3. Výchova slepého dítěte v rodině

Cílem domácí výchovy je vyvíjeti a cvičiti tělesné i duševní schopnosti dítěte, aby v ústavě se ve výchově mohlo pokračovati se zdarem.
Výchova dítěte počíná pří jeho narozením. U slepého dítěte od okamžiku, kdy se zjistí jeho smutný stav, dlužno jej míti ustavičně na vědomí a každý vychovatelský čin třeba promítati do budoucnosti a uvědomovati si, jak se asi budoucímu občanu povede, bude-li se s ním jednati tak či onak, jaké následky vykoná ten či onen vychovatelský skutek, až jeho původce zde již nebude a nevidomý zůstane ve světě sám, odkázán na, vlastní síly a schopnosti.

Zkušeností slepeckých ústavů jsou velmi smutné, Ve většině případů chybuje se;v první výchově slepého dítěte z neznalosti prostředků a cest. Vždyť i vzdělanec stojí bezradně přeď otázkou. Jak se vyvíjí duševní život, při němž působení světla je vyloučeno? Tím hůře se daří prostému člověku. Chápeme bolest matky, která jednou pozná, že její dítě nevidí. Co radosti způsobí matičce, když její dítě po ní prvně otočí hlavičku, prvně se zasměje. Rodiče nevidomého děcka marně čekají na jeho; první úsměv. Jeho obličej je dlouho studený, klidný, téměř nehybný. Nedivme se, že bolest matčina vytlačí slzy na usouženou tvář, že výčitky, snad i kletby jsou první zvuky, které dopadají na malého trpitele. Nutno potlačiti výbuchy vášní, uvědomiti si, že lidé ještě více oslabení dobře se uplatnili v životě. Nutno postavili se neštěstí a snažiti se omeziti jeho následky na nejmenší míru. Již často dobře vychované slepé dítě vyrostlo k radosti a cti svých rodičů, ale mnohé vidomé jen utrpení působí a v každém směru daleko stojí za slepými.

V novorozených dětech (vyjma duševně zeslabených) dřímají stejné tělesné síly a duševní vlohy. Základní vlastnost i vývojové zákony jsou stejné.
Tato vrozená stejnost však mizí, vývoj počíná se bráti různými směry od doby, kdy se vstupujícím světelným nebo zvukovým drážděním vývoj bere svůj počátek.
V prvních dnech a týdnech svého života ukazuje dítě velmi málo určitých smyslových projevů. Pomalu vyvíjejí se smysly, pomalu učí se dítě užívati k tomu daných ústrojí. U normálního dítěte probouzí se po 6 - 8 týdnech první jiskra vědomí s poznáním matky. Nevidomé dítě ještě dlouho nejeví účasti na svém okolí. Přece však i ono, třeba později a pomaleji, uvědomí si hřejivou přítomnost matky a to teprve, když počíná slyšeti.

Sluch dítěte probouzí se později než zrak. U vidomých i slepých asi ve 12 nedělích.
Od okamžiku, kdy dítě rozezná hlas matky, počíná vnímavost pro dojmy z věnčí. Péčí vychovatele bude zprostředkovati mu jen takové pocity sluchové, které by dobře působily na jeho duševní život. Hrubý křik, vulgární výrazy se vyloučí z okolí dítěte, neboť již dříve, než se všeobecně myslí, tvoří se základ mravní. U slepého dítěte třeba tím větší péče, aby jen vhodné dojmy dospěly k dětské duši.
Vidomé dítě vidí lásku rodičů v jejich očích. Slepé ji slyší v jejích hlasu. Nářek nad stavem dítěte je hrubá soustrast. Dítě neví, jak mnoho ztrácí, pokud se mu to nepraví bědováním.
Proto, matičko, neplač, ale laskej se s dítětem, mluv naň častěji, zazpívej mu, zahřej na nějaký nástroj, třeba by to jen i foukací harmonika byla. Kromě toho nezapomeň dát dítěti do ruky rozličné zvučící hračky. Milující tvoje srdce již najde správnou cestu a tak i vstup do duše dítěte. Výsledek se jistě dostaví a odmění tě. První úsměvy na obličeji dítěte ohlásí, že paprsek lásky dopadl do jeho nitra, že v tomto počíná světlo. Brzy potom porozumí dítě výrazům citů, jako smíchu, pláči, zpěvu, řeči apod. Počne rozeznávati zvuky hlučící, šumící, znějící, zvonící, jak je denní život přináší.

