Místo, které zvoní

Ležela jsem na neprohřáté zemi a mladá tráva mne šimrala v zátylku. Nad hlavou mi visela jabloňová větev obsypaná spoustou květů. Bělostné kvítky mi na závratně modrém pozadí oblohy před očima splývaly a vytvářely křehce nadýchaný oblak podobný závoji nevěsty. Hleděla jsem na tu oslňující kompozici se zatajeným dechem, jako kdybych stála před vzácným originálem v obrazárně nebo jako bych byla přítomna zázraku. Ryla jsem do paměti každý obrazový i pocitový detail výjevu, houpajícího se nad mým obličejem, protože jsem věděla, že je to poslední jabloňová větev, která mi dopřává účastnit se té jedinečné chvíle jejího rozpuku. I nebe toho dne bylo hluboké jako nikdy před tím. Zvalo mne výš a výš, a já jsem v nekonečné klenbě modři začala pozvolna rozpouštět svůj stesk. Děkovala jsem jabloni i obloze, že namíchaly právě pro mne, pro ten jedinečný okamžik, tak zářivé barvy, které nelze nikdy zapomenout.

Moje zesláblé oči přijímaly detail větve s průhledem na nebe s pokorou a vděčností. Předávaly zrakovou informaci paměti s prosbou, aby navždy zdokumentovala ten výjev. Květinový oblak plující v závratné modři mi zůstal od té chvíle jako zástava pro chvíle hořkosti a tmy, do nichž jsem přivolávala jaro. To jaro, kdy jsem naposledy vstřebávala zrakem úžas, něhu a závrať. Myslela jsem při tom intenzivně na drobnou ruku čtyřleté Lucie, která se učila přibližovat věci, květiny a stromy k dlani mojí. Naše spojené prsty četly namísto zraku barevná poselství okolního světa, jenž se postupně vytrácel z dosahu mého zorného pole. Vnímavá ručka mé dcery se stala zakrátko hmatovým ukazatelem všeho, k čemu se nevidoucí potřebuje čas od času přiblížit. Vodila mne a já jsem naslouchala. Ta místa, kterými jsme procházely, zvonila.

Moje malá Lucie mne mnohokrát po mém oslepnutí přivedla k místům, která měla kdesi ukrytou jemnou zvonkohru a společně jsme jí naslouchaly. A tak se občas vrátím, položím se na jarní trávu a nechávám si rozvlnit srdce vzpomínkou na něžnou vibraci dětské ruky. Za zavřenými víčky vidím jabloňovou větev prorůstající osvobozující modří, cítím její vůni a slyším hlas, který říká: „Netrap se. Všechno je, jak má být. Poděkuj jabloni, nebi i dětské ruce, která tě provází k místům, v nichž tě čekají důvěrně známé zvonky tvého životního příběhu.“

---

Hynčické hrnky

Nelze spočítat, kolikrát jsem se vrátila ve vzpomínkách do hynčického mlýna. Prašnou cestičkou odklánějící se od hlavní silnice přes lávku na řece rovnou na dvorek. Pak několik kamenných schodů, síň vonící čerstvým mlékem a chlebem. A pak už dřevěné točité schody vedoucí do podkrovního bytu. Prostorná kuchyň s pecí, na níž vytvářely maminka s babičkou nejskvělejší lahůdky z bohatých darů zahrady i lesa. V rohu stojan s plechovým umyvadlem a džbánem na vodu, uprostřed stůl a čtyři selské židle a u stěny pohovka s vyšívanou zástěnkou. Vedle kuchyně světnice s obrovskými postelemi s obloukovitými pelestmi navršené pruhovanými duchnami. No a konečně starodávný skleník, na jehož policích stojí porcelánové hrnky. Zanechali je tam se spoustou jiných věcí Němci prchající ze Sudet. Krásně tvarované hrníčky, bohatě zdobené zlatými ornamenty a popsané písmeny švabachu, stoji důstojně netknuty za vitrínou jako svědkové starých pořádků, kterým odzvonilo s příchodem nových majitelů. Nový hospodář, Moravák zralého věku a jeho o hodně mladší žena, kyprá Hanačka, neustále v požehnaném stavu, obývali pouze přízemí mlýna. Žili výhradně starostmi o chod velkého statku, zahrady a přilehlých polí. Noblesa starožitností jim neříkala nic. Horní patro, které zůstalo v původním stavu i po našem příchodu na letní pobyty bylo takovým malým muzeem. Honosilo se mimo jiné i citerou a jedinou fotografií. Byla na ní dáma v nádherných dlouhých šatech zdobených bohatou krajkou u krku a na okrajích rukávu. Stála v zahradě u plůtku z tenkých břízek obklopená květinovou výzdobou a okrasným kapradím. Té dámě patřily nejspíš i rozkošné hrnky z vitríny, na nichž jsem téměř denně mohla nechat oči. Tolik jsem si přála, abychom z nich mohli pít. Tatínek byl ale neúprosný. Máme své nádobí. Tyhle věci nám nepatří a tudíž je vyloučeno, abychom je používali. Snila jsem tajně o tom, že se někdy obměkčí a dovolí mamince, abychom si alespoň jeden vzali domů jako suvenýr. Babička Terezie říkávala:
„Kde je jim konec! Ti jsou už za kopečkama a nic jim nechybí,“ a myslela tím Němce, kteří opustili mlýn. Tón, kterým nám dětem vysvětlovala odsun Němců, jasně podtrhával, že se už nikdy nevrátí. To, co po nich zůstalo je nikoho, tedy proč ne naše?

