Stará země
Žhnoucí slunce uprostřed dne
nízký chrám
zvon na suché větvi
ostrý vánek na útesech
rozpukaná těla staletých oliv
kamenná studna bez okovu
a moře do obzoru
a moře bez ustání
a moře na věky
čeká
až dole na pláži
zaskřípe hrubý písek
pod kýlem rybářského člunu.
Čtení z knihy proroka Ezariáše
I jednoho dne
vešel Hospodin do bran věčného města
a uviděl chasidskou ženu,
kterak na nádvoří chrámu prosí škaredé farizeje
o svátost požehnaného stavu.
Leč oni hrubými slovy se jí vysmívali.
„Ty zbloudilá...
copak nevíš, oč žádáš?
Neb věz,
že porodíš syna
a on bude tvé oči naplňovat pískem egyptské pouště
a bude jak černé mračno
vanoucí ze země Galilejské,
pro něž nespatříš jasné slunce
a cizí lidé utnou jemu pravou ruku,
ale ty jej okoupeš v hojivé lázni,
a křivě odpřísáhne na smrt své matky,
ale ty budeš prosit o jeho život římského soudce,
a bude se rouhat našim bohům i otcům,
ale ty přineseš zabité kůzle na práh svatyně.
A půjde v průvodu falešných hráčů,
ale ty probdíš noc v modlitbách na skále Olivetské
a nikdy se nezřekneš,
tak jako věrný
neodstoupí od své víry.”
I uslyšev Hospodin ta kletá zvěstování,
položil ruku na rameno mladé ženy
a znovu se jí tázal,
„Opravdu chceš takového syna?”
„Ano!”
odvětila žena.
A tak se také stalo.
Vánoce v Africe
Na schodech misijní školy
uprostřed Božího hodu
malý Sam
pusu od ucha k uchu
na celý kraj zívá,
až zvědavé ranní slunko
tiše po špičkách
vklouzlo do krku
a za zpěvu svátečních koled
vesele skotačilo pod jařmovými oblouky mandlí.
Pastýřské rohy troubily,
na nebi jasná hvězda zářila
jako o Velké noci v Betlémské krajině.
Než však chlapec poděkoval černému Kristu ze santálového dřeva,
zavadil pohledem o misku rýže a vařené ryby v rukou irského pastora
a jsa poučen
o ranhojičství africké podvýživy,
vyplivnul slunko na holou zem
a ono volné klidně pak stoupalo po netesaných schodech
na pavlač rovníkové oblohy,
na níž kdosi zametal
staré, dobré, lidské smetí.
Musika alchymia
Měkký, dívčí lalůček přelétl pokojem
jako noční motýl
a zamířil mezi domácí bůžky ve zdi
bubny lehce víří pod vrchlíkem čajového šálku
slyším hlas
její hlas...
její hlas...
její hlas...
volá na mne
jako černý nepřítel
ale ať
můj Bože
ale ať
zítra jí koupím drahou voňavku
někdo to pro ni musí udělat
každý týden ji marně hledám
jako housle, které teď hrají úplně zbytečně
někdo vzal mé modré oči
a zavřel je do pouzdra od brýlí
flétna trhaně sípá
jde mi naproti
tyčku po tyčce trhá z dřevěného plotu
a nyní, nyní
šalmaje, šalmaje
poslední zuby bych o ně vylámal
všechno se slilo do její opálené mladé kůže
poslední tón
poslední vzlyk
poslední mandle ropotí na zpocených zádech dirigenta
ticho
ticho hluchoslepého proroka
ticho, jaké nikdo nikdy neucítil.
|
Epická báseň
Po několika letech odmlčení
se navštívili v parádním pokoji.
Vnuk nervózně klepal do mahagonového stolu kotníky prstů
a mluvil jako ministerský rada,
zeť srkal čistou vodu a mlčel,
neboť právě slavně zvítězil nad strýčkem alkoholem,
syn své dvě dobré manželky vyměnil za krásnou
motorku značky
HARLEY-DAVIDSON
a velká, široká pleš
umocňovala jeho politický názor,
benjamínkovi rodiny nějakým nepochopitelným
rozmarem Stvořitele
sudičky zalily nohy do bronzu
a on o rukou se prodíral
houštinou židlí a nohou dospělých,
mentální sestřenice
vyprávěla, jak roubuje jabloně
a jaký hnůj patří do kompostu,
starý pán před týdnem pochoval milovanou ženu
a hluboko v křesle usnul,
daleko od přítomnosti dnešní generace.
