam cítit víc. Kde je bačkora? Támhle. A pořádně ji pokousal. A hadříky v pelíšku a velká papírová krabice by také zasluhovaly co proto. To bude mít zase práce!
Když se Libuška vrátila ze školy a její rodiče z práce, nestačili se všichni divit, jak je maličký Azor pracovitý, silný a nebojácný. Všechno přepral. Všechno, co se dalo okousat, okousal. Co se dalo roztrhat, to roztrhal. Pral se dokonce s přehozem na pohovce. No, to je hotová spoušť! Ale loužičky už nejsou na podlaze, zato jsou pěkně vlhké noviny ve víku od krabice. A je tam i kopeček. Do krabice se dají suché noviny, ale jeden vlhký kousek se tam musí nechat. To aby Azor věděl, že tam je správné místo na takové věci. Kuchyň uklidili, Azorka pochválili za jeho práci a statečnost. Potom ještě umyli misky a dali mu najíst.
Celé odpoledne i večer byl Azorek středem pozornosti. Viditelně mu to dělalo dobře. Také musel Libušce ukázat, jak se umí prát. Nejprve okousal a přepral jeden pantoflíček na Libuščině nožce. Pak ještě ponožku, ale ta dala víc práce. Musíme mu opatřit nějaké hračky, jinak by nám zničil celou kuchyň, řekl tatínek. A tak Azor dostal starou ponožku, malý gumový míček, hadr na podlahu a jiné podobné hračky.
Dny ubíhaly, Azorek rostl a jeho kraťoučký čumáček se už začal trošku natahovat, takže při dobré vůli by se tomu pomalu už dalo říkat psí čenich. A také se ukazovalo, že malý Azorek bude nejen krásný, ale i chytrý a šikovný.
Malý Azor měl nový domov, nové hračky a nové kamarády. Mohl zápasit s bačkorami a hadrem. Libušce i jejím rodičům mohl sebrat pantofle i stáhnout s nohou ponožky. Ale co to? Když se chtěl Libušce nebo někomu jinému zakousnout do prstů u nohou nebo u rukou, nedopadlo to dobře: „Au, Azore, to nesmíš! Nesmíš, to bolí! Au, to bolí! Au, nesmíš!“ Azor přestal kousat a diví se, co že se to stalo. Naklonil hlavičku a tázavě se dívá. Ale ti lidé mu zase nabízejí své prsty u rukou. Tak tedy znovu zkouší kousat, ale opět se ozve hlasité „Au, to nesmíš!“, co to znamená? Znovu naklání hlavičku, tázavě se dívá a přemýšlí. Asi to ty lidi bolí, zkouší je tedy kousat jen málo, jen tak jako, ale ne doopravdy. A skutečně, takhle je to asi správně, takhle to jde. Teď už to ví. Ale když na to zapomene a stiskne trochu víc, znovu se ozve ono známé „Au, nesmíš!“ To se už nediví. Ví, že udělal chybu. Příště už nestiskne a bude se s lidmi jen přetahovat. Je to nová hra, Azorkovi se to moc líbí a těm jeho lidem také.
Také si musí pamatovat, že se loužička nesmí udělat jinde než na víku od krabice. Když na to zapomene, uslyší známé „Nesmíš!“ a pozná, že ty velké kamarády musí poslechnout. Nesmí také trhat přehoz na pohovce.
S míčkem si zato může dělat úplně všechno. Míček utíká, Azor za ním, a zlobí se. „Jé, Azor umí už vrčet“, jásá Libuška. Azor se pere s míčkem, vrčí a dělá „Haf, haf!“ Všichni se smějí, protože to první „haf“ bylo tak nepovedené a od malého štěněte docela směšné. Azorek vidí, že všichni sledují jeho zápas s míčkem. Musí ukázat, že už není žádné malé štěně. Proto vrčí ještě víc a zkouší štěkat „Haf, haf!“ Nakonec zahnal míček do kouta kuchyně.
Všichni Azora chválí. Za svůj hrdinský výkon dostal něco moc dobrého. Bylo to bílé a sladké. Když se to všem tak líbilo, musím ještě pořádně prohnat ponožku. Chytí ponožku do zubů a dává jí co proto. Třepe s ní se strany na stranu tak silně, že ztratil rovnováhu a bácl sebou na zem. Opět bouře smíchu. Honem něco jiného! Hadr na podlahu. Ale nejde to, hadr drží. Libuška stojí na hadru a nechce povolit. Azorek se do hadru pevně zakousl a tahá a cuká a vrčí. „Ten má sílu!“, raduje se Libuška. Pustí hadr, Azor vyhrál. Dostane zase kousek toho bílého a sladkého. Tentokrát je však to bílé sladké nějak moc vysoko. Sedí na zadečku, čenich nahoru, a zkouší se na to bílé sladké nějak dostat. Ale stálo to za námahu, je to moc dobré.
Dny ubíhaly a Azorek rostl ze štěněte na malého pejska. Za kousek cukru byl ochoten udělat úplně všechno. „Azore, sedni! Azore, lehni!“, to už znal. „Azore, popros!“ To bylo pro Azora to nejtěžší. Cukr byl moc vysoko, musel si sednout a na kousek cukru se snažil čenichem dostat co nejvýše. Cukr byl dokonce tak vysoko, že musel přední pacičky zvednout se země. Moc to nešlo. Jak udržet rovnováhu jen na zadních? Moc to nešlo, ale nakonec se i to zvládlo.
Když občas přišla nějaká návštěva, Azorek zpočátku těm novým cizím lidem příliš nedůvěřoval. Ale zvykl si. Pak předváděl, co umí. Když se pral s hadrem, vrčel u toho. A Libuščin tatínek mu pomáhal a vrčel také: „Grrrr, grrrrr!“ To Azora povzbudilo k největšímu výkonu. Trhal, vrčel a vší silou tahal za hadr. Libuška držela druhý konec hadru pevně. Teď se Azor chystá zvítězit nad hadrem tím nejsilnějším trhnutím, jakého je schopen. Teď! Libuška hadr pustí z ruky, hadr je volný. Na to není Azor vůbec připravený. Žuchne sebou na zem, a všichni se smějí. Ale to nevadí, vždyť přece vyhrál!
„Azore, nesmíš!“, ozve se, když chce přeprat pantofle, které má návštěva na nohou. Ani kousnout ty cizí lidi do nohou nesmí. „Azore, nesmíš!“ Tu se objeví v Libuščině ruce kousek cukru. Okamžitě je konec zapasu. Teď je nejdůležitější jediná věc na světě: získat to bílé sladké za každou cenu. „Azore, lehni!“ Lehá si. „Sedni!“, sedá si. „Azore, popros!“, Azor vzorně prosí. Dostává sladkou odměnu a všichni ho chválí.
Cukr byl dobrý, ale bylo ho málo. Azor chce ještě. Bez povelu, sám od sebe a z vlastní vůle si sedá, lehá, prosí. A znovu: sedá, lehá, prosí, stále kolem dokola. Ten cukr přece dostat musí! Opět bouře smíchu. Tak tedy ještě kousíček, ale pak už dost. „Azore, popros!“ Azor perfektně prosí a dostává odměnu. Teď začne hra s míčem, protože mnoho cukru škodí.
Azorek také rád podává lidem pacičku. Umí podávat pravou, na požádání umí podat i levou. To se naučil již dříve. Šlo mu to docela snadno a rychle. Moc se mu to líbilo a tak pacičky podával rád. Je to vyjádření zájmu a porozumění.
Malý Azorek žil v kuchyni. Když ti dva velcí, pán a paní, odešli do práce a Libuška do školy, zůstával v kuchyni sám. Bylo mu smutno. Hrát si se stejnými hračkami omrzí. Věděl, že za dveřmi je spousta velmi zajímavých věcí. Znal už koupelnu, byl už několikrát v obývacím pokoji i v ložnici. Ale ti jeho lidé vždycky odejdou.
Azorek trpělivě čeká v kuchyni. Tudy jeho lidé odešli, tudy zase přijdou. Ale dveře jsou zavřené a on musí jen trpělivě sedět a čekat. Dívá se na ty dveře, občas očichá stopy svých lidí, ale za nimi nemůže.
