Básně z ledna 2002

Ještě jeden list spadne do promrzlosti v rezivé peřině podzimu v nevrlosti A únavy poušť to houští zbarvené do horečnaté žluti tě nutí zout si boty a tonout ještě před vyplutím. V obrazárně zrcadel v kruhu opojení ve vlasech zápach ublížení jako madony krásní jako vrazi zatracení tančíme s mlhou nechtěnou hru na zahalení Nesnášet mlhu je jen bát se civět na popravu v úniku světla zpříma držet hlavu v světelném třeštění Mlha je pudr v dešti konejší světlo když tříští se o podlahu pravdivé vidění. Pane chybí vám šála Probdělým snem život odkapává po kapkách jak krev z nemocné panny Zklamal jste stokrát jaro a prohnal úd vychladlým tělem Jste vadným teploměrem Nejste muž Zrezivělý nůž jste čepelka ztupělá včela co jednou bodla a dvakrát umřela. Jak tedy rozuzlit změť příčin a nezranit jasnozřivost Utrácím za poctivost v lokále na zalknutí Na flámu se škrtičem je menu prosté Předkrm smrt Nápoj hlt chlebové drti. Je sobota Obřad pro pravici Pohlaďte tu paní gumovou rukavicí tu ženu ztěžklou jako práce v neděli i když jste jen málo dospělý Máte moc nebe Pokřtěte vzlyk na nemocniční posteli. V řinčení spon opasků a zipů šlape chodník Boty klapou po čtvercích šikmých citů Kovovým úsměvem leští na kabelce lak Z vrakoviště šatů jak z hnízda parazitů vybírá stále stejný hacafrak Kadeřnice šedi s roztrhanou písní v hrudi se zipem co odhaluje bezvýznamná ňadra a nekonečnou bolest nudy Souká nohy po černorudé šachovnici do pozice Pat! Zavírá zip při zimnici a Otvírá když vyhání parfém na ulici kde rozkládá se smrad a mrznou lásky korzující. Anna Markowitz

V kleštích bolesti se těžce rozdává Vůle je k pousmání Zívejte taktně v dlani Reflektor briliantu z hřbetu ruky namiřte na mé umírání Tma v poledni až se rozední ještě jednou dodechnu kus údivu a rozdělím první poslední. Kodrcám se Na běžícím páse vrávorá noc Den zase Vlas po vlasu padá přítomnost Do zúžených chodeb mozku Smykem nabírám slunce Rudé a bílé Zbývá jen míle Strach vhání písek do podvozku. Chybí mi osmý pád nemám pružnost v lhostejnosti zad přímku ohýbat Jen v opilosti Snad po banketu když zvracím podobenku tamtěch venku a na svůj oprýskaný plot Vztyčuji vlajku s heslem Idiot. Mám nestylový prstoklad Mohu hrát jen rozladěné litanie Vrzavé muzejní postele V době pro bestie dobré Dýchám uměle. Kdy zastaví se balvan nad srázem ctižádosti slepenec než únava vypudí Sysyphovi z dlaní Na který útes zasekne den hřeb s lany na nichž se houpám Jak oblak nad skálou pluje můj dech Kamenná stěna echem vrací ptaní Dýchám tak asi doufám…………… Vánoční Dodnes nevím Proč za deštivých úsvitů Já Člověk s ranami matek i s jejich výkřiky Vycházím hladový na jižní svah Dobra Tam otcovým pluhem vyorávám z těla země touhy A v praskajícím světle vzpoury skrápím svou zahradu Moje Paměť je čas Usazený v jediném květu mluvící jabloně Pod níž ukládám poledne do stínu A čekám V dešti výčitek rodím své děti Moje dcera žehlí matčinu svatební vlečku Věno bílé jak nemoc Syn drží v zubech zaťatou slabost mých slabin A v končinách kde prsy matek dávají dobrou noc otvírá okno Aby se měsíc ohřál v jeho loži Za deštivých rán zablácených Za domem chladnoucím usedám A propaluji dlaní dlaň Pláň kamenitou osévám sny Bdím nad důlky v nichž mají klíčit oči tužeb Vím však že bolest mi dá neusnout Abych nebyl zahanben až přijde ten poslední Nejubožejší ze všech Budeme lámat chlebové pravdy opřeni jeden o druhého Darem dostane plod mé zralosti A větví z vánočního lesa mu přikryji Nahé srdce.

Zpět            Zpět na hlavní stránku