Nezměnitelným následkem slepoty, kterému jsou podrobeni stejně všichni slepí, mladistvě i později osleplí, je omezení smyslového pozorování.

Kdežto oko je ustavičně činno, ať vědomě, čí nevědomě, zprostředkujíc celých devět desetin představ a názorů, musí ruka předměty namáhavě hledat. Pole hmatové je malé, každý předmět není vhodný pro hmat, může býti příliš malý, veliký nebo vzdálený. Proto slepé dítě v předškolním stáří přináší si do ústavu jen nepatrné a nejasné zlomky nejbližšího okolí a většinou prázdná slova bez obsahu a smyslového prožití. Hmat je též vázán na strukturu tělesnou. Vše plošné je mu nepřístupné. Slepci chybí spojující a řadící smysl. Oko přehlédne v okamžiku celý kraj, řadí jevy ve skupiny. Duševní práce je tu snadná. Slepci však musí namáhavě spojovati jednotlivostí hmatem, sluchem, pohybovými zkušenostmi získané a značnou duševní námahou tvořit si celý obraz. Značně se tu účastní i fantasie. Proto ta nechuť zvláště pohodlných a zhýčkaných slepých děti k osahávání. Nevidomí se raději spokojují s dojmy sluchovými. Sluch spojuje slepého s dálkou pohodlně, bez námahy. Mívá tudíž sluchové vnímání převahu nad hmatovým poznáním. Tak se stává, že nevidomí znají slova, ale surrogátová představa jejich se nekryje se skutečností.

I řeč tu trpí. Vidomé dítě poznává věc a jméno současně. Slepé zná většinou jen slova. Jeho řeč se spokojuje pouze zvukem. Slepec, který nemůže sledovati činnosti, jehož napodobovací schopnost není povzbuzena, který tápe ve fantastických obrazech, od přírody tíhne k pasivitě. Ruce nedostávají od mozku práce, okolí zbavuje jej možnosti zaměstnání, jelikož jej k této nenavádí, takže slepci nesprávně vychovaní bývají bez energie a vůle.

Slepec pozoruje zjevy a činnosti jen nedokonale. Schází mu napodobovací činnost. Vidomé dítě již v prvém roce získá mnoho odkoukáním. I rukám, tělu a duchu to svědčí. Proto přináší si do školy mnoho materiálu a dobrý základ pro další práci. Nevidomé dítě pak téměř nic, takže není možno u něho pranic předpokládat, ani to, co zdánlivě zná pouze dle jmen ovšem.
Když je dítě rok staré, přistupujeme k počátkům mluvení. Děje se to týmže způsobem, jako u dítěte plnosmyslného, které je ovšem ve veliké výhodě.

Vidomé dítě vidí předmět, který jmenuje, pozoruje činnost a vlastnosti, na něm, takže vzniká množství představ a pojmů, úsudků. Tak jeho řeč získá pevný obsah i když první vychovatelé zameškají vztah mezi názorem a řečí.

Slepé dítě však získává většinou řeč bez obsahu. Jeho dovednost jazyková je prázdné povídání, když vychovatelé nehledí zbylými smysly, hlavně hmatem, získati různé názory. Nestačí mluviti se slepým dítětem správnou a zřetelnou výslovností, ani vřelým tónem řeči, ale je nutno, aby názor a řeč postupovaly ruku v ruce. Vychovatelé slepce musí dbáti, aby věc předcházela jménu! Slovní bohatství bude sice menší, pohotovost jazyková bude pokračovati pomalu, ale myšlenky a úsudky se budou vyvíjeti tím správněji. Tak se snahou mluviti probudí se i schopnost myšlení. Bohužel, to první vychovatele zameškávají. Slepé dítě je tak odkázáno i pří vývoji své řeči samo sobě neb náhodě.
Není-li tělesná péče v prvém roce zanedbána, nutno současně s počátkem mluvení přikročiti k prvním pokusům v chůzi. Bylo by to falešné rozmazlování, kdyby se slepé dítě nosilo častěji a déle než vidomé. Bohužel, se tak velmi často děje. Dítě se vodí při každém kroku a protože často není osoby, která by je vedla, musí většinu času tráviti samo.