Až jeho lidé přijdou, radostně se s nimi přivítá. Už přicházejí! Azorek kňučí radostí, běhá, skáče. Ze samé radosti chytne nějakou hračku a dá jí co proto. Olizuje své kamarády a jemně jim okusuje prsty. Všichni si hrají a radují se. Jenže je to skoro každý den stejné. Ale co to? „Azore, pojď, Azorku, pojď!“ Dveře do chodby jsou otevřené. Azorek tedy jde. Libuška otevírá dveře, kterými se chodí ven z domku a volá: „Azorku, pojď!“ Pomalu jde, ale dává si dobrý pozor, aby ho tam něco zlého nepřekvapilo. Zůstává stát před domkem a čichá nové vůně. Rozhlíží se. Je nějak moc vysoko, dolů po schodech nepůjde. Mohl by spadnout.
Všichni jsou už dole, jen Azorek se dolů bojí. Pro lidi je snadné sejít několik schodů, ale pro malé štěně? „Azorku, pojď“, volá Libuška, pán i paní. Ale nejde to. Snad mu někdo pomůže? „No, Azorku, přední pacičky dolů, ták, teď zadní, no vidíš, že to jde.“ A znovu přední pacičky, a zadní. Ještě čtyřikrát, a jsme dole.
No, to je veliký svět! Všechno se musí důkladně prozkoumat. Není dobře chodit někam, kde to člověk - pardon, tedy pes – nezná. Všichni čekají, Azorek má plno práce. Tady je nějaký kámen, tady keřík, tady travička. Vzadu za domkem je dvorek. Tam je věcí a vůní! Jen aby trefil zpět.
Větvička není k jídlu, ale dá se do ní kousnout, může se odnést jinam. Azorku, dej mi větvičku! Azorku, dej mi dřívko! Ale Azorek nedá a přetahuje se s Libuškou o kousek dřeva. Pak udělal loužičku. Všichni ho pochválili.
Za domkem je zahrada a výběh pro slepice. Co to je? To jsou divná zvířata. Azorku, to je slepička, nesmíš! Slepičku nesmíš! Pak se jde ze dvorku zpět. Azorku, domů! Domů! Azorek poslušně jde. Před domkem jsou známé schody. Nahoru to jde lépe. Azorek to zvládl sám. Najedl se, napil se. Usadil se v pelíšku. Seděl a v hlavičce si rovnal nové dojmy. To byl den! Ten svět je tak veliký a zajímavý!
V noci se Azorkovi zdálo o schodech, o trávě, o větvičce i o slepicích. Ráno zase všichni odešli. Azorek zůstal sám. Fňukal a naříkal u dveří, ale z kuchyně se dostat nemohl. Ze samé lítosti začal trhat noviny na malé, docela malé kousíčky. Sice to nebylo tak zábavné jako běhat po dvorku, ale musí přece něco dělat. A dělal tak poctivě a svědomitě, že ti jeho lidé se nestačili divit, když se vrátili domů a vešli do kuchyně. Ta hrůza, ta spoušť! Všechno jinde a podlaha pokrytá spoustou útržků novinového papíru. Uprostřed té hrůzy sedí Azorek, vyčítavě se dívá na lidi, protože ho nechali samotného. Čeká alespoň pochvalu za jeho pracovní úsilí. Místo toho však pán řekne: „Musím udělat boudu, budeme Azora nechávat venku.“
Azorek už znal všechno v domku. Uměl už chodit do schodů, se schodů. Také věděl, že pod domkem je sklep, kde je mnoho různých pachů a zajímavých věcí. Znal předzahrádku i dvorek za domkem a zahradu. Moc ho zajímaly slepice, ale vždycky se ozvalo přísné: „Nesmíš! Slepičku nesmíš!“ Jednoho dne Azorek dostal dárek. Bylo to něco úplně nového, co ještě nikdy neviděl. Hadr to nebyl, větvička také ne. Vůni to mělo také jinou. Ochutnal, ale k jídlu to také nebylo. Ani nevěděl jak, Libuška s tím něco udělala, a už to měl kolem krku. Byl to obojek. Dostal kousek cukru, Libuška si s Azorkem začala hrát na přetahovanou o hadr. Na obojek na krku úplně zapomněl. Pak šli všichni na dvorek. Najednou cosi cvaklo. Libuška připnula k obojku vodítko. Azorek si musel zvyknout, že nemůže běhat, jak se mu zlíbí, ale jen jak dovolí Libuška nebo její rodiče. Trochu mu zpočátku vadilo, že nemůže běhat tak rychle, jak by chtěl. Pak si všiml, že všichni jdou za ním. Vždyť on je teď vůdcem smečky! Opravdu! Všichni jdou za ním. Dokonce vyšli i na cestu před domkem. Azorek si všiml, že nejdříve se musí otevřít branka z předzahrádky. Venku se mu moc líbilo. „Azore, domů!“ A jdou domů. Někdo otevřel branku, honem ke schodům, vyběhnout nahoru a je to. Cvak! Libuška odepíná vodítko, a všichni si jdou hrát do kuchyně.
Druhý den se to opakovalo skoro stejně. Ale těsně vedle schodů je něco nového. Je to psí bouda, je tam měkoučký pelíšek. Ale co tam bude Azorek dělat, když je v boudě sám? Nikdo nechce jít za ním. Ani by se tam do boudy nevešli! Všechna snaha je marná. Libuška marně vysvětluje: „Lehni, zůstaň!“ Nezůstane. Večer Azorek spokojeně usíná v kuchyni ve svém pelíšku a netuší, co ho ráno čeká za trápení.
Ráno všichni odcházejí, ale tentokrát volají: „Azore, pojď, Azore, pojď ven!“ A tak jde. „Azore, do boudy!“ Neví, co se po něm chce. Libuška postrkuje Azorka do boudy. „Azore, lehni, Azore, zůstaň!“ Nezůstane. Všichni odcházejí brankou kamsi pryč, a Azora tady nechali. To je nářku, kňučení a vyčítavého štěkání! Jak to, že ho opustili, jak si to mohli dovolit?! Poběží za nimi. Ale nejde to, branka je zavřená.
Azorek ještě dlouho naříkal, zkoušel se dostat z předzahrádky na cestu. Nešlo to. Byl tam plot a zavřená branka. Začal se také trochu bát, vyběhl po schodech k hlavním dveřím, seděl a čekal. To je doba! Kdy jen ti jeho lidé přijdou?
Foukal vítr a Azorkovi bylo zima. Jen čekal a čekal. Kdy se ti jeho lidé vrátí? Konečně! Ucítil, že Libuška a její rodiče se vracejí. A už je vidí! Je rád, vítá je, ale i trochu jim vyčítá, že ho tak dlouho nechali čekat.
Teď se nají, ohřeje se a bude si s Libuškou hrát. Pak následuje obojek, vodítko, nové povely. Nakonec: „Azore, domů!“, a jde se domů. Další den je to úplně stejné. Ráno všichni odešli a Azorek zůstal sám před domkem. Ven na cestu za Libuškou nemůže, znovu to zkusil. Nejde to. Tak si bude hrát sám. Vzadu na dvoře je hraček dost a dost. Rozkousat větvičku, odnést kousek dřeva, podívat se na slepice. Všechno musí pořádně očichat.
Zjišťuje, že v noci po dvorku běhala nějaká zvířata, která tam určitě nemají co dělat. Cítí stopy myší, tady také přeběhla nějaká veliká myš. Azor by jim dal! Prohnal by je a zakousl. A tady! Nějaké úplně jiné zvíře, a veliké! Azorek čichá a jde po stopě. Taková drzost! Tahle stopa ho strašně rozčiluje. A vede ke sklepnímu okénku, které je otevřené. Tohle zvíře tady nesnese!
Azorek kouká okénkem do sklepa. Neví, že v noci byl ve sklepě veliký kocour, který pravidelně chodí do sklepa číhat na myši. Kocour už ve sklepě není, ale jeho pach Azora dráždí. Najednou zaslechl před domkem nějaké hlasy. Běží se podívat. Libuška to není, jsou to děti menší než Libuška. Azorek trochu zaštěká. To se musí, každý správný pes přece hlídá domek svých pánů. Ale děti se nebojí, protože jsou za plotem. Azorkovi se vysmívají, že na ně nemůže a snaží se ho co nejvíce rozzlobit. Pokřikují a sahají na plot. Azorek se zlobí, štěká, kousl by ty zlobivé děti. Ale nemůže za plot. Děti odešly, Azorek se uklidnil, ale dlouho se díval za plot na cestu. Musí hlídat.
