Dobrovolníci proti sociálnímu vyloučení nevidomých – a naopak?

1. Jak dobrovolníci pomáhají nevidomým

Občanské sdružení „Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých“ vzniklo v roce 2000 v Praze. Podpora dobrovolnictví je od počátku jedním z jeho hlavních programových cílů. Dobrovolníci u nás pomáhají ve dvou sociálních službách – osobní asistenci a průvodcovské službě pro těžce zrakově postižené (zkráceně „pro nevidomé“). Dále pracují jako načitatelé pro naši malou zvukovou knihovnu a pomáhají nám i několika dalším organizacím při různých akcích.

Nejprve tedy představím obě sociální služby:

Osobní asistence pro nevidomé je dlouhodobá spolupráce stálé dvojice „nevidomý klient a dobrovolný asistent“ v dohodnuté oblasti pomoci nevidomému a s profesionální podporou pro nevidomé i dobrovolníky zapojené v projektu. Zahrnuje činnosti, které umožňují nevidomému naplňovat osobní potřeby podstatně efektivněji, než kdyby je zajišťoval sám, a dále realizovat potřeby, které sám vůbec zajišťovat nemůže. Pomoc dobrovolníků nevidomým je velmi rozmanitá – od vyřizování pošty, pomoci při nákupech, doprovázení s dítětem na pískoviště až po návštěvu koncertů, rekreační sport a nebo vyhledávání textů v knihovně pro studium nebo odbornou práci klienta. Dvojice se většinou setkávají jednou za týden či za 14 dní na 2 – 3 hodiny, v řadě případů je však spolupráce mnohem intenzivnější.

Někteří nevidomí mají dva osobní asistenty, někteří dobrovolníci pomáhají jako osobní asistenti dvěma nevidomým klientům a příležitostně dalším v průvodcovské službě.

Druhou sociální službou zajišťovanou dobrovolníky je průvodcovská služba pro nevidomé.

Mnozí nevidomí lidé si osvojí dovednost samostatného pohybu s bílou holí po svých známých trasách, problémem však mohou být trasy neznámé nebo složité, např. s častým přecházením vozovek, s výkopy, nepravidelnými parky atd. Proto poskytujeme nevidomým průvodcovskou službu jako servis jednorázových telefonicky sjednávaných doprovodů, které koordinují naši pracovníci a provádějí proškolení dobrovolníci. Rozdíl oproti osobní asistenci spočívá především v tom, že si klient průvodcovské služby sjednává každý doprovod jednorázově a obvykle se tedy setkává pokaždé s jiným dobrovolníkem.

Aby mohli dobrovolníci obě služby zajišťovat, procházejí vstupními strukturovanými pohovory a třídílným devítihodinovým výcvikem obsahujícím teoretickou i praktickou část. Na závěr přípravy absolvují zkušební doprovod, průběžně jim je poskytováno poradenství, supervize, pojištění a různé vzdělávací akce. Dobrovolníci jsou sdružením oceňováni pamětními grafickými listy, jsou jim poskytovány slevy na knihy vydané Okamžikem, popř. knižní dárky a vstupenky na kulturní akce.

2. Mezi dvěmi dobrovolnickými konferencemi

V roce 2002 jsem se zúčastnil zdejší konference o dobrovolnictví a můj příspěvek byl také otištěn ve sborníku z této konference. Přečetl jsem si s trochou nostalgie čtyři roky starý „nadšený“ referát a s potěšením autora projektu jsem si uvědomil, jak se projekt zásluhou celého pracovního týmu a mnoha desítek dobrovolníků za čtyři roky rozvinul. Jestliže v roce 2002 bylo v našem projektu zapojeno něco málo přes 20 dobrovolníků a o něco menší počet klientů, dnes je dobrovolníků přes 110 a počet klientů asistentské služby se v posledním roce a půl pohybuje mezi 60 a 70. Naši dobrovolníci věnují svým klientům ročně několik tisíc hodin dobrovolné asistence zdarma. V referátu z roku 2002 ještě nebyla vůbec zmínka o průvodcovské službě pro nevidomé, neboť – paradoxně – teprve následující povodeň ukázala pražským nevidomým přednosti využívání této služby. Jestliže v loňském roce naši dobrovolníci vykonali 351 doprovodů, letos za první čtyři měsíce to je již 248 doprovodů, což ukazuje intenzivní nárůst zájmu o tuto službu.

