8. Špatné návyky

Nejbolavější místo v prvopočáteční výchově jsou špatné návyky. Ve svém osamění, nemaje vhodného zaměstnání ani pohybu, po kterém jinak zdravé tělo touží, krátí si dítě dlouhou chvíli otáčením hlavy, kývavými pohyby hořejší částí těla, třepáním rukama, poskakováním na jednom místě, točením se do kolečka dle vlastní osy a jinými do nekonečna opakovanými pohyby, které velmi připomínají chování se uvězněné dravé zvěře. Z hladu po světle mačkají si někteří koule oční, aby vyvolali jiskření i vidomým známé pří náhlém tlaku na oko. Mnozí tak činí s velikým úsilím, takže mají důlek oční nehezky vymačkaný. Někteří zase si navykají nepřirozeně svrašťovat obličej. Jiní, kteří cítí světlo, pohybují dlaní před očima. Baví se střídáním tmy a světla. Také obracejí nepěkně obličej proti světlu.

Jen velmi nesnadno všemu tomu dítě odvyká. Nevidomý totiž chápe jen slyšitelné neslušnosti. Většina zlozvyků, kterými slepé dítě trpí, je však nepříjemná našemu zraku. Proto slepý tuto naší ošklivost nechápe a všechno poučování a vykládání vychovatele pokládá za nepříjemné poroučení. Proto ta houževnatost, zvláště je-li již hodně pozdě a povaha dítěte se již vyhranila.

Jsou malicherní lidé, kteří ošklivé slepecké návyky považovali za následek slepoty, neb i za radost dětí, které jim nemožno odpírati. Jsou to však nemilé plody prvotní zanedbané výchovy. Se vší laskavostí i se vší přísností, důsledností a neústupnou vytrvalostí nutno jim odvykati. Třeba i po zlém. (Při mačkání očí svazují se též ruce.) Vždyť hlavní snahou vychovatele nevidomých je, aby slepý svou vadu zakryl, aby se podobal co možno nejvíce vidomým, což se u správně vedených slepců dařívá.

Jest jen jediná cesta zabrániti těmto typickým ne¬způsobům; zvyk na patřičnou činnost, ochraňovati dítě před dlouhou chvílí a přede všemi z ní vzniklými špatnými následky.