Když se dlouho nic nedělo, přestalo ho to bavit. Foukal studený vítr, Azorkovi začalo být zima. Podíval se na boudu vedle schodů, tam dnes ještě nebyl. Musí jít boudu zkontrolovat. Vlezl dovnitř, hebký pelíšek byl v pořádku. Nefoukalo tu. Pohodlně si sedl, chvíli seděl. Potom pacičkou upravil pelíšek, aby byl správně rozestlaný, několikrát se v něm otočil dokolečka. Stočil se do klubíčka a spokojeně podřimoval.
V boudě se mu začalo líbit. Spokojeně usnul. Zdálo se mu, že hlídá domek a každého odhání pryč. Také se mu zdálo, že se pere se strašně protivným zvířetem, které musí vyhnat ze sklepa. „Jé, Azorek spí v boudě“, jásá Libuška a všichni se radují, že si Azorek zvyká. Azorek byl rád, že už jsou všichni zase pohromadě. Jen neví, jak to dopadlo s tím protivným zvířetem, o kterém se mu zdálo. Nevadí, až se bude prát doopravdy, určitě to zvíře přepere, vyžene nebo zakousne. Dopadlo to ale úplně jinak.
Ostuda, nebezpečí a křivda
Azorek si všiml, že po několik dní jeho lidé odcházejí ráno někam pryč. Dlouho na ně čeká, domů se jeho lidé vracejí až odpoledne. Nejvíce se těší na Libušku. Libuška někdy přijde i sama, o něco dříve než ti dva velcí. Ale pak následují celé dva dny, kdy jsou všichni pohromadě a na Azorka mají více času. Už byl několikrát na cestě před domkem, a dokonce i v jiné ulici, kde jsou domy po obou stranách a uprostřed jezdí auta. Auta lomozí a jsou cítit úplně jinak, než lidé na chodnících. Viděl už i větší pejsky i veliké psy. To ho Libuška vždycky přitáhla na vodítku k sobě, a když bylo nejhůř, vzala Azorka do náruče. Azorek byl sice zvědavý, ale trochu se i bál. Nakonec byl rád, že šťastně došli domů.
Tentokrát byli všichni doma. Libuščin tatínek šel pro něco do sklepa a Azorek šel s ním. Už u dveří, za kterými jsou schody do sklepa, Azorek ucítil známý protivný pach. Tam je nepřítel, tam je určitě to zvíře, které před tím nikdy neviděl. Teď ho vyžene, kousne, roztrhá! Dveře se otevřely a malý Azorek se řítí na schody. Na druhém schodku odshora sedí veliký kocour a dívá se, jak se k němu řítí malý Azorek. Před takovým malým štěnětem přece nebude utíkat. Zůstal sedět a předními tlapkami dal Azorkovi facku z jedné i z druhé strany. Azorek bolestí jen vyjekl a začal naříkat. Naříká a utíká zpátky do síně. Kocour majestátně sedí na schodku. Celá věc je pro něj vyřízená a před Libuščiným tatínkem utíkat nemusí, protože se spolu znají. Zato v kuchyni je pozdvižení. Co se stalo? Azorek naříká, tatínek vypráví, jak kocour vyplatil Azorka. Všichni se smějí. Taková ostuda, Azore, to je hanba, nechat se vyplatit od kocoura!
Azorek už nenaříká. Celý zahanbený a uražený si lehá do pelíšku. S nikým se nebude bavit, a kocouři to mají u něj schované. Až bude větší, dá jim co proto!
Celé dopoledne je Azorek uražený a nechce žrát. Libuško, běž s ním před dům nebo k řece. Třeba se trochu vzpamatuje. Azorku, půjdeme ven, říká Libuška a ukazuje Azorkovi obojek a vodítko. Azorek rozumí. Tomu nemůže odolat. Rázem zapomíná na kocoura. Venku, panečku, tam je lepší zábava. Už je před domkem, má obojek a může vodit Libušku. Vtom se objevil veliký pes, velká kolie. A hned zaútočila na Azorka. Libuška se lekla, zakřičela. Azorek se lekl, vysmekl se z obojku a honem pryč! Kdo uteče, vyhraje! Kolie se také trochu lekla, to jak Libuška vykřikla. Raději odejde. Zato malý Azorek utíká po cestě pryč. Utíká pořád, neslyší, jak Libuška pláče. Utíká pryč před tím hrozně velikým psem. Cesta vede podél řeky a zatáčí se na most. Azorek běží jako o život. Tady mu o život opravdu šlo.
Libuška ještě zahlédla, jak v dálce Azorek běží po mostě a mizí v ulici na druhém břehu řeky. Rodiče Libušky už také stojí před domkem a vůbec si neví rady. Libuška pláče a v ruce drží vodítko s obojkem. Azorek je pryč. Budeme ho muset jít hledat, říká tatínek. Jen aby neběžel moc daleko, tam dál už je na silnici větší provoz. Aby ho ještě nakonec nezajelo nějaké auto. Tak všichni stojí na cestě a radí se, kdo tam půjde Azorka hledat. Libuška s maminkou půjdou tím směrem, kudy běžel Azorek. Tatínek půjde opačným směrem po druhém mostě a za řekou se v některé ulici sejdou.
Jak tatínek rukou ukazuje k druhému mostu na opačné straně, co to nevidí? Sláva, Azorek se vrací! Všichni se radují, Azorek se také raduje. Jak ale mohl trefit domů? Po jednom mostě utekl a po druhém mostě se vrátil z opačné strany. Jak to dokázal? Chytrý pejsek, chytrý Azorek! Pochvalu si opravdu zasluhuje.
Azorek je rád, ale celý se ještě třese. Dostal kostku cukru, aby se trochu vzpamatoval. Dnes už byl bit od kocoura a před chvílí si zachránil život. Že je svět plný nebezpečí, teď ví už i Azorek. Ode dneška nebude mít rád veliké psy, zejména kolie. A také kočky a kocoury.
K večeru přišel kdosi na návštěvu a mluvilo se i o Azorkovi. Azor dával dobrý pozor. Dobře věděl, že se povídá zrovna o něm. Dnes už dvakrát utíkal, tak teď musí ukázat, že se také umí prát a vyhrát. Popadl jednu botu, třepal s ní se strany na stranu, vrčel a trhal. Plác! Dostal pohlavek. Tedy pohlavek malý, jenom jako, ale zároveň slyšel velmi přísné a rázné: „Nesmíš, nesmíš!“ No, taková nespravedlnost! Dnes byl pro Azorka opravdu špatný den. Zalezl do pelíšku, přemýšlel o lidské nespravedlnosti, o nebezpečí, které může číhat kdekoli venku. Přemýšlel i o troufalém kocourovi a bylo mu smutno. Přemýšlel, přemýšlel, až usnul.
Na minulou zimu si Azorek moc nepamatuje, protože byl ještě malé štěně a neměl z toho žádné zvláštní zážitky. Zima byla sice mírná, on však zimu přečkal v kuchyni. Teď ale měl svoji boudu a dny byly teplejší. Většinu času trávil na dvorku, nebo hlídal před domkem. To, že musí hlídat, mu sice nikdo ani neřekl, ani neučil, ale každý pes sám dobře ví, kde je jeho domov a jeho lidé. Svůj domov a své lidi musí přece bránit a chránit před zloději a vetřelci. Musí štěkat na děti, které sahají na plot, protože domek i plot je náš. Libuška i její rodiče se sice na Azorka zlobí a okřikují ho: „Nesmíš!“, ale oni to asi nechápou. Azorek ví své a ví, co je jeho povinnost. A tak štěká dál. Štěká i na listonošku, na lidi, co jdou kolem, i na cizí psy.
Když někdo cizí otevře branku a chce jít do domku, Azorek štěká a chytá toho vetřelce za nohavice. „Nesmíš, nesmíš!“, volá Libuška, ale marně. Libuška se radí s rodiči, jak Azorka trestat, když neposlouchá. V nějaké knížce o psech je prý napsáno, že je nejlépe trestat psa tak, že se složí noviny a těmi novinami se pes lehce plácne. Neublíží se mu, ale pes ví, že je bit. Dohodnuto. Noviny jsou připraveny. A když Azorek na přísné napomenutí „Nesmíš!“ neposlechne, dostává novinami.
