Pavla Šuranská

Pavla Waňkowská-Šuranská se narodila ve Zlíně, dnes žije v Heřmanově Městci. Je od narození nevidomá - vnímá jen na jedno oko světlo a určité obrysy. Absolvovala Základní školu pro nevidomé a slabozraké v Brně, od roku 1995 studovala klasický zpěv, hru na příčnou flétnu a klavír na Konzervatoři a ladičské škole Jana Deyla v Praze.

Jak se dočteme na internetových stránkách www.magazlin.cz v medailonu Radima Kopáče, své první verše publikovala Pavla Šuranská ještě před nástupem na konzervatoř (v roce 1994) v rozhlasovém pořadu Miroslava Kováříka Zelené peří, nedlouho poté vyšly její první básně na stránkách revue Souvislosti, v dalších časopisech, na internetových stránkách, spolupracovala na rozhlasových a TV pořadech.

Debutovala bibliofilsky vypravenou sbírkou Básně (Solín, Praha 2000); v následujícím roce vyšly její verše ve sbírce „Tvar jiného ticha“ (Velehrad, 2001). Pozoruhodné je, že básně Pavly Šuranské vznikaly mezi autorčiným třináctým a patnáctým rokem života.

V rozhovoru na stránkách Portálu české literatury mluví o propojení hudby a psaní poezie: „Když jsem hrála nějakou skladbu, napadaly mě obrazy, které jsem třeba později chtěla převést do básně. Chodila jsem taky tančit, učila se pracovat s vlastním tělem. Když jsem si přinesla svoji kazetu, mohla jsem tancovat třeba na Plastiky nebo na DG 307, poslouchat hudbu, kterou mám ráda, divoce vnímat, improvizovat v pohybech. Lákalo mě v tom nejvypjatějším momentu něco napsat – zachytit ten pocit. Přicházelo to odněkud zevnitř, nečekaně. Vlastně ani nevím.“
Kromě poezie se věnuje próze a jiným literárním útvarům. Občas mívá čtení s hudebním doprovodem.

Pracuje také jako průzkumník trhu.
V úvodním rozhovoru ke svým básním ve sborníku „Co vlastně ti nevidomí dělají?“ (Okamžik, 2003) říká: „Ztráta zraku pro mě není osobní tragédií. Deprese a zoufalství, kterým občas propadám, má každý z nás. Ať handicapovaný, nebo takzvaně zdravý. Zdůrazňuji, že mluvím sama za sebe. Setkávám se s mnoha nevidomými a slabozrakými lidmi, kteří se za svůj handicap stydí, snaží se ho skrývat. Na jednu stranu se jim vůbec nedivím, naproti tomu jsem ráda, že já tyto otázky nepovažuji za nutné řešit.“

Na našich internetových stránkách se setkáte v „Literáriu“ s výběrem básní, které byly publikovány ve sborníku „Co vlastně ti nevidomí dělají?“ (Okamžik, 2003) a s textem „O zvucích“, který je zařazen i do osmé sbírky povídek o lidech nevidomých, kteří ale svět černě nevidí, „S bílou holí“, který sestavila zlínská autorka Jiřina Medveďová.

Zpracovala: Jana Vaňková

Zdroj: Sborník „Co vlastně ti nevidomí dělají?“ (Okamžik, 2003)
www.magazlin.cz
www.czlit.cz/main.php?pageid=4&news_id=790.cz   - rozhovor s R. Kopáčem nazvaný „Otočila jsem hlavu tím směrem…“, z 15.3.2007).
www.nevidomi.cz/sbh8.htm