5. Zbylé smysly, jejích ošetřování a cvičení

Zbylé smyslové orgány slepého dítěte šetřeme před jakýmkoliv zeslabením. Jak nešťastný by byl nevidomý, kdyby ke ztrátě zraku přibyla např. zaviněná, zbytečná ztráta sluchu.

Nelze tudíž trpěti hraní s ušima: vrtáni v nich, strkati do nich předměty (hrách, kuličky). I slepé dítě potřebuje někdy trestu, ba i tělesného, avšak rány nesmí zasahovati obličej, hlavu slepého.
Též ruce, sídlo hmatu, šetřiti dlužno všemožně. Vždyť každé zeslabení hmatové schopnosti znamená velikou ztrátu pro slepce. Proto chraňme dítě před zraněním neb popálením, opařením rukou, kterým se hmatová schopnost zmenší, ba i ničí. Nehty buďte řádně ostříhány, aby se dítě nepoškrábalo. Zvláště přísně dbejme, aby si nehty neokusovaly. Tím se stávají konce prstů neforemné, jemných výkonů, zvláště čtení, méně schopné.

I oči potřebují péče. Velmi mnohé děti mívají je plné hnisu. Nechť si je zvyknou často vytírat a čistit. I nejmenší zbytek vidění vyžaduje ošetřování a péče; vždyť poskytuje slepci velmi cenné služby při orientaci.

Čich má velikou důležitost pro nevidomé. Vojáci osleplí prý říkají, že život bez čichu není životem. V životě i ve škole zůstanou mnohé věci slepci nejasné, když čichem získáme dojmy nenaleznou žádného, neb jen povrchního ocenění. Čichové pocity rozmnožují radost ze života, umožňují míti požitek z přírody. Čich je nevidomému vůdcem, ochraňuje jej v nebezpečenství. Mnohé věci nevidomý pozná jen čichem. Není známo, že by dorostlý slepý omylem požil nebezpečných pokrmů a nápojů, jako vidomý. Vychovatel slepého musí hledět zabránit všemu, co by mohlo být příčinou ztráty neb zeslabení čichu; velký průvan, rychlé střídání horka a zimy, prach, kouř, příliš ostré neb protivné zápachy. Kašlání a nachlazení nemožno u slepých přehlížeti.
Rodina má i přihlížeti, aby zbylé smysly nejen ošetřovala před možným úrazem a zeslabením smyslové činnosti, ale má je i systematicky cvičit, pěstovat, zjemnit a zostřit.
Je známo, že slepci mají nezřídka podivuhodnou jasnost zbylých smyslů, nejen sluchu a hmatu, ale i čichu a chuti. Je mylný názor, že by příroda nahrazovala ztrátu jednoho smyslu bystrostí zbylých. Jen ustavičná, ať vědomá či nevědomá napnutá pozornost, denní cvik, ke kterému je nevidomý donucen, způsobují pro nás nápadnou bystrost. Kde se zanedbává cvičení, kde nastupuje již pozdě, (osleplí po 20 letech) nedostaví se ani zbystření smyslů.

Nejdůležitější smysl pro slepého je hmat. Je jeho okem. Je prostředníkem s vnějším světem, kterým nabývá slepý správných představ o velikostí, tvaru, látce, povrchu, částech, délce a šířce.
S počátku hrou, později účelným vedením cvičí se hmat, takže v dítěti se probudí náklonnost poznávat předměty kol sebe osaháváním i bez přímého vedení.

V zahradě, v poli, v lese, ve světnici, v kuchyni, v chlévě, všude se přímo nabízí rozumovému vůdci slepého dítěte nepřehledné množství látky, kterou by nevidomý mohl poznávat hmatem. (Věci příliš veliké, příliš malé sezná v prvcích ve slepeckém ústavě – na zvláštních modelech, někdy již doma na hračkách.) Jen takové předměty nevidomý dobře pochopí, které může osahat. Tím vzniklé správné a jasné představy jsou nejjistějším podkladem k dalšímu duševnímu vyvinu. Denní zkušeností mladistvého slepce cvičí se všeobecný smysl hmatový, takže dítě tlakem, zvláště pohybem vzduchu ve spojení s nejrůznějšími zvuky kroků, pahlasu atd., pozná blízkost stěny, směr ulice, zahradu, otevřená vrata, ba i v rychlé chůzi vyhne se stromu, člověku, sloupu, jen dík vycvičené citlivosti hmatu v kůži obličeje.