Tato novinová „výchova“ měla dvojí účinek. Azorek přestal tahat lidi za nohavice, přestal dělat i jiné věci, které neměl dělat, ale o to více začal nenávidět paní listonošku, protože právě ona nosila ty nešťastné noviny, kterými Azorek dostával výplatu.
A tak to už zůstalo, veškeré domlouvání i tresty byly marné. Listonoška byla od té doby zlý nepřítel, kterého Azorek musí odehnat. Proto slyšte doporučení: Netrestejte psa novinami, protože se může stát, že si pro noviny, dopisy a jiné poštovní zásilky budete muset chodit na poštu sami.
I když trestání Azorka novinami bylo zavrženo, vztah Azorka k listonoškám se už nezměnil. Nakonec se ukázalo, že nejlepší trest je tento: „Azore, nesmíš!“, Azor se uchopí rukou za kůži na zátylku a mírným tlakem je přinucen sklonit hlavu. „Nesmíš!“, a to je důkaz, že jeho páníčci jsou silnější než on, a že je musí poslouchat.
Největší práci měl Libuščin tatínek s tím, jak Azorka přesvědčit, že slepice jsou také naše. A že slepičce nesmí ublížit. Tatínek chytil ve výběhu slepici a nesl ji na dvorek. Azora volat nemusel, ten byl všude, kde se něco dělo. Teď chtěl také pomoci, zvláště když se jednalo o slepici. Tak teď hned chce po ní chňapnout, že ji zakousne. Ale místo toho tu bylo ono přísné „Nesmíš, sedni, lehni!“ a pevný stisk ruky donutil Azorka ke klidu. Celý se chvěl, ležel na zemi a těsně u něj držel jeho pán slepici. Nejhorší bylo, že držel slepici i Azorka těsně vedle sebe a dlouho. A stále se ozývalo: „Slepička je hodná, slepičku nesmíš! Slepičku nesmíš!“ Celá tato nepříjemná procedura se opakovala několikrát za den a ještě řadu dní dalších. Azorek si nakonec na slepice zvykl. Neubližoval jim, ale přehlížel je. Jen když si slepice moc dovolovaly, tak na ně krátce štěkl, ale vždy jen jednou, zato důrazně, aby věděly, kdo je tady opravdovým pánem.
Dny i noci byly stále teplejší. Azorek na noc zůstával v boudě a hlídal. Nic mu neušlo. Nejvíce se však těšil na vycházky po městě. Jak uviděl, že někdo z jeho lidí má v ruce obojek a vodítko, radostně přiběhl a prosil. Sám nastrkoval hlavu do obojku, aby mohl své lidi vodit po ulicích. Cestu si svědomitě značkoval, zejména na rohu ulice a u některých sloupů elektrického vedení. Tím tak označí cestu, ale také oznámí ostatním psům, že tudy šel on, Azorek. A také podle těch svých značek najde cestu zpátky, co kdyby jeho lidé zabloudili?
Vždycky spěchal, že ti jeho lidé mu ani nemohli stačit. Proč ti lidé jdou tak pomalu? Táhl své lidi na vodítku až se dusil. „Azore, pomalu, Azore, k noze!“ Všechno marné. Ani poškubnutí za vodítko nepomáhalo. Zato, když na některém rohu bylo hodně psích značek, musel je důkladně rozeznat. Zastavil se, čichal, čichal. Ještě všechny značky ani nerozluštil, ale jeho lidé chtějí už jít dál. Lidé ani neumějí číst. Honem přidal také svoji značku, a znovu kupředu.
Ve městě už se trochu vyznal. Je tam náměstí, mnoho domů a další a další ulice, je to moc zajímavé. Přes řeku tři mosty a lávku pro pěší znal už velice dobře. Ale tady Azorek ještě nebyl. A těch psích značek! Támhle vede pes cizí lidi, támhle také. Azorek štěká, aby je zahnal. „Nesmíš! No tak! Nesmíš!“ Však tamten pes je veliký a na Azora se zlobí. Tolik psů! A při tom všem ještě musí dávat pozor na cestu. Tady zrovna je čtvrtý most. Pečlivě označkovat. Ještě kousek cesty a jsou před velikým domem, kde v řadě stojí psi se svými pány i paničkami. Někteří psi jsou malí, jiní velcí, že z nich jde strach. Azorek je trochu nervózní, ale velice zvědavý. Psi se svými lidmi čekají, ale postupně se dostávají blíž ke dveřím toho velikého domu, odkud je cítit takový zajímavý pach.
Konečně je Azorek uvnitř. Je to veterinární středisko. Očkují tu psy proti nemocem. Azor to neví, ale je tu spousta nových a zajímavých věcí. Ani neví, jak se octnul na stole v ordinaci. Cizích lidí v bílých pláštích se vůbec nebojí. Píchnutí pod kůží ani necítil. Už je zase na zemi a táhne své lidi dál po budově. Je tu také schodiště, honem nahoru! Tam bude určitě něco zajímavého. Ale jeho lidé nejsou zvědaví, chtějí jít úplně někam jinam. Slyší jejich rázný povel: „Azore, tam ne! Azore, jdeme domů!“
Nerad se vzdává možnosti poznat zase něco nového, ale jeho lidé jsou přednější. Musí své lidi všude vodit. Vede je domů, občas zkontroluje své značky. Neomylně se blíží k domovu. Město je veliké. Ještě že má své lidi na vodítku. Jistě by bez něho zabloudili, protože si cestu neznačkují. Také nečtou ani psí zprávy, a to je přece moc důležité.
Léto je vynikající období pro hry, výlety a poznávání světa. I pro mladého Azorka, který už povyrostl. Nebyl už malé štěně, ale všetečný a zvídavý psí klučina. Teď už si před ním dával pozor i ten veliký kocour, protože mu Azorek dlužil výprask. Jak ho Azorek někde ucítil a uviděl, začal pouštět hrůzu, zuřivě štěkal a řítil se na kocoura. Kocour raději vyklidil pole před Azorem utekl. Opustil dvorek i zahradu a přesunul se někam k sousedům. Uznal, že domek, dvorek i zahrada patří Azorkovi.
Azorek si cvičil svoji sílu a šikovnost na různých k tomu účelu vhodných věcech. Už mu nestačila větvička nebo polínko dřeva. Vždy si vybral nějaký veliký kus dřeva nebo co největší větev. „Ten má sílu!“, radovala se Libuška a s Azorkem se přetahovala. Vždycky ho nechala vyhrát, čímž Azorkovi stouplo sebevědomí a on se snažil všem ukázat, co dokáže.
Když přetahování přestalo Libušku či její rodiče bavit, Azorek za nimi chodil s větví a silácky vrčel. Předběhl je a stoupl si s větví před své lidi. Dožadoval se dalšího měření sil.
Svou sílu dokazoval i doma v kuchyni. Za hadr na podlahu tahal a cukal takovou silou, že Libuška měla co dělat, aby hadr udržela. Jednou hadr přidržela nohou, ale Azorek jí ho ihned sebral. Tak si na hadr stoupla oběma nohama, ale Azorek se silně zapřel, cukal za hadr, táhl a táhl hadr i s Libuškou. Všichni se divili. Azorek vozil Libušku na hadru po kuchyni okolo stolu. Takovou už měl sílu!
Libuščin tatínek zkoušel Azorovi hadr vzít, ale Azor vrčel a nepustil. Zkusil tedy dát Azorovi ruku až k čenichu, pak sáhl Azorovi až do tlamy. Azorek už věděl, že své pány nesmí kousnout, proto všechno dopadlo dobře. Byla to jen hra.
Libuščin tatínek začal Azorkovi místo hadru nabízet své prsty. Azorek se opatrně do prstů zakousl, ale tak šikovně, že se vlastně za prsty jen zachytil. Vrčel, přetahoval se, ale nekousl a nezranil. Byla z toho pěkná nová hra. Dokázal se tak šikovně držet, že ho tatínek dokonce mohl zvednout, Azor visel tatínkovi na prstech a docela se mu to líbilo. Když se tatínek začal otáčet, Azor zachycený na prstech se vozil jak na kolotoči. Tenhle cirkusácký kousek měl Azor velmi rád, a tak se často na tom „prstovém kolotoči“ vozil.