Babička by si určitě nedělala problémy a dovolila by si vzít nějaký ten kousek z parádního skleníku, nebýt přísného dohledu mého otce.
Dlouhá léta trvalo, než jsem pochopila, proč otec tak nesmlouvavě trval na tom, aby věci anonymních Němců zůstaly na svých místech. Tatínek nedobrovolně opouštěl v devětatřicátém roce bohatý a útulný domov. Vyvezli ho spolu s dalšími židovskými muži do Polska, kde měli budovat koncentrační tábor. Když se na konci války vracel z fronty se Sovětskou armádou do rodné Ostravy, našel na místě jen otcův hrob. Jeden poctivý muž, přítel rodiny, mu vrátil pár cenností, které stačila jeho matka, moje babička Olga, uschovat před odchodem do transportu. Také se tatínkovi vrátilo několik fotografií. Na jedné stojí u širokých prosklených dveří salonu jeho sestra Anna. Má na sobě dlouhou elegantní sukni a krajkovou blůzičku, zářivé oči a úsměv prozrazující blahobyt.

Stejný úsměv a oči jen o něco zralejší ženy představovala fotografie ve vyřezávané zásuvce hynčického skleníku. Obě ženy v osudnou chvíli vyhnali a jejich věci, ty krásní, cenní a osobní svědkové jejich dobrých dnů zůstaly na pospas cizím vetřelcům. Byli to Němci, kdo vyslovili ortel smrti nad babičkou Olgou a tetou Anne a vydrancovali otcův domov. Nevím, co se odehrávalo v otcově duši, když obcházel bohatě vyplněný skleník v hynčickém mlýně. Vím jen, že na rozdíl od matky a babičky Terezie uměl číst švabach a rozuměl věcem, o nichž ovšem nechtěl mluvit. To, co potřeboval sdělit, řekl úsečně, stručně. Ostatní jsem pochopila z jeho pohledu, vyjadřujícího pevný, ale klidný postoj. Německý majetek se nás netýká!

Postávala jsem před vitrínou i nadále, ale jinak. Prohlížela jsem si cizí věci s pocitem, že ten, komu patřily, se někde trápí. A proto byla na místě pokora a odstup. Někdy, když jsem byla v podkroví sama, jsem opatrně otvírala skleník a brala některé hrnky do ruky. Cizí nápisy mi nic neříkaly, jen ve mně zanechávaly pocit jinakosti. Smířeně jsem stavěla hrnky zpět na místo. Začala jsem chápat, co je to čisté svědomí.
Vzpomínka na německé hrníčky z hynčického mlýna zapadla jako zlacený střípek do množství neopakovatelných dojmů, které ve mně zůstaly díky osudové skutečnosti, že jsme několik let mohli trávit léto v pohádkové vesničce uprostřed jesenických vrchů. Lesy plné hřibů, jahod a borůvek, stráně poseté mateřídouškou, a pole, na nichž rodiče pomáhali hospodáři vázat snopy, mi prodchnuly duši nekonečnou touhou stále se vracet. Neodnesla jsem díky tatínkově moudrosti ze mlýna ani jeden ozdobný hrnek. Ale chuť čerstvě stlučeného másla na krajíci chleba, vůni horských pasek, z níž se chce plakat, a svobodu horské řeky jsem si přisvojila navždy.

Anna Markowicz
Ukázky z knihy „Místo, které zvoní (Mánek a jiné povídky)“, Okamžik 2007