Za uplynulé čtyři roky jsme také rozšířili výcvik dobrovolníků o blok věnovaný psychologickým aspektům jejich práce. Zavedli jsme standardní pojištění dobrovolníků a povinné zkušební doprovody, při kterých náš nevidomý pracovník provede dobrovolníka situacemi, které ho čekají při práci s klientem, zejména v hromadné dopravě. Vyzkoušeli jsme různé formy supervize a získali jsme akreditaci Ministerstva vnitra.

Náš projekt jsme několikrát prezentovali v televizi, mnohokrát v rozhlasových pořadech a v tisku včetně celostátních deníků a různých časopisů.

A co je ještě důležitější – obdobné projekty začaly po nás rozvíjet další poskytovatelé sociálních služeb na více místech republiky.

3. Šestý rok zkušeností z práce s dobrovolníky a klienty

Naše zkušenosti z projektu jsme publikovali zejména v článcích v měsíčníku pro neziskový sektor Grantis „Sedmero překvapení s dobrovolníky“ (č. 9/2003) a „Problémy s dobrem“ (č. 6/2005) a v časopisu Sociální práce (č. 4/2005). Podrobnější informace jako jsou metodické poznámky, statistiky včetně věkové struktury i zkušenosti našich dobrovolníků najdete v brožuře „Nebojte se pomoci nevidomým“, kterou vám rádi zdarma poskytneme a jejíž text je na našich internetových stránkách.

Co tedy ukazují naše zkušenosti?

• Pro zakotvení nového druhu sociální služby je zapotřebí několikaleté období, během kterého si klientská skupina uvědomuje a ověřuje smysl a fungování služby naplňující známé i postupně uvědomované potřeby. Skutečnost, že službu vykonávají dobrovolníci, na počátku vyvolávala u klientů obavy, se kterými se dnes již nesetkáváme. V tomto procesu je nejlepší propagací spokojený klient předávající „ústním podáním“ příklad dobré praxe.
• Poskytování sociální služby může být ohroženo nebo jinak negativně ovlivněno organizacemi a institucemi bez ohledu na užitečnost služby. Např. náš projekt byl na počátku odmítán některými představiteli slepeckého hnutí. Nyní je plně funkční projekt pro změnu ohrožen ustanoveními nového zákona o sociálních službách, neboť osobní asistence vykonávaná dobrovolníky a poskytovaná zdarma klientům nezapadá do oficiální typologie sociálních služeb. Dá se říct, že zákon prakticky nepočítá s prací dobrovolníků.
• Domníváme se, že v dobrovolnictví v posledních letech došlo ke znatelnému posunu. Mění se věková struktura dobrovolníků ve prospěch kategorie středního věku, dobrovolnictví se stává uznávanou formou získávání zkušeností a nepůsobí již jako něco výstředního a nepochopitelného.
• Získání akreditace Ministerstva vnitra na dobrovolnický program nám přineslo nové finanční zdroje. Vedlo sice k nárůstu formálních náležitostí práce s dobrovolníky, což ale oproti našim očekáváním nevyvolalo negativní reakce dobrovolníků.
• Během trvání projektu došlo i k několika různě závažným konfliktům mezi zúčastněnými stranami projektu (klienty, dobrovolníky i pracovníky), což vedlo k postupnému upřesňování pravidel pro využívání obou služeb, k příležitostnému využívání individuální supervize vedle pravidelné supervize týmové a k využití mediace.
• I přes víceletou zkušenost s dobrovolníky stále přicházejí nové podněty na možnosti využití potenciálu uloženého v početném dobrovolnickém týmu. Dobrovolníci nám pomohli při stěhování, vymalovali nové prostory, pravidelně převážejí náš stánek na osvětové akce, při kterých se podílejí na prezentaci Okamžiku, distribuují naše letáky na řadu míst, pomáhají na všech našich kulturních akcích, dělají nám jazykové korektury publikací, překlady textu do cizích jazyků, fotografují na akcích, poskytují zpětnou vazbu k textům projektů atd.

