Renata Rucká

Renata Rucká, odborná asistentka Institutu rehabilitace zrakově postižených Fakulty humanitních studií UK v Praze, měla vzhledem k degenerativnímu onemocnění sítnice odmalička problémy se zrakem. Po čtyřicátém roce věku se choroba velmi zhoršila a dnes nevidí. Současně má vrozenou sluchovou vadu (cca 50 % ztráty sluchu). Prožívání nelehkých okamžiků - zjištění onemocnění, pokusy o jeho léčení, překonávání depresí a hledání plnohodnotného života otevřeně popisuje v knize „Bestseller o životě“ (Nut´s Production, o.p.s., 2004). Úryvky z této knížky byly publikovány i ve sborníku „Co vlastně ti nevidomí dělají“ (Okamžik 2003) a některé z nich najdete i na těchto stránkách.
Renata Rucká absolvovala Filosofickou fakultu UK v Praze, obor Knihovnictví a vědecké informace. Napsala diplomovou práci „Mládež s vadami sluchu jako uživatel informací“ (1978). Do roku 2000 byla zaměstnána v knihovnách různých oborů jako informační pracovnice. Dnes pracuje jako odborná asistentka Institutu rehabilitace zrakově postižených Fakulty humanitních studií UK v Praze.
Zároveň je předsedkyní občanského sdružení Timšel, které, podporuje rehabilitaci zrakově postižených. Slovo Timšel je z hebrejštiny a znamená „Můžeš, když chceš!“. V informaci o občanském sdružení uvádí: „Když budeš chtít, tak můžeš! Slepota je tragická, ale my nesmíme připustit, aby tragický byl i život s ní. Kouzelné slovo Timšel-Můžeš dává sílu, inspiraci a hlavně možnost toto naše přání uskutečnit, nebo se alespoň o jeho uskutečnění snažit.“. Ve svém příběhu na stránkách občanského sdružení Timšel uvádí: „Zvláštní pocit byl, když jsem si uvědomila, že v současnosti, ačkoliv nevidím kromě světla a tmy nic, tak jsem někdy svobodnější a hlavně nezávislejší, než dříve. Samozřejmě, že jsem se k tomuto pocitu dostávala delší dobu a pomocí systematických, metodicky promyšlených postupů. Měla jsem velké štěstí, že jsem potkala správné lidi na správném místě. Lenka Svobodová, Petr Červenka a především Pavel Wiener z Institutu mi pomohli získat to, co jsem v té době postrádala - t.j. pevnou půdu pod nohama a nebe nad hlavou... Zcela novým způsobem pochopit a ovládnout prostor, který se „díky“ slepotě proměnil v tak zoufale cizí, neznámý až nepřátelský svět - to je cíl, který se s jejich pomocí stal neuvěřitelnou a hlavně opět srozumitelnou realitou. Ne, opravdu nechci tvrdit, že se mi nikdy nezasteskne po barvách, pohledu na červánky, duhu…, ale co vím jistě, je to, že člověk, který nevidí, nemusí být nešťastný. Poznala jsem, že je možné posunout i v těchto podmínkách své vlastní bariéry až na pomyslnou hranici dětských snů.“
Svůj současný život popisuje Renata Rucká následovně: „Dříve jsem často nevěděla, co celý dlouhý den budu dělat, a nyní mám problém, jak se naučit hospodařit s časem tak, abych všechno stihla. Takže teď píšu, přednáším studentům, pomáhám při rehabilitaci nově osleplých klientů, „úředničím“, cestuju a ve volném čase (pokud nějaký mám...) sportuju. A taky si hodně povídám s kamarády a... žiju. Myslím, že celkem normálně.“ (Co vlastně ti nevidomí dělají?“, Okamžik, Praha 2003, str. 110)

Zpracovala: Jana Vaňková

Zdroj:
www.volny.cz/timsel
www.okamzik.cz