Libuščin tatínek někdy chodil chytat ryby. Na to se Azorek obzvláště těšil. Seběhli spolu přes cestu k řece. Jakmile byly udice nahozeny, Azorek měl volno. Okolo řeky bylo plno všelijakých stop, také myší díry a spousta záhadných pachů a vůní. To všechno musel Azorek prozkoumat a vystopovat. Jakmile se však dostal k jednomu či druhému mostu, ozvalo se zapísknutí a povel: „Azore, k noze!“ Musel tedy zpět, a pěkně si sednout a koukat do vody.
Najednou se ve vodě něco mrská, a už to pán táhne ke břehu. To ještě Azor neviděl. Prohlížel rybičku, divil se, bál se ji kousnout. Zkusil na rybičku sáhnout pacičkou. Libuščin tatínek vzal rybičku a opatrně ji položil zpět do vody. Azorek se diví, kouká do vody. Kam se poděla? Před chvilkou ji ještě ve vodě viděl. Zkouší pacičkou rozhrnout vodu, ale rybka je pryč.
Někdy šli na ryby hodně daleko. To byl na vodítku a volno dostal jen občas. Ve vodě jsou ryby, ale i lidé tam někdy plavou. A tak tam, kde bylo mělko a písčité dno bylo dobře vidět, zkoušel to Azorek také. Zpočátku jen na kraji u břehu v té mělké vodě chodil. Tam bylo vody jen po bříško. Až jednou Libuščin tatínek hodil do vody kousek dřívka. „Azore, přines!“ Azorek rád přinášel pánovi všechno možné, co mu jeho pán hodil, i všelijaká dřívka. Tohle bylo ale ve vodě. Šel tedy pro dřívko do vody, ale bylo to daleko. Ani nevěděl jak, začal plavat. Bylo to něco nového, ale raději honem zpět na břeh. Dřívko sice uplavalo, ale Azorek se zato naučil plavat. Potom se už vody nebál.
Na vycházkách se naučil, že se na cizí lidi venku nemá štěkat. Zvykl si i na různé návštěvy, některé lidi poznával, a dokonce si i pamatoval, kde ti lidé bydlí. Byli to sice cizí lidé, ale ne tak docela. Někdy Libuška, její rodiče i Azorek šli k těm lidem na návštěvu. Tak Azorek poznával další části města.
Dětem ale nevěřil a vrčel na ně, i když byl na vodítku. Už přišel na to, že ty děti, které se u domku zastavují, pokřikují na něj a strkají skrz drátěný plot klacíky, to dělají naschvál. Ale ani to jim nemohl odpustit, a tak vrčel, štěkal a zuřivě dorážel na plot. Děti z toho měly legraci, ale Libuška a její rodiče se obávali, aby Azorek nějaké dítě opravdu nepokousal.
Jednou šel Azorek s Libuščiným tatínkem nakupovat. To nebývalo zvykem, protože nebylo jasné, jak se Azorek bude chovat před obchodem. Před obchodem byla lavička. Tatínek přivázal vodítko k lavičce. „Azore, sedni, Azore, čekej!“ Azor sedl a čekal. Libuščin tatínek rychle nakupuje a spěchá z obchodu ven. Co kdyby Azor některé děcko pokousal? Až mu hrůzou zatrnulo! U Azora dřepí malá holčička a hladí ho. „Nekousl tě, nic ti neudělal?“, ptá se děvčátka. „Ne, proč? Já mám pejsky moc ráda. Taky mám doma pejska,“ říká holčička. To si Libuščin tatínek oddechl! Úplně cizí holčička hladí Azorka, Azorkovi se to líbí. Poznal, že nejsou všechny děti zlé. Od té doby už na děti nevrčel a neštěkal. A na ty zlobivé děti, které ho před tím tolik rozčilovaly, štěkal už jen tak z povinnosti, aby se neřeklo, že neumí hlídat domek a své území.
Časem také poznal, že se musí chodit po chodníku a ne prostředkem ulice. Pokaždé, když vedl své lidi po městě, vždy se všichni zastavili, než začali přecházet ulici. Počkali, až odjedou auta, a teprve pak mohli přejít. Cizích lidí ani cizích psů si ve městě vůbec nevšímal. Zlobil se na ně jen v blízkosti domku jeho páníčků nebo na cestě před domkem. Tam je jeho území i domov. A ten se musí hlídat!
Také se naučil spoustu dalších věcí. Dovedl si říci o vodičku. To prosil vodovod a upozorňoval na sebe. Říkal si o různé dobroty, když lidé jedli. Dokázal si říct, když chtěl ven, i když chtěl něco jiného, třeba si hrát. S Libuškou si uměl hrát na honěnou, Libuška utíká, Azorek ji honí. A pak zase obráceně. Všechno musel prozkoumat, všechno si musel dobře zapamatovat, všemu musel přijít na kloub. Snadno a rychle pochopil, co se po něm chce.
Jednou ho Libuščin tatínek naučil parádní kousek: „Azore, styď se!“, a Azorek sklonil hlavu, ohnul přední tlapky a dal si je podle čenichu tak, jakoby si clonil výhled. Bylo to naprosto věrohodné znázornění velkého studu a hanby, ale to Azorek nevěděl. Věděl pouze, co má udělat. Mělo to vždy obrovský úspěch, jen Libuščin tatínek nikdy neprozradil, jak to Azorka naučil.
Léto uběhlo v radostné činnosti, ve hrách i výletech a v neustálém poznávání všeho nového. Uběhl i podzim a nastala zima. Azorek byl už psí mladík. Měl už spoustu poznatků o světě, o lidech, věděl, co se smí a co se nesmí. Byl pyšný na své lidi a byl hrdý na svoji sílu a šikovnost. A byl také krásný. Zdálo se, že si je toho vědom.
Uběhla zima. Z Azorka se stal psí mladík, připravený všechno objevit a poznat. A nezkazit žádnou legraci. Při honičce okolo stolu přišel na to, že když naráz změní směr, může pronásledovaného chytit zepředu. Byla z toho velká legrace. Také zkoušel, jestli jsou jeho lidé šikovní. Přinesl hadr nebo míček, položil ho na zem, vrčel a číhal. Tak, Libuško, ukaž, jestli jsi šikovnější než já! Bedlivě sledoval každý pohyb a vždy, když Libuška chtěla tu hlídanou věc Azorkovi sebrat, udělal chňap, a vyhrál! S míčkem nebo hadrem obešel stůl a zase to položil před Libušku nebo před jejího tatínka. Nutil je, aby si cvičili postřeh a rychlost.
Při těchto hrách byl Azorek k nepřekonání. Byl tak šikovný, že jednou při takovéto hře Libuščina maminka i tatínek úplně naráz a dvojhlasně zvolali: „Liška Bystrouška!“, jako kdyby měli dirigenta. Všichni se tomu zasmáli. Venku Azor totéž provozoval s kouskem dřeva nebo větvičkou. Musí své lidi vycvičit, aby nebyli tak nemotorní.
Také na vycházkách je nutil k rychlejší chůzi nebo dokonce k běhu. O to se snažil pokaždé, ale marně. Jeho lidé byli nemožně pomalí. Vždycky je za sebou táhl na vodítku a oni protestovali: „Azore, pomalu, Azore, k noze!“ Ale procházka po venku není přece lenošení! Azor táhl, až se dusil a chroptěl tak, že před ním utíkali i mnohem větší psi. Jednou se před ním snažil schovat i boxer, tedy pes boxer. Přitiskl se ke dveřím jednoho domu a celý se třásl. „Azore, pomalu, Azore, vždyť ten pes by tě snědl ke svačině!“ Ale Azor si boxera vůbec nevšímal, táhl, chroptěl a dusil se dál. Všechno napomínání marné.
Azor nebyl velký pes. Z těch malých psů patřil k těm větším, ale přece jen byl menší než psi střední velikosti. Měl však mezi svými pra-prarodiči asi nějakého vlčáka, protože byl na vlčáka opravdu trochu podobný. Dokonce se několikrát stalo, že děti upozorňovaly své rodiče: „Jé, to je malý vlčáček!“ Azor nevěděl, jak se jmenují jednotlivé psí rasy, a bylo mu to jedno. Nevěděl ani, že blízcí příbuzní psů jsou vlci. Ale když mu Libuška z legrace řekla „Azore, ty jsi vlk!“, věděl, že to je asi ocenění jeho kvalit. Po takové pochvale se vždy hrdě posadil a dělal ze sebe velkého a důležitého. Při jeho velikosti to však vyznělo trochu směšně, a tak se všichni bavili.