Chudé děti nutí k pokusům v chůzi nouze. Jsou proto pravidlem zdravější, obratnější a silnější než dětí z bohatších vrstev. Dítě však potřebuje navedení a s počátku pomoci. Jakmile je tílko mladistvého slepce dosti silno, odvykejme ho postýlce. Dítě leze nejprve po čtyřech po světnici a po nějaké době zvyká si napřed seděti, potom státi - ve stolici, v koutě u zdi. Později dítě vodíme, držíce je pod pažemi, po světnici. Učí se dělat krůčky. Chodí podél židi, lavice, postele. Pomoci potřebuje déle než dítě vidomé. Pozvolna se učí dělati krůčky samostatně. Odstraníme mu z cesty překážky. Tak se pomalu obeznamuje ve světnici, kuchyni i ostatních místnostech.
Omezení možnosti pohybu je přímým následkem slepoty. Zaviňuje také jistou úzkostlivost a nesmělost v pohybu. Děti natahují paže daleko před sebe, aby nenarazily, táhnou nohy opatrně ku předu a téměř se plíží při skrčených nohách a ohnutých zádech. Zavinili to rodiče, kteří dítě neučili chodit. Při správné výchově pohybují se děti ve známých prostorách a terénu s podivuhodnou jistotou a lehkosti a vpraví se do nových poměrů velmi brzy.

Ustavičné překážky nutí nevidomé, že omezují pohyb na nejnutnější míru. Nedostatečné pohyby a malá proměna zdravého vzduchu působí nepříjemně na zdraví. Často se vyskytují obtíže zažívací, vyrážky kůže a vředy. Bledé, nemocné vzezření svědčí o nepatrném vlivu světla a tepla na tělo. Poněvadž svaly, zvláště končetin a trupu mají málo cviku, zůstávají slabé, takže jíž po krátké procházce dostavuje se únava. Poněvadž tělo je málo zaměstnáno, je větší potřeba tepla, zvláště u dívek. Kromě toho vyskytují se i četné tělesné vady a nevidomí jsou náchylnější k tuberkulose a skrofulose. Proto voďte dítě na zdravý vzduch a zvykejte je na potřebný pohyb, třeba se zdál s počátku namáhavý.

Pokud však jen možno brzy dbejte zásady, že slepé dítě má pomoci vidomých co možno nejvíce postrádati. Čím více může být bez této pomoci, čím více se učí spoléhati se na sebe sama, tím méně bude znáti na něm jeho vada.
Ještě dříve, než se počne s většími výzkumy v domě a jeho okolí, přistupujeme ku cvičení ruky orgánu práce a ke zjemnění hmatu. Hmat nenahrazuje zrak tak pohodlně jako sluch, za to však tím přesněji.

Zanedbanost v tomto směru působí v příštích letech nepřekonatelné překážky. Vinni jsou rodiče. Bojí se, aby se dítě nezranilo, neporušilo neb nezničilo věc a velmi často, z pouhé lenosti nedbají o cvik ruky a vhodné zaměstnání.

A přece jak nezbytně potřebuje slepý rukou. Jimi vidí (Klein nazval prsty deset očí slepého, Geogí tykadly nevidomého), jimi čte vypouklé písmo, poznává mapy, jimi se jednou bude živit, ať jako hudebník, ladič pijan, řemeslník, či písař na stroji v kanceláří. Vždy jsou to především ruce, jimiž seznává své okolí a zaopatřuje si živobytí.

Hmat vyvine se u dětí teprve asi kolem 20 – 25, týdne tak, že rozezná ruku mateřskou od své vlastní. V době té a stále později nesmí se trpěti, aby dítě mělo ručky sevřeny v pěst. Musí se mu otevírati a nejlépe je dáti do ruček vhodné předměty, hračky, které by zároveň působily užitečně na sluch.

