Často kladené otázky na téma Život se slepotou

Občanské sdružení Okamžik – provozuje nejdéle fungující a na počet dobrovolníků největší dobrovolnické centrum v ČR, kterým prošlo již téměř 400 žen i mužů. Kromě toho každoročně pořádáme 20–40 besed a seminářů o životě se slepotou. Na výcvicích dobrovolníků i na seminářích zaznělo mnoho otázek na uvedené téma. Několik z nich s odpověďmi vám nabízíme, každá by však stála za samostatnou publikaci. Tedy jen velmi stručně až telegraficky a bez nároku na úplnost.

Otázkou je, co znamená vypořádat se se slepotou. Pokud jde o osvojení si speciálních dovedností umožňujících samostatný pohyb, sebeobslužné dovednosti a dovednosti spojené se získáváním informací, jde o proces trvající měsíce a roky. Pokud jde o důsledky v psychice a prožívání, nelze dát ani takovouto odpověď. Je to zcela individuální. Někdo žije beze zraku šťastný a harmonický život, po jakém touží mnozí vidící, jiný tak může působit a je uvnitř hluboce nešťastný. U každého „slepota“ napáchá něco jiného a každý se se svým dílem vypořádává jinak.

Lidé nevidící od narození nikdy neviděli a tedy nemají vizuální paměť a představivost ale snadněji se naučí číst a psát Braillovo písmo, chodit s bílou holí a mnoho dalšího beze zraku. Možná jim nikdy nebude chybět samotné vidění, protože ho nikdy nezažili a naučili se žít bez něj. Lidé osleplí v dospělosti vědí, jak co vypadá, pamatují si své bližní a mnoho dalšího, co je může těšit po celý zbytek života a nebo naopak trápit jako nesmírná ztráta. Mají k dispozici vizuální paměť a představivost, což jim pomůže například při orientaci v jejich známém prostředí. Nejspíše jim však bude dělat větší problémy čtení a psaní Braillova písma, samostatný pohyb a další specifické dovednosti nevidomých. Lidé osleplí v pokročilém věku se mnohé z toho možná vůbec nenaučí.

Pro lidi od narození nevidomé to jsou pojmy, jejichž představu si mohou přiblížit jen přirovnáním např. k hmatovým vjemům a které pro ně zůstanou informací potřebnou pro život ve vizuálním světe (tráva je zelená, nebe modré aj.) Lidé osleplí v dospělosti si v paměti barvy obvykle uchovávají nebo se jim poněkud z paměti vytrácí. Mezi těmito krajními možnostmi je mnoho variant – individuálně podle každého jednotlivce.

Zbytky zraku jsou rozmanité a velice individuální. Variant je mnoho od poruch barvocitu, zúžení zorného pole, přes tzv. trubicové vidění až po rozpad obrazu na útržky zrakových vjemů promíchané s klamnými zrakovými vjemy. Nevidomí lidé mohou mít klamné zrakové vjemy, které mohou být velmi obtěžující. Pokud si chce vidící člověk vytvořit představu o různých zrakových vadách a míře zkresleného vidění, může navštívit některou z organizací využívající při vzdělávání sadu simulačních brýlí (www.okamzik.cz)

Lidé od narození zcela nevidomí ne, lidé, kteří někdy něco viděli, mohou a nemusí mít vizuální sny. Sny nevidomých mohou být bez vizuální složky např. se s sluchovými, hmatovými a tělesnými prožitky.

Tehdy, když nám to napoví intuice a kdy vyhodnotíme situaci, že může být nebezpečná nebo že nevidomí neví, kudy kam. Když spatříme na ulici nevidomého, jak si klidně vykračuje po ‚bezproblémovém‘ chodníku, asi ho nebudeme dohánět, tahat za rukáv, volat na něj atd. s nabídkou pomoci. Pokud ale vidíme, že se nevidomí blíží k čerstvému zábranami nezajištěnému výkopu, že přešlapuje a neklidně kolem sebe poťukává holí nebo že zjevně schází z špatně odděleného chodníku do vozovky, jistě pomoc nabídneme. Pokud by nevidomému kráčejícímu po přeplněném náměstí velkoměsta každý kolemjdoucí nabídl pomoc, asi by z toho neměl radost. Pokud nabídnete pomoc nevidomému zjevně bloudícímu v parku daleko od lidí, asi ho potěšíte. Ale jednoznačné pravidlo neexistuje.

V České republice existují speciální školy pro zrakově postižené, speciálně pedagogická centra zajišťující podporu pro vzdělávání zrakově postižených dětí a mládeže v běžných základních a středních školách. Při vysokých školách jsou zřízena různě profilovaná pracoviště pro podporu studia zdravotně postižených studentů včetně nevidomých. Důležitými pomocníky jsou pedagogičtí a osobní asistenti a kompenzační pomůcky, jako jsou notebooky s hlasovým výstupem a řada jiných.

Obvykle se uvádí 70 % nezaměstnanost lidí s těžkým zrakovým postižením. Někdy se uvádí čísla vyšší i nižší, ve vyspělých zemích světa to není výrazně odlišné. Klasické profese, jako byl telefonista, mizí, nové se objevují spíše individuálně na základě vstřícnosti firem a podpory charitativních projektů.