Toho jara Azor zjistil, že se pokazilo zavírání branky v předzahrádce. Strčil tlapku do ok drátěné branky, trochu zatáhl k sobě a branka se pootevřela. Čenichem si pomohl a ejhle! Už byl venku! Teď mohl běhat po městě tak rychle, jak potřeboval. Nikdo ho už nezdržoval, ani Libuška, ani její rodiče. Ti však měli obavy, aby Azora nezajelo auto, aby ho nezakousl nějaký velký pes, aby Azorek někoho nepokousal. Ale Azor na svých toulkách si cizích lidí ani cizích psů nevšímal. Své volnosti využíval dokonale a objevoval nové ulice a nové čtvrti města.
Jen jednou na mostě zastavil dopravu v obou směrech. Zapomněl, že se lidé před přejítím ulice vždy zastaví, počkají, až všechno přejede, dobře se podívají doleva i doprava, a pak teprve přejdou přes silnici. Zapomněl na to, a mohlo ho to stát život. Řidiči byli však tentokrát pozorní a stačili včas zastavit. Azor, celý vyděšený, se chvíli motal uprostřed silnice mezi auty, než se z toho leknutí vzpamatoval a uvolnil autům silnici. Dobře si tuto událost zapamatoval a už nikdy svoji chybu nezopakoval. Vždy se vrátil pořádku domů.
Azor byl nejen chytrý a šikovný, ale také spravedlivý. Libuška a její rodiče Azora zkoušeli, co by dělal, kdyby se někomu ubližovalo. Dělali, že chtějí někoho bít, ale jenom tak „naoko“. Azor však útočníka vždycky napadl a ublíženého bránil. Byla z toho opět nová zábava. Nepřeháněli to však, aby Azora nepopletli. Ale od té doby tuto hru občas předvedli nějaké návštěvě. Říkali: „Azorek, to je náš spravedliveček.“ Azor dbal na to, aby v rodině, pardon, v jeho smečce, nikdo nikomu neubližoval.
Blížily se vánoce. Azor pozorně sledoval předvánoční ruch a přípravu všelijakých dobrot. Možná, že si vzpomenul na minulé vánoce, kdy ochutnával všechny dobroty, a teď se radoval a těšil ze sváteční nálady. Z ložnice cítil les. To Libuška zdobila vánoční stromeček. Když bylo vše hotovo, každý donesl pod stromeček pečlivě zabalené dárky. Po slavnostní večeři Libuščin tatínek zacinkal lžičkou o skleničku, to jako že přišel Ježíšek. Z kuchyně všichni přešli do ložnice ke krásně rozzářenému stromečku. Tentokrát ke stromečku vzali také Azora.
To byla krása! Ozdoby na stromečku se nádherně třpytily a všechno tak vonělo! Nastalo rozdělování dárků. To měla na starosti Libuška. Dárky každý ihned rozbaloval, divil se a radoval. Azor všechno sledoval, radoval se také a chtěl při rozbalování pomáhat. Dárků pod stromečkem ubývalo, až tam nezbylo nic. Všichni byli spokojeni, jen Azor se smutně díval, že on žádný dárek nedostal. Přišlo mu to líto. Taková nespravedlnost! Uraženě si lehl na zem čenichem od stromečku, natáhl se jako šňůra a s nikým nemluvil. Všichni se ho snažili rozveselit, věděli, že udělali chybu, ale na nápravu bylo už pozdě. Azor se urazil. Nepohnula s ním ani kostka cukru, ani čokoláda, ani kousek smaženého kapra.
Azor trucoval, a dlouho trucoval. Všichni si uvědomili, že vlastně Azor umí myslet, sice jen po svém psím způsobu, ale myslet dovede. Uvědomili si, že s Azorem se bude muset jednat jako s členem rodiny a jako s myslícím tvorečkem.
V příštích létech Azor vždycky pod stromeček něco dostal, dostal nějaký pamlsek, dobrotu a hračku. A dostal to vždycky zabalené tak, jak byly zabalené ostatní dárky. Pak byl Azor spokojený, dárky si uměl sám rozbalit. Uměl se z dárků velice radovat. Každé takové vánoce byli radostní a spokojení všichni, i s Azorem.
Psí život ubíhá asi sedmkrát rychleji než život lidský. A tak v tom roce, kdy se nahoře za zahradami připravovaly stavby nových domů, byl z Azora už dospělý pes. Běhal ven buď přední brankou, nebo běžel za domek na dvůr, přes zahradu a ven. Zadní plot tam už nebyl, jen jakési hromady hlíny, výkopy pro kanalizaci a základy budoucího velkého domu. Dokonce i slepice mohly běhat po celé zahradě i venku za zahradou. Azorovi přibyla další práce. Vždycky navečer Libuška nebo její tatínek poroučeli Azorovi: „Azore, slepičky domů!“ Azor si celý den žádné slepice ani nevšiml. Nestály mu za pozornost. Vždyť to jsou jen obyčejné hloupé slepice. Ale na tenhle povel Azor čekal. Vyrazil za zahradu a staveniště. Našel slepice a s hlasitým štěkotem zahnal jednu po druhé na dvorek a do kurníku. Dobře věděl, které slepice jsou cizí. Těch cizích si nevšímal. Zahnal vždycky jen ty, které mají být doma na našem dvorku. Už se začíná stmívat, ještě by se mohly někam zatoulat a nenašly by cestu domů. Musí proto jít včas do kurníku a spát. Všechny slepice musí chodit brzo spát.
Azorek radostně vrtí ocáskem a běží si pro pochvalu. Takhle sehnat všechny slepice domů, to by žádný člověk nedokázal. Všichni Azorka chválí: „Hodný Azorek, šikovný Azor!“
Uměl i jiné věci. Jednou Libuščin tatínek zjistil, že do velké plechové nádoby, kde bylo zrní pro slepice, naskákaly myši a nemohly ven. Tatínek vzal nádobu a postavil ji do nejmenší místnosti v domku. Zavolal Azora a pečlivě zavřel dveře, aby myši nemohly utéct. Azor už tušil, že bude lov. Tatínek nádobu trochu naklonil, myši vyskákaly. A to byl jejich konec. Azor se jen několikrát otočil, chňapl sem, chňapl tam, jen to zakřupalo a bylo po myších. „Hodný Azor, šikovný Azor“, dostal pochvalu. Tatínek smetl mrtvé myši na lopatku a vyhodil je do popelnice. To byl lovecký zážitek! Kdyby Azor uměl mluvit, jistě by se každému pochlubil.
Ale domluvit se uměl dobře i beze slov. Uměl si říct o vodičku, o nějakou dobrotu, uměl si říct i o spoustu jiných věcí. Prosil, pobíhal, hlavou a čenichem ukazoval, co chce. Jednoho podzimního dne zaškrábal zvenku na domovní dveře, ale doma zůstat nechtěl. Ukazoval, že chce zpátky ven. Ale že ne sám, ale že s ním někdo musí jít ven. Co to Azor dneska vyvádí? Všichni se divili, ale šli. Azor seběhl se schodů, postavil se před svoji boudu a hlavou a čenichem ukazoval, že bouda musí pryč. Asi má něco pod boudou, říká Libuščin tatínek a nadzvedává boudu. Zpod boudy vyrazil potkan a utíká pryč. Azor však byl rychlejší, chňapl potkana jen to křuplo.
Azor opět sklízí pochvalu a všeobecné uznání. Že chytil potkana, to by nebyla žádná divná věc. Ale že si přišel pro svého pána a domluvil se s ním, a to beze slov, to je věc hodná obdivu. „Hodný Azor, dej potkana!“ Nedá. Potkan může mít všelijaké nemoci, tatínek chce proto potkana Azorovi vzít, ale Azor potkana nedá. Honem cukr! Dávají cukr, Azor se rozmýšlí. Trvá to dlouho, ale cukr přece jen zvítězil. Tatínek rychle bere potkana do papíru a hází do popelnice. Azor prosí u popelnice a vyčítavě se dívá: „Takhle jste mě neměli podvádět!“ Potkanů na svém kontě měl Azor později víc, ale vždycky se Azora nějakým rafinovaným trikem podařilo přelstít. Snad díky tomu, že Azor byl nesmírně mlsný pes.