A nikdo se nevěšel mezi dveřmi,
nikdo nestřílel dámskou pistolí do spánku,
všude květiny, smích a tlach, zašlé obrazy.
Daleko bývá asi na konec čehokoli.
Moc daleko,
neboť nejdříve nás všechny... přihotoví,
pěkně pomalu,
abychom naléhali,
abychom prosili,
abychom toužili,
a pak teprve...
Leč prozatím,
stále ještě pálíme svíčku navrácenku,
ze zbylých tvarů lojovité naděje.
Recidiva
Teprve když horký den
zahřál kamenný čenich chrliče vody
a ze dna puklé kašny vzklíčila zelená chvojka,
vešel do poledního města,
aby vyhledal zakázanou ženu,
již miloval jen v nepravém čase
na půli cesty,
příliš mlád,
a nakonec stokrát pozdě,
jakoby navěky,
a ne jinak než marně,
poněkud dada,
a přesto pod vítězným obloukem prozaiky.
Leč,
nikoho nepotkal,
s nikým nepromluvil,
žádné šťastné znamení.
Jen v každém okně
tušil hluboké, podmanivé oči
hledící za ním,
když odchází.
Stařena
„Ani mně parchanti nedají najíst!”
hulákala stařena v zeleném baretu u vrat krizového centra
a než zamířila na hřbitov,
plivla jim ještě na práh.
Za chvíli přišla k mému hrobu,
slzy v špinavých očích.
„Taková nespravedlnost, taková nespravedlnost!”
Všechny peníze jim dala,
ani kytičku na památku všech zesnulých nepřinesou.
„Taková nespravedlnost!”
A utírajíc si vlhkou tvář ukradeným kapesníkem,
pokulhávala mezi hroby šerem večera
a já už bez slov
jen hleděl do nehybného plamene svíčky.
Malé tajemství
Den už odevzdaně štěkal u vrat na řetěze,
když jsem pomyslel na tvé krásné vlasy,
jak plují vzhůru Fošovou ulicí
a za hodinu jsem tě potkal
v milionovém městě,
po dlouhých létech,
se zbytky svých smyslů.
Bílou jak z mořské pěny,
kolem něžně vykrojených úst
ti stále vířil ten nezapomenutelný slovník zednických hesel.
Ještě krátké políbení,
abys sis moc nezadala.
Natáhl jsem ještě za tebou ruku,
ale už jsem tě nenašel,
a poprvé v životě proklel své slabé oči.
Obyčejné čáry máry
Jednoho dne v čase,
kdy bdění jen zvolna koření v různorodosti lidských hlasů,
na cestě k vezdejší skývě okoralého chleba
jsem ve venkovské lokálce
nabídnul místo staré ženě v širokém šátku z levné sypkoviny
a ona, než zmizela v zástupu dělnicko-rolnické třídy,
mně darovala rozvinutý květ mořské lastury.
- V práci mi při obědě řekli:
„Zítra už nemusíš chodit.“
Sprostě klevetili
a každý jako by sám sebe trousil z děravé kapsy.
Zatímco já,
bez starosti svíral v pěsti kamenný květ.
„Jen si plkejte, přátelé!
Obracejte stromy kořeny vzhůru!
Pište tlustá hesla na rub transparentů!“
- A k domovu jsem jel jak tribun lidu,
jak zázrakem uzdravený muž,
jak provazochodec naleznuvší pevnou zem.
- Vlak zastavil mezi rozkvetlými poli,
někdo vesele zamával opálenou paží na rozloučenou
a když se navečer stmívá,
obejme mne kolem ramen klidný příboj modrých oceánů,
a mír kouzelné babičky
tiše po špičkách víří mým pokojem.
|
Zpět
Zpět na hlavní stránku