Taje Všichni máme svoje taje – dobře utajené housle, někdy ticho na ně hraje potají, když se střech taje, hledám všude jinotaje. Tvá pusa – ta je, tají dech, dech, ten ale neutají, hned rozkřikne ho do ticha, mráz běží po zádech a ticho utichá a ticho utichá, na housle si ticho hraje, ta je, taje, ta je. Ticho Psst, tiše, to ticho – pst s prstem na ústech pst s ústy na zámek pst s ústy dokořán do úžasu to ticho. Tiše ti šeptám: ticho, tiše, ticho, tiše. Utíkám, letím, odlétám – odlétám do ticha do tónu flétny do kouzelné flétny do tiché noci do mezírky na pomezí mezi tón a ticho mezi ticho a tón. Hlazení Hladíš mě, hladíš mě, prstem mi po břiše píšeš ‚psst‘. Ani nedutám, najednou cosi zakňourá – hladíš mě, hladíš mě, prstem mi po břiše píšeš ‚psst‘. a najednou vím, že mě nehladíš, že nehladíš mě, ale jeho, jeho – můj hlad hladíš a hladíš, prstem mu po mém břiše píšeš ‚malej‘ a mně, mně říkáš to své ‚psst‘. Svedená Svedená tam, tam kdesi na pomezí, svedená tam, tam mezi být tvá, nebo nebýt svedená bitva, nevyhraná, neprohraná svedená bitva tolikrát už obehraná svedená hra tolikrát už rozehraná hra o jablko hra o zas, hra o znova staronová hra. Sním tě Sním tě v bufetu nastojáka, ne, nejsem ledajaká kanibalka z ostrova Bali jsem ta, která tě trochu balí sním tě jen tak naposezení neboj se, nic to není, obrázku od Archimbolda, obrázku od Archimbolda sním tě jen tak napoležení na vdávání i na ženění dám si tvou pusu no a pak, pak ještě jazyk na víně – já jsem v tom nevinně, vždyť do peřin tě balím jé, já už nemůžu sbalím tě, sním tě, příště, sním tě, sním tě, sním tě.

Chytání Chytám tě za rukáv, chytám tě za ruku, chytám tě za slovo, a ty, ty nemáš slov, a ty, ty nemáš slov, a ty, chytáš lelky, malý, velký, malý... Chytám se za hlavu, hlava ani pata, první nebo pátá, chytám se, nechytám, vůbec se nechytám, jen stébla chytím se tak, jako tonoucí. Chycená do ticha, do mlčení, do ne, do tvého ne a ne chystám se, chytím se a malý lelek na mé dlani tě chytá za ruku. Bych Zas a znova honím bycha, rychle dýchám, u srdce mě píchá pýcha píchavice. Pozdě, pozdě honí bycha víš přece, tak nějak se to říká. Sedím zticha a v tom tichu slyším: „počkej, já bych” kdybych, abych, jak bych, Bychu, tak kdy Bychu, kde a jak bych se sešla se svým Jábychem? Tak vidíš Tak vidíš a já viděla, že vidím, že se v tobě vidím, že se ztrácím, že se v tobě ztrácím, že se nevyznám, že se v tobě nevyznám, a že se nevyznám sama v sobě, tak vidím, jak mě vidíš, jak mě nevidíš, jak vidíš sám sebe, tak hledáš, tak hledám, tak se vidíme, ztrácíme, tak se nevyznáváme, tak se shledáváme, abychom si řekli – tak vidíš. Ještě se uvidí Ještě se uvidí. A co, kdyby se nevidělo? To by se pak ještě vidělo. To by se pak všem ukázalo, že ještě něco uvidí. V koncích Koneček tvého prstu se dotkl mojí tváře jenom tak nahonem a přitom na chvilku spíš jen tak na kousek mlčení než na kus řeči. Byl zjevně v rozpacích – koneček tvého prstu a já, já byla nadobro v koncích, zatímco tys byl někde na začátku, vzals mne za ruku a koneček mého prstu sis položil na ústa.

Jiřina Holeňová
Z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají?“ vydal Okamžik 2003