Nedostanou-li ruce slepého dítěte včas vhodného zaměstnání, zeslábnou tak, jak již, Klein líčí ve svém Lehrbuchu „Prsty zůstávají krátké, kosti tenké, celá ruka neobyčejně malá a ochablá. Poněvadž ruka ničeho neuchopí, necvičí a nesílí se svaly určené k sevření prstů, takže prsty se mohou ohnouti velmi daleko dozadu proti hřbetu ruky. Taková zanedbaná ruka podobá se spíše kožené rukavici, než podivuhodnému nástroji přírody, kterým se tvoří největší a nejjemnější umělecká díla. Vychovatel takového slepého dítěte je na tom dvojnásob zle, poněvadž zde v největším množství případů ruka musí zastupovati oko a samo čtení, stejně jako většina vědomostí docilujíc se touto cestou. Trvá léta dlouho než se dohoní mechanické hmaty, jichž nacvičení v prvním mládí bylo zameškáno. Kdežto vzdělání duševní často činí rychlé pokroky, působí velkou námahu překonati obtíže, které spočívají v neschopnosti těla, především rukou.

Jak mnohem více cvičí ruku dítě vidomé. Při hře i práci neustále pohybuje rukama. Napodobivým pudem vedeno odkoukává výkony i jednání dospělých, takže samo i bez přispění dospělých stále něco bere do ruky, láme, trhá, nosí. Tím cvičí sílu ruky. Prsty se stávají hybnějšími a zručnějšími. S poznaným předmětem pojí se současně jeho jméno. Představy docilují zápolením s předměty zvědavosti dětskou důkladně prozkoumané správné jasnosti. Slovo kryje se s představou.
Dítě nevidomé potřebuje mnohem více péče. Se vší pílí a vytrvalostí musí se k výkonům naváděti.
Rozumní rodiče budou hleděti, aby slepé dítě při každé práci užívalo svých rukou. Učí je znenáhla samo se oblékati, svlékati, zapínati knoflíky do dírek upevňovati šle, samo se mýti, česati i jísti, punčochy oblékati, obuv obouvati; (pro malého se nehodí šněrovací střevíce). Ať se učí též dělat kličky na tkaničkách! Z počátku to zkouší na noze u stolu židle. Matka dítěti prsty vede stojíc za ním.

Naváděti k různým těmto výkonům domácího života není příliš snadné. Matka stokrát dřív by vykonala, co dítě potřebuje. Ale uvažme, jaká ztráta oasu, obtíže a nepříjemnosti by nastaly, kdyby dítě po celý život pomoci potřebovalo. Trpělivost je tu hlavní zásadou. Pomalu, po přestávkách, nezdařené pokusy znovu a znovu nutno opakovati, až se přece pokus podaří. Možno se zdarem využíti trpělivostí slepcům vlastní, často až podivuhodné,

Pří rozumném vedení může se normální slepé dítě již samo obsloužiti v 5 až 6 letech. Zároveň získá si nutné obratnosti prstů i ruky. Jakmile toho se docílilo, pokračuje již dítě samo a je-li podporováno ve školním věku účelným vyučováním rukodělným, docílí obratností a zručnosti, která někdy zasluhuje i obdivu. Častokrát musí se pak v ústavech brzdit odvaha nevidomých pouštěti se do výkonů, které jim zřejmě působí obtíže. Jinak by před mnohými neobstál žádný zámek a stroj, (V židovském ústavě ve Vídni vyskytli se chovanci, kteří se zdarem byli vyučováni hodinářství.)
Vraťme se ke cvičení v chůzi a k orientací v domově. Jakmile dítě poněkud odroste, nastupuje na místě pomocné ruky vedoucí hlas. Matka postaví dítě ke zdi, volá na ně a vyzývá je buď slovy nebo jinými slyšitelnými znameními, klepáním, zvoněním, aby šlo k ní. Je nutno tleskati, volati, klepati tak dlouho, až dítě pochopí správný směr.

Potom hledá slepé dítě rozličná nářadí ve světnici, v kuchyni, na chodbě, v předsíni; postel, stůl, židli, lavici, nevytopená kamna, dvéře, skříň, kořenku atd. Každý předmět nechť dobře ohmatá, uchopí, je-li možno všímá si zvláštních hřmotů a zvuků. Před¬mět také pojmenuje a popíše, schody spočítá. Jednotlivé vzdálenosti poznává dle kroků a navyká si uhýbati se úrazům a nebezpečným místům.