Ochutnal snad už od všeho, co jedí lidé. Jednou se komusi podařilo v kuchyni rozsypat na podlahu trochu mleté kávy. K našemu údivu Azor všechnu kávu pečlivě slízal. Podlaha je umytá. Takhle by umývat podlahu mohl Azor. Naštěstí vše zůstalo u starého způsobu.
Azor musel všechno ochutnat. Slepice dostávaly nasypané zrní. Zobaly, spěchaly, občas jedna druhou klovla. Azor je pozorně sleduje a přemýšlí. Jistě mají nějakou dobrotu, musím to ochutnat. „Haf!“, skočí mezi slepice a rozežene je. Očichá zrní, opatrně jedno zrnko vezme do tlamy a překusuje. Nic moc, ale jíst se to dá. Další zrníčko. Slepice stojí v půlkruhu v uctivé vzdálenosti před Azorem. Další zrníčko. Pečlivě rozkousat, je to dobré. Slepice koukají, nic se neděje a ony mají hlad. Postoupí o krůček blíž k Azorovi. Další zrníčko, slepice v půlkruhu postupují o další krůček. Stále se nic neděje, Azor pečlivě překusuje zrníčko, ale slepice jsou už příliš blízko. Drzé slepice! „Haf!“, Azor naznačil skok, ale jen předními tlapkami. Slepice se rozlétly a seřadily se opět do půlkruhu v uctivé vzdálenosti. Situace se opakuje k všeobecnému veselí přihlížejících.
Zahradu, dvorek, prostor před domkem a dolní cestu podél řeky považoval Azor za své území. Na lidi, kteří občas šli po cestě, štěkal, ale jinak je nechal projít. Auta však proháněl a snažil se je kousat do zadního kola. Marné bylo vysvětlování, že by mohl přijít k úrazu. Tady auta přece nemají co dělat, je to Azorovo území. A navíc je to jen docela obyčejná cesta, auta patří na silnici, myslí si Azor.
Jinde si však aut nevšímal a silnici přecházel tak vzorně, že si toho všimli i lidé, čekající na zastávce autobusu. „Podívejte se na toho psa, jak umí přecházet přes silnici“, říkali. Uměl přejít silnici lépe než někteří lidé. Zastavil se, počkal až všechna auta odjedou, dobře se rozhlédl na obě strany aby nějaké auto nepřehlédl, a pak naprosto bezpečně silnici přešel.
Se psy se nekamarádil. Když se nějaký pes dostal na Azorovo území, vyhnal ho. Troufal si už i na mnohem větší psy, než byl on. Často vyhnal i vlčáka. Hnal ho až k hlavní silnici k zastávce autobusu. Lidé na zastávce se divili: „Podívejte se, jak ho žene! Tomu psu není široko-daleko rovno!“
Ale kolie se bál. Pamatoval si, že ho kdysi ohrožovala na životě. Kolie několikrát vstoupila na Azorovo území. To se Azor raději schoval, ale přes to se snažil nějak kolii potrestat. Plížil se ke kolii zezadu, aby ji mohl nečekaně kousnout a utéct. Opět bylo marné mu vysvětlovat, že ho jednou kolie překousne a sní ke svačině.
Na konci ulice měli fenku velkého knírače. Byla celá černá, srst se jí krásně leskla. Azorovi se moc líbila, ale kamarádit se s ní nemohl, protože byla stále na zahradě toho domku, a branka nešla otevřít. Přesto se někdy stalo, že se Asta, tak se jmenovala, dostala ven. A hned s Azorem vymýšleli nějaké lumpárny.
Jednou Asta objevila, že jedněm sousedům utekl z králíkárny králík. Nemohla se k němu dostat, protože byla moc velká, a králík se schoval za ráz dřeva. Asta si vzpomněla na Azora, přišla si pro něj. Azor hned pochopil, co má udělat. Protože byl mnohem menší než Asta, králíka z úkrytu snadno vytáhl. Králík je pro Astu i pro Azora výborná živá hračka. Nakonec si Azor králíka přinesl na schodky ke svému domku. Libuščin tatínek se šel podívat, co se děje. Otevřel dveře a nestačil se divit. Nad schody sedí velká Asta, vedle Azor. A mezi nimi sedí živý králík, trochu rozcuchaný a oslintaný, jak ho psi přenášeli z místa na místo. Králík zůstal živý a nepochroumaný.
Vše se snadno napravilo. Králík byl vrácen sousedovi do králíkárny a Asta domů. Škoda, myslí si Azor. Asta je docela prima psí ženská, dobrá kamarádka. Králík byl také docela dobrý kamarád. Ale co se dá dělat. Lidé nemají pro psí záležitosti moc velké pochopení. Ale pes, pes musí splnit každé lidské přání. A ještě k tomu lidi hlídat, vodit je na procházky, nosit jim aport, k večeru zahnat slepice domů a starat se o spoustu jiných věcí, na které lidi nestačí. Inu, psí život není vůbec lehký!
O cizí slepice se Azor nikdy nestaral. Jen věděl, že slepice musí být doma, jakmile se k večeru začne stmívat. Proto mu bylo divné, že jedna ze sousedových slepic nechodí „spát se slepicemi“, ale sama chodí u keřů podle řeky, i když už je skoro tma. Ostatní slepice přece už dávno sedí v kurníku. Kdoví, co tam ta slepice tak dlouho dělá. Ještě, aby se jí něco stalo. Musím sousedovi pomoct, jistě neví, že mu jedna slepice chybí, myslí si Azor. Sousedé si mají pomáhat. Jde tedy slepici zahnat tam, kam patří.
Slepice se polekala. Místo, aby utíkala k sousedům domů, s křikem vylétla přesně na opačnou stranu a spadla do řeky. Tam se konečně vzpamatovala a začala plavat ke břehu. Tam stál Azor a čekal. Jakmile se slepice dostala ke břehu, Azor ji pěkně pacičkou potopil pod vodu. Chtěl jí nějak pomoct, ale neuměl to. Naštěstí přiběhl soused i Libuščin tatínek. Azor zase dostal vyhubováno. Soused vytáhl slepici z řeky a položil ji na cestu. Slepice tam ležela, krk natažený na zemi, okolo kalužina vody. Už je asi utopená, říká soused. Ale nebyla. Najednou se vzpamatovala, vyskočila a běžela domů tak rychle, že to jistě byl světový rekord. Soused i Libuščin tatínek byli rádi, že všechno dobře dopadlo, jen Azor stál opodál a myslel si něco o lidské nespravedlnosti. Vždyť chtěl pomoci sousedovi. Že to dopadlo jinak, za to přece nemůže.
V jedné ulici za náměstím žila u paní profesorky Eta. Byla to dcera Asty z naší ulice. Byla velká a také tak pěkná jako Asta. Často se stávalo, že paní profesorce utekla a volně pobíhala po městě. Byla velmi přátelská k lidem a zejména k dětem. Někdy způsobila mezi dětmi zděšení, když skočila do hloučku dětí před školou, postavila se na zadní a snažila se olíznout obličeje polekaných dětí. Ale děti si na ni brzy zvykly a už se jí nebály.
Jednou Eta zavítala do naší ulice. Azorovi se líbila. Azor, i když o mnoho menší, se Etě líbil také. Musí se podívat, kde Azor bydlí. Otevřela branku, otevřela dveře do domu, do kuchyně, každému olízla obličej, a než jsme se stačili vzpamatovat, prolétla koupelnu, obývák, ložnici, komoru, a už zase byla venku. S Azorem si rozuměli, běhali po dvoře, po zahradě i venku před domkem. Nakonec si sedli na schody a poštěkávali na kolemjdoucí. To jsme ještě nevěděli, že se ta černá pohroma jmenuje Eta a komu utekla. To nám řekl soused z ulice, co měl Astu.
Než si paní profesorka pro Etu přišla, Eta se nějakým záhadným způsobem vecpala do Azorovy boudy, hlídala a štěkala na lidi, jako by tu byla doma. To se přestalo líbit už i Azorovi. Naštěstí si paní profesorka pro Etu přišla, takže Azor měl zase kde bydlet. Od této první návštěvy Eta vždy, když utekla, byla u nás. Takže paní profesorka si pro ni chodila už najisto a nemusela ji hledat.
Přesto se Eta po nějakém čase ztratila nadobro. Doplatila na svoji důvěřivost. Nevěděla, že někteří lidé jsou zlí. Někteří takoví lidé nemají cit, a důvěřivého psa zabijí a snědí. Nevíme to jistě, ale Eta asi doopravdy doplatila na svoji důvěru k lidem.
