Spánek je mou nadějí,
pramenem kalné vody,
nesnesitelným obrazem.
Propast v něm spočívá,
jako nezralost.
Stále vnímám zvuk deště mlčícím vjemem mrtvého.
Stromy se kloní k výšinám,
já nemohu.
Beznaděj se line z každodenního chleba,
přesto poznávám hořkost
pouze zdánlivého nasycení.
Věnováno Ivanu Divišovi
Váhání čiší doposud z každého mého gesta k tobě.
Pohnout se z místa je bolestnější než smrt.
Položil jsi mi otázku druhé i třetí osoby,
jako ostří mozku, usmrcující myšlenky.
Mé představy se spojily v rozbouřený člun na moři s plachtami.
Pluli jsme do tichého těla podél srdce.
Snad mi odpouštíš gesta,
v nichž se mé ruce dívají do stran,
opouštějící vesla.
Neboj se!
Unesu poznání dítěte,
neboť nemám strach ani ze smrti.
Proč se tedy bát krvavého a ponižujícího dětství?
Jestliže budeš v moci hnusu a končícího dne,
skloň pitevní kopí u skály.
Poté můžeš slyšet zvuk zrodu smrti.
Již nevkročím na cestu poznání,
zda jsem kdy byla hodna tvé nesmírnosti.
Hajej, můj andílku,
hajej a spi.
Za chvíli na tebe padne něčí tvrdá pěst.
Ponořeni do myšlenek spánku,
zníme krví a gilotinou.
Jsme tak mrtvi,
že nepřemostíme krvácející živé.
„Tak už konečně vykopni těsné dveře toho hajzlu,
vždyť jím prosakuješ, až do živého!”
Ano, óda na odboj, ani nevím zač.
Koleje
Pokoušela jsem se zobrazit jedoucí vlak.
Bylo to nemožné,
protože se podobal všehochuti svých cest.
Vlak už přijíždí s parou do široka rozevřenou,
s kodrcajícími se pěstmi vyjící lokomotivy.
Pokoušela jsem se zobrazit jedoucí vlak.
Bylo to nemožné,
protože se podobal mně.
Věnováno Ivanu Jirousovi
Nauč mne prosím, být dítětem jitrocele.
Nauč mne, sklonit se nad zelenou trávou,
políbit a odprosit ji za ranní srp.
Proč tvé obydlí mlčí?
Pole už nachoví, je čas.
K životu se probouzí dravci,
aby mohli spatřit padat z nebe krev.
Nemohu se pohnout z místa,
stojím příliš blízko soumraku posledního dne života.
Jsem pes, kterého mlátí.
Umírám od jablka do jádra,
polykaje slova.
Jsem skutečně oddaný, zmlácený pes.
Vycházím z bran,
kde se už nikdy nikdo nezasměje.
Mám prašivou srst
a prašivou oddanost.
K čemu je oddanost,
když ze mě vysává život?
|
Kost bez krve
Jeden ubohý pes zkoušel najít kost bez krve.
Když uviděl, že ji nenajde,
nahodil vše skrývající sýr
a s ocasem na hlavě se vydal boudě vstříc.
Našel v ní svého pána,
leč i v jeho kostech shledal krev.
Ubohý pes pána prohledal,
až do morku kostí.
„Jak ukrutné!” volali sousedé.
„Vždyť ten pes studuje anatomii nejsoucna!”
Jako bych se propadala do džbánu bez dna.
Nikdy jsem nemluvila,
přesto stékala do řeky bez těla.
Proto ta chvíle,
jež mne odsoudila k věčné hře s barevnými anděly.
S fantazií očí, s ústy jak propast hlubokými.
Jsem odsouzena v sobě.
Řekla jsem na ulici,
že potřebuji jít domů,
i když žádný domov nemám.
Jako apoštol tajila jsem své myšlenky
a bolest pod pláštěm hrůzy.
Vtom mi někdo otevřel ústa
a dal příkaz, abych se na ně postavila.
Začala jsem s ním rozmlouvat,
ale neviděla jsem ho.
Abych byla krásná,
koupila jsem si šat nevinnosti.
Však nikdo mě nechtěl vidět.
Koupila jsem šat lásky,
ale všichni pro mne měli pouze urážky a krutost.
Ve svém zoufalství jsem zůstala nahá.
„Tak vypadá láska!” volali oni nadšeně.
Pocítila jsem stud a lítost.
Koupila jsem šat tmy
a všichni o mě zakopávali.
Ráno
Přišlo v mé ospalosti.
Vstupovalo do mých očí,
aby mne probudilo.
Je barevné
a já bledá, smutku se nebránící.
Zná mne,
já nemám tu čest.
Každé ráno poznávám,
že uplynulá noc mi nic nedala.
Jenom ráno to,
když spím.
Něco málo o Slunci
Na lávce u řeky sedí básník.
Má rozedranou košili z papíru
a na klobouku pero z myšlenek se zlomenou špicí.
Chci se k němu přiblížit a odvést k sobě domů.
Nevím ale jak a nemám odvahu.
Po velkém boji se strachem jsem přistoupila k němu.
Jeho děsivé oči se na mě dívaly
a ze zkrvavených rtů kanula šílenost.
Vzal mě za ruku a bez jakýchkoliv formalit mi podal sbírku.
Jmenovala se Něco málo o Slunci.
|
Zpět
Zpět na hlavní stránku