V zahradě poznává hmatající dítě cesty a záhonky, stromy, keře, květiny, lavičku, trávník. Pozornost jeho bude upoutána na rozličné hlasy a zvuky v přírodě.
Ve chlévě určuje domácí zvířata dle zvuku i osahování, krmí drůbež. Užitečné jsou i procházky do polí, na luka, do lesa, k potoku – do živé přírody. Všude se naskytne spousta nových zkušeností, které nevidomý srovnáním řadí ku známému.

Aby se dítě mohlo v domácnosti samo bezpečně a hbitě pohybovati, buďtež všecky prohlubiny, jako sklep, louže, příkopy ohrazeny, čímž se zamezí mnohým úrazům. Jednou osvobozené dítě z věčného sezení se radostně pohybuje po domě a krátí si dlouhý čas.
V domácností i v přírodě se dítě upozorňuje na rozličné zvuky, hlasy zvířat, na přicházející a odcházející lidi, na vozy, rozličné události v přírodě. Zájem dětský se tak budí a rozšiřuje se soudnost při pozorování rozličných dějů. Hmat, sluch i mluva se ustavičně uvádějí v soulad.
Při všech těchto cvičeních je třeba stálého a rozumného dohledu. Nesmí se však přeháněti. Čím více je dítěti dopřáno samostatnosti a volnosti, tím lépe.

Časně vedeme dítě při chůzi k přiměřenému držení těla. Bývá u slepých velmi často nehezké, hranaté a nápadné. Jejich úklon je tvrdý, neví, kam by dali ruce a paže.
Správným držením těla se dítě nejlépe vyvaruje nárazům. Při chůzi má býti levá paže dítěte nenápadně posunuta vpřed, aby mohlo pozorovati možné překážky v chůzi. Není třeba však paži příliš natahovati. Svádí to k nepěknému držení těla a ztěžuje dýchání. Pravá paže má býti volna, aby později byla schopna něco nésti. Nohama dítě ohmatává, není-li v cestě nějaký předmět, stupeň, ná¬řadí, prohlubina.

Později, když dítě nabude více obratnosti v pohybování se v okolí, může užívati i hůlky, kterou před sebou hmatá, aby rozeznalo překážky, kraj cesty apod. Při procházkách se svým průvodcem na neznámých cestách nutno dbáti, aby se dítě drželo lehce paže nebo šatu, aby pohyby svého vůdce mohlo cítiti. Nesmí se na něj věšet, téměř se dáti vléci, jako se pravidelně děje.
Nevidomý nemůže pozorovati, jak ostatní užívají svých údů. Proto velmi často zvyká si nepřirozené chůzi, navyká si tahati za sebou nohy, nepřirozeně je zvedati, dupati, dělati velké kroky. Mluví-li s někým, ať má hlavu zpříma přirozeně vysoko, ať odpovídá slušně a hlasitě, ať chodí s tělem přímým, nikoli shrbeně, nápadně dřevěně. Vzbuzuje to trapný dojem.

Chce-li se dítě posaditi na židli, lavici, ať vždy nejprve ohmatá sedadlo, neleží-li na něm nějaký předmět. Ať sedí zpříma, neklátí nohama a nehraje si rukama. Sedíc, věsí dítě obyčejně hlavu hluboko na prsa (Navyklo si tak, když při hraní poslouchalo i nejjemnější šelesty). Je to zlozvyk nebezpečný. Při chůzi skloněná hlava tím více je vystavena nárazům.

Malé slepé děti se obyčejně neumí ohnout ani si kleknout. Nechme padnouti nějaký předmět a žádejme, aby jej dítě zvedlo. Současně opravujme nepřirozené pohyby při sehnutí nebo kleknutí.
Divoké běhání dětem netrpme ani ve známé prostoře. Jeť pro nevidomé nevhodné. Cvičme je raději v rychlejší chůzi.