Uběhl nějaký čas a na kopečku za zahradou už stál nový bytový dům. Zahrada měla nový plot a branku. Azor už věděl, kde ti jeho lidé pracují, a tak jim někdy chodil naproti. Někdy chodili domů vedle toho nového velkého domu po schodišti dolů k horní brance a zahradou přes dvorek domů. Tatínek si vzpomněl, že si s Azorem hrávali na honěnou v kuchyni okolo stolu, na dvoře okolo špalku na štípání dříví. Tatínek při tom někdy určil a občas i řekl, že se budou honit okolo.
Teď stál s Azorem u té horní zahradní branky. Tatínka napadlo, jestli Azor opravdu rozumí slovu „okolo“ i v jiném případě. Řekl: „Azore, okolo!“ K jeho překvapení Azorek radostně povyskočil a běžel okolo zahrad a domků oklikou na dolní cestu. Než tatínek prošel přes zahradu a dvorek, Azor ho před domkem radostně vítal a prokazatelně se chlubil, jak je chytrý.
Jednou tatínek s maminkou šli z náměstí ulicí směrem k nádraží. Azor se kdesi toulal na nějaké své výpravě, takže šli bez něj. A na jedné křižovatce přesně na rohu se s Azorem potkali. Všichni tři se překvapením zastavili, ale jen na chvilku. Azor měl svůj plán, šel do jiné části města. Takže tatínek s maminkou pokračovali v cestě k nádraží a Azor zase úplně někam jinam. Měl svůj cíl, věděl, kam chce jít. No, a ti jeho lidé ať si jdou, kam chtějí oni. A bylo to.
Jednou odpoledne se jeho lidé chystali jít na návštěvu k příbuzným, ale ti bydleli v úplně jiné části města a to dosti daleko. Azor chtěl jít s nimi, ale oni ho zaháněli do boudy. Azor si však umínil, že půjde s nimi za každou cenu. Když ho do boudy zahnali už po několikáté, a ještě mu vyhubovali, v boudě zůstal. Ještě několikrát se dívali, jestli neběží za nimi. Neběžel, spokojeně šli kus cesty podél hlavní silnice a pak klikatými ulicemi až na tu poslední nejhořejší. Po té ulici se konečně blížili k cíli své cesty.
Překvapením zůstali stát. Úplně z opačné strany proti nim běží Azor a viditelně dával najevo, jak je přelstil. Moc dobře to věděl a snad se i chechtal. Zůstal sice v boudě, ale jen do té doby, dokud ho ti jeho lidé mohli kontrolovat. Ale až už ho vidět nemohli, vyrazil z boudy, ale šel po jiném mostě a úplně jinou cestou a jinými ulicemi. Záhadou zůstává, jak mohl vědět, kam ti jeho lidé jdou, ale také věděl, že musí jít jinudy, aby ho zase nezahnali zpátky domů. Chytrý Azorek, musel to mít opravdu dobře promyšleno.
Z Azora byl už pes jaksepatří, Libuška také povyrostla a stala se z ní už skoro mladá slečna. Ještě sice chodila do základní školy, ale za babičkou do blízké vesnice už autobusem jezdila sama. Byla rozumná a rodiče už o ni nemuseli mít starost. Libuška vezla babičce nějaký dáreček k vánocům.
Když se vrátila, byl už nejvyšší čas zdobit stromeček a připravovat dárky. Maminka připravovala slavnostní večeři a Libuška zdobila vánoční stromeček. Azor vše pozorně sledoval, neboť věděl, že dostane nějakou dobrotu. Věděl už také, že se budou rozbalovat dárečky a že i on nějaký dáreček dostane.
Po večeři se všichni odebrali k nazdobenému stromečku. Stromeček zářil, voněl, ozdoby se třpytily. Pod stromečkem byly narovnány pečlivě zabalené dárky. Azor se radoval a pospíchal při rozbalování.
Ještě nebyly všechny dárky rozdány, když Libuška řekla, že má pro nás dáreček, který zapomněla pod stromeček přinést. Odběhla do komory a přinesla papírovou krabici. Opatrně ji položila pod stromeček ke zbylým dárkům. Pozor na Azora, řekla. Nevěděli jsme, proč máme dávat na Azora pozor, ale Azor už byl u té krabice, jako že ten dárek patří jemu. Krabici jsme opatrně otevřeli a zůstali jsme celí zkoprnělí. V krabici bylo krásné maličké koťátko. Azor hned čenichem do krabice a radostně pomrskával ocáskem.
Báli jsme se, aby koťátko nezakousl. Naše obavy byly zbytečné. Azor si kotě přivlastnil a všem dával najevo, že kotě je dárek pro něj. Choval se ke kotěti tak něžně a starostlivě, že to nikdo nečekal. Nás odstrkoval, abychom snad my kotěti neublížili. Zbylé dárky už Azora přestaly zajímat, staral se jen o kotě.
Co tě to napadlo, dát nám kotě pod stromeček? - ptali se Libušky její rodiče. Zdůvodnění bylo prosté a jasné. Kdyby to nebyl dárek k vánocům, nedovolili byste mi kotě dovézt, řekla Libuška, a byla to pravda. Tak tedy měli nejen psa, ale i kočku. Vlastně kocoura. Dali mu jméno Macík.
Od toho okamžiku, kdy si Azor přivlastnil ten zvláštní dárek pod vánočním stromečkem, živé maličké a bezbranné koťátko, nastala v jeho životě zásadní změna. Měl sice mnoho starostí, úkolů a povinností, teď ale věděl, že na prvním místě se bude muset starat o koťátko Macíka. Je to živý tvoreček. To je úplně něco jiného, než nějaká věc, samo si neporadí, samo se ještě neumí bránit. Ti jeho lidé jsou velcí a umějí si sami dobře poradit. Ale malé koťátko? A kdo jiný by se o toho maličkého živého tvorečka uměl lépe postarat než on, Azor? Cítil, že se o Macíka musí starat, opatrovat ho a chránit, a to je veliká zodpovědnost. Od začátku bylo jasné, že tuto zodpovědnost za toho maličkého živého tvorečka vzal Azor plně na sebe a že si tuto svoji novou roli plně uvědomoval. Zodpovědnost vzal na sebe dobrovolně a vědomě.
Maličké koťátko to také dobře vycítilo. Mělo svého ochránce, s Azorem se cítilo v naprostém bezpečí. Když se mu chtělo spinkat, přitulilo se k Azorovi, u Azora bylo pěkně v teplíčku a nic zlého se mu nemohlo stát. Vždycky už spinkali spolu a byli spokojeni oba. Stali se z nich nerozluční kamarádi, a když se z malého Macíka stal dospělý a samostatný kocour, přátelství a kamarádství jim už zůstalo. Dováděli spolu doma, na dvorku i na zahradě. Hrávali si na honěnou, Azor utíkal a Macík Azora honil. Pak zase utíkal Macík. Nechal se vždy dohonit, lehl si na záda, to jakože Azor vyhrál, a nechal se od Azora kousat do břicha, protože věděl, že je to jen hra. Není to doopravdy, od Azora mu žádné nebezpečí nehrozilo. Někdy spolu také zápasili. To oba stáli na zadních pacičkách, zápasili spolu a kousali se, ale také jen jako.
Bývaly to jejich radostné a krásné chvíle. Když si dostatečně vyhráli, lehli si, odpočívali a podřimovali. Často je pak bylo vidět v nezvyklém uspořádání: Azor ležel na boku a kocour Macík křížem přes Azora. Často tak oba usnuli a někdy docela nahlas pochrupovali. Mohli se spolehnout jeden na druhého naprosto ve všem. Bylo to nejkrásnější a nejšťastnější období jejich života. Jejich vzájemná starostlivost, kamarádství, přátelství a vzájemná ohleduplnost by mnohým lidem mohly být příkladem a vzorem.
Vzájemné úctě, toleranci a ohleduplnosti by se lidé měli neustále učit. Měli by si vážit jeden druhého. A nejen to. Měli by být ohleduplní nejen k sobě navzájem, ale také k jiným živým tvorečkům. Jestli máme na tomto světě nějaký úkol, nevíme. Zcela jistě tu nejsme pro to, abychom páchali zlé věci. Azor i Macík nám to mohou alespoň občas připomenout.
František Hynek
Zpět
Zpět na hlavní stránku