Setkání s našimi mrtvými, aneb hovory s těmi, kteří jsou tady a tam, ve stylu Lawrence Ferllingetiho Nejlépe si pokecáš s nebožtíky o Štědrém večeru v prázdné hospodě; bakelitový Santa Klaus bliká nad barovým pultem, ospalý pingl hlasitě zívá, vypij eks pár piv, a už sedí s tebou u stolu, srkají pintu burbonu, jak tě opustili, tak se k tobě vracejí, tam se asi nestárne, jak na tomhle všivým světě. Přišel i děda; jednou jsem ho střelil z praku do hrbu na zádech a on mne honil kolem stodoly a řval: "Ty parchante, až tě chytím utopím tě v rybníce," U stropu šumí stříbrný větrák mohutný jak vrtule od staré dakoty, kloužeš pohledem z jedné tváře na druhou, a hele přišel i starší brácha když jsme byli malí kluci, stříleli jsme po sobě z luku a on mi šípem přibil na prkno ruku. Všichni mluvíme spolu tiše, aby nás ten pingl neslyšel, někdo vytáhnul z kapsy karty, a zvolna je začal míchat v ruce, jako když se setká celá rodina v parádním pokoji a vykládají pasiáns. Přišla i moje krásná klisna, jejíž doteky měkkých nozder byly stokrát něžnější než ústa té nejkrásnější holky, jakou jsem poznal. Přišla i stará hrušeň, která stála v rohu zahrady než ji vyvrátila zimní vichřice, každý podzim z ní padaly plody tvrdé jako kámen a jak uhodily o zem, jako když kopneš do bubnu. Ano, nejlépe si s nebožtíky pokecáš v prázdné hospodě, kde dělníci z přístavu plivou na dřevěnou podlahu a záclonou modrého kouře laciného doutníku hledíš oknem na ulici, z níž se lidé i auta pomalu ztrácejí, jako lidé a věci, kteří jsou tady i tam. Text zazněl v rámci literárního klubu sdružení Okamžik 26. 1. 2006. Téma: "Setkání s našimi mrtvými aneb hovory s těmi, kteří jsou tady a tam". 1.11.2004 - Rozhovor s Charlyem "Nazdar Charlye o svátcích všech zesnulých je na hřbitově lidí jako před Čínským divadlem v Hollywoodu. Konečně máš Charlye hezký hrob, žádné vytlučené svítilny, žádné kopřivy, žádný vykopaný jíl. O tvé rodině nic nevím, Zmizeli proti proudu mého života. Děkuji ti Charlye za uzdravenou Achilovu šlachu pamatuješ co se mě natrápila a když jsi umřel ucítil jsem v noze tvoji sílu. Jaká škoda, že už nepoběžíme o Vánocích ranní Stromovkou. Svět Charlye není lepší, svou vstupenku jsi Bohu vrátil v pravý čas. Má víra není jiná jen proudí tělem, kam se jí zachce. Všichni lidé již odešlí, Charlye konečně je tady klid jako tenkrát, když z měděného chladiče destilačního přístroje zkanula poslední slza domácí pálenky a my jako praví pijáci absintu dlouze chutnali v hlubokém tichu, do něhož procitlý pták zpíval píseň jakoby na oslavu matky Země. Máš krásný hrob, Charlye, celý zlatý od spadaných javorových listů i pomník ti vyčistili je jako stará nevěsta. Tak s Bohem Charlye já zase přijdu." Text zazněl v rámci literárního klubu sdružení Okamžik 26. 1. 2006. Téma: "Setkání s našimi mrtvými aneb hovory s těmi, kteří jsou tady a tam". Horo, horo, vysoká jsi! - aneb každý má svou horu Nejmizernější hora je ta, pod níž nestojí žádná hospoda, na kterou stoupáš hodiny a hodiny s trýznivým vědomím, že na ohnutých zádech neneseš jedinou láhev kořalky, jež by ti na holém temeni hory zahrála romantickou báseň o vítání jara, táhle, jakoby z přikrčeného lesa, šťastně, jakoby od mírných skal. Ano, nejmizernější kopec je ten, na němž o samotě sedíš u pramene velké řeky, v hrdle sucho jak o polednách na poušti Sahara. Vichr Ti bere nadávky od úst a marně si lámeš hlavu, jak obrátit tu čistou vodu prchající do kraje na mladé víno. Černý krkavec - tvůj pták - sedí před Tebou na holé zemi, tak Ti důvěřuje, a mluvíme o vážných věcech, leč ani on - král krkavec - Ti nevnukne uzdravující myšlenku, jak spravedlivě nahlížet na Tvou věčně zavšivenou žízeň. Tato báseň zazněla v rámci literárního klubu sdružení Okamžik 24.11.2005.Téma: „Horo, horo, vysoká jsi! - aneb každý má svou horu“.