Blahodárné výsledky námahy vychovatelovy jeví se po čase v docílení jistoty v pohybování, zvláště u mladistvých slepců. Mírní náklonnost k nemotornosti, sílí se sebedůvěra, roste odvaha, tříbí se pozornost. Dítě nabývá větší a větší samostatnosti než slepé dítě, které se nespustí vedoucí ruky.
Veškeré dosavadní pokyny směřují k důležité zásadě: Dopomoci slepému dítěti k největší možné samostatnosti. Co může slepé dítě samo učiniti, ať dělá. Pomoc vychovatele se omezuj vždy jen na navedení. Pod účelným vedením vyvíjí se slepé dítě jako normální. Čím však je méně obratné, tím častěji se musí cvičit. Tak se naučí ovládati své údy. Jen ustavičnou prací překoná se nuda, příčina všech špatných návyků. Pilným cvičením posílí se i vůle slepého. Normálním střídáním vůle a výkonu zachrání se dítě před apatií proti všemu, co vyžaduje nějakého namáhání. Této apatii slepé dítě velmi snadno podléhá. Je horší než slepota sama. Slepota zatěžuje vývoj jen poněkud, není však nepřekonatelnou překážkou ve výchově. Nechuť ke všemu namáhání činí slepce neužitečným členem lidské společnosti, postrachem domovských obcí.

Slepé dítě se musí věštil k pozornosti na určité předměty. Probudí-li se však tato pozornost, poznáme, že věnuje těmto předmětům tutéž účast, jako dítě vidomé. Touha po činnosti se oživí, ale musí býti stále vhodně podporována,
Docílíme toho vhodným zaměstnáním. Dbejme proto zásady: Slepé dítě buď ustavičně zaměstnáno! Tělesná nehybnost, lenost, náklonnost k naprostému tělesnému klidu, je důsledek slepoty. Zvláště u slepých od narození.
Práce pozdvihne skleslou mysl těžce osudem stíhaného, přinese klid duši a spokojenost. Bude slepci světlem.
Jsouc zaměstnáno, učí se dítě pohrdati zahálkou. Na místě ztrnulé nečinnosti stává sic svému okolí užitečným. Učí se též hned z mládí vážiti si času i svých sil.
Přirozeným zaměstnáním dětí je hra. V ní se nejlépe rozvíjí touha po činnosti. Je velikým omylem mnohých rodičů, že slepé dítě právě proto, že nevidí, nemá potěšení z hraček a ze hry. Pozorování dětí v ústavech svědčí, jak rády si hrají, a jak mnohé přímo vášnivě se zaměstnávají svými hračkami zapomínajíce mučení. Při hře zrcadlí se nejlépe pravá bytost dítěte se svými přednostmi i vadami.
Plnosmyslné dítě je ve hře samo sobě učitelem. Na¬podobuje konání a život dospělých. Vychovatel pou¬ze dozírá a brání výstřelkům.

Jaké překážky má však dítě slepé! Možnost napodobování je omezena. Hra je ztěžována zdlouhavostí hmatového seznamování, vedením ruky, nohy, vysvětlováním, opakováním. Dlouho to trvá, než se přikročí ke hře. Zde nestačí pouhý dozor. Nutné je přímé vedení, zevrubné cvičení.
Pro nevidomé dítko volme hry pro ně se hodící, při nichž není potřeba zraku. Dejme dítěti též hračky, které vzbuzují rozvahu, fantasii, podporují tvůrčí schopnost, samočinnost dítěte a vyžadují činnosti. Lépe hodí se části než hotové věci.