4. Možnosti a meze dobrovolnictví v souvislosti se sociální exkluzí

Téma konference je zaměřeno na vztah mezi dobrovolnictvím a ochranou před sociálním vyloučením. V případě průvodcovské služby a osobní asistence je naprosto zřejmé, že působení dobrovolníků přispívá k sociálnímu začleňování nevidomých.

Jako příklad uvádíme statistiku účelu doprovodů ke dni 5.5.2006.

Z celkového počtu 307 objednaných doprovodů bylo: 125 za vzděláním a prací (a zpět), 57 k lékaři (a zpět), 52 za využitím volného času, 34 souviselo s možností využití hromadné dopravy, 14 doprovodů směřovalo na úřad (a zpět), dalších 14 za nákupy a 9 doprovodů nespadalo do žádné předchozí kategorie.

Průvodcovská služba a osobní asistence nevidomým neumožňuje jen využívání různých služeb, uspokojování potřeb v oblasti vzdělávání, kultury a zábavy, ale pro mnohé je důležitou příležitostí k setkávání s jinými lidmi, lidmi bez zdravotního postižení a navíc s lidmi dobrovolně pomáhajícími. Tento lidský rozměr sociálních služeb vykonávaných dobrovolníky je sice nezměřitelný, ale možná je v některých případech důležitější než bezprostředně poskytnutá praktická pomoc. Dokladem toho mohou být některá vyjádření našich klientů otištěná v publikaci Národního dobrovolnického centra Hestia „Obyčejní lidé dělají neobyčejné věci“ v části nazvané Dobrovolníci očima nevidomých klientů. V názvu tohoto referátu jsou ještě slova „a naopak?“, která naznačují otázku, zda vykonáváním dobrovolnické služby je dobrovolník sám chráněn před sociální exkluzí, nebo přesněji, zda je účinným nástrojem ochrany před sociální exkluzí právě dobrovolnictví.

Konkrétně v našem případě je otázkou, zda je možno programově zapojovat do našeho projektu lidi ohrožené sociální exkluzí jako dobrovolníky.

Myslím, že princip „pomáhajícímu prospívá pomáhání“ je jakýmsi hlubinným základem dobrovolnictví, nelze z něj však vyvodit pravidlo, že všechny druhy pomáhání jsou vzájemně slučitelné. Průvodcovskou službu pro nevidomé asi nebude vykonávat člověk na vozíku nebo neslyšící. Překvapilo mě, když se na nás obrátila kurátorka jednoho zařízení s přáním, abychom její klientku zapojili do našeho dobrovolnického programu, „aby tak přišla na lepší myšlenky a dělala něco užitečného“. Dotyčná potenciální dobrovolnice v danou chvíli vůbec neměla tušení, že by se mohla dobrovolnicí stát a jak se dalo předpokládat, taky se jí nestala.

Domnívám se, že některé skupiny lidí ohrožených sociálním vyloučením mohou v různé míře a v odpovídajících druzích dobrovolné sociální práce najít cennou pomoc v ochraně před vyloučením. Nedomnívám se ale, že totéž platí pro lidi, kteří jsou již sociálním vyloučením zatíženi. Jinak to může být v dobrovolnictví mimo oblast práce s lidmi, např. v ochraně životního prostředí.

Pokud jde o možnosti působení dobrovolníků v sociální oblasti, pak jejich roli můžeme vyjádřit následujícím přirovnáním: dobrovolník by neměl být oním tonoucím, který se chytá stébla, ale měl by být tím, kdo někomu v určitém smyslu „topícímu se“ podá pevnou a spolehlivou ruku.

5. Závěrem

Před čtyřmi lety jsem uzavíral referát námětem, že by rozvoji dobrovolnictví v naší zemi mohl prospět pravidelný rozhlasový pořad typu „Deset minut pro dobrou věc“, který by přinášel informace o dobrovolnických projektech z celé republiky a hlavně rozhovory s dobrovolníky a klienty. Připomínám tento námět, snad se ho někdo ujme…

Děkuji všem, kdo umožnili a přispěli k tomu, že jsme se tady mohli setkat a vyměnit si zkušenosti.

Ing. Miroslav Michálek
výkonný ředitel občanského sdružení Okamžik