1. Předmluva

Bývají to smutné, přesmutné chvíle, když na počátku školního roku přicházejí do ústavu rodiče, aby svěřili své slepé dítě ústavní výchově. Nebývá tak tísnivě pro vlastní slepotu. Dítě samo většinou nepoznalo krás a výhod říše světla, nebo si na věčnou tmu již zvyklo a přizpůsobuje se jí. Rodičům sice dosud svírá srdce nešťastný osud jejich děcka, vytlačí v tyto dny častěji než jindy slzy bolesti. Avšak smutný stav nezměnitelně nastal. Lidské umění nemůže pomoci. Co zbývá, než se smířit s osudem a zachrá¬nit co se dá. Připraviti dítě odbornou výchovou na pozdější život tak, aby se mohlo vlastní prací ve světě uhájiti. Proto sem rodiče přivedli své dítě.

Dříve, nežli se se svým miláčkem rozloučí, zastaví se s ním mezi ostatními dětmi. S úžasem na ně pohlížejí a diví se, jak volně a bezpečně pobíhají po svém hřišti, jak hlučí, honí se a kypí dětskou bujností a čilostí, jak jsou bystré a vtipné. Teprve nyní pozorují, že jejich dítě je jiné. Je jim trapno při pomyšlení, že chodí neohrabaně, nohy vysoko zvedá, rukama bezradně tápe, že ve všem potřebuje obsluhy, že se neumí ani obléknout a umýti, že je neučili samostatně se najíst, že je nápadno ošklivými nezpůsoby, kterých mu neodvykali, že se dokonce znečišťuje na lůžku. Teprve nyní si lépe všimli, jak má tváře bledé, tílko nevyvinuté a ručky tak slaboučké, jakoby z gumy byly. Zvykli si již na své dítě a ani nepozorují, jak zbytečně mnoho nesouvisle mluví, stále opakuje totéž, jak se bez příčiny směje a každému se věsí na tělo, jak je nezpůsobné a nevychované. Proto je jim tak nevýslovně smutno.

Rodiče považovali své slepé dítě za zcela bezmocné, za všech okolností odkázané na vidomé. Proto je ošetřovali a obsluhovali a každé namáhání mu hleděli ušetřit, nebo zase opačně nechali je bezradně v koutě světnice. Tak dítě rostlo bez činnosti. Svaly stávaly se stále ochablejší, ztratily konečně napětí a nyní nemohou, býti více přivedeny k životu a působení. Duch se nerozvinul, celá bytost zakrsla.

Proto se stává, že pro zanedbané cvičení údů své¬ho těla a sil i vloh duševních je slepé dítě v sedmi letech neschopno pro školní návštěvu, ve dvanácti letech pro vyučování hudbě a v šestnácti nemožné praktického výcviku.

Jak hledati, nápravy? Příkladem a poučením! Lékem může býti jedině správná výchova, která dítěti rozumí a žíná jeho zvláštní stav.

Obracíme se s těmito radami především k rodičům slepých dítek. Záleží jím jistě nejvíce na blahu jejich malých trpitelů a budou se snažit, aby se nedopouštěli oněch chyb, jež knížka líčí. Způsobili by tak neštěstí větší vlastní slepoty.Jsou však rodiče, kteří mnohdy za celý rok nedostanou knížky do ruky. (A právě z takových vrstev je největší procento slepých dětí. Slepota je bídou především sociální.) Kdo jim poradí? Doufejme, že sociální pracovník, učitel, duchovní, přítel lidí sdělí jim obsah spisu a tak vysvobodí nevidomé dítě z temnot zanedbání ke světu vzdělání a zachová je produktivnímu životu.