Bože, bože lásko Aj bože, bože lásko Jak starý Magdon Sedím v cizí pasáži Nikde už nekoupím skrojek chleba Zítra bude hlad. Aj bože, bože lásko Co si to za robu Že ťa všichni chtějú Poslední zlatý řetízek od tebe V kořalce utopil jsem Tolik stár Tolik stár. Aj bože, bože lásko Jsi jako pokažená socha Každý do tebe uhodí A třeba i do krve. Aj bože, bože lásko Jak ty mě sytíš A možná až po smrti Porozumím tvé horní a dolní úvrati K níž klesám a stoupám Jak šedá, kliková hřídel A možná až po smrti Dostojím svému slibu Že už nikdy nezapomenu Pošeptat své ženě Jak ji mám rád A to bude zatraceně pozdě. Text zazněl v rámci literárního klubu sdružení Okamžik 25. ledna 2006. Téma: „Lásko, bože lásko, aneb o láskách, radostech, smutcích a jiných běsech“. Tanec opeřeného hada Pod schody chatrče indiánského zaříkávače zlých duchů spí had Prales za zády je hradba napuštěná zeleným světlem. Několik bosých dětí tleská do tance chlapci, jehož tělo se svíjí v divokých smyčkách opeřeného hada, ruce jsou liány bičované tropickou bouři, nohy v neúnavném šílenství víří prach cesty. V siluetě chýše hoří jediná svíce a jinoch tančí a tančí, až jako podťatý strom zvolna padá, těžce dýchá, zatíná prsty do mladých stébel trávy. Velký Bůh posledního ráje mi vložil do ruky misku mléka, nabízím ji chlapci, ale on mne odvádí do kruhu, kde odpočívá had, bere jeho mohutnou hlavu do dlaní a prosí jej v rodném jazyce svého kmene: "Pij, je to dobré mléko." Motýl na sněhu Uprostřed kruté zimy leží motýl na sněhu. Nebe šedé jak roztavené oko ďáblovo. Krajina mrazivá bouře. Krásný motýl promodralými rty se mne zeptal, tak jak to dělávají rozespalé děti: "Kde je mé slunce? Mé teplé, vzdušné víry, jimiž se nechávám volně unášet v závrati nekontrolované akrobacie. Má křídla jsou slabá, a jejich krása shořela, jako vlasy Terezínských dětí. Jsem ošklivý. Co se to stalo? Kam odletěly mé ubohé včely? Nemohu dýchat! Chci letět! Rozumíte, chci letět! Och, mé jaro, mé jaro! Jděte pryč! Copak nevidíte, že umírám! Stojíte tady jak mizerný básník. Má krev je rtuť rozbitého teploměru. Mé jaro! Mé jaro!" Tiše jsem poklekl do sněhu a vykopal mrtvému motýlu hrob ve svých teplých dlaních. Text zazněl v rámci literárního klubu sdružení Okamžik 23. 2. 2006) Téma: "Máme rádi zvířata, protože jsou...?"

Petr Haken