Barvy úplně nevidomému nemůžeme ani přibližně vysvětliti. U slabozrakých mějme na zřeteli jejich částečnou schopnost rozpoznati barvy. Je jim to milou zábavou. Úplně nevidomému je však přece nutno běžné označení barev. Nečiní to obtíží, děti se velmi zřídka zmátnou a rády se vyptávají, např. na barvu svých šatů.

Stejně výborné služby jako hmat prokazuje slepci sluch. Má být vůdcem neb ochráncem a branou, kterou nevidomý nejpohodlněji duševně se stýká s ostatním životem. Ač denním cvikem vyvine se zvláště u mladistvých slepců dobře vyvinutý sluch a přílišného zanedbání není se třeba obávati, přece nutno jej plánovitě cvičit. „Kdo jen poněkud přemýšlí, nebude takovýchto cvičení daleko hledati, neboť rodinný život dává nám k tomu látky s dostatek,“ (Schwarz.) Již v nejútlejším dětství budí se sluch zvučící hračkou, předzpěvováním a předehráváním jednoduchých melodií. S postupujícím stářím přistupuje se, ke cvičením složitějším. Dáváme dopadnouti na zem nejrůznějším předmětům nestejných velikostí z rozličného materiálu, Dítě rozeznává jen pomocí sluchu počet předmětů, určí je a vyhledá. Později vyhledává předměty se kutálející. Peníze se učí rozeznávat dle zvuku. Odhaduje na vzdálenost osoby stojící a se pohybující. Vyhledá je. Sleduje současně sluchem dvě i více osob neb předmětů. Sluchová jemnost pomáhá i orientaci. S překvapující obratností určí nevidomý sluchem za pomoct tlaku vzduchu velikost a tvar světnice, pozná, je-li s nábytkem či bez něho; dle zvuku kroků pozná, že nutno se vyhnout stromu, zdi, člověku. Dle hřmotu uhádne blížící se vůz, pozná jeho velikost, vzdálenost, směr, rychlost, zda je prázdný, naložený, dle hlasu i kroku určí domácí zvířata, ptáky zase dle zpěvu i dle letu, zaměstnání lidí dle hřmotu, hudební nástroje dle zvuku.

Zvláštní zřetel má vychovatel věnovati probuzení a vývoji hudebního sluchu. Obyčejně se ztotožňuje bystrý sluch s hudebním sluchem a nadáním. Je to veliký omyl. Nevidomý hudebník potřebuje kromě výborné paměti i dobře vyvinutých a obratných rukou a prstů, které však bývají obyčejně zmrzačeny. Je-li dítě sto čistě opakovati udané tóny, jejich řadu jistě pochopiti a opakovati, je možno s určitostí mluviti o hudebním nadání. Tu je výhodné včas methodicky dítě vyučovati. Jeť hudba nesporně nejlep¬ším zaměstnáním pro nadané nevidomé. I jinak má hudba v citovém i etickém vztahu pro slepého zvlášt¬ní význam. Dejme dítěti příležitost poslechnouti dobrou hudbu a zpěv. Působí se mu radostné ukrácení dlouhé chvíle a vzdělává se tím jeho cit.

Rovněž čich a chuť potřebuje pečlivého cvičení. Chutí rozezná slepé dítě rozličně chutnající věci, jídla, nápoje, ovoce, koření ap. Nechť se též poučuje, jak je rozeznávati, jak se připravují, odkud pochází, k čemu se užívají. Nutno vysvětliti dítěti pojmy sladký, kyselý, hořký, slaný, trpký. Podobným způsobem se provádějí i čichová cvičení s předměty, které nejsou k jídlu; mýdlo, vosk, lůj, smůla.

Pro cvičení všech smyslů mají zvláště ve starších ústavech značné sbírky, jimiž se doplňuje názorné vyučování.

Při všech smyslových cvičeních je třeba současně poučovati. Tím se budí a živí i samostatnost ducha.