Jíž do kolébky dáváme dítěti balónky, zvonečky, tyčinky. Později baví je prkénka, dřívka, kuličky, hračky, které vydávají zvuk, jako: zvonky, vlk, klapačky, řehtačky, kohoutky, varhánky, plánka, píšťalky, trubky a bubínky. Někteří pedagogové slepečtí jsou proti zvonečkům a foukacím harmonikám. Svádí ku špatným návykům: křivení obličeje, třepání rukou, k poskakování. Nejvíce se doporučují bubínky, dřevěné a plechové píšťalky. Jsou výhodné pro manuelní zručnost k nim potřebnou. Ze zvířat hodí se ona z gumy, jež při zmáčknutí vydávají zvuk a ta, která jsou pokryta srstí nebo peřím.
V zimě a za nepohody si hraje dítě většinou doma. V létě a za pěkného počasí ať je neustále venku, ať užije zdravého vzduchu a zaskotačí si. Dejme dítěti lžíci, krabičky, vozík, kárku a nechme je stavět ve hlíně, písku tunely, mosty, studny, rybníčky. Z polínek může skládati hraničky, z krabiček od sirek staví domečky, mosty, postýlky, stolečky, rovněž z karet a ze stavebnic (Schleussnerovy stavebnice pro slepé – Archimedes – různé kovové stavebnice).
Děvčata milují kuchyňky s nádobíčkem, panenky, které svlékají a oblékají, nábytek, jako stolky, židle, skříně, postele, lavice. Doporučují se tzv. gordické uzle. Nutí ku práci prstů, ale svádí k dlouhému sezení.

Výborná hračka je též malý kuželník. Z rozmočeného hrachu spojením dřívky se tvoří různé obrazce. Z bláta nebo plastiliny modelují se jednoduché předměty: kuličky, jelítka, vajíčka, bochníčky, kolečka, nejlépe nápodobou skutečných věcí, které dítě dříve důkladně prohlédne – osahá.
Při hře se dítě učí rozeznávati jednotlivé předměty a je nuceno přemýšleti.

Obtíže při chůzi, občasné udeření, nesnáze při orientování se v neznámém prostředí svádí nevido¬mé k setrvání na jednom místě. Obratný vychovatel musí za každou cenu hledat prostředky, kterak by zamezil ustavičné sezení ve světnici ve zkaženém vzduchu.
Vidomé dítě se stěží doma udrží. Láká je ven život na slunce, do lesa, k vodě, na vzduch. I nevidomé dítě má v sobě tuto touhu. Nemůže však. Obyčejně bývá ponecháno samo sobě. Tupě sedí kdesi v koutě světnice, nikdo si ho nevšímá, živoří jako květina za okny. Nemůže se proběhnouti a zaskotačiti si tak, jako dítě vidomé. Tělo však touží po pohybu a tak vznikají ony ošklivé nezpůsoby.

Vyveďme proto slepé dítě ze světnice na vzduch a slunce, svěřme je společnosti hodných dětí vidomých, s nimi ať si hraje na školu, na kupce. Ať přiveze písek, cihly, hlínu, štěrk, roztlouká je na mouku, krupici, rýži, hrách, ať je váží, do kornoutů sype a za¬haluje. Ať kupuje a prodává. Může užíti i skutečných mincí. Rozezná je hmatem dle velikosti a způsobu okraje i dle zvuku. Za pomoci může též odměřovati délky, líti vodu do nádoby. Dle zvuku pozná, když voda se blíží k okraji. Učí se i přilévati vody. Lehce se držíc opatrného soudruha, prohání se s ním po silnici, doprovází ho na pastvu a hraje kolové hry.

Ve společnosti svých plnosmyslných druhů, účastí na jejich hrách, přivlastní si slepé dítě jejich pohotovost, pojmy, řeč i návyky. Snaží se jim vyrovnati, napíná proto svou horlivost, nutí se samo si pomoci, snáší mnohé nepříjemnosti, srážky, srovnává různé názory. To vše oživí jeho činnost, sílí zmužilost, zvyšuje sebedůvěru, mírní dráždivost a citlivost. „Nic více nevyvíjí dítě jako jeho styk se sobě rovnými.“ Dlužno však bedlivě dbáti, aby slepé dítě bylo jen ve společnosti slušných soudruhů. Špatný příklad působí tu trvaleji zlo než u plnosmyslných.

Bohužel bývá obtížno najíti vhodné soudruhy slepému dítěti. Toto nestačí v běhu a v dětské těkavosti, svou vadou a jí podmíněnou růzností povah je vidomému zcela cizí, nehezké návyky slepecké vzbuzují smích a lehko vyvolají dětskou ukrutnost a bezcitnost. Naše děti si naříkají na přezdívání i mnohá příkoří, která musí od svých vidomých druhů snášeti. Přece však někteří získají si věrné přátele a styk s nimi jeví se v celém vývoji velmi jasně.